Na zámku a v prostorech nedaleké dnes již známé čajovny v centru Hledání ve Frýdku-Místku se ve dnech 13. - 15. června konal již čtvrtý ročník festivalu etnické, relaxační a new age hudby. Nadšení posluchači si vychutnali virtuozitu Štěpána Raka (který také pokřtil svoje nové CD Terra Australis II), stejně jako artistický výkon člena mongolské skupiny, instrumentální výkony Inda Ikrama Khana na velmi obtížně hratelný smyčcový nástroj sarangi, stejně jako neutuchající pulzaci rytmů bubenických (i příležitostných) skupin (Létající koberec, Shamanic Band). Byli tam a hráli také Olda Janota, Relaxace (a její členové i samostatně), Orloj snivců, Ian Wood a Pražské snění (právě vydali CD), Satori s přáteli, Roland Santé, Patrik Pelauch, tibetské mísy. Přednášeli Míla Tomášová, B. Vurm, A. Rumler, B. David a další. Vařili harekrišnovci.
Kdo ví, o kom a o čem je řeč, tuší asi, že to byl velmi intenzívní víkend, naplněný vrcholnými okamžiky i časem dokonalé meditace, prodejního ruchu i klidu v putovní čajovně pod stanem. Párkrát sprchlo, a když oschly lavičky, hrálo se nevzrušeně dál.
Co bylo podle mne důležité?
Labyrint. Na nádvoří centra Hledání funguje od soboty 14. června 1997 od 14:02 hodin labyrint. Kopie labyrintu z katedrály v Chartres. První labyrint v České republice. Tedy labyrint, namalovaný na dlaždicích nádvoří, umožňující zájemcům slavnostně pomalu vkročit a projít si symbolickou pouť do vlastního nitra. Zažít něco, co se neopakuje (více viz článek Pouť k duši v nulté BARACE, http://enterprise.codalan.cz/baraka).
Vážení skeptici, nelámejte hůl předem aniž jste zkusili. Labyrint je velmi dokonalou praktickou metodou objevování vlastní duchovnosti. Fyzicky nenáročný, pomalý a soustředěný pohyb coby nácvik tělesné (a tedy i duchovní)rovnováhy, modelové situace pokud se týče styku s jinými lidmi (Co udělat, když jdu rychleji než ten přede mnou a doženu ho a on mne zdržuje? Co udělat když cítím, že za mnou jde někde rychleji, dohnal mne a dýchá mi na záda - pustit ho? Ale jak, když nesmím překročit namalované čáry vymezující samotný labyrint a jeho pomyslné „stěny“? Vyzout se než vejdu?). Chcete-li pozitivně změnit sociální, společenské a kulturní prostředí u vás ve vnitrobloku, na předměstí nebo mezi paneláky, postavte si tam (stačí zapuštěné dlažební kostky) nebo namalujte labyrint. Klidně si dovedu představit labyrinty na dvorech pasťáků, věznic, nemocnic, vysokých škol, institucí a parlamentu. Klidně si dovedu představit, že se děti za padesát let budou učit, že změna k rozumnému a lepšímu začala v den, kdy u nás začal fungoval první labyrint.
Za druhé, Altaj duo. Nohon (Šumarov) a Bolot (Bajryšev) z věčně zasněžených hor Altaje předvedli neuvěřitelný bigbýt. Na své drnkací nástroje (píšťaly, brumle a topšury) udrželi neskutečně hlubokými ale i pronikavě vysokými šamanskými hlasy, plnými alikvotních tónů, mnohasetčlenné publikum celou hodinu zmrazené na lavičkách prvního zámeckého nádvoří. Syrové, rytmické, emočně nabité písně se dotýkaly archetypálních strun v člověku, ať se narodil v Ostravě nebo v Gornoaltajsku.
Už při vystoupení mongolské skupiny Dunžingarav se ozval dokonalý alikvotní zpěv, a i když parta nadšenců, žijících v různých státech Evropy, hrála v tradičním rodném širém duchu ruských souborů písní tanců (instrumentalisté hráli na špatný playback, sólisté měli revuální návyky, mladý „artíst“ si lehal na nože a do skla, šestice žen v nádherných krojích něžně odtančila mongolský chorovod), bylo slyšet a cítit, že je to pro nás, Evropany, Čechy a Moravany, událost. Ne náhodné setkání s docela jinou, ale také fungující kulturou.
Altaj duo, dva v civilních džínách a proužkovaných košilích velmi nenápadní drobní mužové s knírky, se nasazením kroje a čepic proměnili v bájné bohatýry kočovných kmenů. Zážitek nelze popsat slovy. (Mimochodem, nalaďte si 28. 6. v 7:05 stanici Vltava, budu pouštět jak Altaj duo, tak nejnovější CD Ian Wooda, známého hráče na didžeridu, Pražské snění).
Za třetí, samozřejmost, s jakou při bubnech tančili nejen ladné dívčiny, přizpůsobivé a k jakékoliv hře ochotné děti a holčičky, ale i ostatní, pohybově ne tak nadaní, ale k mému překvapení také místní dámy a pánové středního a staršího věku. Indiáni tvrdí, že aby se místo, nebo rituál, zakořenil, navěky zapsal do krajiny nebo národa, musí proběhnout na tomtéž místě nejméně 5x za sebou. Neutuchající aktivita nadšenců kolem čajovny a centra (pro meditaci, léčebné terapie, čaj a vydávání knih Paula Bruntona) způsobila, že Frýdek-Místek, prostory jeho zámku a velmi vstřícnou atmosféru při koncertech festivalu dnes znají slavní hudebníci a tanečníci z Indie, Maroka, USA, Francie, Německa, a po letošku i z Mongolska a Altajské republiky.
Drobná mravenčí organizátorská a popularizátorská práce přinesla své ovoce: stovky obyvatel Frýdku-Místku a jeho okolí vědí, co je to etnická, world a new age hudba, rozeznají sítár, ektár a sarangi, vědí, co je to meditace, tai.-či, ayurvéda, kinesiologie, šamanismus, proč fungují pyramidy, jak zní tabla, pakavadž, darbuka nebo džembe, sáhli si na zvuk tibetských mís, viděli tančit Indy či Mongolky a zazpívali a zatančili si duchovní a přesto velmi rytmické písně z celého světa. Na rozdíl od většiny národa návštěvníci koncertů a přednášek poznali na vlastní kůži, že jógín či sarangista z Indie nebo šaman z Altaje, český hráč na japonskou flétnu šakuhači, sítáristka z New Yorku, nebo zpěvačka nejstaršího indického duchovního zpěvu dhrupadu z Francie zpívají hrají a tančí o tomtéž. O člověku a hlubinách jeho duchovnosti. O zázraku a radosti žití. O naději a možnosti náboženské a etnické tolerance pro nejbližší budoucnost.
Jistě, sem tam nefungovala operativní informovanost, občas písně jedněch rušily ticho druhých, šťastní Mongolové se ze samé radosti z úspěchu ožrali a poblinkali své apartmány v hotelu, jeden Altajec vymáhal na pořadatelích nekřesťanské peníze a letenku do Švýcarska, kde žije (se slovy „My na Altaji jsme chudí“) a nadšeným zájemcům o výuku alikvotního zpěvu řekl, že je to učit nemůže, že je to tajné, že se to dědí z otce na syna, načež jim hned rozprodal svá předražená CD - ale to byly jen malé pihy na tváři jinak velmi úspěšného hudební a kulturní události.
Vážení pánové politici a filosofové - pokud hledáte inspiraci, co se týče vize možné budoucnosti, nebo pokud pátráte po samotných tak žádaných vizích, které byste mohli společnosti nabídnout, ty se rodí například v průběhu neopakovatelného hudebního festivalu na zámku ve Frýdku-Místku.
Vlasta Marek
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]