BRATŘI KARAMAZOVI - POČÁTKEM ÚNORA
( Lábus, Mašurovské podzemné, 1999 )


Z rozhovoru Mikoláše Chadimy pro Mladý svět:
Mladý Svět: Neztratil underground - byť ty ses vždy řadil k alternativě - svou dávnou sílu,
není bez ohňů?
Mikoláš Chadima: Neřekl bych. Naopak, znovu ožil. Doporučuji za všechny nové kapely Bratry
Karamazovi z Krumlova. Pro mě to byl objev sezony.
-----------------------------------------------------------------


Vždycky, když dělám rohovor s nějakou kapelou, uvádím to recenzema z koncertů, z desek,
co o nich napsali jiní, aby byl zřetelný i pohled z jiné strany, ne jen z té mojí,
zkreslené přátelstvím a divokou inspirací. Ale Bratři Karamazovi... Vyjma výše uvedené citace
nic. Ticho po pěšině. Žádné pochvaly. Žádné kritiky. Tahle kapela neexistuje. A přitom
je to jedna z největších kapel, kterou jsem viděl, poslouchal jí a naslouchal (což je neméně
důležité). Mám je moc rád a vím, že patříme k sobě, že hrají a zpívají i za mě. Hudba
je ale nepřenosné medium, proto jsem se snažil zachytit aspoň část z fluida, z energie,
která z nich vyzařuje. Něco, co se dá opsat na papír pro čtenáře Mašurkovského podzemného.
Proto jsme se 4. února 1999 (jak symbolický měsíc!) zase sešli. A můžu vám říct - a ruku za to
dám do Kúčova ohně - pro ně rock and roll není póza, pro ně to je život.
Ale oni to možná ani nevědí.
Za Mašurkovské podzemné vyzvídal Lábus (35) a za Bratry Karamazovi se překřikovali:
Jožin Šťastný (29) - bicí nástroje, Pavel Kúča Kučera (34) - kytara, zpěv, Milan Tokár (37) -
sólová kytara, zpěv

JAK SE HRAJE KARAMA (kúča)
Karama se hraje na nervy
na střeva na plíce na játra
jenom ne na struny
A tón?
Co to je?
Akordy?
Neznám.
A hudební sluch?
Fuj! To bych nechtěl chytnout.
Tak se hraje K A R A M A


Lábus: Četli jste někdy knihu Bratři Karamazovi?
Kúča: Já jsem to četl... Ten román je nedokončenej, má jen asi tisíc stran, což je podle
Dostojevského prakticky předmluva, to se teprve rozjíždí...
Lábus: Takže to vaše pojmenování má nějakej význam?
Kúča: Jsou tam BRATŘI. To je bratrství. A v tom Karamazovi je taková skrytá brutalita.
Taky v tom, že je to ruský, tak fouká vítr z opačný strany. Tím myslím oproti těm americkejm
sračkám, který sem jdou z druhý strany. Taky tíhnutí ke klasice...
Lábus: Říkáš skrytá brutalita...
Kúča: Tři potenciální vrazi svýho otce jsou vyšetřovaný a on ho zabil vlastně nevlastní syn.
Jožin: My jsme tři takoví bratři a jeden je vlastně taky nevlastní, u nás je to basák.
Ten původní, Míra Musil, přezdívaný Destil, loni odešel, natočil ještě druhou desku a pak
jsme se rozešli, protože toho na něj bylo už moc. On je totiž slušnej kluk. Místo něj přišel
Roman Pětioký, řečený Pajda.
Milan: Já z toho znám jen asi 60 stránek a z nich jsem pochopil, že starej Karamaz měl tři
syny a každej byl jinej, absolutně jinej, dokonce jeden byl nemanželskej... A údajně se tam má
někdo zabít.
Lábus: Podle toho, jak jste se předvedli v Lounech na "Lábus Birthday 1998" jste
potencionální vrazi vy všichni... Jednak jak jste přijeli: "My jsme Bratři Karamazovi, tak
jsme tady." "A kde máte komba?" "No táhni se s nima vlakem 300 kilometrů... Tak nám nějaký
sežeň." Ani nevím, jestli jste měli kytary. Pak proběhla koncert, kterej byl dost, řekl bych,
poznamenanej tím, že jste si s Magorem odskočili "na jedno", takže to bylo fakt dost divoký.
Však taky Kúča spálil pětikilo který jsem mu dal s tím, že hrál tak hrozně, že si ho ani
nezaslouží. Pak večírek pokračoval a tam jsem poznal dosud nepoznané. Normální opilec
usne, upadne, otravuje, zlobí, ale Kúča se plazil. Ten obrovskej sál nabitej lidma
permanentně několikrát přeplazil, celej ho vytřel, tu špínu z březnovejch chodníků nabalil
na sebe, proplazil se i přes podium, zrovna hrála myslím Garage, tak mezi nima
prokličkoval a plazil se zase někam jinam. Někam, kde stálo nestřežené pivo, připlazil se ke
stolu, vyšplhal po noze nahoru, vymlasknul ho a plazil se zase dál. K ránu se vyplazil ze
sálu a odlezl někam směrem na Prahu, potažmo na Český Krumlov. To jsem fakt neviděl...
Lez na dlouhou vzdálenost. Úplně jsem měl strach, jestli to přežil. Jožin: To jak jsi říkal
"Kluci Kúčovi něco je, pojďte se na něj podívat", já tam šel a normálka... Byl nalitej, to
on takhle dělává.
Milan: Za mnou byl Lábus taky a tak povídám "Proč chodíš za mnou? Já nejsem jeho táta".
Lábus: Tak jsem si řekl, že mám asi fakt zbytečný starosti, protože ani já nejsem jeho táta
a nechal jsem ho, ať se plazí kam chce. Ale zpátky ke kapele, co bylo dřív? Název, nebo kapela?
Kúča: Kapela. Ale než se vytříbilo, kdo tam bude hrát a kdo je vlastně bubeník a kdo basista,
tak mezitím se našel název.
Milan: Přemjšleli jsme samozřejmě o názvu dlouho a pak přišel Kúča s tím, že bysme mohli
bejt Bratři Karamazovi. Tak se ptám proč? Kúča: "To přece napsal Dostojevskij, ne?". A je to
navíc jeho poslední román, nedokončenej a vypadá to dobře - bratři jako křesťani.
Lábus: A proč zrovna tohle téma?
Milan: Protože my jsme hlavně věřící
Lábus: Pro vás je ta víra nějak podstatná? To by mě dost překvapilo, co třeba zrovna
vám říká desatero?
Kúča: Nic neříkej,
nic nevysvětluj,
nic nedělej,
nic nechtěj,
nemysli,
nelituj,
nezdrav ani neděkuj,
neříkej kdyby ani ale,
ser na prachy,
gangster buď
To desátý je Magorovo přikázání, já dodal těch devět před tím.
Milan: Desatero božích přikázání je krásný, kdyby podle něj všichni žili, tak tady bude
pohoda, budem jen hrát na kytary a zpívat.
Lábus: Takže jsme se od rock and rollu dostali překvapivě k víře, takovej posun jsem nečekal, i
když...
Mian: Je to život a ten život je zaznamenanej i v textech, není to póza. Snažíme se to brát
přírodně, přirozeně, na to sázíme. Na upřímnost. Člověk by měl vyznávat to, čemu věří. Když
to říká upřímně, snad to ten posluchač uslyší...
Kúča: Navíc je to velice jemná věc, aby člověk nikoho neoprudil, musí to být jen náznak. Aby k
tomu každý došel sám.
Lábus: Mně přijdete spíš jako přírodní lidi, pohani, divoši...
Kúča: Dyť jo, v mejch textech jsou dominantní přírodní živly...


OSLAVA OHNĚ (kúča)
toto je oslava ohně
rudá horká a pravá
posvátná sklepení duše
věci které lze vnímat
věci kterých se lze dotknout
hlasy tam dole
v chodbách podvědomí
a víc
je víc druhů ohně
teď tady v tu chvíli
jakýsi bar ráno
jako by sníh a kroky
ticho a zlověstnost
je píseň závěrečná
a všichni cítí
to poslední
poslední sladké světlo


Milan: To je v nás přece už od začátku, člověk s tím žije a jelikož se o tom málo mluví,
rád si to poslechne.
Jožin: Spíš jde o to, aby to bylo obsažený v tom podtextu, než to nějak přímočaře pojmenovat.
A aby se opakovaly ty neustálý hitový refrény. Já si vůbec myslím, že éra hippies a tohle
období bylo založený na silným duchovním pojivu, že to bylo hnutí a myšlenky s revolučním
podtextem, že to bylo postavený na takový ideologický bázi. V osmdesátejch letech se z
toho stala naprosto laciná komerce a už tam nebyly žádný vazby, strašně to vyčpělo. Řekl bych,
že jsme věřící - což nechci teď nijak podtrhávat ani zveličovat - a to že je náš pojivej bod.
Navíc, že žijeme jsme v Krumlově, kde je to malý a názory jsou hodně konfrontovaný,
dostáváš se k nějakýmu společnýmu názoru. Já jsem třeba věřící nebyl a kluci mě k tomu
přivedli. Byl jsem z naprosto ateistický komunistický rodiny, takže jsem to nedostal z
domova, ale dopracoval jsem se k tomu. Matka čtyřikrát rozvedená, takže moc standartní
dětství jsem neměl, žádnej pevnej bod a najednou jsem se dostal k tomuhle morálnímu kodexu.
Mian: Já to mám odjakživa, sám jsem se k tomu dostal a jsem na to hrdej. Vidím to jednoduše:
věřím tomu, že Bůh si dosadí svý lidi tam, kde je potřebuje. Že i v muslimský rodině se
najednou objeví věřící v Krista Ježíše.
Kúča: Já jsem se dostal k víře tak, že jsem se zkoušel od těch 16 let podříznout, ale nějak
to nešlo. Musíš přehodnotit nějaký věci, v kterejch jsi vychovanej, který sis myslel, a pak
zjistíš, že se podle toho žít nedá, že to je prázdný. Takže je to milost boží. Já o tom nerad
příliš mluvím. Víra je milost boží, o tu musíš požádat.


MODLITBA (kúča)
Seď a mlč
Drž hubu a mluv


Lábus: Jak se snáší tvá víra s drsností - až hrubostí - některých tvých textů a básní?
Kúča: Ty hrubý věci beru spíš jako relaxaci a nemyslím, že by v tom byla cítit nenávist -
spíš vzdor. Nemyslím to zle. To desatero je něco jako rockerskej postoj. Všechy ty básničky,
co se tady objevujou, jsem napsal jednou na Šumavě, když jsem strávil den postáváním u
žumpy a koukal se na kopce. Byl jsem nasranej, že tam nemůžu bejt pořád.
Lábus: Jak jste se našli v Českém Krumlově, v tom 15 tisícovým městě?
Kúča: S Milanem jsem se znal už dýl a jednou jsme si řekli, že uděláme kapelu, ale neměli
jsme bubeníka. Pak jsme potkali Jožina, kterej na to sice neuměl, ale za to se vůbec
nestyděl...
Milan: Navíc měl jedinej prachy, aby si mohl koupit bicí...
Jožin: To je pravda, že tehdy jsem měl prachy, ale od tý doby, co znám kluky, tak žádný prachy
nemám.
Kúča: A tak jsme se dali dohromady. Nejdřív ze všeho jsme začali dělat na Apokalypse-Zjevení
Janově, vlastně jsme na tom dělali první rok, teď jsme se k tomu vrátili... Apokalypsu
jsme komponovali jako pásmo, jako uzavřenej cyklus, ten titul zní Muzikál o konci světa,
posledním soudu a novém stvoření podle knihy "Zjevení apoštola Jana". Na naší první desku
se dostala písnička Svatý a to je jediná věc, kterou jsme dali někam samostatně.
Lábus: Čili je z Apokalypsy vytržená, anebo obstojí samostatně?
Kúča: Když si otevřeš čtvrtou kapitolu, tak to tam je.
SVATÝ (kúča)
.......
uviděl jsem svazek svitku
pečetěmi zapečetěnými
a mezi bytostmi a starci
stál beránek
jak zabitý
měl sedm rohů i očí
ten přišel a vzal svazek z pravice
toho který seděl na trůně
a všichni padli před ním
zpívali píseň
svatý svatý svatý pán vševládný
který byl je i přichází


Jožin: On je to ale vlastně takovej starej bigbít, proto jsme se rozhodli, že ji tam dáme,
docela šlapala a navíc když jsem přišel na první zkoušku, tak to byla první písnička, kterou
jsem odehrál a na základě toho jsem zůstal v kapele.
Kúča: My jsme Jožina pozvali na zkoušku a on se samozřejmě nepřiznal, že naposledy
bubnoval před čtyřma rokama a zahráli jsme Svatýho. Jožin mydlil docela dobře, tak jsme se
dohodli, že jo.
Lábus: Tak to byly ty prvopočátky?
Milan: My jsme vznikli po revoluci, říkali jsme si "Starý fotři, co čekali takovou dobu, než
bolševik padne", tak jsme založili kapelu. Když jsem viděl, jak u nás kdejakej chromej
hraje na kytaru, řekl jsem si, že budu hrát taky.
Lábus: A přinesl jsi nějaký romský prvky ke Karamazovcům?
Milan: Já myslím, že tam určitě jsou a hlavně něco typicky cikánskýho teprve chystám...
Lábus: Já jsem se na vás dostal vlastně přes Magora, kterej o vás všude mluvil, cejtil jsem
tam ty kořeny v době, kdy všichni chtěli být "světoví" a zapírali sami sebe, už sice
opadly naštěstí ty vyprodaný Lucerny a ovace undergroundu, a já najednou uslyšel píseň Khu A Te
a objevil desku, která byla šíleně podobná mým pocitům, pocitům mýho kmene...


KHU A TE
khu a te leno leno mate
hayano hayano hayano
we are at one with the infinite sun
forever forever forever
we are in tune with a sister the moon
forever and ever


Milan: My jsme vyrostli samozřejmě v undergroundu, nikdo z nás neuměl pořádně hrát, ale to
A a G jsme zvládli, takže... Dělali jsme na Apokalypse, ale zjistili jsme, že na to ještě
nemáme, tak jsme se pustili nejdřív do obyčejnejch songů...
Lábus: Už jsme se tedy pomalu dostali k tý první desce. Takže...?
Kúča: Nás v Krumlově vydal Pingi, nahrál demáč z koncertu a pak udělal studio, a v něm jsme
partyzánsky nahráli desku, nikdo jinej tam už pak nebyl. Potom z toho totiž udělal rádio.
A Tonda Pokorný z Dačic, co tam má klub, to vydal, ale vlastně tohle všechno vzniklo
svépomocí, nějak jsme posháněli peníze....
Lábus: Pracujete?
Milan: Chvílema, když je co..
Jožin: Milana teď vyhodili od zedníků...
Milan: Jakýpak vyhodilli, normálně mě vyšoupli!
Jožin: Já jsem dělal po hospodách a Kúča prej jednou tejden pracoval, ale tak se mu to
znelíbilo, že od tý doby do práce nikdy nešel.
Lábus: Jak s takovejma ksichtama sháníte peníze?
Kúča: Jsem tak obtížnej, že mi ty peníze nakonec raděj daj. Sponzoři mě definovali jako
inteligentního somráka... Máme pár kamarádů, který občas vydělaj drobný, tak se na nás
poskládaj, někdo dá deset, někdo patnáct a tak.
Lábus: A jak je to s distribucí takovýhle věci?
Kúča: Jedinej Black Point se ozval... A Radio 1, tam nás ovšem zatáh Magor.
Lábus: Magor na vás hodně drží...
Kúča: To přece bylo v minulejch Mašurkách, jak jsme se poznali... Jdeme s Milanem kolem hospody
a vylezl vrchní říký nám "Tak kluci máte tady kamaráda". "Koho?" "No Magora!" "Tak nám ho
zavolej!" A bylo to. Ten večer byl koncert, Magor se tam objevil v roztrhanejch
punčocháčích a pořádně se rozšoup....
Milan: To si představ, že Kúčovo žena přijde domů s tchánem, zazvoní, otevře Magor v
kalhotkách a "Dobrý den, co si přejete?". On se vůbec nejvíc v Krumlově proslavil tím, že šel v
kalhotkách po náměstí a tak ho hned chtěla policie legitimovat. A on? "Jak vám můžu předložit
občanský průkaz? Copak nevidíte, že jsem jen v kalhotkách?".
Jožin: Sedíme v cikánský hospodě a Ivan říká "Kúčo zahraj", tak Kúča popad kytaru a cikáni
"Nehraj!". Magor hned křičí: "Tak tohle, to je černej rasismus, černý utiskujou bílý!"
Zvedli se nějaký šílený vazby a Magor: "S takovejma, jako vy jsem si vytíral ve Valdicích
prdel před spaním", tak si zase sedli a byl klid.
Kúča: Právě jak jsme se s ním potkali ten první den, tak večer přišel na náš koncert a zůstal
v Krumlově 14 dní, pak přijel zase za měsíc na víkend a zase zůstal 14 dní a byly to šílený
mejdany. Právě na náměstí v kahotkách, to bylo pro naše město dost neotřelý, takový nový.
Ivan to tam dobře rozjel.
Lábus: Jak se vám žije v Krumlově?
Kúča: Jsem tam rád, někdy je tam nuda a to musím odjet, protože to začíná smrdět průserem, ale
město je to skvělý.
Jožin: Já jsem se například 11x stěhoval a v Krumlově je mi nejlíp, ani bych jinam nechtěl.
Pracovně kdekoli, ale v Krumlově je skvělý zázemí, je to tam přehledný, občas až moc. Člověk
je zbytečně moc vidět...
Kúča: Mně to město připadá nevytěžený inspiračně, je tam spousta věcí nevyslovenejch.
Lábus: Jak vznikají vaše skladby?
Kúča: Já nosím v kapse notýsek kam si něco zapisuju, ale směřuju to k tomu, aby to pasovalo do
muziky, aby to dostalo rytmus. Rodí se to většinou pomalu, pracuju na tom, šperkuju, věnuju se
každý větičce, málokdy se ti to podaří najednou, spíš tušíš nějakou věc a když dostaneš první
verš, první dvojverší, už se blížíš... Slovo je hrozně silná věc a je zanedbaná, lidi berou
jenom co se jim rýmuje, to tam daj, tím to pro ně končí.... A další věc je inspirace, člověk
musí něco prožít, aby o tom mohl mluvit, myslím si. A ještě se mu to musí sformovat, a to bude
odněkud shůry, od můz, že tě napadne věta, kterou to zachytíš a ten pocit tam přitom je.


ČERNÁ NEVĚSTA (kúča)
že budeš černou nevěstou
slova jsou slzy vytrysknou
tak zavírá se země
otočíš prsten stříbrný
a zem se nakloní stromy skloní
zazvoní zvony zazvoní
dál plujou jen lodi námořní
jen námořní jen námořní
otočíš prsten stříbrný
ať zem se nakloní a stromy skloní
ať zdi se hnou a zvuky změní
a hlasy ať vzdálené jsou
jen kulisou jen k mlčení jen k mlčení
až budeš černou nevěstou
slova se řeknou slzy vytrysknou
Jožin: Já si pamatuju, že jsi taky napsal básnickou poemu.


Kúča: BALADU ZLODĚJSKO VANDALSKOU?
Co jsem ukrad to mám
co jsem zchvátil to nevrátím
a když jdu domů potmě sám
co potkám rozkopám
co nerozkopám poškodím
co nepoškodím to lituji
Co jsem ukrad já mám já
co jsi ukrad ty máš ty
alespoň v tom naději mám
že jdu potmě domů a jsem sám
a že mě nikdo nevidí
a všichni kradou všechno všem
a když je při tom nechytí
tak je to fajn


Jožin: Ne to bylo ještě dřív, jak jsi v tom atriu - snad ještě na gymplu - přednášel básně.
Kúča: No jo, napsal jsem nějakou sbírku, četl jsem ji a lidi to ze slušnosti poslouchali.
Ale zjistil jsem už tehdy, že bez muziky to není ono.
Lábus: Sledujete i nějaký jiný básníky? Na desce máte třeba text od Jamese Fenimoora Coopera,
spisovatele, kterej je mi blízkej třeba knížkou Poslední Mohykán, napsal i Lovce jelenů a
Stopaře (ve všech vystupují Kožená punčocha anebo Čingačgúk), ale že psal básně jsem doteď
nevěděl...


MOTÝL (j.f.cooper)
ať šaman ať tančí a letí na plamenu svíčky
jen mlčí je motýl je motýl je na drogách sám
jen tančí a letí je motýl ke psům je zády
a na obou rukách má malovanou smrt
a na obou křídlech má tetovanou smrt
ta smrt jde cestou žhavého železa
manitú manitú manitú
jsi velký jsi moudrý jsi dobrý jsi spravedlivý
na nebi ach v mracích vidím mnoho temně rudých míst
na nebi ach v mracích vidím temná místa


Kúča: Tak tohle jsem napsal já. J. F. Cooper mě ale do toho pošoup tím refrénem, kterej
tam je: Manitú Manitú Manitú... To je právě z Posledního Mohykána.
Milan: Já jsem chtěl udělat písničku a neměl jsem text, neuměl jsem si ho složit, tak mi Kúča
půjčil básnickou sbírku a tam jsem našel třeba toho Lorcu. Otevřel jsem knihu, ta báseň tam
byla a já okamžitě věděl, že je to ona. Otevřel jsem to na správný stránce.


CHVÍLE NOCI (f.g.lorca)
nadešla chvíle noci
bijí paprsky luny
do kovadliny z polotmy
nadešla chvíle noci
veliký strom se odívá
do písní skrytých pod slovy
nadešla chvíle noci
kdybys tak přišla za mnou
stezku ti vánek prochodí
našla bys mě jak pláču
pod vysokými topoly
ach ty snědá jak pláču
pod vysokými topoly


Lábus: Jak vzniká hudba?
Jožin: Živelně!!
Kúča: Nejdýl čekáš na motiv, máš dlouho věc a najednou, za rok, ti to zapálí, něco omylem
zmáčkneš - nebo taky neomylem - a nějak to zafunguje, zapojí se to. Ale třeba flák Cesta
žhavýho železa vznikl tak, že jsem dostal na Silvestra čtyřikrát přes držku a druhej den
to ze mě vypadlo jako nic, s muzikou i s textem...
Lábus: Jak je pro vás důležitá technická stránka hraní?
Kúča: Moc ne. Moc hraní škodí.
Lábus: Jste s první deskou spokojený?
Kúča: Tenkrát jsme z toho byli dost rozpolcený, protože jsme to dělali poprvý a možná jsme
mohli tu míchačku udělat líp, ale to jsou spíš věci technický. Jinak jsem samozřejmě rád,
že je na světě.
Jožin: Jediný, co jsme si nepohlídali, bylo zpracování tý výtvarný části a oni to
naskenovali tak, že výsledek je nekonec hnusnej. Ten obrázek je rukodělnej linoryt, ale přitom
to vypadá jako nějakej počítačovej škvarek.
Kúča: Mě zase mrzí nejvíc, že tam hrajeme píseň Sváti Karáska, a on tam není uvedenej, to
je velikej nedostatek. A důsledek toho, že jsme si to neohlídali, protože na podkladech to
bylo, jim to přišlo asi zbytečný, tak to vypustili. My jsme se dostali až k hotovejm obalům a
to bylo pozdě.
Lábus: Byly nějaký ohlasy na desku, nějaký klepání po ramenou?
Kúča: Po tý první ne, možná trochu po tý druhý.
Jožin: Což je škoda, protože já do toho šel s takovým nasazením, že při třetí písničce jsem
dostal infarkt. Fakt! Normálně akutní stav paranoidní schizofrenie a strach o život,
zkolaboval jsem, čtyřhodinový masáže srdce, a to všechno přímo ve studiu, kde jsme druhej den
zase pokračovali. Ale poprvní v životě jsem v Krumlově viděl ledňáčka, seděl na kašně, tak jsem
si říkal, to bude dobrý, já jsem totiž v lednu narozenej, takže to je znak, že to všechno
přežiju, i dotáčky. Což jsem nakonec přežil, ale radši jsem šel k doktorovi, jestli nemám
šrám na srdci. Ten říkal, že to jsou jen silný arytmie. To jak se jako bubeník pomoříš do
těch rytmů, tak ti srdce jde nakonec s tím, a jak jsem přestal, tak z toho ticha jsem dostal
nějakej šílenej stav a měl jsem takovej strach o život, že jsem musel utéct. Do studia
akorát vešel Hejma ze Žlutýho psa a já skákal zrovna šipku do činelů, tak jsem ho tím trochu
zaskočil. Měl jsem pocit, že podléhám šílenství, že to nemůže srdce vydržet..
Lábus: Mně je hrozně sympatický, že tam máte věci jako Mystické cesty nebo Oslava ohně, hodně
intimní, otevřený, citlivý.


MYSTICKÉ CESTY (kúča)
mystické cesty
touto krajinou
zjevují v tobě
věci co v mlčení skryté jsou
je divná závrať
čas k odmykání
neznámých pokojů
je ticho je předčasné smrákání
bez konce zámek
bez konce zakletí
bezpočtu pokojů
jen ozvěny kroků z holých zdí


Kúča: Oslavu ohně jsem napsal v jedný hospodě a ta pak za 14 dní vyhořela.
Jožin: Vůbec ty ohně... My máme oheň moc rádi, jeden čas jsme dělali mejdany, tancovali
jsme kolem ohňů. To přijel Edgar, takovej Indián, přivezl týpý, ubytoval se v lese a
bydlel tam rok. U něj jsme se víkend co víkend scházeli a dělali takový spontánní věci,
sauny, skákali do řeky, tančili kolem ohňů a ta atmopsféra byla vynikající. Ten nás vlastně
naučil Khu A Te, byl Peruánec a leadr hnutí Rainbow. To jsou takový přírodní týpci, tohle
byla jejich Rainbow píseň a my jsme ji jen zrockovali. Hráli jsme v roce 1996 na jednom
karnevalu a pak jsme se tetovali pohrabáčem. Teď nedávno jsem četl od J.X.Doležala v Reflexu,
jak se nechal nějak podobně popálit, jak se na to připravoval, to obrovský soustředění,
co ho to stálo a co všechno v tom našel, jeho dívka jak mu lízala krev... To my jsme se
nalili a zmrskali se žhavejma pohrabáčema raz dva a za tři roky po nás se to dostalo až
do Prahy.
Kúča: Ostatně, v Krumlově se říká, že když se vychčiješ do řeky, tak to do Prahy taky časem
dojde.
Lábus: Druhá deska se mi líbila ještě víc, než první a na ní se daj vysledovat i vaše vzory,
jsou tam upravený písničky od The Doors, Plastiků, Janoty...
Milan: Mně osobně se líbí hodně Peter Gabriel a Sting a jinak samozřejmě hippies a jejich
éra.
Kúča: Já mám rád Doors, občas udělám i nějakou coververzi, hrajeme někdy i Velvety.
Když dělám text na cizí melodii, mám výhodu, že neumím anglicky a tak ve mně jen ta hudba
vyvolává asociace, slyším třeba v týhle písni - Riders On The Storm -jen jak tam chčije déšť,
což si myslím, že je dobrý. A Janota se mi líbí jako básník, vážím si ho jako básníka a tahle
věc, Nájemník, se nám hodně líbila. Milan ji přinesl, je tam velice zvláštní rytmika, i v
těch slovech je ta těžkost obsažená, každej verš u týhle písně začíná na těžkou dobu,
není to bigbít, ani rokenrol, ani blues.


JEZDCI (podle the doors kúča)
tmou bouře duní tmou
bouře duní tmou
jak cestou ztracenou
jak stíny jdou
jsou očím přikryté jak pláštěm
clonou dešťovou
bouře duní tmou
až oči přivyknou
kdo blíž přijedou
kdo neztratí se dřív
ze tmy se vynoří
jsou v horkých na zchvácených koních
jezdci tajemní
a hřmí jen hřmí
ví kdo kolik už dní
déšť padá studený
i je průvod tajemný
je průvod v promáčených lesích
dávno ztracený
bouře duní tmou
i je ráno šedivé
i konec cesty té
konec který není cíl
kam jednou dorazí
jezero ukrývá se v lesích
v něm zámek prastarý
konec cesty té


Milan: Na druhou desku se mi povedlo dostat jen jeden text, ale jsem vyfocenej na obalu, v
portálu gotickýho okna... Napsal jsem píseň Únor, ale kamarád mi poradil, že v Krajině
únor bude poetičtější. Únor je vlastně nejtěžší měsíc v roce, je nejdepresivnější a
je statisticky dokázáno, že je nejvíc sebevražd, blázince jsou přetížený, začíná postní
doba, my to v tu dobu i nahrávali. Ta písnička je vlastně o pokání.


ÚNOR (tokár)
únor
to přec každý ví že je měsíc mezi světy
mezi světy leží leží únor
to přec každý ví že je někdy mezi
únorový svět už zívá
mezi světy se skrývám
stojím tu ve větru stojím tu na mezi
mezi světy mezi světy ležím tu
jen jednou kvadro zahraje nám zmrzlý praskot
ve večerní obloze září hvězdy nejen ostře
únorový svět už zívá k pokání nás vyzývá
ještě chvíli zářit bude než sestoupí shůry mír
to přec každý ví
že je měsíc mezi světy
mezi světy ležím ležím tu v únor
to přec každý ví že je to jenon měkdy


Jožin: Chtěli jsme mít v bookletu tohodle CD svý fotky, tak jsme vzali kamaráda fotografa, šli
městem a fotili se. Umyli jsme si vlasy, oholili a v neděli z kostela šli rovnou do města a
fotili jsme momentální kreace. Tak vzniklo asi 30 fotek, který jsme různě použili.
Kúča: Tuhle desku jsme si dělali už kompletně sami, pohlídali si i obal, takže autoři jsou
tam opravdu zaznamenaný a tak. Pak jsme s ní vyhráli hitparádu v Krumlově..
Lábus: Kamarádi hlasovali?
Kúča: No to nevím, my jsme si tam hlasy neposílali, ale vyhráli jsme ji s písničkou Teď spíš.
Tam asi hodně psaly holky, protože to byl takovej ploužáček.


TEĎ SPÍŠ (kúča)
teď spíš
a voda pomalu míjí břeh
a nevrací se zpátky
tak za sto let tak za sto let tak za sto let
teď spíš
a nebe bělá na oknech
a je slyšet zpěv zvenku je slyšet zpěv
slyšíš je ráno na doslech
teď spíš
ještě je horká tvoje krev
víš než zítra zčerná v obrazech
zaschne a zčerná v obrazech toho rána


Jožin: Ale třeba když jsme hráli u tebe, tak tam byl taky Chadima, kterýmu jsme tuhle
desku dali a on v jakémsi rozhovoru prohlásil, že jsme pro něj objev roku.
Kúča: Mně už stačí to, že se líbíme Magorovi, že jsme se spřátelili, protože on má
určitej talent tyhle věci nalézt.
Milan: Já si myslím, že Magor muzice vůbec nerozumí, ale cítí, má otevřený srdce, cit. A my se
vlastně o tohle snažíme, aby to bylo otevřený pro vnímavý a citlivý lidi.
Kúča: Magor nám dělá promotion managera. Já pro tuhle funkci vymyslel český slovo "patron".
Ale moc nehrajeme... To víš, jakej patron, takovej band.


LABUTÍ PÍSEŇ (Bratři Karamazovi Ivanovi)
nechť tato bolest jest tvůj dobrý přítel
ať není začátkem toho léta
nechť oplakávána jest labuť
i na půlnoci té ať měsíc se obrátí
na cestách před námi ať zmizí zlá znamení
i ať sevření rukou jejich chladné není
a stíny jejich kolem jak psi
Lábus: Jak vás baví hrát na podiu?


Jožin: Mě hrozně, já jsem tím pohybem na jevišti poznamenanej, od 14 let jsem hrál divadlo,
nastudovali jsme pár her, jednu vynikající jugoslávskou, ale komouši nám furt něco
zakazovali. Rozjelo se to pořádně až po revoluci. Byl jsem s divadlem v Holandsku,
Belgii, Francii, Anglii, to se mi s touhle kapelou stát nemůže.
Lábus: Jak hrajete často?
Jožin: No nic moc, za ty dva poslední roky jsme hráli tak čtrnáctkrát. Ale letos už to
chceme zlomit, hrát co nejvíc. Mám dojem, že těch šest let tý ilegální přípravy nás už teď
užírá, a že bysme chtěli hrát vyloženě víc, udělat šňůru, víc koncertů. My můžeme udělat
ledacos, ale občas si připadám jako kurva, která se prodává: "Dobrý den, já chci hrát,
šlo by to?". To se musí dít prostřednictvím někoho jinýho a pak to má jinou úroveň, atmosféru a
my z toho máme taky jinej pocit. Takhle nás pozvali, abysme hráli ve squattu ve východním
Berlíně. Tam když jsem přišel, tak jsem začal hned uklízet, protože tam byl neuvěřitelněj
bordel. Tam, kde jsme měli spát, byla stoletá špína a plíseň, všechno hnus, neobydlená
místnost ve squattu a když jsem to celý uklidil, tak nám řekli, že budeme bydlet v jiný
místnosti, že se spletli. Ale ten začátek byl krásnej, přijedem v pět ráno do Berlína na
nějakou adresu, znali jsme tam nějakýho týpka a nikdo nevěděl, kde to je, protože to
byly brovský tři bloky takovejch pavlačovejch domů za sebou. Východní Berlín je
obrovsky zanedbanej, celá čtvrť zasquottovaná, ne barák, nebo pár bytů, ale celý ulice.
Anarchistický vlajky na střeše, baráky napíchlý na veřejný osvětlení a hotovo. Přijedem a
nějakej týpek tam venčí psa: "Znáš toho Michaela, co ho hledáme?" "Jasně znám!" Tak jsme se
táhli za ním půl hodiny, šli pořád někam pryč, až nám to bylo divný a tak mu říkám:
"Hele Petře, já myslím, že jdeme špatně, my se vrátíme." A on: "Tak jo, tak půjdeme zpátky, to
máš jedno..." Pak jsme hráli a někdo potom poslouchal živák Hendrixe a říkal, že to je
podobný tomu našemu koncertu, protože Milan se tam šíleně rozjel, byl na šíleným úletu,
deprimující prostředí, špína, humus, což já nenávidím. Ovšem největší nářez na tom byl, když
jsme se zeptali kde budeme hrát. "Támhle v tom sklepě". A tam nebylo nic, jen fůra
bordelu. "Cože?" A oni "To je v pohodě, to bude v pátek hotový". A v pátek ráno naběhlo
20 týpů, vůbec nevím, kde se tam vzali, jeden byl instalatér, druhej elektrikář, třetí
zase něco jinýho, ve finále tam byl bar, záchody, elektrika a voda přivedená, úplně
všechno, byl to z ničeho nic normální klub. Ještě řikám: "Tak na tyhle bicí hrát nebudu".
Za půl hodiny jsem tam měl Ludwigy. Na zvukovce jsem zkusil šlapák a bum: všechny skleničky,
který stály na kraji se sesypaly. To ten barman považoval ještě za nehodu, ale když pak Kúča
bral jednu po druhý a trefoval se mu s nima do zdi, to už byl nervozní.
Kúča: Nesmíš nikoho trefit do hlavy, tohle jsou jen takový mírumilovný projevy radosti.
Lábus: Inu věřící...
Kúča: Vyjeli jsme večr v sedum a ráno v pět jsme byli v Berlíně, a to jsme ještě měli
peripetii na hranicích s německejma celníkama, protože jsme byli sťatý a Milan nemohl najít
pas. Jak nás viděli, hned začal filcunk, našli jointa a už nás měli, hned. Já musel do nějaký
místnosti a celej do naha a když viděli ten náš crazy zájezd, normálně se tlemili, ode mě
chtěli, abych jim zahrál na kytaru, tak jsem jim zahrál. Nakonec nám popřáli pěknej koncert.
Trávu nám tedy nevrátili, ale řekli, že v Berlíně si koupíme.
Lábus: Jakej máte vůbec vztah k drogám?
Milan: Drogy se vezou s muzikou, řekl bych. Jožin má názor, že drogy konzervujou, proto
vypadá pořád tak mladě.
Kúča: Nejradši mám pivo, to je dobrá droga. No a někdy panáka... Navíc prej, jak máš mozkový
polokoule, tak mezi nima je nějaká céva a když chlastáš, tak ti funguje, jinak je vypojená.
Když si dáš panáka, tak se roztáhne a obživne. Když jsem to vyprávěl Magorovi, říkal,
že na tom něco bude.


PŘÍBĚH (kúča)
to měl být dlouhý a tichý příběh
o kterém vlastně nevíš ani nevíš
na to se neohlížej jiný příběh
sama teď spíš
a někde na půlnoci stojí dům
tam slétají se ptáci
pak věci za půlnocí jsou


Jožin: Já jsem to přitáh do kapely,
Kúča byl hrozně proti - a zásadně je proti tvrdejm
drogám pořád - tak jsem kouřil tajně před zkouškou. Myslím si, že tráva prohlubuje senzitivitu,
ale když se s tím člověk seznámí a nebere to extrémně často. Když se s tím nedokážeš vyrovnat,
je to spíš tvůj problém, než problém tý věci.
Lábus: Mě překvapilo, jak jste na podiu divoký...
Kúča: My mysleli, že se to má. Nemá? My jsme hráli na tvejch narozeninách, tak jsme ti
chtěli udělat radost. Skákali jsme, mikrofony padali, televize to točila, tak co?
Lábus: Ale v televizi jste byli ještě jednou...
Jožin: To zavolal Roman Dragoun, abysme hráli v bazilice sv. Jiří. Tam jsme poprvé
zveřejnili něco z Apokalypsy, byla to první skladba, která vznikla. Stalo se tak 1.1.99
v 18,00 hodin na ekumenické slavnosti a dělala to Česká televize. Pan Skala z krátkýho
filmu udělal na computeru takovej hezkej výtvarnej klip, pustil ho v tom přímým přenosu,
takže to šlo do přímo éteru. Kúča tam zpíval a křičel, byl hřebem večera. Bylo to po
Silvestru, na kterým mě takřka vypíchli oko, takže jsem v kostele byl v černejch brejlích, Kúča
si namlátil a byl sedřenej na půlce držky, takže ho mohli do tý televize brát jenom z jedný
strany, protože z tý druhý byl rozmlácenej ještě víc. Sváťa Karásek držel svíci a žasnul. Bylo
to součástí nějakýho křesťanskýho magazínu, přímej přenos z ekumenický mše, byl tam kardinál
Vlk, Václav Malý, Václav Vydra a další šedivci, celá vláda, šéf KDU-ČSL v prvních řadách
a Kúča to mastil. Pak to ticho, když to dohrálo.
Milan: Surový to bylo...
Lábus: A co to hraní s Abraxasem? Chudáci, měli plnou lednici nějakýho sponzorskýho
plechovkovýho piva, jenže měli tu smůlu, že šatna byla společná. Takže než dohráli, mohli se
osvěžit už jen teplou sodovkou. Jejich manažer jak přece prskal a hulákal. Jenže pivo bylo už v
prdeli...
Kúča: Když oni vypadali, že pivo moc nepijou, spíš tu sodovku.
Jožin: To byl omyl. My máme kámoše tady v Praze, kterej už asi dva roky mluví o kapele,
kterou udělá a s kterou prorazí, ale zatím nic a došlo to tak daleko, že už si dohodl i
koncert a když na to přišlo, tak nebyli schopný. Protože se známe, dohodil to nám, nebylo to
ani plakátovaný, to byl fofr. Když jsme přijeli na koncert, ten den vylepovali plakáty.
My to ale bereme tak, že jsme tajná skupina, hrajeme hlavně tajně. Teď jsme měli ale
vynikající koncert, 21. prosince děláme maškarní v Krumlově, je to nejdelší noc v roce, noc
bláznů a každej si toho bláznovství může nabrat na celej rok dopředu, takže ten se nám povedl.
Kúča mívá pravidelně každej rok tak tři tejdny, měsíc záchvat šílenství, takže si nabírá
řádně na celej rok dopředu. Když jsme byli u tebe, to byl už jen takovej slabej dojezd.
Lábus: To bych nechtěl vidět ani takový středně slabý tempo!
Jožin: Minulej rok dostal Kúča záchvat šílenství, to ho vyhodili z biskupství, protože tam
přišel strašně špinavej, nalitej na hadry na audienci k biskupovi, to bylo kvůli Apokalypse,
a začal tam na arcibiskupa: "Brácho, může se tady kouřit?" a když jsme se pak zeptali na
prachy - to už byl Kúča venku - tak nám řekli, že rozhodně ne, v žádným případě...
Milan: Ale dali nám požehnání, byli v pohodě.
Kúča: Anebo dělám třeba jen ohně a tak...
Jožin: Minule při takovýhle příležitosti jsem jezdil na koni a Kúča stál u žumpy, ruce
popálený od pohrabáče, koukal do dálky a snil. Já k němu přijel a říkám "Kúčo, co děláš?" a
on tam stál špinavej, popálenej, na hadry...
Kúča: Ale šťastnej!!
Jožin: To já ti věřím... U žumpy stál v tom smradu z těch hoven - to je poezie, co? - tak mu
říkám: "Kúčo, ty vole, ty máš tu ruku úplně černou". Tak v něm škublo, protože si myslel,
že dostal sněť, ale naštěstí to byla jen špína.


BALADA VRAŽEDNÁ (kúča)
Až vytí psů uslyšíš v ulicích
a zaslechneš jejich nenávistný smích
až chůzi vlčí ve tmě vytušíš
tak kup si kvér a do oken dej mříž
Až ucítíš zblízka zápach jejich těl
a do výše oken stoupne jejich vztek
tak rychle nabíjej a střel
a zapomeň pak na nářek
Až uslyšíš mlaskat hyeny
a uvidíš je chlemstat lidskou krev
dokud jsou nad kořistí skloněny
tak do týla je střel
a je hřích když při tom chytnou tě


Kúča: Miluju oheň, i když posledně jsme skákali zase do sněhu. Byli jsme za kamarádem zapíjet
jeho dceru a skákali do sněhu, ale on byl úplně ztrvdlej, takže se mi podařilo pro změnu
spálit se zase o sníh.
Jožin: Možná je to jedno z těch mystérií Krumlova, tam pomalu v každý hospodě je krb, to
jsou starý domy a každej z nich má komín a ty krby vytváří vlastně jakousi elementární
soudržnost, u toho ohně je taková příjemná atmosféra, obrovská kulisa.
Lábus: A máte materiál i na další desku?
Jožin: Jasně, ale to trochu souvisí s tím zázemím, zase si budem muset udělat všechno sami,
sehnat peníze a s tím souvisí i nedostatek klidu.
Kúča: To samý je i Apokalypsa, trvalo to 12 hodin denně po tři měsíce, náročný organizačně i
na psychiku. Ale teď bysme chtěli udělat další, třetí písničkovou desku, ta by se měla
jmenovat Tokáta A Karama, tam by se měli zviditelnit právě cikánský motivy, půlka by
byla normálně Karama a půlka cikánský, to jako od Milana, on je Tokár. Nechci o tom moc
mluvit, dokud to není hotový.
Milan: Mám tam něco svýho, pár lidovek v zásobě taky je, ještě nevím jak to všechno dopadne.
Já jsem je trošku přeformoval do bigbítu a přeložím je s Kúčou, on je hlava študovaná, má
totiž gympl.
Lábus: A už jsme zase narazili na vaše veliký téma, Apokalypsu... Mně ta hudební barevnost a
nakonec i styl zpracování v určitejch momentech třeba připomíná Vlasy - Hair, ale je pravda,
že mě tahle muzikálová parketa nikdy moc nezajímala... Ale Apokalypsu považuju za skutečně
nádhernou věc...


JÁ JAN (obraz 3. z Apokalypsy)
Jan: Já Jan
pro hlásání Slova vyhnaný na ostrov Pataos
ocitl jsem se v den Páně ve vytržení a uslyšel za sebou hlas
hlas mocný jako hlas polnice
Já jan
obrátím se spatřím sedm zlatých svícnů
a mezi nimi kohosi jako Syna člověka
oděný je řízou až na zem a na prsou má zlatý pás
v pravici drží sedm hvězd a z jeho úst vychází ostrý meč
a jeho tvář je jako tvář slunce
když září v plné síle
Já Jan
Beránek: Neboj se
Já jsem první i poslední
Jsem alfa i omega, počátek i konec
Napiš teď co uvidíš co je a co se stane potom
Piš do Filadelfie a do Smyrny piš do Laodiceje a do Sard
Piš do Efezu do Pergama a do Thyatir
Kdo má uši k slyšení slyš:
Tomu kdo zvítězí dám jíst ze stromu života a v Božím ráji
Tomu kdo zvítězí druhá smrt neublíží
Dám mu bílý kamínek a na něm jméno nové
Dám mu hvězdu jitřní a roucho bílé
a jeho jméno nevymažu z knihy života
Učiním ho sloupcem v chrámě Božím a chrám již neopustí
Kdo má uši k slyšení slyš


Jožin: Apokalypsa zrála šest let a současná podoba vznikla tehdy, když jsme nahráli demo a
chtěli jsme s tím jít do studia a to bylo pak veliký nedorozumění, když Vyšín, u kterýho
jsme tu syrovou verzi nahrávali slíbil určitou přípravu, přepsání do not a udělání nezbytnejch
podkladů, aby pak neudělal vůbec nic a vysral se na nás. Takže když jsme měli udělat
tu kvalitní verzi, prostě to nešlo. Měli jsme objednaný hudebníky, který nás měli podpořit a
najednou to bylo všechno zbytečný. Naštěstí třeba Guma Kluhánek se k tomu postavil velice
konstruktivně a pomohl nám s tím.
Lábus: Guma Kulhánek?
Jožin: Na něj i na ostatní jsme se dostali přes Romana Dragouna, to jsou všechno jeho kamarádi.
Lábus: A jak jste se dostali na Dragouna?
Jožin: Seděli jsme v září 1997 v hospodě a že bysme tu Apokalypsu měli udělat, domlouvali jsme
se, přijel Vyšín se studiem a teď jsme začali něco dělat a bylo to takový divný, nemělo
to ani hlavu, ani patu. Tejden jsme se s tím trápili a nakonec zjistili, že by to potřebovalo
klávesáka. Věděli jsme, že v tý době se pohybuje po Krumlově Roman. Takže když jsme ho
náhodou potkali - jeli jsme autem a on šel po náměstí - stáhl jsem okýnko a jen tak mu
povídám "Romane, my bysme potřebovali chvilku pomoct, nahrát nějaký klávesy". "Jo, kde a v
kolik?". Tak přišel, my jsme ve vinárně měli rozbalený studio, zastavil se na chvilku a už
s náma dělá rok. Zaujalo ho to tematicky a asi i hudebně a na základě toho jsme se
skamarádili.
Lábus: Netlačil nějak na vás, nedělal chytrýho, neučil vás?
Jožin: Naopak, tam nebyla žádná rivalita, pomohl nám velice zásadně v rámci aranžmá,
přinesl i vlastní věc, Žena sluncem oděná, má poetiku, která nám je blízká, nic jsme
neřešili, nahrávalo se a on to okamžitě pochopil. Nebylo potřeba nic složitě vysvětlovat,
nastolilo se téma, základní hudební myšlenky on si sedl, řekl nám svůj názor, anebo to přines
rovnou hotový, a fakt se nám to líbilo. Vzal na sebe úlohu služebníka týhle věci...
A Kulhánek se k nám vlastně přes Romana dostal jako najatej hráč s tím, že si to
naposlouchal, líbilo se mu to, tak nám pomohl. Tahle nahrávka prostě existuje, a je na
poměrně vysoký úrovni, nahrávali jsme ji ve studiu Hostivař. Guma tam hraje na basu a
Roman na klávesy plus zpěv (Bytost LEV), Jan Seidl, co hrál s Pražským výběrem a s Futurem
hraje na bicí, kytary hrál většinou Ivan Korený, něco nahrál i Ota Petřina, Pavel Marcel a
Zdeněk Šikýř, to jsou kluci ze studia. Kúča zpívá Jana, Luděk Waltr, kterej zpíval třeba v
Krysařovi, je Bytost BÝK, Renata Podlipská Bytost ŽENA, Pavla Kapitánová Bytost ORLICE a chór
Sedmi Andělů je smíšený sbor z divadla v Hradci Králové pod vedením sbormistra Pavla Horáka.
Teď je další fáze, vydat to a dostat na podium. Chceme, aby se to ještě chvíli hrálo živě,
než vznikne zásadní nahrávka, aby k tomu všichni dostali správnej přístup a vychytaly se chyby.


ANDĚLSKÁ TROUBENÍ (obraz 6. z Apokalypsy)
Býk: Zatroubí anděl prvý pak nastává krupobití
jest oheň smíšený s krví
Žena: Zatroubí anděl druhý pak kámen na moře se řítí
Je jako hora obrovský
Lev: Zatroubí anděl třetí pak hořká hvězda Černobýl
padá do vod hořící
Orlice: Zatroubí anděl čtvrtý jest zasažen třetí díl hvězd
třetí díl slunce a měsíc
Lev a Žena: Zatroubí anděl pátý z podsvětí vyvalí se dým
jak z výhně ohromné
Kobylek vylétne ven množství podobných koním válečným
zuby jak lví, obličej mají lidský
Orlice a Býk: Zatroubí anděl šestý pak dvě stě miliónů jezdců
pancíře červené fialové a sírové žluté
a koně tlamy jako lví z nichž vyráží síra a dým
ocasy hadí pobijí třetinu lidí
Jan: Zatroubí anděl sedmý a v nebi hlasy zaznívají
Chór: Nyní má vládu Mesiáš
Teď nadešel čas soudit mrtvé teď odměnu svým služebníkům
i zhoubcům země zhoubu dáš


Lábus: Vy tam hrát vůbec nebudete?
Jožin: Ono je to jako orchestr, jsou tam dechy, smyčce, tympány, orchestrální záležitosti a
nemůže to uhrát kapela jako my, která hraje živelně, ale musí přijít vyloženě profesionálové,
který dostnou noty a budou hrát jenom to, co hrát mají. Byli jsme i za Kocábem, aby v Apokalypse
alternoval Kúču. Navlík jsem to nakonec tak, aby Kúča alternoval Kocába. Získal jsem jeho mobil,
tak jsem mu zavolal a "Kde se sejdem?" Nakonec jsem z něj vytáhl jskýsi příslib, že naše
spolupráce není vyloučená: "U připravovaného muzikálu Apokalypsa oceňuji zejména téma a
odhodlání jeho tvůrců prolomit svět muzikálové komerce, lacinosti a povrchnosti. Zda já se
osobně zúčastním jeho realizace v roli Jana momentálně nemohu říct a rozhodnu se až podle
celkového působení hudební složky na moji komplikovanou duši. Jsem tomu však velice
pozitivně nakloněn, spíše budu upřednostňovat pozitivní rozhodnutí." To je text předběžný
smlouvy.
Lábus: A kdo takovouhle věc zaplatí?
Jožin: To je právě otázka, začalo to tím, že jsme se zkontaktovali s paní Fonovou,
která nám dala 300 000 korun, ale ty spolkl právě Vyšín, něco zproněvěřil a na základě toho
vznikly další a další komplikace a tahanice, museli jsme to vykrejvat, ale zrovna dneska
jsem měl jednání s dalším člověkem, kterej by mohl projevit zájem. Snad mi dá vědět, ta
investice je opravdu značná. Musí se pronajmout divadlo, postavit scéna atd...
Lábus: Zaráží mě, jak jste se dostali k takovejm metám.
Kúča: To se postupně vyvíjelo, nejdřív to mělo bejt pásmo, všechno se odehrávalo v
minulým čase a pak, když jsme to hráli přišel nápad udělat to v čase přítomným, a to už
musíš dělat scénář, máš tam třeba pět postav a různě se prolínaj. Zrálo to, ale každá cesta má
svý překážky.
Jožin: My se snažíme odlišit Apokalypsu a písničky, obojí je o něčem jiným, něco jinýho
je projekt pro tolik lidí, herců a zpěváků a pak máme svý písničky, desky, natáčení,
koncertování. I když se to samozřejmě prolíná autorsky: autorsky jsou to naše věci, ale ne
interpretačně. Pak jde taky o to, že neumíme noty a to je strašně složitá komunikace, jako
kdybys mluvil jiným jazykem a chtěl se domluvit, tak jsme tohle raději svěřili
profesionálům. Já mám naprosto přesně vypracovanou strategii, jsou tady dvě možnosti, že
seženu prachy, a to mám domluveno v hotelu Olšanka na Žižkově, v jeho kongresovým sále, což
je pro naše záměry ideální prostor, vynikající akustika, i když vnitřek je trochu sterilní, ale
dá se upravit. To by bylo i pro patřičně hvězdný obsazení, protože tohle téma ho snese.
A pak je druhá varianta, kdy se to protlačí politicky, že by se k tomu postavil někdo z
církve a zastřešil to ideologicky s tím, že tahle myšlenka má natolik sílu, aby to
podpořili finančně, třeba to bude levnější, dostanem nějakej grant a proženeme nějakejma
nadacema. A pak existuje ta undegroundová forma, kdy bysme hráli třeba v Akropoli, pronajali si
sál a jednou za 14 dní, jednou za měsíc to předváděli v takový poloamatérský formě. Ale tam už
zase potřeba velkýho zaujetí pro věc, abys přesvědčil lidi, aby se toho zhostili. A já věřím
tomu, že kdyby bylo pár kaček na kontě, tak se to dá i na týhle úrovni dobře udělat.


SEDM MISEK BOŽÍHO HNĚVU (obraz 11. z Apokalypsy)
Jan: A hle poslední znamení veliké a podivuhodné
V nebi otvírá se se chrám a z něho vychází sedm andělů
na posledních sedm ran
Pak anděl soudu podá jim sedm misek hněvu Toho
který žije na věčné věky
Býk: První anděl vylije svou misku na zem
I povstanou zlé a nebezpečné vředy na lidech
kteří mají znamení šelmy a klanějí se její soše
Žena: Druhý vylije svou misku na moře
I promění se v krev jako z mrtvoly a zhyne v něm všechno živé
Třetí polije řeky a prameny - i ty promění se v krev
Býk: Správně jsi učinil ty, který jsi a kterým jsi byl
Že prolili krev tvých svatých a proroků musí teď pít krev
Lev: Čtvrtý anděl vylije svou misku na slunce
To dostane moc bodavým žárem pálit lidi: pálí pak pálí veliký žár
I začnou mluvit proti Bohu, který má moc na těmi
ranami, ale neobrátí se a nevzdají mu čest
Orlice: Pátý vylije svou misku na trůn šelmy
i zatmí se v jejím království a lidé si bolestí hryžou jazyk
Šestý polije velikou řeku Eufrat i vyschne
a je připravena cesta králům od východu Slunce
Jan a Chór: A tu z tlamy draka a šelmy a z úst falešného proroka
vystupují tři nečistí duchové jako žáby
vystupují a jdou ke králům světa
shromáždit je k válce k onomu dni vševládného Boha
na místo, které se hebrejsky nazývá Harmagedon
Jan: Poslední sedmý anděl vylije svou misku na vzduch a vyjde hlas:
Orlice: Je dokonáno
Jan: Pak nastanou blesky hlasy a hromy
a zároveň prudké zemětřesení
Jan a Chór: Bude to zemětřesení na jaké si lidé nepamatují
Veliké město se roztrhne na tři části a město pohanů se řítí
Tak Bůh vzpomene na veliký Babylón a dá mu číši vína
svého rozhořčení a hněvu


Lábus: Jak se k vašim aktivitám staví radnice?
Jožin: Jo, ale daj ti 10 000,- a ještě se tvářej velkoryse. My jsme jim samozřejmě vděčný,
ale všechno tohle se odehrává v dimenzích malýho města, tam je 20 zájmovejch sdružení a mezi
ně se rozděluje určitej balíček peněz. Ale vycházej nám vstříc co se týče zázemí, máme zkušebnu
v divadle, neplatíme za ní a tak.
Lábus: Máte nějaký veselý příhody z natáčení?
Jožin: Pro nás jsou ty nejveselejší příhody docela spojený s Magorem, a ani nemusej
bejt z natáčení. Zažil jsem pár tahů a řekl bych snad jen ten nejhorší, kterej jsem zažil,
protože těch normálních je nepočítaně a znaj je v každym městě, kde se Magor vyskytl. Ale
tenhle začal když jsem seděl u Kúči na hamru opřenej o stůl a že je jako mejdan, tak Magor vzal
nůž a fláknul ho přede mě do stolu. Nůž se zapíchl, byl to obrovskej kuchyňák a ta střenka
vymrštila zapalovač, kterej mi explodoval přímo před obličejem. To Kúču dostalo do euforie,
vzal krumpáč a ten stůl přerazil na dvě půlky. Já: "Pavle neblázni!", začali jsme se o ten
krumpáč přetahovat a ve chvíli, kdy mi ho vyrval z ruky ho hned zarazil do televizní obrazovky.
Tím začalo demoliční mejdlo, celej barák zničili, rozbili na sračky..
Kúča: Co kecáš, že zničili? Já jsem si ho zničil sám!
Jožin: Jo, Magor pak uklízel, to bylo pořád ze začátku "A jedém kluci", a pak chodil se
smetáčkem a uklízel.
Kúča: Smetáček byl hovno platnej. Tam bylo na 30 centimetrů střepů, to bylo na lopatu a
na kolečko, zleva doprava, bral jsem všechno.
Jožin: Přijďte na mejdan, zval nás Kúča. Tak jsme přišli, tam vodovky "Namalujte mi tu něco"
a tak jsme pomalovali zdi a stropy a ráno ve tři hodiny slyším takový hrozný rány do zdi.
Jdu se podíat do kuchyně, tam Kúča kladivem tluče do zdi, hrajou mu k tomu Doors a on v
rytmu mlátí do stěny.
Kúča: To jsem si pouštěl Doors skladbu Break On Through (To The Other Side), což znamená
něco jako Prorvi se na druhou stranu. Tak jsem poslech. Říkal jsem si nebudu furt jen
chlastat, udělám taky nějakou práci. A zvětšil jsem manželce kuchyni.
Jožin: A ráno v těch troskách Magor: "Nešahej mi na nádobí, to je moje práce..."
Kúča: Učitelka ve škole přednášela o Magorovi, recitovala jeho poezii a Milanova Anička se
přihlásí a říká "Toho pána znám, u nás byl, u nás spal a sněd nám zubní pastu a vypil Alpu.".
Ale i z hraní existujou veselý příhody, i když my máme spíš morbidní. Jednou jsme jeli zahrát
Tondovi, co nám vydal desku, do Dačic, dal nám na uvítanou flašku Absinthu a Milan
uprostřed koncertu usedl na židli, slyším, že nic nehraje, podívám se a on tam na tý židli sedí
a spí.
Milan: Jednou jsme hráli na Rychtě, byly tam asi čtyři kapely, my hráli třetí a hele: narvanej
sál a po nás měly přijít hlavní hvězdy, ale všichni po našem hraní odešli, tak jsme tam
zůstali aspoň my - ze solidarity.
Jožin: A jeden týpek se kvůli nám rozvedl. Vezl nás na koncert, všechno v pohodě a asi za tři
roky ho potkáme v hospodě a nalitej nám povídá "A i to mi ta stará vyčetla, že jsme vás
vezl na koncert a u soudu to řekla jako důvod". Jednou jsme hráli v bordelu...My vůbec
hrajeme dost na vernisážích, v hospodách a tak, spíš z vřelejch vztahů, z kamarádství,
než za peníze, doteď jsme se snažili vyhýbat neznámýmu publiku, komorní akce nám byly bližší.
Nemáme ani auto, zázemí, všude se kodrcáme vlakem, nemáme peníze, Kúča je sice rentiér, ale je
rád, že uživí rodinu, já mám matku v zahraničí, tak ta mě trošku dotuje, a Milan je na tom
nejhůř. Ten nemá nic...
Milan: Co kecáš, mám ženu a tři děti. A Pánaboha!!


SPOUTÁNÍ SATANA A POSLEDNÍ SOUD (obraz 16 z Apokalypsy)
Jan: Pak anděl sestoupí z nebe
A v ruce drží klíč propasti a silný řetěz
A popadne toho starého draka
A spoutá ho na tisíc let
A až těch tisíc let skončí propast se otevře
A satan vystoupí a půjde svádět své
Góga a Magóga
a shromáždí je k válčení
A bude jich jak mořského písku, vytáhnou do kraje
a oblehnou tábor svatých a milované město
Ale oheň spadne z nebe a strávi je
A ďábel pak, který je sváděl je hozen do močálu hořící síry
kde už je šelma a lživý prorok
A tam budou mučeni ve dne v noci na věčné věky
Desky, které musíte slyšet:
Bratři Karamazovi - Oslava ohně, 1995
Bratři Karamazovi - V krajině únor, 1997

P.S. BRATŘI KARAMAZOVI jsou posledním románem Fjodora Michajloviče Dostojevského a
je vyvrcholením jeho díla a jedním z triumfů ruské realistické literatury 2. poloviny 19.
století.
Román líčí osudy rodiny statkáře Karamazova, cynického nevěrce a nemravného člověka, který
má čtyři syny: hrdého racionalistu Ivana, vášnivého a citově labilního Dmitrije,
nemanželského syna Smerďakova, jenž v rodině slouží nepoznán, a náboženské myšlence oddaného
Aljošu, obkopujícího se chudými dětmi, jejichž příběhy tvoří druhou významnou rovinu románu.
Z dalších postav zasluhuje pozornost stařec Zosina, svou náboženskou koncepcí činorodé lásky k
lidem ideový protihráč Ivanova skeptického a mučivého bezvěrectví. Smerďakov z
touhy zavděčit se Ivanovi starého Karamazova zavraždí, domnívaje se, že tím realizuje
Ivanovu myšlenku neexistence Boha. Z vraždy je obžalován Dmitrij, který na otce sočil kvůli
půvabné a smyslné Grušence, a přestože je nevinnen, je odsouzen a pokouší se nalézt
východisko z tíživého dědictví karamazovské nemorálnosti přijetím trestu. Smerďakov, který
se Ivanovi k vraždě přiznává, sám spáchá sebevraždu, u Ivana propukne duševní choroba a jeho
vylíčení případu není bráno vážně - rozhodnutím soudu nelze otřást. Jelikož román není
dokončen, zůstávají osudy hrdinů otevřeny. Aljoša po smrti Zosinově odchází do kláštera,
aby naplnil odkaz svého učitele. S Dmitrijem odchází na Sibiř i Grušenka, aby i ona dosáhla
cestou velikého utrpení vnitřní očisty. Do Ivanovy myšlenkové koncepce je vložen jakýsi román
v románě, Legenda o velikém inkvizitorovi, ostrá kritika křesťanství, jež se odchýlilo od
původního Kristova učení.
Myšlenkové poslání tohoto rodinného románu s detektivní zápletkou je třeba hledat hlouběji než
v alegorickém modelu Ivan - rozum, Dmitrij - vášeň, Aljoša - cit. Postavy bratrů, svazovány
kruhem karamazovské nemorálnosti, pokoušejí se každá po svém přervat pouta neblahého
dědictví. V románu je neobyčejný spád děje, prudké tempo promluv, střetávání názorů
a charakterů, Dostojevskij se zabýval myšlenkou na velký román o hledání Boha, který by
obsahoval jeho filozofické úvahy. Tyto myšlenky a postavy se nejzřetelněji objevily právě
v tomto románu.

[novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz