Někde zaštěkal pes, ten zvuk se odrážel ode zdí domů jako
tenisový míček, pak nastalo duté ticho.
Domy, beton, sklo, ráno.
Probudil se na staré dece, otevřel oči a pozoroval - židle s
ulomenou nohou stála na stole stlučeném s bedýnek od ovoce,
nemohl si uvědomit proč ji tam dal. Potom jeho pohled padl na
starý, otlučený, rezavý a děravý kbelík s kytičkama v rohu
místnosti. Koukala z něj polouschlá palma, násada od koštěte a
šála. Vedle kbelíku zíval odřený kufr, nacpaný špinavým
prádlem.
Podíval se na strop, šedivé zdi se zbytky zabitých komárů a se
stropu visela pavučina i s pavoukem. Zavřel oči, rád by zase
usnul, ale slunce zprudka ozářilo místnost. Rozhodl se, že
vstane. Po čtyřech došel k lavoru s vodou a opláchl si obličej.
Ledová voda ho probrala. Dostal hlad. Přemýšlel, kde asi najde
něco k jídlu. Sáhl do kbelíku s palmou a vylovil kůrku tvrdého
chleba začínajícího plesnivět a konzervu paštiky. Nožem seškrábl
plíseň a pustil se do snídaně, nebyla dost vydatná, chleba
namáčel ve vodě, aby trochu změkl.
Po snídani se rozhodl, že vypere prádlo.
Otevřel kufr a jeho obsah vyházel na špinavé prostěradlo, které
svázal do uzlu. Pomalu otevřel dveře. V domě bylo ticho, až
příliš nezvyklé na tuto dobu. Většinou slyšel co se v
jednotlivých bytech děje, ale dnes nic. Copak je možné, aby
všichni zaspali ?
Co je vlastně za den ? Pátek. Zvláštní. Šel až dolů k bytu
domovnice, půjčovala mu klíče od prádelny. Vždy jednou za měsíc
zvonil u jejích dveří, ale dnes mu nikdo neotevřel, zvonil bez
přestání dobrou čtvrthodinu. Že by byla v prádelně ? Tak se tam
vydal, sáhl na kliku, bylo otevřeno, ale bylo zhasnuto. "Paní
Málková", zavolal, ale lekl se vlastního hlasu, který v těch
tmavých prostorách zněl tak cize. Rozsvítil, prošel celou
prádelnu, ale nikoho tam nenašel, jen kdesi u dveří proběhla
myš. Rozhodl se, že vypere. Vypral, pověsil a uvažoval co dělat
dál. Faktem bylo, že musí sehnat něco k jídlu, pokud nechce
sbírat drobečky.
Vyšel na ulici. Byla pustá a tichá proháněl se v ní vítr,
pohrával si s pohozenými papírky a spadlými listy. Proč tu nikdo
není, copak všichni lidé odešli, kam ? Proč tady nikdo není ?
Šel pomalu ulicí a čekal, že se objeví nějaký člověk. U popelnic
se prali psi o kousek kosti, kolem poletovali vrabci a zobali
drobky. Pocítil, že má zase hlad, nu nebylo divu po té snídani.
Rozhodl se, že zajde k jednomu známému co bydlel o ulici dál.
Zase žádný člověk.
Vešel do domu, zazvonil u dveří, ale nikdo neotvíral, skusil
otevřít, šlo to, vešel dovnitř, nikdo nebyl doma, prošel bytem,
ale pusto.
Vešel do kuchyně, v ledničce objevil rajčata a máslo, na stole
byl chleba. Tak si dal druhouu snídani. Vzal kousek papíru a
napsal - vzal jsem chleba, rajče a máslo a podpis. Pak chodil
ulicemi, náměstí zela prázdnotou. Pomalu mu začínalo
docházet.
Je sám, dočista sám v celém městě. Ale co, když ne, třeba je tady
pár lidí, kteří stejně jako on bloludí prázdnými ulicemi, jen se
navzájem míjí. Napadlo ho však, kam odešli ti ostatní, proč
odešli. Nikde na ulici neviděl auta. Takže museli spěchat.
Něco se muselo stát. Něco! Zamyslel se, hledal důvod proč by on
odešel, snad kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Jak by se však o
tom dozvěděli ?
Zničeně dosedl na lavičku v parku. V korunách šumělo, ale nikde
neslyšel ani neviděl nějakého ptáka. Ani nikde neběhal toulavý
pes nebo kočka. Zvláštní, nikde žádné zvíře, vždyť ještě ráno
tady byli. Slunce bvlo v plné síle, pálilo.
Měl by najít někde něco k obědu, ale nechtělo se mu vvjít z
příjemného stínu. Dolehla na něj únava předcházejících dní.
Zavřel oči a probíral si události dní minulých. Před půl rokem
ho vyhodili z práce, ne tak se to nedá definovat , firma
zkrachovala. Musel odejít z bytu, do maličkého pokoje v
podkroví.
Místo nikde nesehnal, kde ale měl brát peníze, tak byl nucen
prodat většinu věcí. Zůstala mu jen trocha haraburdí. Peníze
však nestačily na dlouho, dnes byl už zase na mizině. Neměl sice
dluhy, ale neměl ani na chleba. A včera ho div nevyhodili z
pokojíku. Faktem je, že teď, když tu žádný člověk není, ho ani
nikdo vyhodit nemůže. Napadlo ho, že by se mohl nastěhovat do
nějaké vily, jenže co by se stalo,kdyby se lidé zase vrátili.
Jak by asi vysvětloval majiteli, že je v jeho domě. Vstal, chtěl
se projít.
Hodinu po poledni slunce ztrácelo na svém jasu, jako by ho
zahalovala mlha. Oblaka plující na nebi měla bleděmedovou barvu
a celá krajina dostávala žlutavý nádech. Začalo se prudce
ochlazovat. Vítr se skoro nehnul. Nebe rychle tmavlo, ani ne za
hodinu nastala tma jak uprostřed noci. On tam stál uprostřed
ulice s hlavou zakloněnou, pozoroval nebe.
Zářila na něm jediná hvězdička. Chovala se podivně, z jejího
středu vvtryskl pramen jako z rozžhaveného zlata. Došlo mu, že
to nebyla hvězda, jen nevěděl co to bylo. A všechno kolem
zasypávaly zlaté hvězdičky. Čehokoli se dotkly ztrácelo svůj
tvar a mizelo. A on tam stál, cítil chlad, mrazení, ne však
nepříjemné. Obestřelo ho ticho a něco jako tma i když se to
podobalo světlu.
2. července - slunce vycházelo nad probouzejícím se městem.
Lidé otvírali okna, chystali snídani, nebo šli do práce či na nákup.
Město žilo svým obvyklým stereotypem. Ulicí šel chlapeček se psem,
přitom šlápl do louže a řekl si, to je zvláštní, přece nepršelo.
Kateřina, 1.10.1999
