Naše moderní doba má velice krátkou paměť - staré příběhy už se netradují ústně, jako kdysi. Pokud vůbec, najdeme je zapsané v knihách na zaprášených policích. Legendy o prvopočátcích věků již dávno nejsou živé, žádný z otců už svým potomkům nevypráví o původu jejich národa, matka nepředává dceři dávnou moudrost. Zápisům křesťanských kněží a mnichů se dnes v knihovnách říká „mýty“, „pohádky“ nebo „ságy“ a zajímají už jen hrstku odborníků.

Tento stav je dle mého názoru skutečně na pováženou - kdo nezná své pravé dějiny, nemůže poznat ani sám sebe.

Současná věda nám prý pomáhá porozumět, kdo jsme. I mýty bývají někdy prezentovány jako cesta k porozumění naší historii, ale vždy s cejchem primitivního „dětství“ lidstva. Tento nadřazenecký postoj vychází z víry ve všemohoucnost „moderního“ myšlení, které však není ničím jiným, než novodobou směsicí křesťanství a vědy. Jsme přesvědčováni, že naši předkové byli skutečnému vnímání světa více vzdáleni, než jsme my dnes. Je tomu však podle mne právě naopak: Čím dále se noříme do historie, tím blíže bylo lidstvo přírodě - a tím i pravému nazírání reality. Moderní technologie a tzv. materiální jistoty oproti tomu naše myšlení jen otupují přesyceností a pohodlím.

A právě stojící kámen je pro mne symbolem tohoto prastarého sepětí s Matkou Zemí, je pro mne vztyčeným prstem, varujícím před krátkodobou pamětí přežívání ze dne na den.

Ba co víc, objevování těchto mlčenlivých svědků může i dnes zprostředkovat vnímavému návštěvníku fascinující zážitek - skutečnou cestu do pravěku.

Tak jsem se jednoho dne mezi vánočními svátky 2003 vydal se svými blízkými, veden knihou Kamenný svět autorů P.Kozáka, P.Bartla a M.Holečkové, zasněženou krajinou do okolí Sedlce-Prčic. Jeli jsme nalézat další ze symbolů nepomíjivých věcí v životě, které i pro nás stavěli naši předkové v šeru dávných ticíciletí v krajině Českého Meranu. A z jakéhosi důvodu, jak se postupně ukazuje, ve velice hojném množství.

Klikaté silničky nás vedou ze Sedlčan přes Vysoký Chlumec a Nechvalice až do Myslkova. Zdejší útulný penzion Miskov bude naším hlavním stanem. Naše první cesta vede samozřejmě k mohutnému myslkovskému dolmenu na lesním hřebeni mezi Myslkovem a Vratkovem. Je v tomto zimním čase trochu přístupnější, neb hustá vegetace prořídla, ale těsně vedle vchodu do dutiny spočívá vichřicí zlomený kmen silného smrku!

Poté již směřujeme k novým objevům - na křižovatce ve tvaru T mezi Vratkovem a Veletínem zastavujeme auto. Je odsud krásný výhled dolů do kraje. Kousek dál vlevo od silnice směrem na Veletín ve skupině stromů nacházíme veletínský menhir. Jakoby z něj čerpaly sílu, svírají ho těsně kmeny čtyř stromů. Původně postaven, dle měření p. Kozáka, někdy počátkem doby bronzové, skutečně vyzařuje energii, která od paty k vrcholu kamene sílí. Údajně má i léčivé schopnosti, ba dokonce i zvyšuje paranormální schopnosti. Plochý kámen před menhirem snad označuje hrob pohřbeného Ibera z doby bronzové…
 

Pokud pak projedeme vískou Veletín, a na návsi nesledujeme hlavní směr doprava, nýbrž pokračujeme rovně, uhne silnice za vsí prudce vlevo, a změní se v polní cestu. Ta nás z mírného kopce přivede až na samotu Buckovna severovýchodně od Veletína. Tam, kousek od cesty, nemůžeme přehlédnout asi 1,7m vysoký „tesák“ Soudného kamene. Jde o přírodní zdroj slabší energie tedy tzv. aktilit.

Asi třicet metrů za ním, v mokrém terénu na okraji lesa, však spatříme skutečný menhir, nazvaný prozaicky Buckovna II. Jde o velice krásný kámen ladného oválného tvaru, též zhruba o výšce lidské postavy. Pokud můžeme důvěřovat psychotronickým zjištěním, pak byl masivní blok postaven někdy před pěti tisíci lety, z toho přibližně posledních tisíc let pak ležel na boku. Znovu vztyčen v únoru 2002 pak opět nabral sílu, a mohl by prý léčit osoby s urologickými problémy.

Protáhnete-li linii od Soudného kamene přes Buckovnu II dále do lesa, asi po 100m objevíte další kámen v řadě - Buckovnu III. Je menší, než jeho předchozí dva druhové, a starý přibližně jako Buckovna II. Sloužil však patrně jako kultovní místo spojení s Matkou Zemí. S touto funkcí pak zřejmě souvisela i blízká svatyně. Naleznete ji na nejvyšším bodě kopce, tyčícího se nad posledně zmíněným kamenem. Poznáte ji podle velikého přírodního balvanu s prohlubní - mísou. Tento bod údajně také oplývá vysoce nadprůměrnou energií, která může mýt blahodárný vliv na Vaši nervovou soustavu. A třeba se Vám při zdejším krásném rozhledu také jako nám ukáže na protější zasněžené louce srnka…

Příště se vydáme objevovat vzkazy našich pravěkých předchůdců jen o kousek dál - od veletínského menhiru na jihozápad, na Zádvoří.