Tři roky staré album kubánské hudby Buena Vista Social Club se stalo přelomovou událostí v soudobé hudbě. Teď ho - díky stejnojmennému filmovému dokumentu Wima Wenderse - snad konečně objeví i české publikum.
Objevitelé dědků
Londýnský producent Nick Gold je jednou z nejdůležitějších osobností světa soudobé etnické (ve světě se víc používá výraz lokální) hudby. Už v osmdesátých letech objevil malijského bluesmana Ali Farku Toura, jehož pak seznámil s kytaristou a producentem Ryem Cooderem. Cooder je ve světě world music velmi ctěnou figurou i proto, že muzikantům ponechává maximum volnosti a lehkým režijním vedením dává vyniknout jejich stylu. Zatímco Paul Simon, Peter Gabriel i David Byrne etnické muzikanty vtahují do svého autorského kontextu, Cooder ani nepožaduje své jméno v titulu desky. To je docela charakterní a lokální hudbě to prostě víc pomáhá. Na Kubě Rye Coodera zajímaly především kapely, které již reálně před publikem nevystupovaly. S Nickem Goldem si dali práci a vypátrali staré lokální mistry - někdy svého času hvězdné, někdy ani to ne. Společnost vnitřně vyrovnaných starých hráčů vede jednak k silné hudbě, jednak k tušené paralele s životem na Kubě. Ostrov, vyčerpaný diktaturou i embargem, přežívá v permanentní blízkosti zániku. Izolace režimu však paradoxně pomohla vyčlenit Kubu z unifikace světa: místní kultura přežila ne jako vzpomínka, ale jako vnitřní stav těch, jejichž životy plynou v těchto zvláštních poměrech napjatého klidu "tropického socialismu". Buena Vista Social Club je název dávné tančírny - "společenského klubu" Dobrá vyhlídka. V úvodu celovečerního dokumentu Wima Wenderse (nominovaného v těchto dnech ve své kategorii na Oscara) se nepodaří filmovému štábu dům najít: někteří obyvatelé čtvrti tvrdí, že ještě stojí, jiní, že už ho zbořili. Hudebně postavili muzikanti Buena Vistu znovu. Vtip je v tom, že na půdorysu, který z kubánské hudby nikdy moc nepronikl do světa. Namísto okatě exotických tanečních rytmů, provázených deštěm bubnů a perkusí, tu plynou volná tempa písňového stylu son. Tedy rytmus spíš v kytarách než v lehoučkých bicích, často sólová trumpeta; ve výsledku baladičnost, již lze propojit s kultivovanými, napůl tradičními písněmi z celého světa - od blues a jazzových standardů až k tomu křehčímu z bossa novy nebo portugalského fada. Wendersův dokument ukazuje hudbu v jejím domovském prostředí, což je vždycky cenné a mnohdy upravuje pohled zvenčí. Jeden z pražských jazzmanů poté, co film viděl, prohlásil, že Kubánci jsou málo virtuózní. Je to nedorozumění s kupcem, který rozlišuje jen podle kvantity. Tady má význam především osobitost, kterou zde bezesporu cítí také většina publika, tedy ti, kteří neumějí (a ani nepotřebují) komentovat muziku slovem. (A mimochodem virtuosy mnozí v Buena Vistě věru jsou.) Na hudebnících, které Cooder s Goldem vyzvedli ze zapomnění, přitahuje civilnost, oddanost i lehkost, s níž proplouvají písněmi. Publikum našeho typu tu navíc může cítit to, co se ze zdejšího života ztratilo - bytostný srůst s hudbou. Vrásčití "dědkové" Compay Segundo, Rubén Gonzáles, Ibrahim Ferrer či Eliades Ochoa jsou vesměs městští lidé, do hudby ale nevstupují jako do separované "tvůrčí činnosti". Melodie i svébytná literární stylizace textů se staly součástí jejich prvního životního rámce. Vloni se na berlínském veletrhu Womex poprvé udílela cena za mimořádný počin v oblasti současné tradiční hudby. Na ceně pro Golda, Coodera a kapelníka Juana de Marcose se hudební komunita nejspíš shodla raz dva. Alba, které vyprovokovalo jak světový zájem, tak další (stejně pečlivě stavěná) se zpěváky Ibrahimem Ferrerem a Omarou Portuondo i Wendersův film, se - bez prvotního komerčního úmyslu - zatím prodalo pět milionů. V takovém počtu se už dnes dobrá, a především autentická muzika skoro neprodává.
Co je vidět z Buena Visty
Když Wendersův film uzavíral třídenní hudební výroční slavnost Žlutá ponorka v pražském Divadle Archa, sám od sebe propojil mnoho témat, o nichž se tu hovořilo na semináři o hudební současnosti. Potvrdil tezi o etnické hudbě jako proudu, který je laickému milovníku hudby čím dál bližší, i jako zdroje, z nějž těží (a ve velkém nejspíš teprve začnou) taktizující velcí vydavatelé. Potvrdil, že silné události se v současné hudbě dějí u nezávislých producentů a v edicích drobných či středních labelů. Také připomněl, že album, jehož se po světě prodají miliony, ale má tu smůlu, že u nás s ním neoperuje dravý distributor, neumějí zdejší "nezávislí publicisté" objevit a dát o něm vědět. Nejvíc ale film připomněl diskusní vystoupení zástupce jednoho z největších českých hudebních vydavatelství. Oslovil přítomné muzikanty (z kapel Ecstasy of St. Theresa, Už jsme doma a Sledě, živé sledě) otázkou: I "mejdžři", tedy ti největší, chtějí manipulovat s dobrou hudbou, chce to však vstřícnost od hudebníků; byli by schopni pro mezinárodní trh svou hudbu přizpůsobit či okleštit? Muzikanti na něj zírali ani ne tak pohoršeně jako spíš rozpačitě - a Buena Vista reaguje nejpádněji: cožpak hudbu, jíž rozumějí i na druhém konci světa, musí někdo oklešťovat? A oklešťuje snad někdo ty, kteří mají z dnešních Čechů nejprůkaznější úspěch ve světě (Ivu Bittovou, Věru Bílou, Miroslava Vitouše, George Mraze)? S podstatou toho, co tvoří živou hudbu z tohoto rodu, souvisejí i slova Oldřicha Janoty vyřčená v rozhovoru s filmaři: "Já jim nejsem k ničemu. I kdyby mi vesmír udělil Grammy, pro svět médií by to neznamenalo nic nového. To, co dělám, pro ně není nijak zužitkovatelné. Nesouvisí to s tím, jestli hraju dobře, nebo špatně. Oni a já si navzájem nemůžeme být nijak prospěšní." Buena Vista Janotovi dává i nedává za pravdu. Z mohutné magie autenticity ve filmu vlastně vidíme a slyšíme povrch: Nick Gold a Wim Wenders nás k němu přesto přivedli na dosah.
Autor: PAVEL KLUSÁK Autor je publicista, člen volného sdružení Periskop.