( Josef Rauvolf, www.indiesrec.cz, 2001 )



Pokud se nějaký muzikant pokusí vystoupit z hranic svého žánru, setkává se to povětšinou s primárně nelibou reakcí fanoušků, kteří se cítí podvedeni nebo dokonce zrazeni. Řadě z nich sice za čas dojde, že se „tehdy“ dělo něco novátorského, pachuť jistého nedorozumění to však nesmyje. Stačí si vzpomenout, jaká byla reakce na smyčcové kvarteto v Yesterday - a to byli, prosím, The Beatles! V pop music proto platí zlaté pravidlo - pokud nechceš přijít o pracně vybudovanou popularitu, neměň styl. Za žádnou cenu! Že to platí i v oblasti hledačského rocku se nechce věřit, ale například když začal Mikoláš Chadima pracovat s předtočenými pásky, reakce byla obdobná. Lidé chtěli Velkoměsto nebo Zabijačku, a ne nějaké hlukové a slovní koláže (nebo spíš skrumáže?). Mezi písničkáři se podobné překračování hranic moc nenosilo, vlastně se jedná o docela rigidní oblast. Jednou ze světlých výjimek vždy byl Oldřich Janota, i ten se však setkával s někdy značně odmítavým přijetím. Publikum prostě chtělo vybrnkávané akordy a nějakou tu přežvýkanou pravdu o životě, možná neškodné rýpnutí do režimu. Na nějaké experimenty - ať v textová či hudební rovině - nebyli kotlíkáři zvědaví. Janota se v polovině 80. let spojil s kytaristou Pavlem Richterem a basistou Lubošem Fidlerem (oba měli bohatou „altenativní“ minulost) a společně začali experimentovat s magnetofonovými smyčkami a minimalistickými figurami, k nimž Janota psal obdobně laděné texty - i ty se jakoby točily v kruhu, nikde nezačínaly ani nekončily. „Říkala mi tanečnice: ‘když stojím ve cvičebním sále jako zapálená svíce mezi dvěma zrcadly / cítím jak se opakuji z břehu na břeh přeskakuji až vzadu splývám s obzorem / A zároveň teprve a všude vcházím prvním zrcadlem...’“ O nějakých samplerech a profesionálním vytváření smyček nebylo tehdy ani řeči (vlastně: tehdy se to víceméně - kromě experimentů Briana Ena s Robertem Frippem - nedělalo nikde), zlaté ručičky si ale poradily, a tak se slepené magnetofonové pásky točily někdy po celém pokoji a za převodové kladky sloužily různé lahve... V téhle souvislosti se vybavují podobné domácí improvizace Lesika Hajdovského - i ty jsou dodnes nepřekonané. V případě Janotova alba bych si dokázal představit ještě jednu hodnotící kategorii: odvahu hledat. A s chutí bych Janotovi dal rovných pět... Pokud jde o zvuk, vzhledem k tomu, za jakých podmínek originální nahrávky vznikaly, je prostě světový. I to je však kategorií velice subjektivní - někdy zní i škrábání starých vinylů a šum zpola oloupaných pásků jako ta nejnádhernější symfonie. A pokud jde o Janotovy nevydané archívy, možná se někdy dočkáme i dalších alb - například souboru dvanácti CD, které mu dali jeho fanoušci k padesátinám. Třeba...

Josef Rauvolf

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz