Kamenné stránky - cesty za megalitickými památkami

Původní myšlenkou, která mne vedla k vytvoření této sbírky bylo jen shromáždit fotografie z různých lokalit mého putování po pravěkých památkách na jednom místě a opatřit je popisky. To je také vnější podoba archivu, který má uvedenému snažení dát určitý systém, a zachovat výsledky mých cest pro "moje děti" (jak říká syn Ondra). Ale v průběhu návštěv keltských a předkeltských sídlišť, svatyň a pohřebišť mne přirozeně začalo zajímat a jaksi přitahovat nejen to, kde jejich tehdejší obyvatelé byli, ale také co cítili, jak mysleli, a co nás s nimi spojuje. 
A nabídku na vytvoření Kamenných stránek a účasti na Keltských stopách jsem jen uvítal - jde přece o to, aby nás pozitivní pocity, spojené s dávnou minulostí, sdílelo co nejvíce… 

Proč tohle všechno? Jaký smysl má návrat ke starým vzorům a rozvíjení dávných myšlenek v současné době? Je to zřejmě součástí hledání alternativ a východisek na přelomu věků. Mnoho lidí v nynější technické a citově chladné době cítí, že potřebují něco víc - plnější a bezprostřednější vztah k přírodě, Vesmíru, ke Stvořiteli, i k sobě samým. Jako by nás ta stará místa k sobě volala zpátky. Možná, že v moderním světě pomíjivosti, rychlosti a nejistoty je prostě příjemné, dotknout se něčeho klidného a stálého, co hovoří naskrz historií a trvá od nepaměti. Tichého volání pravěku. Je dobré pak nechat tato místa, aby v nás aktivovala největší hloubky a moudrost našeho podvědomí.
Velké církevní instituce nás někdy neuspokojují v hledání, osobní účasti a plném prožívání různých aspektů jednoty se jsoucnem. Domnívám se, že některá novopohanská hnutí těmto potřebám dobře vyhovují, když se snaží uchopit svět v celistvosti a jednotě. A proč například právě novodruidství je nyní v Evropě (a v zámoří tam, kde převažují evropští přistěhovalci) tak moderní? 

"Přitom musí každého Evropana napadnout otázka: co je to Evropa? Co máme všichni společného, co nás k sobě váže a čím se lišíme od jiných částí světa? A to je okamžik, kdy se člověk žijící v postmoderním světě, v současné době, která jako by se utrhla od všech předchozích, přinejmenším negací většiny etických a kulturních hodnot dosud vytvořených, musí zastavit a ohlédnout zpět. Každý člověk potřebuje někam náležet, mít povědomí o svých kořenech jako o pevném bodu v dnešním světě, v němž se všechny jistoty stávají tak relativním pojmem." 
Natalie Venclová v doslovu k Ellisově knize Keltové úvahou.

"Některá místa byla využívána po řadu tisíciletí. Je to důkazem, že lidé v době takzvaně pohanské pracovali se silami země vědomě, hospodařili s nimi a používali je ke svému užitku. Je potěšující, že v dnešní době se zvyšuje počet lidí, kteří se takto snaží zpětně nalézt soulad se zemí a s přírodou. Není to přitom jen módní záležitost, jde o něco mnohem hlubšího. Zájem o staré památky, rodové tradice, lidové zvyky, etnickou a liturgickou hudbu… Všechno zapadá do sebe. Vstupujeme do časů ve znamení vodnáře, jehož podstatou je vnitřní změna. Naše cesta budoucími roky a desetiletími nám bude naléhavě připomínat, že heslem doby nemá být slovo "vládnout" - ale "soucítit". 
Výtvarnice a ezoterička Zuzana Svobodová pro časopis Fantastická Fakta. 

Hledání smyslu života ve vztahu člověka k přírodě také velmi výstižně vyjádřil indický filosof OSHO:
"Pravá cesta k životu je tedy objevování vlastního duchovna, které nám může přehlížení jeho požadavků dát velmi citelně znát. Pokud mu však začneme naslouchat, poznáme radostnou vášeň otevírání bran tajemství, které vlastně nosíme v sobě. Začneme-li zkoumat řady náhod, které tvarovaly náš život, poselství snů, svých zálib, lidí, s nimiž se stýkáme a kteří tvoří naši rodinu, nalezneme ztracenou citlivost k toku paralelně plynoucích neviditelných událostí. Tato citlivost vytvoří nová přátelství k lidem, stromům, zvířatům, horám, řekám i hvězdám - to vše je jedna rodina, tím vším atomy našeho těla prošly a tím vším jsme byli."

Takže: vzhůru do pravěku!