Přesně takhle a hezky tvrdě. Proč být
pokrytecký a aplikovat odporný "klasický konverzační vzorec"
našich rodičů?! "Čau, kde se tady bereš?"
"No tak normálně, co ty?"
"Ále, já jsem se přišel mrknout co novýho..."
"Jóóó........"
"Jo jo jo jo...."
"A co pořád děláš?"
"Ale to víš, jako vždycky... Jak se máš?"
"Pohoda, a ty?"
"Jo dobrý!"
"No jo no jo, já už budu muset..."
"Jóó, tak se někdy zastav na kafe (čaj/jedno/dvě)!"
"No jó, určitě!"
"Tak ahoj, měj se!"
"Ty taky, pozdravuj bráchu!"
"Vyřídim! ... A tak pořád dál, sami to znáte, nuda, nic nového,
zajímavého...
Stačí tedy tvrdá věta. "Nemám si s tebou co říct! Nebavěj mě
ty kecy -- ahoj, mám se OK, bráchu budu pozdravovat, tak
ahoj..."
Někdo na to nemá žaludek a prostě bude dál pokrytecký a
neupřímný...
Tak nějak zjišťuju, že si s nikým nemám co říct. Proč?
K odpovědi mě přivedla kamarádka Katka. Je inteligentní,
vnímavá a přemýšlivá, ale v poslední době naše rozhovory
vyznívaly naprázdno. Dumal jsem proč. Inu upadla!
Teprve pak mi došlo, jak snadno se nechá udusit proudem mé
hlasité a nadšené řeči.
Prostě moc kecám!
I s Picardem jsme si začali
najednou povídat nějak jinak: "Čau, tyvole, viděl jsem naprosto boží výstavu, takový
tamto postmoderní, víš...?"
"Zas mi dneska spadly ty svině pětadevadesátky. Linux Billa
převálcuje."
"Jo, to jo, ještě jsme pak skočili ke zvonu na nějaký fotky a
tak..."
"Aha, svině matikářka měla zas dneska blbý kecy..."
...jasný, že za chvíli se naštvaně rozloučíme. Míjíme se.
Proč se nemíjet?
Proč neprojevovat svůj okouzlující intelekt a neuvěřitelné
zážitky?
Myslím, že komunikace není o jednostranném metání hlášek a
zábavě ostatních.
Jednou jsem se snažil opravdu chápat, rozumnět, skutečně
přemýšlet a učarovalo mi to. Nakonec se ochota objevila i na
druhé straně a byl z toho nejbáječnější rozhovor za poslední
měsíce...
Vím, že to zatím moc nezvládám, ale trénuju. A doporučuju vám
aspoň nějakou demoverzi... Ať to připouštíte nebo ne, na každém
je něco zajímavého. Klokánek, 22.
9.1999, 23:14:44
