Janotův sdělný vnitřní svět
( A.Neuman, MF Dnes, 13.5.1997 )


Písničkář Oldřich Janota na novém albu Sešité jemně přinutí posluchače uvědomit si, že poezie i hudba se vyvinuly z magických obřadů dávnověku. Janota se stále více noří do oživování nejniternějších pocitů, tak těžko polapitelných a tak hluboce oslovujících - když se to povede. Jeho hlavní básnickou zbrojí jsou přírodní motivy: stromy, řeka, mraky, skály, les, květy a jejich barvy; ty hrály v Janotově poetice odjakživa významnou roli. Tím, že nezabředává do intelektualizujících a psychologizujících autorských osidel, nabízí sdělný a ke sdílení vybízející vnitřní svět. Vrací nás k tomu, čeho je především třeba: do stavu bytí, kdy ještě neodvratný plán na ovládnutí planety jejím zničením neexistoval. Snad nejzajímavějším poznatkem z tohoto alba je posun Janoty jako interpreta: od deklamace textů přešel k melodiím a zpěvu. Sešité má dvě roviny. Po několika obdobích hraní s fascinujícími hudebními tělesy v minulosti je spojení Oldřicha Janoty s dalšími hudebníky vždycky vzrušující záležitostí. Vynalézavá, melodická hra na bicí (v tvorbě skupin Půlnoc, Domácí kapela či Despondancing) se stala v devadesátých letech českou specialitou - na desce Sešité ji nezaměnitelně předvádí i Zdeněk Konopásek. Působivé trio, schopné pohybovat se od skočného renesančního zvuku až po moderní vážnou hudbu, tu doplňuje violistka Veronika Hánová. V jedné skladbě zazní klavír dávného Janotova přítele a spoluhráče Luboše Fidlera. Pět písní, natočených na zámku v Hukvaldech jen za doprovodu kytary a větru, se hudebně od předchozí desky už tolik neliší. Snad lze jen říci, že více než deset let práce na adaptování minimalistických a repetitivních rytmicko-harmonických vzorců pro kytaru stále přináší své čerstvé a lahodné ovoce. I když to třeba pokaždé nejsou plné sklady. Album Sešité je zprávou o nikdy nekončícím hledání Oldřicha Janoty. Klobouk dolů.




    

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz