Pohanské kameny v Horních Světlých Horách
V předvečer oslav Samhainu, 29. října 2004, jsem se se svými dvěma obvyklými
společníky – ženou Helenou a synem Ondrou – vydal na jedno z nejtajemnějších a
nejimpozantnějších megalitických míst Boiohema. Jde o lokalitu Horní Světlé
Hory, donedávna zcela utajenou díky hraničnímu pásmu. Na Šumavě, asi 5 km
západně od Stážného, těsně u německých hranic nad říčkou Řasnicí ještě po
válce stávala vesnice Světlé Hory. Dnes tam jsou jen zbytky kamenných základů
domů. Šplháme na jakési kamenné terasy, na kterých snad byla kdysi políčka, snad
zde stávala stavení. Naše cesta sem vedla z rušné osady Strážný klidnou krajinou
po okraji smíšeného lesa, oděného podzimním hávem. Temná lesní zákoutí střídaly
typické šumavské horské louky s rozhozenými špicemi smrků. Sem tam jsme
pozorovali zbytky lidských staveb.
Občas
minuli kapličku, křížek či zapomenutý náhrobek. Zvláštní kombinace divoké
přírody s pomalu mizejícím duchem lidské přítomnosti. Jak jsem správně tušil,
kamenné terasy Světlých Hor nás zavedly až k úpatí zdejšího vrchu Homole, na
kterém se má nacházet cíl našeho dnešního putování – Pohanské kameny. Mí dva
souputníci se občerstvují na louce pod nádherným oranžově zbarveným košatým
habrem, a já se vydávám lesem vzůru do kopce hledat pravěkou svatyni. Směřuji
pěšinami k vrcholu hory – a skutečně, nahoře ve výšce 1056 m n.m. nacházím
nádherně tvarovanou skálu se dvěma na ní se tyčícími kameny - to místo mystikou
přímo dýchá!
Je to o to zvláštnější zážitek, že člověk sem musí absolvovat dlouhý
pochod ze Strážného krajinou bez lidí (na trase zákaz aut i kol), který dává
obyčejnému výletu příchuť a účinek duchovní pouti. A to vše navíc teď před
Samhainem, kdy se poodkrývá závoj mezi světem lidí a světem přízraků… Nejprve
vstupuji mezi oba masivní balvany, a snažím se pocítit jejich energii.
Představuji si ohňová znamení, která byla podle článku M.Dannera z časopisu
Waldheimat z místa, kde stojím, možná v pravěku předávána v dál… Po chvíli
meditace obhlížím stěnu i kameny ze všech stran, dotýkám se jejich hrubého
povrchu, zkoumám prohlubeň na úpatí skály, hledám nejvhodnější úhel fotografií.
Jsem rád, že podzimní odpolední slunce je vlídné a nabízí poměrně slušné
osvětlení.
Pohanské kameny, Heidensteine, nebo též Pohanští obři,
Heidenmicheln, jsou opravdu monumentální. Jejich výšku cca 2,2 m umocňuje asi
šestimetrová skála, na které byly vztyčeny.
Jsou
asi 1m od sebe, a průhled směřuje k severu. Východní kámen byl v minulosti
několikrát povalen, a jako ležící též popsán v knize Pavla Kozáka Tajemná místa
Pošumaví. V roce 2003 byl však příznivci megalitů opět postaven přibližně do
původní polohy. Někteří badatelé došli k názoru, že mohlo jít o vizíry, sloužící
ke sledování data letního slunovratu dle východu Slunce. Odtud byl odvozen i
další název kamenů Slunovratové kameny, Sonnwendsteine. Jak uvádí senzibil Pavel
Kozák, oba kameny jsou aktility, tj. vyzařují energii kamene. Východně od obou
obrů je na skále volný prostor, a o kus dál leží na zemi ještě jeden protáhlý
kámen. Nabízí se myšlenka, že jde o povalený menhir, který na onom prázdném
místě kdysi také stál (na internetové stránce Pavla Kozáka
http://culturainforma.cz/archet/
se však dočteme, že původní domněnka o třetím kameni v řadě se při bližším
průzkumu nepotvrdila). Nadšen zážitkem a naplněn úctou k někdejším i nedávným
stavitelům tohoto znamenitého díla spěchám oznámit nález rodině, a zavést ji též
na místo samo.
Ač
odpočati, nad vidinou další cesty do kopce příliš nejásají, ale po dosažení cíle
projevují i oni viditelné nadšení. Čeká nás však ještě dlouhá cesta zpět do
náruče příhraniční civilizace. Loučíme se tedy s kouzelným hájemstvím skalních
obrů a sestupujeme z Homole spadaným listím na někdejších loukách Světlých Hor
zpět na cestu. V duchu si slibuji příští rok pouť na stejné místo. Severně od
skály je prý totiž v kameni vodní mísa- a já si jí vůbec nevšiml! A navíc mám
pocit, že Slunovratové kameny mají ještě jedno zvláštní kouzlo –nejen Slunce,
ale i kdo z lidí sem jednou přijde, musí se vracet zas a zas…