Spolu se skupinou asi třiceti nadšenců se 3/5/03 (téměř na den přesně od začátku loňské poutě do Anglie) vydáváme na cestu k bretaňským megalitům – odkrýt něco z jejich tajemství, něco jim dát, a možná se nechat i něčím obdarovat od nich.... Autobus spolehlivě brázdí dálnice Česka, Německa i Francie, a po napůl probdělé noci se za úsvitu dne 4/5/03 ocitáme ve slavném městě Chartres poblíž katedrály, jež městu slávu přinesla. Jsme unaveni, ale dychtivi prvních duchovních a estetických zážitků. Mohutný gotický chrám nás vítá s vycházejícím sluncem svou zářící žlutavou bělostí. Je postaven na místě pravěké svatyně, a proto představuje skutečný slavnostní úvod naší pouti, která z větší části povede po takových svatyních v jejich původním tvaru. Připravujeme a těšíme se na setkání se zdejším proslulým labyrintem, který slibuje neobvyklou formu meditace a možná i následného vhledu ve svém středu. Bohužel, osud tomu chtěl, že labyrint je z větší části zastavěn židlemi, připravenými k bohoslužbě, a tak se spokojujeme se zkrácenou cestou ke středu uličkou mezi řadami sedadel. I tak nám všem připravila katedrála majestátní začátek našeho putování (později z letáku zjišťuji, že labyrint je v celém rozsahu dostupný pouze o pátcích…)

Pak již naše cesta vede na sever k samé hranici Bretaně s Normandií na pobřeží moře – po delší cestě je vítanou zastávkou první ze zdejších obřích menhirů - Menhir de Champ Dolent (poblíž městečka Dol de Bretagne). Jde o velice fotogenický hladký kámen, který již svým tvarem napovídá, že zřejmě skutečně může sloužit k posílení mužné síly.

Na konci tohoto dlouhého dne se ještě rozhodneme navštívit Mont Saint Michel – horu v moři. Krátce se zastavujeme před hradbami na severozápadní straně u romantického kostelíka Sv. Auberta – zřejmě jedné ze zdejších prvních staveb vůbec.

Jako předehru zítřejší návštěvy zdejšího opatství dnes večer volíme pouze rozloučení se Sluncem při jeho západu za horizont oceánu. Špičatý hrad se přitom postupně noří do tmy, až se světlo naposledy zablýskne na měděné soše sv. Michaela na věži, a ze stavby zbyde jen majestátní tmavá silueta…

Dnes nás čeká magický den. Navštívíme ojedinělé místo, jehož příběh se brzy bude odvíjet již 1.300 let. Hlavním cílem je totiž samotný Mont Saint Michel – klášter, který začal stavět již roku 708 Aubert, biskup z Avranches, na základě opakovaného zjevení a snad i přání archanděla Michaela. Z první stavby dnes již nic nezbylo, ale patrně šlo o kruhovou modlitebnu na plošině pod vrcholem hory. Měla podobu umělé sluje, podobné Monte Gargano v Itálii, kde kult archanděla Michaela v pátém století vznikl, a pojala kolem stovky lidí. Původně románská stavba opatství byla s příchodem Benediktinů a tradice poutí přebudována v gotickém slohu.

Rozdělíme-li si klášter na tři úrovně, pak horní část tvoří hlavně kostel, dále krytá arkáda určená k meditaci mnichů, a refektář (jídelna). Na střední úrovni podepírá hlavní loď chrámu kaple Notre-Dame-Sous-Terre (na místě někdejší první oratoře). Dále nás na této úrovni zaujala Krypta Velkých pilířů, představující podporu kněžiště (a to patrně nejen konstrukční, jak jsme zjistili z průzkumu tří mozaikových obrazců na její podlaze a otvoru, vedoucímu vzhůru do kněžiště…Na severní staně dále ohromí prostorné Scriptorium, jakási „společenská místnost“ mnichů, kdysi se dvěma krby a latrínami, kde ze dala pomocí závěsů vytvořit menší „pracoviště“ k přepisování spisů. Na Scriptorium bezprostředně navazuje Návštěvní sál. Prohlídka střední úrovně končila Starou kostnicí, v jejíž zadní části se nachází obří staré dřevěné kolo, které v době, kdy se klášter načas změnil ve vězení (1793 - 1863), poháněno lidskou silou, sloužilo k dopravě zásob pro vězně dovnitř stavby. Na nejnižší úrovni zajujme zejména románské Skladiště (pod Scriptoriem) a Almužna (pod Návštěvním sálem) na severní straně (v Almužně se dříve mniši dělili o zásoby s chudinou; dnes je zde klášterní pokladna a obchod se suvenýry…), na jižní pak obytná část pro mnichy. Trousíme se z andělského kláštera zamyšleni a plni dojmů, abychom dále my, vyslanci někdejšího lesa Hercynského, směřovali na jihozápad, do hloubi někdejšího hvozdu Broceliandského.

Z něho dnes zbyl jen zlomek původní rozlohy, řečený les Paimpontský -Forét de Paimpont. Zde nacházíme v malebné lesní krajině poblíž městečka Comper údajný hrob Merlinův. Dnes jej tvoří dva kameny, oplocené nízkou ohrádkou. Z informační tabule zjišťujeme, že zde byl původně rozsáhlý komorový hrob, zničený do současné podoby v 19. století. Nedaleko se nachází také kruhová studnice Věčného mládí, ve které za starých časů kněží křtili místní děti.

Po chvíli bloudění nacházíme také Le Tombeau des Géants – Hrobku Obrů – rovněž zruinovaný komorový hrob (poblíž vesnice Beauvais), a o pár stovek metrů dále pak pahorek l‘Hotie de Vivian – do třetice malebné torzo komorového hrobu neobvyklé konstrukce (původní dolmen obsypán do kruhu menšími kusy břidlice – ty byly archeology opětně přiryty hlínou, aby nedocházelo k odnášení valounů..). Jde o velice malebné místo, kde šedavá kamenná stavba vybuchuje gejzíry kvetoucího žlutého hlodaše! Přímo cítíme zdejší skřítky - korrigany, jak nás vítají v Bretani, a nabízejí pomocnou ruku…

Přesunujeme se do kempinku Le sept saints (Sedm svatých) v Erdevenu, a těšíme se, až zítra vstoupíme mezi kamenné řady…

Nadešel hlavní den naší pouti: zahajujeme přehlídku Zkamenělé armády pravěkých bojovníků na lokalitách Carnac Alignments. Jde o nekončící defilé kamenných kohort s tajemnými názvy: Le Ménec, Kermario, Kerlascan, Petit Ménec, Kerzerho…bohatství tvarů, majestátní jeviště pro hru světla a stínu na zbrázděném žulovém povrchu velkých i menších kamenných bloků. Mezi nimi oslnivě žluté trsy kručinek a chocholy hlodaše. Nad tím azurové nebe a bělostná oblaka. 5.730 menhirů z jemnozrnné karnacké žuly na ploše 400 ha. Impozantní pohled, ale trochu jinak, než loňské Stonehenge. Zde fascinuje množství a rozmanitost.

Le Ménec, to je 11 linií v délce 1,2 km s 1100 menhiry. Kermario tvoří 10 řad s celkem 982 menhiry. Kerlescan pak sdružuje „pouhých“ 540 menhirů seřazených do 13 řad. Navíc je tu však kromlech s dalšími 39 menhiry. Poprvé jsem byl v Le Ménecu asi před 12 lety a tehdy se dalo mezi kameny volně pohybovat. Ne tak nyní. Řady těchto centrálních tří sestav jsou ohrazeny plotem do výše prsou, a pohled je umožněn jen takto zpovzdálí. To samozřejmě brání plnému procítění zážitku. Ale zmizely vyšlapané cestičky, a snad se i zamezí vandalismu.
Detail menhiru z řad Kermario:

Výjimkou je Petit Ménec, který je jen torzem někdejších souvislých řad. Je zarostlý lesem a po kamenech se plazí zelený břečťan. Velice romantické místo – víly a korrigani se zde patrně přímo rojí.....

Také mezi řady Kerzerho v katastru obce Erdeven lze zatím vstoupit; jsou dokonce rozděleny silnicí.

Detail  - Obři z Kerzerho:

Po cestě z Erdevenu do Plouharnelu narazíme na malou vesničku Crucuno. Je známa svými dvěma megalitickými stavbami. Přímo uprostřed vesnice obdivujeme obrovský dolmen Crucuno, jehož součástí byla původně i dlouhá přístupová chodba. Ta však musela být kdysi zbourána kvůli stavbě sousedního domu…

Locmariaquer. Na tomto poloostrově v Morbihanském zálivu jsme navštívili areál se třemi významnými stavbami:

Cairn de la Table des Marchand (Stůl kupců) – nedávno obsypaný dolmen, dříve odkrytý.

Obrovský stropní kámen má zespoda vytesaný obraz sekery. Tento obří blok je patrně součástí původně 14 metrového monolitu, jehož další dvě části byly patrně použity na strop hrobky Gavrinis a dolmenu Mane Rutual. Také hlavní „oltářní“ kámen je symetricky dekorován obrazy mnoha zahnutých „hůlek“

Le Grand Menhir Brisé (rozlomený na 4 části)- údajně největší menhir na světě, který se podle jedné verze však patrně vůbec nepodařilo vztyčit…Podle nejnovějších výzkumů však byl nejvyšším (20m) z někdejší kamenné řady 19 menhirů, jejichž výška se postupně snižovala, a které byly vztyčeny na linii 55m směrem na sever. Jedním z těchto menhirů mohl být i ten, jehož tři díly byly později použity na zastřešení výše uvedených staveb…

Tumulus d‘ Er Grah – nepřístupná, nepříliš fotogenická uzavřená hrobka s kamenným náspem

Zdejší monumenty vznikly na přelomu 5. a 4. tisíciletí před naším letopočtem, tedy dobrých tisíc let před egyptskými pyramidami…

Na poloostrově se dále mimo jiné nachází tyto tři hrobové komory:

Dolmen Mane Rutual – dlouhý dolmen tvořený mnoha bočními i stropními deskami

Dolmen Mane Lud – dolmen s největší střešní deskou vůbec

Dolmen des Pierres Plates - dlouhý dolmen na pláži na mořském pobřeží, s legendou o nevražícím otci se synem, kteří jsou pohřbeni každý ve zvláštní komoře, a jejichž astrální těla čekají na vysvobození…

V rámci Bretaňské pouti se nám podařilo také uskutečnit člunem výpravu na ostrov Gavrinis, kde se nachází rituální komora Cairn de Gavrinis s proslulými rytinami na svých 12 vnitřních pilířích. Je zde průvodce a rytiny efektně nasvíceny.

Cestou míjíme ostrůvek Er Lannic s kamenným kruhem napůl ponořeným v moři (v době stavby byl, stejně jako ostrov Gavrinis, součástí pevniny). Ve vesničce Saint Pierre de Quiberon žijí vesničané v sousedství torza vejčitého kromlechu (ovoidu). Nedivíme se už, že jméno Pierre (=kámen) se právě v Bretani vyskytuje tak často. Mimo ovoidu jsou o kus dál kamenné řady s bizarně tvarovanými „sochami“.

Dnes nastává čas návratu. Nemohu dospat a jdu z karavanu na východ směrem k Erdevenu. Vítám se se Sluncem a děkuji mu za bretaňská setkání. Jako dárek na rozloučenou objevuji ve vysoké trávě na kraji kempu krásný menhir cca 2 m vysoký…slibuji, že se vrátím! Cesta ubíhá rychle, jsme plni zážitků, které je třeba sdílet, a navíc nás čeká ještě zastávka v lokalitě Saint Just (Lande de Cojoux) poblíž Redonu. Po chvíli kroužení po místních okreskách nacházíme cestu a na náhorní plošině mezi lesy objevujeme blízko sebe několik zajímavých staveb, oplocených nízkým plaňkovým plotem.

Dolmen Nord de la Croix Saint Pierre (kamenný kruh se vstupní uličkou a menhirem)

Dolmen Sud „ (menší kamenný kruh se vstupní uličkou)

Tertre Tumulaire „ (dvojitá kamenná řada s uzavírajícími  kameny na obou stranách)

Dolmen Ouest „ (velmi fotogenický obsypaný kamenný kruh se vstupní uličkou)
 

Hemicycle Tribunal (kamenný půlkruh + 2 kameny naproti němu)

Chateau Bu (oploceno – kamenný kruh se vstupní chodbičkou, známky dostavby betonem)

O kus dál v malebné krajině narážíme na Les Demoiselles Piqués – 3 menhiry (1 z nich ležící); patrně torzo původní delší řady, ze které zbyly právě tyto „poďobané dámy“.

Celou lokalitu uzavírají Alignments du Moulin – 2 kamenné řady z různých druhů kamene; s místem někdejšího hrobu v jedné z nich…

Loučíme se s poslední megalitickou lokalitou, loučíme se s korrigany-průvodci a vyrážíme směr Paříž…

V Paříži je volný program. Dokonce chvíli trochu poprchává. Volím sólovou trať po ose Katedrála Notre Dame - kostel Svatého Eustacha - bazilika Sacré –Coeur. Snažím se vcítit do atmosféry všech tří svatostánků. Notre Dame je monumentální a člověk cítí pokoru. Eustach je jako popelka – trochu zanedbaný, ale velice působivý architektonicky. Největší zážitek mi však připravil Sacré-Coeur. Rozžal jsem svíci a nechtělo se mi pryč…

Na závěr Pařížské zastávky se scházíme na Place de la Concorde a zde si ověřujeme, že energetická linie Vítězný oblouk – Egyptský obelisk – Kaple městské radnice skutečně funguje.