Repetitivní motivy klavíru, citlivě rozvedené a obkroužené ostatními nástroji a dramatický až srdcervoucí Hmyzákův zpěv (či spíš deklamace), procítěný do nejmenších detailů obrazoboreckých textů - taková byla pražská Činna už před třemi lety na svém albovém debutu, nazvaném Čtvrtek. Ten nyní, takřka souběžně s novým albem, vyšel v remasterované reedici (poznáte ji podle přelepky Remastered na svrchní přebalové fólii). Původní mastering totiž nebyl zrovna povedený, takže teprve teď si můžete zvukové krajiny rozervaných básníků z žižkovské Hospody u vystřelenýho oka vychutnat naplno. Tehdy byla Činna především záležitostí pianisty a skladatele Petra 'Komára' Soudka a zpěváka, textaře a občasného trumpetisty Zdeňka 'Hmyzáka' Nováka. Další nástroje (bicí, baskytara, altsaxofon nebo klarinet a střídmé vstupy několika hostů) měly spíš dokreslující úlohu. Některé koncerty potom skupina absolvovala dokonce jen v nejzákladnější sestavě (do níž patří ještě bubeník Vráťa 'Rohlík' Kydlíček), ale ani tahle skutečnost neubrala jejich 'radikálním šansonům' (jak svůj styl sami kdysi nazvali) na působivosti. Na tomto místě musím ještě zdůraznit, že hudba Činny se rozhodně nedá poslouchat kdykoli, musíte na ni mít specifickou náladu - trochu jiné je to na koncertě, kde jste už pouhou přítomností jaksi více 'v obraze'.
Natáčení druhého alba soubor naštěstí zastihlo v poměrně stabilizované pětičlenné sestavě, s baskytaristou Martinem Schneiderem (jinak také MCH Band) a saxofonistou/klarinetistou Petrem Venkrbcem (ex-Kontraband, Vltava). Aranže písní jsou teď mnohem celistvější, neboť oba 'nováčci' jsou zkušení muziknati s citem pro náladu, který je v případě téhle kapely mimořádně důležitý. Stěžejní samozřejmě zůstávají jednoduché až primitivní motivky Komárova klavíru, ale jemně swingující Rohlíkovy bicí, nádherně klouzavá Schneiderova bezpražcová baskytara a Venkrbcovy dechy (podle potřeby střídá a kombinuje klarinet, altku a barytonsaxofon) dělají z chytře vystavěných písniček pastvu pro (nejen) jazzmanovy uši. Nezanednatelnou roli má v několika skladbách i kytara hostujícího Rendy Pařeza, který s Činnou nějaký čas také vystupoval. Oproti debutu se na Voze se senem trochu víc uplatňují rychlejší tempa (třeba nádherně swingující kratičký kousek Čas se směje), velmi působivé je i občasné prudké střídání nálad, které stále se lepšící Hmyzák zvládá s bravurou zkušeného divadelníka. A když se k němu v refrénu temného songu Král ve žlutém hávu (jako jediný z alba ho nenapsal Komár, nýbrž Jan Maxa, který tu také hraje na piano) přidá mohutný sbor, je definitivně jasné, že tyhle šansony jsou živé a opravdové (pánové Hapka s Horáčkem nechť se klidně dál utvrzují v názoru, že je Daniel Landa skvělý šansoniér). Hudba Činny a především Hmyzákovy texty by bylo možno dlouze rozebírat, ale lepší mi přijde odcitovat část sleevenotu Martina Choury (vůdčí osobnosti někdejší skupiny Ženy, ze které vzešli oba hlavní protagonisté Činny) z prvního alba: "Chtějí si hrát a hrají přesně to, co sami chtějí. Jejich hraní si jde oběma směry - do vážna i legrace - tak daleko, že poslech téhle desky může být příjemnou citovou orbou pro všechny, kdo mají uši." Platí to pořád. A na závěr určitě neuškodí ještě ukázka z jednoho textu, i když ho (vyjímečně) napsal Oldřich Janota: "Byl poslední den, kdy opravit střechu / na poli sesbírat píšťalky slámy / než vítr psy vypustí z kožených měchů / na cestě k půlnoci zůstanem sami." (Byl poslední den, kdy opravit střechu). Díky, přátelé.
- Miloš Latislav, Rock &
Pop
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][audio][obrázky][články][texty][linky]