Otištěno ve studentském časopise Prostor v březnu 2000 (na těchto stránkách zveřejněno teprve 5. dubna 2001):

Rozhovor s Kamilem Mrázkem

Časopis vedu od září 1998, kdy vznikal. Nejsem šéfredaktorem proto, aby mi něco tato funkce dala. Vytváříme ho společně s redaktory, abychom dali něco studentům. Aby studenti mohli vyjadřovat své problémy a názory, aby byli dostatečně informování, aby se ve škole také pobavili a měli možnost publikovat své texty.

Mě popularita nedělá žádné problémy. Naopak jsem rád, že mě lidé znají. A jsem rád, že lidé o mně mluví nebo píšou. Jakákoliv zmínka o Kamilu Mrázkovi mě velmi těší a povzbudí. I když v případě záporné popularity, by měl být účinek opačný. Samozřejmě, že kladné zmínky týkající se mé osoby jsou lepší a proti pomluvám a lživým obviněním se bráním.

Chtěl bych říct, že profesoři jsou také jenom lidé a každý člověk má jinou povahu. Určitě se najdou lidé (nejenom profesoři), kterým se nelíbí mé postoje, výroky nebo psané texty. Zjistil jsem, že upřímnost je špatná vlastnost. Mluvit narovinu se nevyplácí. Nikdo si to ale neuvědomuje. Co se týče nadržování nebo nenávistí, jsem pro spravedlnost. Učitelé by neměli zatahovat do klasifikace osobní pocity k danému studentovi, ale jenom to, jaké má znalosti a vědomosti v daném předmětu.
Občas si říkám, proč profesoři nejsou roboti? Pak by se soustředili na znalosti studentů, nevylévali si na nich občasnou zlost, známkovali by všechny stejně. Nikomu by nebylo nadržováno, nikdo by nebyl špatně oznámkován a všechno by bylo podle pravidel. Až nastane taková éra, některým studentům to ublíží a jiným se uleví. Ale nikdo si nebude stěžovat, protože počítače a roboti dělají jenom to, k čemu jsou naprogramování, čili v mém případě učí, nezatahují do toho osobní pocity. Takoví by měli být všichni lidé, ve všech profesích. Ale znáte to, lidé jsou lidé a ti dělají chyby.

Mám jasné představy a plány už od svého útlého dětství. Můj život jsou počítače. Žurnalistikou se nechci zabývat.
Pouze z toho výčtu v otázce bude zajisté mým dalším počínáním vysoká škola. I když pro mne doufám ne vysoká škola v ČR, ale za velkou louží. Věřím, že seženu dostatečné (úplné) prostředky jako je stipendium a jiné.

Problémem, o kterém by se dalo diskutovat velmi dlouho je komunikace mezi lidmi. Zdá se mi, že zvlášť na naší škole upadá. Jeden z mála problému se dá vystihnout větou: "Pokud se nezeptáš, nevíš nic?". S komunikací souvisí i některé sliby nebo rozhovory a řeči, které se někde ztrácejí. Kdoví kde a proč? Všechno je ale možná jenom mé zdání.

Mé aktivity jsou mnohem rozsáhlejší a přitom časopis bych nepovažoval za tu hlavní. Pro mne vždy zůstane tím hlavním zájem o počítače a veškerých aktivit s nimi spojené. Ale zpět k otázce. Volný čas pro mne znamená nedělat nic a u mě je nedělat nic spát, i když spánek se mi zdá také zbytečný. Patřím k lidem, kteří rádi něco dělají. Snažím se plně využívat veškerý čas a vždy si něco najdu, co bych mohl dělat.

Aby mě dívka zaujala na první pohled musí disponovat nádherným celkovým vzhledem. Povahové vlastnosti prvním pohledem zjistit nelze. Na druhou část otázky týkající se veřejných domů, nemám názor. Nezajímám se o tyto domy a je mi to jedno.

Nejsem si jist, jestli je posláním šéfredaktora nějakých novin se všeho zúčastňovat a psát o tom. To je práce novinářů. Šéfredaktor je člověk, který zajišťuje správný chod novin a je jakousi oporou redaktorů.
Chtěl jsem vytvořit časopis, ve kterém může zaznít díky demokracii názor všech, ve kterém se nikdo nemusí bát napsat o svém problému a názoru. Možná, že je lepší pozorovat problémy z koutku, ale ne pro mě.

Chtěl bych, aby Prostor byl časopisem, který nikdy nezanikne. (Ostatně to je přání každého šéfredaktora.) Věřím, že se najde student, který bude ochoten převzít, tak důležitou a opravdu velmi náročnou úlohu v tomto časopise. Jsem teprve v 5. ročníku a časopis ještě bude vycházet dlouho. Do té doby se, doufám, někdo najde. Možná příští rok s nástupem nových studentů nebo ještě tento. Pokud by měl někdo zájem, může se přihlásit do redakce. Redaktory přijímáme stále a z některého bude i šéfredaktor.

Jsem obyčejný člověk, který chce dokázat "věci", které se zdají být jiným absolutně nemožné. Jestliže takový člověk je egoista, pak jsem.

Jen to ne. Nevím, proč bych si takovouto image budoval. Je demokracie a každý má právo vystupovat stejně. Nevím, co bych osvobozoval a také proč?

Patřím k lidem, kteří už v podstatě od narození ví, čeho chtějí dosáhnout a čím chtějí být. Mám velké plány a jasné cíle a rád o nich mluvím, ale zjišťuji, že před Čechy o nich mluvit nelze, protože i když tomu věřím, vypadám před nimi jako úplný blázen. Mé jasné cíle by se dali zhruba krátce formulovat takto:
Chtěl bych být člověkem, který za svůj život udělá mnoho užitečného a lidé na něho nikdy nezapomenou. Takovíto lidé existovali a existují. No, určitě si myslíte, že jsem blázen nebo velký snílek. Já jsem. Ale věřte, vše se ukáže za pár let. Nejsem z lidí, kteří mají nízké cíle jako jsou dodělat školu a pak někde pracovat.

Počet redaktorů závisí na tom, jak jsou redaktoři schopní a jak hodně píšou. Pokud budou redaktoři, kteří píšou hodně a jsou pro psaní a tvoření časopisu více "zapálení" a iniciativní, pak jich stačí míň. Počet redaktorů není stálý. Jestliže se někdo ze studentů, chce stát redaktorem nebo pomocníkem při tvoření(kopírování, roznášení, přepisování) Prostoru, může se stále přihlásit.