Náčelník, láhev ironu, piko a slepec

V Novým prostoru (novej prostor jde do prdele, obsah šíleně upadá a bezedomovec Ivan, který ho prodává před naší fakultou -- a hodí se tam, neboť má dva doktoráty -- řikal, že vánočním číslem, který bude jediný na celej měsíc a bude stát padesát korun "redakce prodejce zařízla". "u mě si to kupujou ty samý lidi. ale nekoupěj si čtyřikrát jedno číslo!" ... "přežiju to. přežil jsem zatim všechno. ale je to sprosťárna. zvlášť takhle v zimě.") jsem viděl Náčelníka. Toho chlapíka, co byla jeho tvář na reklamách na novej prostor. "Dřív jsem byl žokej. Jezdil jsem dostihy. Teď jezdím noční tramvají, abych nezmrzl." Dneska jsem o něm čet v NP, že chodí prodávat do Chuchle. A jednou jel se mnou nočním vlakem do Nymburka. Vystupoval tam. ten obličej, ta tvář, ty fousy, ta čapka, všechno je to takový nezapomenutelný. Fotil ho na ty plakáty Ivan Pinkava. Bylo to, jakoby s náma tim nočním vlakem jela nějaká hvězda z televize. a přitom ten člověk neměl ani na jídlo, třeba!

a já nic..

a včera... včera jsem jel na filmovej festival VŠE tramvají. měl jsem čas, a chtěl jsem si užít koukání se po povrchu. někde u národní třídy bouchal na kabinu tramvajáře chlapík: "Leží vám tam vzadu nějakej chlap na zemi, to je vám jedno?" Já jsem seděl vzadu na zemi a všichni se otočili na mě. Já zase dozadu, ale tam už nikdo neseděl. ve vedlejším vagóně pak jsem uviděl chlapa, jak leží na zemi, vedle sebe rozdělanou lahev ironu. dvě zastávky trvalo, než tramvajář harmonikář zastavil. vystoupil jsem taky, že k němu aspoň pudu a budu s nim mluvit. už jsem to nemoh vydržet tu netečnost lidí, protože když jsme koukal do toho vagónu, každej se k němu otočil zády! doslova, ne jako metafora! lidi dělali, že nic neviděj! vystoupil jsem asi metr za tramvajářem, on nahlýdnul do toho druhýho vagónu a řikal: jo to je tehle a nastoupil zase zpátky, ten se mnou jezdí celej den. na konečný zavolám policajty. jel jsme dál tou tramvají, vrátil jsem se zase poslušně trmavajáře harmonikáře do svýho vozu, ale stejně jsem na toho chlapíka koukal přes dvě skla. někdo mu (asi za dvě stanice! rozpadal jsem se při tom a propadal jsem se do pekel. doprdele! doprdele! doprdele!) pomohl posadit se. nevnímal okolí. pak dál pil ten iron. stereo. v jedný ruce držel iron, loknul si, pak to zapil vodou z druhý flašky. humus. přemejšlel jsem nad im, jestli má cenu mu nějak pomáhat. řekl jsme si že ne. naučili mě to. nevim kdo. systém. báchorky. knihy. nebo nevim co. že alkoholik se nikdy nevyléčí. že feťák nikdy nebude žít normální život. a třeba fizi je chodícím důkazem toho, že nemaj pravdu. vyzpívala se z drog. nebo to je její póza. řikaj to, aby vystrašili, asi. ale odsuzujou tim ty lidi navěčnost. řekl jsem si, že mu není pomoci. a co bych mohl dělat? jedna paní mě fakt dostala. ta byla tak hnusná. měšťácká snobka s nabarvenou trvalou a namalovanym xichtem, co to komentovala, jakoby byla na nějakém večírku. povýšeně. manžel upravený a stejně tak. to mi bylo šíleně. ale stejně tak já. co jsem udělal?

dneska jsem aspoň převed přes ulici slepce, v noci na žižkově. teda převed. nechtěl jsem ho dezorientovat, jak psal bohuslav blažek v tý svý knížce o slepcích, že slepce by člověk neměl někam vodit, protože maj záchytný orientační body, který jim člověk vezme a pak jsou ztracený. jenom jsem mu řek, ať nechodí, že jednou auta. "já to slyšim," řek. "už můžete jít," řek jsem. nešel. "můžete!" řek jsem znova. rozešel se. nevim, jestli mu to bylo trapný, nejít, když jsem mu radil. nebo jestli opravdu konečně slyšel, že nic nejede. neypadalo to, že by mi moc věřil. a proč taky. byl jsem cizí člověk a mohl jsem ho poslat na smrt. přemejšlel jsem chvíli nad tím, co asi všechno slyšel z mýho hlasu. a proč měl důvod mi nevěřit. depka. měl jsem radši jít s nim.

od pomáhání lidem v praze mě na dlouho odradila jedna šílená scéna. šel jsem podchodem na muzeu. ležela tam na zemi u zdi nějaká holka, natažená. nad ní se skláněl kluk. ty jo, co se stalo? a lidi kolem choděj a dělaj, že to neviděj. klasika. tak sem si dodal odvahy, jednou začít musim, jednou to musim přestat ignorovat, přišel blíž, že třeba ňák pomůžu. ten kluk ji píchal do žíly. myslim, že mi něco sprostýho řek. vyděsil jsem se odešel.

a ještě. to je hodně dlouho a mrazilo mě v zádech strašně dlouho potom. vlastně jsem o tom napsal básničku, kterou jsem si pak řikal pořád dokola, ajko mantru, když jsem třeba někam jel na kole, dlouho nocí: "mladá dívka / tiše zesnula / dnes kolem oběda / poté / co zbitá / a znásilněná / ležela šest hodin / v centru živého města" to se fakt stalo. řikali to v televizi. tu holku někdo zmlátil a ještě znásilnil. a ona šest hodin umírala na ulici ve městě a kolem chodili lidi a obcházeli jí obloukem.

tohle je snad možný jenom v Prase. v krkavčí matičce. ležet někdo takhle v nymburce na náměstí, za pět minut je u něj záchranka. doufám.

klokánek, 5. 12. 2003