Richard E. Leakey, Roger Lewin: Lidé od jezera (1978)

 

Honza Šípek, FHS UK

                Americký paleontolog Leakey a biolog Lewin se ve své – dnes již v mnoha ohledech překonané, nicméně stále působivé – knize snaží s pomocí kosterních nálezů, nejstarší hmotné kultury ale i z chování současných zvířat, převážně primátů, odvodit syntetický pohled na vývoj člověka, hlavně jeho kultury, ekonomiky, jazyka, sexuality a agresivity. Pro zkoumání společnosti a kultury je pro nás podstatných hlavně posledních 6 kapitol.

                K odhadu poměrů, které mohly panovat v pravěké společnosti využívají autoři příkladu „primitivních“ afrických kmenů, které se stále živí sběrem a lovem, a snaží se vyvrátit některé mýty, které o nich panují. Ukazují, že jejich členové žijí v malých otevřených skupinkách, jejichž území se navzájem překrývají, což umožňuje pohotově řešit vzájemné konflikty a zároveň to dovoluje vyrovnávání místních přebytků a nedostatků potravy. Hlavními rysy jsou v rozporu s předsudky soudržnost, sdílení a spolupráce.

                Kmen !Kungů (u nás známý též pod jménem Křováci, které se však považuje spíš za pejorativní) žije v drsných podmínkách pouště Kalahari a jeho životní styl tedy ovlivňuje hlavně nedostatek vody. V období dešťů žijí !Kungové v malých skupinkách asi po 25 lidech a často migrují – ne však proto, že by vyčerpali všechnu potravu, prostě proto, že je to jejich způsob života. V období sucha se scházejí ve velkých táborech kolem vodních zdrojů, kde mohou obnovovat svazky, vybírat partnery (neboť v malých skupinách jsou skoro všichni příbuzní) a při případných problémech přecházet ze skupiny do skupiny – tím je umožněna sociální mobilita a zmírňuje se i společenské napětí.

                Jak je tato potřeba zakořeněná hluboko, ukazují na příkladu Pygmejů Mbuti. Některé jejich kmeny žijí ve velkých skupinách během celého roku a rozcházejí se do malých skupinek v období sklizně medu – tvrdí totiž, že zvěře je tolik, že ji lze chytat holýma rukama. Jiné kmeny se chovají přesně naopak, v období sklizně medu tvoří velké skupiny, aby mohli spolupracovat při lovu zvěře, které je v tomto období podle nich méně. Ve skutečnosti se množství zvěře nemění a autoři z toho vyvozují, že pro možnost mobility jsou tyto kmeny ochotné i sebeklamu.

                Při zkoumání obživy !Kungů vychází najevo, že pracují pouze asi 15 hodin týdně a dokonce i v období strádání v podmínkách pouště pracují daleko méně, než lidé ve „vyspělé organizované společnosti“. Způsobeno je to hlavně tím, že svoje nároky nijak nepřehánějí a v žádném případě nevyužívají zdrojů svého prostředí na sto procent. Lidé této „původní blahobytné společnosti“ tedy mají ohromné množství času na mimopracovní – neužitečné – činnosti. Kupodivu ale u nich nenacházíme moc složitě zdobených kulturních předmětů. Autoři odvozují, že nedovoluje-li stěhovavý způsob života přenášení takových předmětů, musí se pozornost nutně obracet na kulturu duchovní – mýty, zpěvy, tance.

                Pozornost věnují dále tomu, jak biologické a ekologické zákony ovlivňují společenská pravidla. Příkladem je ve všech kulturách (pod různými vysvětleními) aplikovaný zákaz incestu. Nebo tabu na pojídání určitých druhů masa – malé živočichy nesmí jíst nikdo kromě dětí a starých lidí – ekologický výklad je, že takové kousky masa by celou tlupu stejně neuživily, zatímco nejzranitelnější děti a starce mohou při životě udržet.

                Proti teorii kulturní vyspělosti stojí poměrně primitivní nástroje. Leakey s Lewinem se domnívají, že sběrači-lovci daleko více investují do zdokonalování svých schopností a vědomostí, než na zdokonalování nástrojů – raději se naučí přiblížit ke zvířeti blíž, než aby vyráběli zbraně, s kterými ho mohou ulovit na větší dálku. Člověk pak v evoluci uspěl právě proto, že svoji smyslovou nedokonalost nahradil schopností syntézy velkého množství informací (kdy, kde a jak hledat potravu), bystrostí, bleskovou schopností hodnocení a rozhodování, a v kultuře děděnými informacemi o chování živočichů nebo růstu rostlin.

                Ekologicky vysvětlují i například čtyřletý mateřský cyklus většiny sběračských žen, který je vyvážený tak, aby matky při kočování zvládly děti vychovat a přitom se populace – při padesátiprocentní úmrtnosti dětí – zhruba neměnila. Časté je v historii dokonce zabíjení dětí. Teprve s usedlým zemědělstvím přichází první populační exploze.

                Biologické vysvětlení mají i pro velikost tlupy, která je po světě taktéž dost podobná – 25 lidí je právě tolik, aby je zvládlo uživit snadno dostupné území asi 60 km2.

                Tlupy pak neustálým příbuzenským provazováním díky exogamii vytvářejí vyšší celky – kmeny – o zhruba 500 lidech, které mají společné zdobení, předměty, ale hlavně jazyk, dialekt (dialektové kmeny). Jeden z předpokladů je, že právě potřeba kmenové sounáležitosti vedla ke vzniku řeči.

                Dále se autoři snaží odpovědět na otázku, co vlastně bylo příčinou vzniku a rozvoje lidství. Proti v jejich době rozšířené hypotéze, podle které z nás lidi udělal lov a pojídání masa (jehož sníme nejvíce mezi primáty) představují hypotézu sběračskou, dle které mají na vznik lidství největší zásluhu ženy, jež se začaly vydávat za sběrem potravy a k jejímu usnadnění užívaly prvních nástrojů, zvláště nádob – nástrojů vskutku revolučních, umožňujících přenášení drobných kousků potravy na dlouhé vzdálenosti. Která z těchto hypotéz je pravdivá není ani tak důležité, jako že lidé přinášeli potravu do svého tábořiště, aby  se o ni dělili a později ji společně snědli a to, že „ekonomika“ začala fungovat „smíšeným“ systémem – tedy že muži obstarávali maso (potravu minoritní, s nízkou pravděpodobností zisku, náročnou na získání a proto ceněnou) a ženy sbíraly rostlinnou stravu (která tvořila většinu jídelníčku, ale byla považována za cosi běžného a pouhé „palivo pro tělo“). To vedlo k velmi efektivnímu využívání energie, což lidi evolučně zvýhodnilo.

                Maso, jako ceněná potravina, neznamená jen potravu, ale i zvláštní moc. Tím, že muži maso rozdělí mezi kmen, si zavazují další muže a nejúspěšnější lovec je tak nejmocnějším.

                Dělení o maso si Leakey a Lewin všímají i u primátů, kteří též občas něco drobného pro zpestření jídelníčku uloví. Srovnávají šimpanze, kteří se o maso víceméně dělí, s paviány, kteří se o maso agresivně perou. Příčiny spatřují v tom, že při dospívání mladých šimpanzů odchází z tlupy jejich matka do jiné skupiny a samci ve skupině jsou tudíž příbuzní. Z tlup paviánů odcházejí dospívající samci a v tlupě jsou tedy navzájem nepříbuzní samci, soupeří spolu, vládne neustálá atmosféra agrese.

                U sběračů-lovců odcházejí z tlupy ženy (exogamie) a skupiny jsou tedy více podobné šimpanzím – vládne v nich spolupráce, dělení a altruismus. V duchu evolucionismu ovšem autoři upozorňují, že evoluční chování je vždy přísně sobecké a směřuje k rozšíření vlastních genů neboli rodové selekci. Pomůžu-li svým příbuzným, pomáhám tím vlastně zachování jisté části svého genetického kódu – jeden z citovaných vědců to dokonce vyjádřil slovy „dal bych život za dva své bratry nebo za osm bratranců“. Tento princip se nazývá rodová selekce.

                Stejně tak altruismus je motivován nikoliv snahou o prospěch ostatních, ale nevědomým přesvědčením, že nám ti, kterým jsme pomohli, pomohou také. To může společenskou spolupráci utužit, zvláště ve společnostech, které jsou dlouhou dobu stabilní a v rovnosti. Čistý altruismus, kdy člověk dává a nic nepřijímá, není běžný (ušlechtilý kulturní člověk ho ovšem schopen je). Kdo systému naopak využívá, tedy jen bere a nedává, je brzy odhalen a společností potrestán pomocí morální agrese. Za dlouhou dobu této – nevědomé – spolupráce pak v nás vznikly emoce jako soucit, vděčnost, pocit viny, morální rozhorlení, důvěra a nedůvěra.

                Dalším rysem lidství je poměrně rozvinutá inteligence. Autory knihy zajímá, kdy, jak a proč se vyvinula.  Sledovat to můžeme podle vývoje tvaru mozkovny v kosterních nálezech. Člověk je typický velkým mozkem v poměru k tělu (větší má již jen několik zvířat, například myš domácí nebo delfín) a velmi rozvinutými laloky temenními (ty mají na starosti integraci informací ze všech smyslů) a spánkovými (které považujeme za sídlo paměti). Podobně rozvinuté laloky měl již ramapithekus před 6 000 000 let, mozek měl sice menší, avšak stále rostoucí. Velikost mozku přitom není klíčová, neboť i dnes mají lidé (bez výkyvů výkonnosti) různě velké mozky, důležitější je zřejmě neuronová síť, kterou ovšem z paleontologických nálezů nerozpoznáme.

                Pro pomoc s otázkou inteligence se autoři obracejí opět do živočišné říše a poukazují, že primáti jsou schopni srovnávat aktuální zkušenosti s informacemi z paměti, třebaže do omezené míry. Jejich obraz světa tedy musí být dynamický, podobně jako náš. Stejně tak jsou schopni plánovat budoucnost. Zařadit zkušenost do času je pro rozvoj obrazu světa klíčové. Jeho další rozvoj u lidí umožnila řeč předáváním zkušenosti a tím, že umožnila klást otázky a rozvinout tak zvídavost.

Pro to je už ale potřebné vědomí sebe, ostatních, prostoru i toho, že máme toto vědomí. Proč vlastně vědomí máme? Proč nám ho evoluce přidělila? Je účelné, neboť umožňuje rozvíjet vzájemné vztahy a spolupráci, míní evolucionisté. Kdy jsme jím začali oplývat, je těžké zjistit, nicméně se dá očekávat, že úzce souvisí s vědomím vlastní smrtelnosti a s pohřbíváním mrtvých. To dělají kromě lidí jen občas sloni. Pohřeb známe z doby asi 60 000 let u člověka neandrtálského, ale i dříve můžeme odhalit útržky jakéhosi kultu. Jedním z nich je zašpičatělý kousek okru, pocházející z doby před 300 000 lety, který mohl sloužit k pomalování – ovšem případné kresby se samozřejmě nedochovaly. Z doby před půl miliónem let pochází nález lebek z Číny, ze kterých zřejmě někdo vyjedl mozek – nerozbil ovšem lebku, ale rozšířil díru ve spodině lebeční a tou mozek vybral – podle autorů jde o důkaz rituálu.

                Jistou formu sebeuvědomění musí mít i šimpanzi, orangutani a gorily, neboť jsou schopni rozpoznat se v zrcadle – jiné společensky žijící opice trik se zrcadlem neprokouknou. A dokonce jistý rituál bez zjevného praktického významu byl pozorován u šimpanzů za bouřky.

                Jako hlavní ukazatel rozvoje inteligence používají některé teorie nástroje, které si člověk vyráběl. Leakey a Lewin s touto myšlenkou polemizují. Ukazují, že nástroje používají i jiní tvorové, ptáci, mořské ryby a dokonce i plži. Šimpanzi si nástroje i sami vyrábějí a rafinovaně je využívají. Přesto testy inteligence u opic dokázaly, že mají inteligence mnohem více, než kolik využívají na výrobu nástrojů. Za předpokladu, že evoluce svými zdroji neplýtvá a nedala by inteligenci opicím „jen tak“, zbývá možnost, že inteligence se rozvinula díky něčemu jinému. Podle autorů tímto faktorem byla složitá společenská organizace. Trhané či spásané rostliny, lovená zvířata, se chovají víceméně stejně, dávají nám jistotu, předpovídatelnost a nekladou příliš nároků na myšlení. Ale pro život v nejisté a složité společnosti  je důležitým předpokladem inteligence.

Podobné vysvětlení aplikují autoři i na důvody vzniku řeči. Domluvení se na praktických záležitostech bylo podle nich pouze vedlejším produktem. Pravděpodobnější se zdá možnost, že řeč byla nutná ke složitějšímu přemýšlení o světě. Nejvíc ale upřednostňují teorii, že jazyk musel vzniknout se stále složitějšími společenskými pravidly – musel umožnit lidem tato pravidla vytvořit a sdělovat si je.

I u společensky žijících primátů můžeme předpokládat to, co Noam Chomsky nazval hloubkovou strukturou jazyka (tedy schopnost třídění pojmů, vytváření modelů a spojování představ). Opice se sice naučí vyslovovat jen pár slov, ale v znakové řeči slaví velké úspěchy, tvoří „nové pojmy“ a jejich projev dokonce má i určitá „gramatická pravidla“. Do artikulované mluvené řeči však nevyrostl.

Řeči mluvené u lidí mohla také předcházet řeč nonverbální, posunková, gestická. Některé teorie tvrdí, že se vyvíjela současně s řečí slov, ovšem autoři míní, že evoluce by nevyvíjela zbytečný prvek a proto nonverbální řeč musela předcházet.

Řeč lidem zcela jistě umožnila zpevňování představ o světě a manipulaci s nimi. Její rozvoj pak podpořilo vyprávění příběhů. Od každodenních událostí mohlo vyprávění přejít k mýtům, které byly později společné pro celý kmen. Zajímavé je, že každý dvojici autorů známý kmen dokáže mýticky vysvětlit svůj původ. Obvykle je u jeho zrodu nepřízeň bohů, což vykládají jako snahu nevyvolat božskou závist. Většina kmenů má také dojem své výlučnosti (etnocentrismus). Zmínění !Kungové si například říkají „skuteční lidé“.

Všechny tyto stále složitější požadavky na člověka, na jeho znalosti jazyka a společenských pravidel, musely nutně prodloužit dětství. Výchova se mohla odehrávat hlavně pomocí jazyka. Řeč tedy zároveň sociální strukturu utvářela a zároveň vedla ke konformismu. Člověk je již na společnosti naprosto závislý. Jak píše v knize citovaný antropolog Clifford Geertz: „Lidská bytost bez kultury by pravděpodobně nebyla lidoopem, jehož nadání se nenaplnilo, ale stvořením bez ducha, a tedy zcela k nepotřebě. Lidský mozek, který se tolik podobá hlávce zelí, vyrostl a rozvíjel se spolu se stavbou lidské kultury; mimo ni by, stejně jako ta hlávka zelí, pozbyl životaschopnosti.“

Zajímavou paralelu vidí Leakey s Lewinem ve vývoji nástrojů. Po dlouhé období se používaly k většině úkonů pouhé úštěpy, které člověk vyrobil prostě úderem kamene o kámen. Nejstarší nacházíme z období asi před 3 000 000 let. Po dlouhé období se s úspěchem používaly, než se objevily pravidelně opracované pěstní klíny, trvalo to další jeden a půl milión let. Proč takový jednoduchý krok zabral tak dlouhou dobu? Autoři publikace se domnívají, že pěstní klíny prostě nebyly potřeba, že byly stejně funkční jako starší úštěpy a že čas na jejich systematické opracování byl vlastně zbytečný. Formalizované nástroje pak podle nich odrážely stále dokonalejší a řízenější společenské uspořádání. Přitom u nástrojů můžeme použít stejné kategorie jako právě u řeči – znaky, pravidla a myšlenkové modely – a v těchto souvislostech můžeme hledat i odraz rozvoje myšlení.

Abstraktní jazyk byl nutný i pro umělecké projevy, které v sobě abstrakci obsahují. První nálezy „neužitečných“ předmětů spadají do doby před 300 000 lety, jako již zmíněný opracovaný okr nebo nález žeber s obloukovitými vrypy. Podobně porýpaná žebra pocházejí až z doby asi před 45 000 lety. Mezi tím je dlouhá mezera, kterou si autoři vysvětlují jen nedostatkem nálezů. Asi 32 000 let staré jsou sošky koní vyřezané z klu, které byly zjevně detailně propracovány a jsou opotřebovány častým použitím – mohly to tedy být kultovní předměty, talismany. Právě v té době nastává urychlení rozvoje tohoto druhu předmětů i celé kultury, který si tvůrci dílka vykládají tak, že předpoklady, které se možná celé dva miliony let hromadily, svým spolupůsobením dosáhly kritického bodu a další rozvoj nastartovaly.

 

Další oblastí zkoumání je lidská sexualita. Člověk je totiž specifický mimořádnou sexuální smyslností (jedna z teorií mluví o tom, že právě proto evoluce odstranila celoplošné ochlupení lidského těla), žádné ze zvířat se v pohlavním aktu tolik nevyžívá, nemá pro něj jiný smysl než rozplozovací. Proč je lidská sexualita tak odlišná, nám autoři ukáží později, nejprve demonstrují, jak to je ve světě zvířat. Zde nacházíme princip „kdo uteče, vyhraje“. Partner, který stihne dříve uprchnout od oplodněných vajíček, se jimi již déle nezatěžuje. Druhý partner pak nemá na výběr – kdyby vajíčka opustil, nechal by své geny zkáze a je k nim tedy připoután „krutým poutem rodičovství“. Většinou to je samice, u ryb to bývá samec, což je dáno způsobem oplodnění. S přechodem na souš je pak nutno zárodek chránit před vyschnutím a většinou ho musí matka skrývat ve svém těle, což ji více a více zatěžuje. Nutně pak musí růst podíl samce na péči o potomstvo. Nikoliv dobrovolně, ale opět evolučním principem – kdyby to neučinil, jeho geny by zanikly. Složité rituály dvoření a námluv pak umožňují samici poznat, zda její vklad do společného potomstva nebude marný, zda samec bude schopen o dítě pečovat a zároveň jestli je šance, že bude mít zdravé potomstvo. Samec se zase při poměrně dlouhém rituálu může přesvědčit, zda samice již není těhotná a nestaral by se o rozmnožení cizích genů.

Z dlouhého líčení sexuálního života zvířat uveďme opět jen primáty. U goril je v tlupě jeden dominantní samec s výrazně větší tělesnou stavbou a okázalou stříbrnou hřívou, který oplodňuje kolem sebe shromážděné samice. Ostatní samci se chystají na přemožení tohoto nadsamce – funguje tu výrazná soutěživost a pohlavní dimorfismus.

Šimpanzice jsou naopak zcela promiskuitní a když jsou v říji, souloží skoro s každým samcem, dokonce na ně samci (tvrdí Leakey a Lewin) „tvoří frontu“ a šimpanzice je odmítají jen když jsou to její příbuzní. Soutěživost je malá  (a evoluční výběr spočívá hlavně v množství ejakulátu, které samec vytvoří) a nevýrazný je i pohlavní dimorfismus (rozdíl výšek samců a samic tvoří asi 20%, stejně jako u současných lidí).

Z této úměry by se dalo vyčíst tedy i sexuální chování dávných forem člověka dle rozdílu v tělesné výšce mužů a žen. Ovšem ani k Homo habilis neměli autoři publikace v době vydání dostatek srovnatelných kosterních nálezů. Alespoň z toho, že současní muži jsou asi o 20% větší než ženy, odvozují, že muži dříve soupeřili o větší množství žen, než byl „přirozený příděl“ a že tedy monogamie není přirozeným stavem lidstva.

Výrazné prodloužení dětství, o němž jsme se již zmiňovali, si vynutilo dlouhodobou spolupráci obou rodičů a vytvořilo vlastně závislost ženy na muži. Leakey a Lewin se domnívají, že tím, co muže k ženě trvale připoutávalo, byl intenzivní zážitek z pohlavního aktu, který se (evolucí samozřejmě) rozvinul v citové pouto.

Podobně jako u zvířat vede často i u lidí velké množství dostupné potravy (například v úrodných zemích) k mnohoženství, které je samozřejmě pro muže výhodnější než monogamie, neboť mají větší pravděpodobnost rozmnožení svých genů. Ženy jsou si naopak v monogamii jistější a proto se přirozeně snaží si ji udržet pomocí žárlivosti či prodlužování námluv před samotným pohlavním spojením. 

Biologickými imperativy vykládají autoři i takové jevy, jako že ženy jsou náročnější při výběru partnerů, mužská nevěra je běžnější, ženská prostituce zdaleka převyšuje mužskou a podobně.

                Sexualita ovšem není určena jen geneticky, rovným dílem se na ní spolupodílejí biologické a kulturní vlivy. Ukázat si to lze na tradiční dělbě práce ve společnosti sběračů-lovců. Ženy k běžným pracovním úkonům totiž musí přibrat ještě starost o děti (!Kungská žena ujde ročně 2000 km s dítětem na zádech). Ženy málokdy loví, neboť jsou jako ploditelky více „ceněné“ a navíc mají s sebou děti, které jsou bezbrannější a nedokáží se zatím při lovu tolik kontrolovat. Výchovou dětí ovšem získávají daleko lepší verbální výbavu.

                Muži loví, a masu, jak už jsme se zmínili, přikládají sběrači-lovci zvláštní význam, možná pro „duch“, který mrtvé zvíře opouští (podobně šimpanzi maso jedí velmi pomalu a se zájmem), spojují je s mocí. Ženy jsou na nich během výchovy dětí dost závislé, což mužům dává dosti dominantní postavení.

                To se přenáší i do současnosti. Moc kmenová se transformovala na moc obchodní či společenskou a stejně jako v „primitivních“ kulturách i žena významného muže má společenské postavení, ovšem zcela závislé na manželovi.

Ženy už dnes ovšem nemusí dítě ani kojit nebo ne celou dobu a odpovědnost za dítě může převzít kdokoliv – šance se tak vyrovnávají a zrovnoprávnění žen brání dle autorů už pouhá společenská tradice, nikoliv biologický imperativ.

               

                Závěr pojednání je věnován přechodu od sběru a lovu k zemědělství, který autoři kladou do souvislosti s agresivitou. Všímají si totiž, že posledních několik tisíců let je lidská historie obzvláště krvavá. Války jsou velmi ekonomicky „výhodné“ a stojí na nich možná i úspěch celé moderní civilizace. Ostře a velmi ironicky se staví proti teorii o vrozené krvežívnivosti a kanibalismu lidí. Vysvětlují, že skutečná agrese není evolučně výhodná, opět na příkladu zvířat. Zvířata, například v boji o samičku, spolu vedou „souboje“, v nichž se zjistí, který ze samců je silnější. Toto chování je hodně ritualizované, takže málokdy dojde ke skutečnému zranění. Poražený samec odhalí své slabiny a dá tím soupeři příležitost, aby ho zabil. Ten to ovšem neučiní, protože je to evolučně nevýhodné. Kdyby spolu totiž bojovali opravdu „na život a na smrt“, slabší jedinec by se (předtím, než by byl zabit) bránil mnohem razantněji a silnějšímu by jistě způsobil nemalá zranění – stojí to zbytečnou energii, čas i život.

Autoři navíc odmítají srovnávat současné války, které jsou záležitostí politickou s biologickou „přirozenou agresí“. 

                Zkoumají ale lidský kanibalismus a zjišťují, že exokanibalů (kteří pojídají své vlastní nepřátele např. aby je pohanili a zabránili jim v pomstě) je daleko více mezi zemědělci, a endokanibalů (kteří pojídají své příbuzné či přátele, aby získali jejich schopnosti) je více mezi sběrači-lovci. Vyvozují, že zemědělský způsob života musí být mnohem agresivnější a poukazují například na to, že záznamy o velkých válkách, arecheologické nálezy válku naznačující i velké fortifikační systémy pocházejí teprve z doby kolem zemědělské revoluce (před 10 000 lety). Příčiny spatřují v majetku, v tom, že nutnost jeho hromadění u zemědělců vyvolává pokušení majetek ukrást na straně jedné a na druhé straně nutnost si ho bránit, což roztáčí nekonečnou spirálu dokonalejšího kradení a loupení a dokonalejší obrany. Dalším vysvětlením je populační exploze a větší stratifikace společnosti, která teprve umožnila organizaci velkých armád.

 

 

Kangaroo's Homepage | debata | Seminárky