Ve Stopařově průvodci galaxií se jedna rasa hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí pokusila sestavit superpočítač, který konečně odpoví na tu základní otázku o podstatě všeho, která trápí všechny myslící bytosti. Když počítač jménem Hlubina myšlení sestavili, vyžádal si od nich zadání otázky.
Eh, no, otázka zní: Život... vesmír... a vůbec... Počítač se zamyslel a řekl, že odpověď bude hledat 7,5 milionů let (to se ulevilo filosofům, mysleli, že přijdou o svůj monopol na Pravdu, ale Hlubina myšlení jim nabídl: "řekl bych, že takovýhle program získá ohromnou publicitu, takže filozofie jako obor bude rázem značně populární. Všichni teď budou spekulovat, jakou odpověď asi nakonec dám, a kdo jiný by si měl monopolizovat trh v téhle sféře, než právě vy? Pokud dokážete dostatečně vášnivě nesouhlasit jedni s druhými a vzájemně na sebe kydat špínu v tisku a pokud budete mít chytré manažery, můžete z toho těžit až do smrti. Co vy na to?")
Po sedmi a půl milionech let počítač našel odpověď: 42. Samozřejmě. Jak nejasná otázka, tak nejasná odpověď. Hlubina myšlení musel sestrojit počítač ještě výkonnější, než byl on sám, aby našel skutečnou otázku ke své odpovědi.
Není lepší letní kratochvilka, než hledat zákmity tohohle tajemnýho čísla v našem světě.
V kultovním filmu Pí se matematik Max Cohen snaží najít vesmírný řád za čísly. Je to mrazivej portrét člověka posedlýho ideou, kterou se snaží dokázat a trochu magoří (podobný téma jako Čistá duše, ale asi tak tisíckrát líp zpracovaný). "Matematika je jazykem přírody," říká si, zatímco chodí mezi lidmi, dopuje se lékama a neustále se snaží najít odpověď. Má dojem, že odpovědí skrytou za číslem pí je cifra o 216 místech... A Číslo 216 se objevuje všude. Jeho učitel (který byl velmi blízko výsledku podobného bádání, ale potom REZIGNOVAL, což Max nehodlá) ho varuje, že jakýkoliv číslo, který si vybere, bude nacházet všude... Ale Max se noří čim dál hlouběji... a nakonec si radši udělá díru do hlavy vrtačkou...
Já jsem si vybral číslo 42. Tak ze srandy. Například ve filmu Samotáři, Vesna, "která je nejen úžasná holka...", vysvětluje na huličském výletě, že ve vesmíru je 42 civilizací. A pak ty čísla všude.... Kilometrovníky: "Pardubice 42 km"... Čísla popisný domů...
Jel jsem ve vlaku s Tomášem Suchánkem, kterej je bezvýhradně racionální, tak, že by mu někdo řekl spíš Suchárek, a kterej na podobný věci nevěří. Na okně byla reklamní samolepka na sektu Vesmírní lidé. "Zajímalo by mě, jestli tomu ten Ivo Aštar Benda sám věří," pravil Tomáš s despektem. "Myslim si, že jo," řikal jsem, zatímco jsem pastelkou na samolepku vandalsky vepisoval číslo 42. "Taky založim sektu." A vyprávěl jsem mu, jak když se podívám na hodinky, mám tam 42 minut, jak když mám založenou knihu, je to na čtyřicáté druhé straně, jak jsme s kamarády chtěli udělat stránku, na kterou bychom skenovali všechny 42. strany z různých knih. A jak to pro mě nejdřív byla legrace a teď tomu začínám věřit. Myslim si, že to postihne všechny lidi, který si vymyslej podobnou teorii.
Nevěřící Tomáš mě přinutil podívat se na hodinky. 42 na nich nebylo. Věděl to, vždyť vlak odjížděl ve 11:45! Přinutil mě otevřít knihu, co jsem měl sebou, na stránce 42. Taky nic zajímavýho...
Bylo mi jako dítěti, kterýmu vzali hračku. Ach jo. V blízkosti takhle racionálních lidí se zkrátka všechny kouzla měněj na něco nezajímavýho, povzdechnul jsem si. Na nástupišti jsme se s Tomášem rozloučili.
Vykročil jsem za svým cílem a mrknul na hodinky: 12:42.
P.S.: Myf tvrdí, že nic, co člověka napadne, není originální, že všechno už někdo vytvořil a ještě daleko líp, než jsme toho schopný my. Chtěl jsem o čísle 42 udělat webovku a tak jsem ho zkusmo zadal do Googlu, abych našel nějaký výskyty. Jako první vyskočila stránka "Hlubina myšlení", která podobných důkazů shromáždila několik stovek. I Tóra je prý v hebrejském originále psaná ve 42 řádcích.
klokánek, 4. 9. 2004