Zvláštní je, že ráznější výkyvy
počasí si uvědomuju a tvrdě pociťuju teprve ve chvíli, kdy mi
o nich někdo řekne. Nejčastěji má babička a já jenom nejistě
přikýnu, že asi jo. A pak to na mě venku dolehne, zpocený
tričko se lepí na zářící tělo, obličej klouzavej potem,
vzduch, kterej se nedá skoro ani dejchat (nebo se klepu
zimou, podle ročního období).
Dneska byl tak krásnej den.
Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, síla a chuť něco dělat i čas
se válely kolem na velkých hromadách. Narážku angličtinárky
při zkoušce, že léto je sice fajn, ale TOHLE je příšerné,
jsem příliš nepochopil. Teprv když jsem vylejzal z pošty,
zaslechl jsem hovor dvou rudých šedivých myší po nákupu.
"Táhla jsem dvě tašky ze sídliště a
myslela jsem, že to nedotáhnu."
"To mi říkejte a ještě v paneláku,
to je ještě horší. Manžel je TAK OPRUZENEJ, že nemohl ani jít
do práce."
Rozsvítilo se mi a skoro jsem si
poskočil radostí, že to konečně chápu. Je vedro! Je vedro:
Lidi se baví jenom o počasí (jak je příšerné, v zimě i
napdozim a na jaře, až bude pršet nebo mrznout až praštět, se
budou bavit o tomtéž a modlit se za brzký příchod léta), v
televizních novinách informují o důsledcích vedra, doktor či
lépe doktorka s mikrofonem u pusy říká, že bychom měli víc
pít, nejíst tučná jídla, nahrazovat výdej solí... Jako
ilustrační záběr poběží pláže u vody a asi se taky zmíněj o
úžehu a úpalu.
Ale zničilo mě to. Líně jsem se
pohyboval městem a čekal na okamžik, kdy konečně budu doma.
Teď si vařím mátovej čaj (máta tím vedrem zvadla:) a
poslouchám rock, abych se aspoň trochu vybudil... Ta
představa, že lidi jsou třeba tak nemožně chcíplí jen proto,
že si tu chcíplost navzájem předávají vyčerpávajícími hovory
o počasí a vyčerpanými výrazy tváří, je tak úžasně absurdní a
reálná zároveň. Kangaroo, 20. 6.
2000 [ další
komentáře ]
