Ještě v první polovině 90. let byly úvahy o vydání Janotova díla na CD nosičích stále spíš v poloze snění. Brněnští Indies, majitelé solidního katalogu Janotových nahrávek z celých osmdesátých let, začínají tento smělý plán konečně realizovat. Dostává se nám tak do rukou hudba, která dokazuje, že v dobách, kdy dnešní popové hvězdy byly popovými hvězdami úplně jiného režimu, i u nás vznikala opravdu nezávislá, tvůrčí, hluboce lidská hudba a poezie. A mezi hledači patřil Oldřich Janota k těm nejpoctivějším. Přestože cena, kterou je třeba za takový lidský a umělecký postoj zaplatit, je nemalá. Různí spoluhráči inspirovali Oldřicha Janotu k odlišným uměleckým polohám. Setkání s kytaristou Pavlem Richterem a baskytaristou Lubošem Fidlerem patřilo rozhodně k umělecky nejprovokativnějším, nejodvážnějším, a tím pádem pro ty, kdo byli ochotni do jejich světa vstoupit, i nejintenzívnějším. V době, kdy o existenci hudebního minimalismu a dílech Terryho Rileyho či Steva Reicha u nás vědělo jen pár zasvěcenců, Janota zkoumal kompatibilitu jejich hudebních postupů s jeho vlastním pohledem na svět a na hudbu. Vždycky bolestivě hledal ten pravý hudební doprovod pro poezii vznikající v jeho hlavě a tady se najednou rýsovala cesta, která se v jeho tvorbě odráží dodnes.
"Soubor Džafiri působil necelé dva roky," píše v bookletu alba Oldřich Janota. Bylo zbytečné starat se o nahrávky, které stejně nikdy nemohly vyjít." Naštěstí se postaral osud. A i když lze amatérským nahrávkám z té doby vytýkat různé technické nedostatky, otisk doby a Janotova, Richterova a Fidlerova talentu na nich zůstává.
Richter s Fidlerem vnesli do souhry své zkušenosti z alternativních rockových kapel a společně se shodli na experimentech typu magnetofonových smyček (často tak dlouhých, že z magnetofonu putovaly ven přes několik sklenic a lahví), improvizací na tranzistorové rádio, nahrávek ticha v různých částech místnosti. V souhrnu pak jejich koncerty byly svátkem hudby české i světové zároveň. Záznam vždy vypoví o jejich muzice poněkud jinak, než tomu bylo v dobových souvislostech. Přesto má Oldřich Janota podle mého předplacené místo v jakékoli české hudební Síni slávy, ať už si ji vymyslí kdokoli.
****
Saša Neuman
SHOW!
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]