Nad naší folkovou současností zní „krásný dlouhý tón“ Jaromíra Nohavici, autora, o kterém bylo popsáno tolik papíru, že je těžké přidat navrch něco původního. Těšínský Darmoděj „prochází všemi sny“ a ve svých zastaveních je temný a rozsochatý (deska Mikymauzoleum), barevný a pestrý (Divné století) i prostý až k nahotě (Moje smutné srdce). Zpívá Bulata Okudžavu (píseň Setkání s Puškinem), ostravské lidovky (V jednym dumku na Zarubku) i poklonu čínské poezii (Píseň psaná na vodu) a všechno je to k uvěření, což je neuvěřitelné.
Nohavicův kamarád Karel Plíhal, o kterém díky Roku ďábla všichni víme, že je andělského původu, se schovává za maskou stydlivého kluka a tiše se směje všemu shonu kolem sebe. Hraje milostnou píseň vodovodního kohoutku, baví se příběhy o zvířátkách a bláznech, ale když se mu občas zachce brnknout na vnitřní strunu, vykřísne jediným veršem tak křehkou náladu, že se člověk bojí vydechnout, aby nezničil tu chvíli, kdy zpívají „králíci, ptáci a hvězdy.“
Jestliže Plíhalovou značkou je lehkost, u Roberta Křesťana je to tíha. Křesťan schovává svět do neuchopitelných obrazů, jednoduchých ve své složitosti („Včera navečer/mne objímala žena/ale znělo to/jako když potápí se loď...“ - Pohlednice). Už v kapele Poutníci posouval Křesťan laťku české country, ale teprve ve skupině Druhá tráva a dnes na sólové dráze dosáhly jeho texty (bá)snivé podmanivosti. Křesťan vykřikuje svoje verše, jako když se láme skála, a na svém podle mě nejkrásnějším albu Pohlednice připomíná cestovatele po krajích, kde slova ještě mají svoji váhu. Křesťan se věnuje i překládání - svoje texty převádí do angličtiny a českou veřejnost seznamuje s díly amerických prozaiků (William Eastlake, Jim Harrison).
První dámou naší folkové scény je jistě Zuzana Navarová. Po rozchodu s Ivánem Gutiérrezem se vrátila k tuzemské písničce, ale provzdušnila ji latinskoamerickými vlivy. S hlavou v oblacích a s nohama na zemi, ve stínu mandloní i české lípy, zpívá: „K nebesům z Himaláje/teď tluču ratata/to že z touhy malá je/petlice na vrata“ (Gautama). Bezstarostně si hraje ze slovy a nechá se unášet jejich barvou i vůní.
Ve výčtu folkových poétů by neměli chybět ani rozcuchaní tvůrci, kteří se do svých písní snaží obtisknout syrovou realitu zbavenou vnějškových kudrlinek. Jaroslav Hutka se stal legendou spíš díky svým občanským postojům, než básnickému umění, ale za zmínku stojí jeho kolegové ze sdružení Šafrán Vladimír Merta a Vlasta Třešňák. Třešňák píše verše rozkašlané kouřem cigaret, vypráví příběh O zadýchaných očích kulhavého posunovače a všímá si, že „nebe je stejně krásné/jako je škarpa podél trati“ (Lidé z metra). Naproti tomu Merta se noří sám do sebe a drásá svůj vnitřek, náročný k sobě i k posluchačům. Múzu hledá v přírodě, k městu a lidem otočený zády - a v tom se mu podobá i Oldřich Janota. Narozdíl od košatého Merty je ale Janota spíš minimalista. Chodí polem, lesní pěšinou, okrajem naší hudební scény, neviděn, neslyšen, nedoceněn. Zřejmě mu to nevadí, protože už kdysi tvrdil, že „i cesta může být cíl“ (Zrychlený vlak).
Frankofil a zamyšlený (šp)rýmař Jiří Dědeček sám sebe označuje spíš za šantánového umělce než za folkaře. Jeho texty jsou chladné, formálně dokonalé, civilní, chytré, vtipné, a často útočné. Ve svých recitálech představuje i tvorbu francouzských šansoniérů, kterou sám překládá.
V českém folku je velká skupina autorů, kteří by těžko mohli být nazýváni přímo básníky, ale jejichž texty znějí původností a zvládnutým řemeslem. Patří mezi ně třeba Vlasta Redl, Wabi Daněk, Pavel Dobeš nebo Marek Eben. Poezii se daří i ve spřízněných žánrech; z podzemních vod loví múzu Filip Topol s Psími vojáky nebo temný lyrik Pavel Zajíček s kapelou Dg 307; výběrem kvalitních slov je pověstný Vladimír Mišík a Michal Prokop; téměř šokem se stal básnický rozlet Dana Bárty na předloňském albu Illustratosphere.
Zhudebňování poezie je téma pro samostatný článek - každý druhý písničkář má v repertoáru kousek školní čítanky. Jenom namátkou, Nohavica zpívá Bezruče a Gellnera, Plíhal hlavně Kainara, ale třeba i Nezvala či Žáčka, Eben dokoce Shakespeara, Jiří Pavlica má pásmo z tvorby Jana Skácela a Vladimír Veit zhudebnil čítanku snad celou - od Villona přes Nerudu až po Seiferta. Skupina Čechomor vsadila na jistotu lidové poezie.
No a co chytrého dodat jako závěrečnou tečku? Nějaký verš... něco vzletného a hlubokého, ať může čtenář hloubat a zároveň se povznést... Vrátím se na začátek, k básníkovi, v jehož sbírce Jaromír Nohavica našel inspiraci pro svoji zásadní píseň Darmoděj. Básník se jmenuje Karel Šiktanc a sbírka Adam a Eva. Jaká je tedy česká zpívaná poezie? „Mrtvá. Živá. A co ještě? A co zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.“