Pořadající Unijazz nerad mluví o této přehlídce jako o alternativní, alternativou
k nekonečným hudebním maratonům, jimž často dominuje kvantita nad kvalitou,
ale opravdu je. Již před více než deseti lety nabídl model lehkého hudebního
sousta s bohatou multikulturní přílohou, rozprostřenou po celém městě. Ta je
zároveň také jistou achillovou patou této přehlídky - návštěvník se prostě musí
smířit s tím, že nelze stíhat vše. Někomu to vyhovuje, jiný by z přepestrého
menu nejradši všechno, tyto starosti ale odsunuje na vedlejší kolej největší
zdejší deviza - jedinečné místo a neopakovatelná atmosféra. Pro ni jezdím do
Boskovic nejradši a letos jsem rozhodně zklamán nebyl. Na začátek by se jistě
slušelo odkrýt karty - ano, byl jsem opásán pořadatelskou páskou, což je jistě
důvod k ostrému hvizdu a tasení červené karty. Pokud máte tento pocit, dále
nečtěte, pokud mi nadále důvěřujete, budu se snažit se odměnit co největší objektivitou
v tak srdeční záležitosti, jakou tento festival je.
Ve čtvrtek hudebně zahajovalo v synagoze duo Marion (personálně navazující na skupinu Chesed) v obsazení akustická kytara a hlas. Vystoupení kontrastovaly civilní proslovy s poněkud strojeným přednesem písní, celkově ale i před jistou dávku akademické křeče potěšilo. Na scéně za muzeem jsem večer zastihl Jana Buriana. I přes zlověstně se mračící oblaka zde panovala příjemná nálada, mistr servíroval písničky s přívětivostí sobě vlastní a když po prvních kapkách přítomní zběhli po zvukařský stánek, osamnělý strom i na samotné pódium, bylo o první silný zážitek postaráno. Čtvrteční pozdní večer je již tradičně zasvěcen filmové projekci v letňáku - tentokrát to byl snímek Naquoquatsi s výtečnou hudbou Phillipa Glasse. Matička příroda však ukázala svoji sílu a spustila v jeho druhé polovině zálivku nemalé razance, která nakonec poznamenala celý následující den.
Páteční procházku začínám opět v synagoze Dagmar Andrtovou, která předvedla svůj jedinečný styl hry na kytaru. Jednoznačně největším objevem celého festivalu pro mne byla Ridina Ahmed - zatím ji provází signatura zpěvačky Floexího bandu, jsem však přesvědčen, je sama interpretka ji brzo přelípne visačkou zcela vlastní. Ridina pouze s pomocí vlastního hlasu a digitálního echa splétá vokální smyčky, s nimiž dosahuje mohutnosti soulového sboru. Popisuje se to težce, možná to ani dost dobře nejde, ovšem naživo je opravdu velký zážitek.
Pilířem celého programu jsou dva velké koncerty v letním kině. Ten páteční vykopávali prešovští chalani Chiki liki tu-a. Jako vždy nezapomněli na nezbytný humor ani veselé oblečky, kdo je ale viděl víckráte, jistě potvrdí, že se ono kouzlo opakováním ztrácí. Patrně nejvyrovnanější set naservírovali Hm..., kteří působili i na velkém pódiu jako ryba ve vodě a závěrečná punková říkačka jen podtrhla lehkost, s jakou si počínali. Ta naopak chyběla následujícímu Oswaldu Schneiderovi, když se jeho vystoupení v duchu posledního alba blížilo více bezkrvně standartizovanému, rytmy akcentujícímu funky-rocku a naopak vzdalovalo dřívějšímu originálnímu rukopisu kapely. Jistě není záhodno postávat na místě, ale takhle to bylo jen opravdu lehce nad průměrem. Polští Kormorany předvedli ještě monotónější koncert než loni na Alternativě, a přes dobré instrumentální výkony i poměrně charakteristický zvuk dvakrát nepřesvědčili, což se dá říci i o následujících Hiccups z Německa. Neosobité, z žánrových mantinelů ani na chvilku neodbočující ska s nevýrazným frontmanem a zcela průměrným repertoárem, které ovšem na bohaté skotačení pod pódiem bohatě stačilo.
Ze sobotního programu za vidění určitě stál "osamnělý muž s kytarou" Oldřich Janota, který se svou očišťující hudbou vyplnil poslední krychlový metr synagogy. Svůj nejbohatší den měla zažít menší hudební scéna za muzeem (z čtveřice vystupujících jsem shlédl jen zlomek), zmíňku naopak plně zaslouží inspirativní prostor před tzv. Skleníkem, kde nezřídka dochází ke zcela spontánním performancím a jako náhodný procházející jsem se zaposlouchal do baskytarového duetu přebíhajícího někde mezi Dunajem a Deverovou chybou.
Večerní koncert tentokráte otevírala Činna a ač jsem na sestavu bez Hmyzáka a Rohlíka chválou zrovna nepěl, musím řící, že ta součastná není o nic horší a v pomalu chládnoucím večeru mě příjemně potěšila (až na poněkud teatrálně přepjatý zpěvákův přednes). Michal Prokop se svou kapelou a hostujícím houslistou Janem Hrubým působili, alespoň zpočátku, docela svěže, večer rozjeli hitovkou Kolej Yesterday, následovanou nejprve starším a později i novějším repertoárem a publikum mohutně aplaudovalo. Na konci přispěchal na pomoc i Luboš Andrš, jeho bluesová exhibiční sóla byla pouze nudnou přehlídkou cvičených rukou. Zařazení OTK doprostřed večera mezi mnohem živější kapely se jevilo jako nešťastné a ač jsem sám po příliš tradičních Prokopovcích neotřelý post rock s chutí uvítal a až na nečitelný zpěv musím konstatovat na poměry OTK opravdu dobrý koncert, většina přítomných byla neutrálního či zcela opačného názoru. Z legendární Znouzectnosti jsem zahlídl asi tři skladby někde zprostředka. Byly z mnou oblíbeného Mého království a poskakující dav před pódiem byl jasným důkazem, že naživo to ZNC válí rozhodně lépe, než na svých posledních albech. Tancechtivých neubylo ani se závěrečnými Trottel Stereodream Experience. Sympatickým Maďarům chyběl charismatický rastafa-houslista tmavé pleti a tak se ještě více sázelo na hutné rytmy, které si v řídnoucím letňáku našly hojné zástupy příznivců.
Posledním "synagogovských" koncertem byl soubor s poněkud všeříkajícím názvem Relaxace, využívající jedinečné akustiky této pozoruhodné stavby pro svojí ethnickou hudbu. Nedělní odpoledne pak již tradičně tradičně divadlům na boskovickém hradě. O Divadle T.E.J.P. toho mnoho napsat nelze, zato zdejší stálice Hadivadlo, tentokrát s trochu pozměněným názvem Komediokraft bohatě hýbalo bránicemi. Přesto se mi jejich vystoupení zdálo letos bez dvou opor slabší a vzhledem k přítomnosti mnoha dítek až poněkud přes únosnou míru vulgární.
Pomyslnou tečku, pominu-li večerní projekci Smrt v Benátkách, udělali na scéně za muzeem nejprve kultovní slovenští alternativci Chór vážskych muzikantov a definitivně zakončovali v Německu domestikovaní australští pre-punkeři Methylated Spirits. Ti zaplnili hladové žaludky po syrové rockové energii zkřížením garážového rocku, punkového nápřahu a psychedelické nálady měrovou vrchovatou a nálada pod zvolna tmavnoucím nebem bez mráčku měla přes všechen patos podobného okamžiku daleko k melancholii z končícího festivalu.
Ve své stručné reportáži
jsem nezmínil ani vše, co jsem viděl (kupříkladu filmové projekce v sokolovně),
tím méně to, co jsem ani vidět nemohl (něco zaznamenal alespoň Rudův fotoaparát)
a i když mě letošní Boskovice zejména ze stran objevů zrovna nezasytily, velice
rád se sem za rok opět vrátím. Samotný program je totiž pořád až na druhém místě.
Na prvním je jedinečné místo a přátelská atmosféra.