Je 19. července 2004. Sever Sardinie. Vzduch se tetelí horkem. Je cítit myrtu a rozmarýn. Dálnice se vine k severnímu pobřeží ostrova. Už pět hodin sedím v autě, a teď jsem na odpočívadle vystoupil, abych se protáhl a znovu v klidu prostudoval mapu. Kolem mne se podle všeho rozkládá mystické Údolí nuragů. Po lýtkách mi stékají kapky potu. Mezi zákrsky macchií vyhlížím na vysušených pahorcích svůj první cíl na pouti za sardinskými nuraghi. Tyto majestátní stavby hrají v sardinské krajině jednu z hlavních rolí, a jejich otisk zůstává v mysli návštěvníka jako charakteristické znamení této záhadné a výjimečné země, jako symbol a znak zdejšího obyvatelstva. Zachovalo se jich zde prý kolem 7 tisíc. Vezmeme-li v úvahu ničivé následky mnoha invazí, je jasné, že původní počet staveb musel být ještě mnohem vyšší. Tyto stavby z doby bronzové, postaveny většinou z velkých balvanů tmavého čediče nebo trachytu, neumíme dosud vysvětlit. Většinou se má za to, že věže, aspoň později v historii, když byly vytaženy obvodové zdi, sloužily jako centrum obranného systému - starověkého předchůdce středověkých hradů, pouze byly postaveny častěji na rovině, než na kopci.

Proto také nejsou nuraghi z dálky tak dobře vidět, a cestu k nim je často třeba hledat. Turistické značení přitom není na Sardinii zrovna ideální. Mnohdy dlouho sledujete dobře viditelnou stopu, ale ta se kupodivu těsně před cílem ztrácí. To se stalo i s mým prvním nuraghe Santu Antine. V průvodci tvrdí, že na Sardinii stačí vidět tento jediný nuraghe, aby si člověk udělal obrázek, co tyto megality představují. Po dlouhé cestě nakonec, po chvíli bloudění okreskami v oranžově vyschlých polích, stranou hlavní silnice, svůj první nuraghe nacházím.

Název tajemných sardinských megalitů pochází ze slova „nurra“, což znamená jednak kopec, hromadu, ale také dutinu. Pro tento dvojí význam byl patrně výraz používán pro původní tvar věže, postavené skládáním velkých kamenů na sebe, až vznikla dutá prostora, která byla následně uzavřena kamennou kopulí. Vznikla tak obytná místnost.

Pokud byly nuraghi stavěny s jednou věží, sousedily často s dalšími věžemi v blízkém okolí. Věže pak bývaly navzájem spojovány vysokými a tlustými zdmi s chodníky nahoře. Nuražské komplexy byly budovány v několika podobách, napovídajících svými názvy, kolika vedlejšími věžemi (nazývejme je baštami) byla obklopena hlavní věž - takzvané bilobati se dvěma baštami, trilobati se třemi, quadrilobati se čtyřmi, a pentalobati s pěti. Mezi centrální věží a baštami byly dvory, které umožňovaly lidem přesun z jedné věže do druhé. Kolem celého komplexu zpravidla stála ještě vnější hradba.

Počet věží a dvorů se liší v závislosti na druhu použitého kamene a také na charakteru krajiny. Tím pádem je každá nuraghe jedinečnou archeologickou lokalitou, která se může některým jiným podobat, ale nikdy není stejná. Neví se přesně, jak byly nuraghi stavěny, hlavně není znám způsob zvedání obřích kamenů. Uvažuje se o použití ramp, dřevěných válců, jednoduchých podpěr a různých systémů, ale de facto neexistuje žádný vědecký důkaz o skutečně použitých metodách.

Není také známo, proč byly některé nuraghi zvětšovány přidáváním různých staveb, ani proč se přistavovaly další věže nebo proč bylo zvoleno to či ono řešení.

Vrhnout více světla a odhalit některá tajemství nuražské civilizace by mohl současný výzkum archeologických vykopávek, využívající dokonalejší techniky a vědeckých metod. Stále pravděpodobnější se přitom stává hypotéza, že nuraghi představovaly součást územního obranného systému, který sestával z mnoha různých prvků. Od jednoduchých strážních věží přes malé jednoduché budovy až po majestátní stavby, které patrně tvořily dominantu celé oblasti. Zde je třeba si položit otázku, k čemu tyto věže sloužily.

Nejpravděpodobnější teorií je, že plnily společenskou funkci. Byly obývány a chránily okolní úzamí. V případě ohrožení , když vzplály boje mezi klany, mohla v silných zdech věží nalézt provizorní útočiště neozborojená část obvyvatelstva, která se bitev neúčastnila.

Vznik nuražských věží se datuje od střední do pozdní doby bronzové (16. až 10. století př. n. l.), i když obnova a přestavba pokračovala i v době železné.
Vraťme se ale k mému putování. Nuraghe Santu Antine (kraj Torralba, poblíž města Sassari), je trilobato zvláštní svou bohatou členitosti přízemního patra - a okolnost, že šlo o můj první nuraghe, způsobila, že jsem měl ze stavby pocit záhadného labyrintu. A to i poté, co jsem si celý trojúhelníkovitý půdorys chodeb ujasnil. Byl jsem ohromen a nadšen. Z přízemní místosti hlavní věže totiž netypicky vedou tři symetrické průchody do obvodové chodby, která obíhá celou hlavní věž . Dále z téže místnosti vede spirálovité schodiště do prvního a druhého patra. Zůstaňme však zatím v přízemí- kromě hlavní věže se dostaneme ještě ke třem baštám, a to buď chodbou, vedoucí z jedné bašty do druhé, a nebo zkratkami, které obcházejí jednotlivé bašty vnitřkem komplexu. Člověku se při bloudění úzkými chodbičkami až točí hlava z toho, jakou práci si dávní stavitelé s celým komplexem dali. Výsledný obrázek půdorysu Santu Antine není nepodobný alchymistické baňce…

A to se teprve dostáváme schodištěm do prvního poschodí hlavní věže. I tato místnost je kryta klenutou kopulí; podél obvodu prostory je kamenná lavice (jde patrně o zařízení shromažďovacích prostor, lavice bývá u jiných nuraghe zpravidla v přízemí; v případě Santu Antine však díky průchodům do okružní chodby nebylo možno s lavicí v přízemí počítat). Třetí poschodí bylo částečně rozebráno, v současné době je u nuraghe přistaven jeřáb, který patrně pomáhá jeho rekonstrukci. Z této výšky lze přehlédnout majestátnost celého Údolí nuragů s jeho vulkanickými návršími. Bašty byly původně tvořeny přízemními klenutými místnostmi a terasou na vrcholu. Před vchodem do hlavní věže je pak podlouhlý dvůr se studnou a s vyústěním chodeb, vedoucích k baštám.

V rámci vstupenky lze navštívit i archeologické muzeum v nedaleké Torralbě, kde jsou k vidění nálezy ze Santu Antine. Nejznámějším je zde kamenné razidlo pintadera, používané údajně k dekoraci rituálních bochníků chleba. Má kulatý tvar s obrazem pěticípé hvězdy, která byla pro svou dekorativnost např.vzorem i pro současné logo banky Banco de Sardegna…

Mou silnicí pro tento den byla severojižní sardinská magistrála SS131. Dojel jsem po ní na sever ostrova až k Santu Antine, a pokračoval zpět k jihu.

Nuraghe Losa je otevřen každý den. Můžete se procházet uvnitř historických věží a prohlédnout si původní místnosti s jejich klenutými střechami a velkými výklenky, vystoupit po schodech na balkony, putovat chodbami. Umné osvětlení napomáhá k fascinujícímu zážitku

Pro ty, kdo by chtěli vědět o nuraghi a jejich civilizací více, je v Lose otevřeno studijní centrum.

Jsou zde exponáty, fotografie kresby s vysvětlivkami.
Najdete zde informace o různých nuraghi, ale hlavně o Lose. Jsou zde vystaveny místní nálezy a multimediální expozice.

Santa Cristina

O něco jižněji se východně od SS131, v oblasti Paulilatino, obzvlášť bohaté na pravěké monumenty, nachází posvátný okrsek Santa Cristina. Je místem, kde muži a ženy již tisíce let praktikují svou víru. Nurágští lidé se shromažďovali okolo zvláštního studnového chrámu v dávné minulosti, a křesťanští poutníci dodnes navštěvují kostel Chiesa di Santa Cristina. Jestli na Sardínii nenavštívíte žádný jiný starověký chrám, pak tento byste vidět měli!

Leží zde nurágská vesnice, zasazená v lese. Zdejší nuraghe je ve srovnání s předchozími dvěma skromný. Jde o jedinou věž s točitým schodištěm na horní plošinu, a se třemi výklenky, symetricky umístěnými v hlavní místnosti. Nuraghe je oblopen několka stavbami z doby Říma, dvě protáhlé stavby nejsou pravěkými hrobkami, jak jsem se nejdříve domníval, ale někdejšími přístřešky pro zvířata z doby mnohem pozdější.

To, čím Santa Cristina nejvíce fascinuje však najdete na opačné straně, asi 150 m východně od kostela. Nachází se tu neuvěřitelný studnový chrám, postavený kolem roku 1000 př. n. l. z perfektně opracovaných a do sebe zapadajících kvádrů, na lícové straně dokonale hladkých. Pochází z doby nuražské kultury, kdy byl vyznáván kult vody. Vcházím průchodem v oválném hrazení do atriového prostoru před studnou. Uctívači vody - životodárné tekutiny Matky Země sem kladli své oběti a dary. Dva kroky, a otevírá se mi pohled do tajemné prostory pod úrovní terénu. Podzemní trojúhelníková část chrámu má 24 schodů, které vedou dolů do studny. Člověk tak dosáhl k hladině, ať byla její úroveň jakákoliv. Mělkou studnu napájí blízký pramen. Nad samotnou studnou je klenba až do úrovně země. Je zakončena malým otvorem s kamennou obrubou. Když se jím podívám dolů na hladinu, vidím svůj obličej odrážet se v dokonale kruhovém rámu ve vodě 7m pod sebou. Chrám je orientován od severozápadu k jihovýchodu tak, že v den rovnodennosti v březnu a září slunce úplně osvětlí schodiště.

Studna je obkroužena elipsovitým hrazením o rozměrech 20x26 m. Uvnitř hrazení je zídka ve tvaru protáhlého U, označující půdorys vlastní studny. Kolem studnového chrámu se nacházejí zbytky domů různých tvarů. Největší z nich, kruhová prostora poblíž studny, s kamennou lavicí kolem dokola stěny, byla pravděpodobně jakýmsi shromaždištěm někdejšího místního „parlamentu“.

Na Sardinii je celkem 40 takových posvátných studen. Tvoří je vždy kruhovitý prostor s klenbou - tzv. tholosem, který je zčásti pod úrovní země. Po schodišti se sestupuje k blahodárnému vodnímu prameni. Studny se někdy nacházejí osamělé v krajině, jindy jsou součástí vesnic, a často představují samotná centra svatyní.
 

Příkladem zde může být studnový chrám Santa Vittoria, nacházející se v rozlehlém komplexu v extrémní krajině severozápadní Giary v oblasti Serri. Jak je vidět ze stavební bohatosti svatyně, přicházeli sem poutníci z celého ostrova. Kromě objektů, sloužících bohoslužbám, domů k ubytování kněžích a věřících, zde nalézáme také prostory, do kterých náčelníci svolávali shromáždění, a dále tržiště, a místa zpěvů a tanců.

Oficiálními turistickými průvodci je doporučována na prvním místě mezi nuraghi známá věž Su Nuraxi, polilobato nacházející se v úrodném kraji Marmilla u místní komunikace z Barumini do Tuili. Su Nuraxi je nuraghe umístěná na plošině ve výši 230 m nad okolním terénem. Sestává z centrální věže, obklopené zdí se čtyřmi baštami. Tato zeď se nachází uvnitř další velké hradby šestiúhelníkového tvaru, které má sedm hlásek a stejně tolik spojovacích valů se dvěma vchody. V Su Nuraxi probíhají denně návštěvy, na rozdíl od ostatních nuraghi však pouze s průvodcem. V blízké vesnici Barumini, na místě někdejšího kláštera Capuchin Friars, je expozice z některých artefaktů nalezených archeology při vykopávkách v Su Nuraxi, a je zde také multimediální prezentace o tomto komplexu. Já jsem tentokrát jen projel kolem a věž si z dálky vyfotil- určitě se sem ale jednou vrátím…

Odrazovým můstkem mého druhého výletu za kamennými stavbami se stala o tři dny později severojižní komunikace SS 128 severně od městečka Senorbi, v nepoddajné hornaté provincii Nuoro.

Zde stojí za návštěvu zejména nuraghe Arrubiu, která je na pláni 500 m nad vesničkami Nurri a Orroli. Je příkladem pětivěžního komplexu pentalobato. Jde o impozantní stavbu, která vděčí za své sardinské jméno (znamanající „červený“) zvláštní barvě trachytového kamene ze kterého byla vybudována. Sestává z centrální věže, obkopené hradbou s 5 baštami. Centrální věž je asi 16m vysoká, původně se však tyčila prý až do výše 30m. Celá stavba se nachází ve zbytcích obvodové zdi se základy 7 kruhových hlásek (viz obr.). Každý den zde probíhají návštěvy s průvodcem.

Je zde i multimediální rekonstrukce nuraghe s jejími věžemi i někdejšími elegantními balkony. Artefakty nalezené na tomto místě naznačují, že jej později využívali i Římané.

obr: Nuraghe Arrubiu - ideální rekonstrukce

Vyvrcholením mého megalitování na Sardinii byla tentokrát nekropole Pranu Muttedu.

Pojedete-li od Nuraghe Arrubiu romantickou skalnatou krajinou na jih do Escaloplana a odsud ještě dál do Goni, za vesnicí objevíte v háji korkových dubů neskutečnou oázu menhirů, hrobek a domus de janas- ve skále tesaných hrobů. Místo má zvláštní zádumčivou atmosféru, a to i v poledním slunci, kdy jsem tam dorazil. Na rozdíl od předchozích nuražských lokalit, toto je nejvýznamnější sardinské království stojících kamenů. Ve skromné pokladně vás v jakémsi archeologickém parku ochotně uvítá drobná průvodkyně, která na rozdíl od většiny domorodců ovládá i angličtinu a jiné cizí jazyky.

A pak už ve stínu korkových dubu procházíte posvátným okrskem od jednoho megalitického skvostu ke druhému. Jejich stáří je údajně 3200-2800 l. př. n. l. a náleži k tzv. ozierské kultuře. Je zde rozestavěno asi 60 menhirů ve skupinách, z nichž nejvýraznější je řada 20 kamenů ve směru východ-západ. Kameny většinou nepřesahují výšku dospělého člověka, jen některé dosahují 2m.

Hlavními sakrálními stavbami zde však byly nepochybně 3 kruhové mohyly, ležící vedle sebe ve směru sever- jih, kolmo na řadu menhirů.
Dominuje hrobka č. II ve sředu trojice, v jejímž středu jsou pískovcové bloky vytvarované do bizarních tvarů- vchodový tunel a tři místnosti -zřejmě „příbytky“ pro mrtvé.

Hrobka č. III je pak nádherným exemplářem nízkého dolmenu (stropní kámen zde však chybí). Průvodkyně mi zde ukazuje místo ve vchodové chodbičce, kde je údajně energetický bod. A skutečně, zlatý řetízek coby siderické kyvadlo doměnku potvrzuje.Na druhé straně od silnice pak objevuji řadu vyhloubených jeskyněk- skalních hrobů domus de janas. Je zde také několik dalších kruhových mohyl - z nichž nejpozoruhodnější je Triáda - dvojitý kruh z nízkých kamenů se třemi nádhernými menhiry vysokými kolem 2m. A to prý v lokalitě Pranu Muttedu bylo zatím odkryto pouze 5% všech skrytých monumentů! Kombinace velkého množství ojedinělých kamenných objektů, ticha, ostrého světla a stínu košatých stromů, množství barev a vůní rozličných rostlin, a zřejmě i skrytých energií na mne působila až přízračným dojmem- jako bych se pohyboval již někde na onom světě. A přiznám se, že se mi z této poslední štace skoro ani nechtělo zpět do ruchu civilizace našeho konzumního světa…

Nuražská patriarchální společnost se zrodila z ostrovní populace pastevců a válečníků. Náčelník byl “patriarchou”- otcem krve a zrození . V období nuražské éry již téměř mizí dřívější matriarchální společnost. Nuražský patriarchát je organizován v kmenech, klanech a rodech, ve všech případech vedených patriarchou.

Nuražská kultura není klasickou, ale “impulsivní”, vyhýbá se dokonalosti a ukončenosti, vyznačuje se absencí harmonie a rovnováhy, je zhmotněním hrubé improvizace. Vesnice postrádají zbytečné prvky plánování. Jde o jednotlivé nepravidelně rozhozené bloky staveb (až v počtu šesti v Serra Orrios) sloužící dočasnému osídlení, vybudované bez zvláštního ladu a skladu, vnímané zřejmě jen jako nutnost a nikoli jako záležitost nějakého vyššího společného zájmu.
Toto zvláštní “ostrůvkovité stavitelství” odráží silně individualistickou filosofir nuražských rodů a klanů. V jejich kulturním kontextu vznikly hlavně tyto druhy staveb:
• Nuraghi
• Obří hroby (The Giants’ cave - tomba dei giganti)
• Studnové chrámy (The temples with well - templi a pozzo).

Obecně se rozlišují tři hlavní fáze v historii nuražské civilizace.

1) 18.-10. století př. n. l. (doba bronzová)- vznik nuražské civilizace - objev bronzu umožnil rozvoj kultury domácího sardského pre-nuražského obyvatelstva