Americký
paleontolog Leakey a biolog Lewin se ve své – dnes již v mnoha ohledech
překonané, nicméně stále působivé – knize snaží s pomocí kosterních
nálezů, nejstarší hmotné kultury ale i z chování současných zvířat, převážně
primátů, odvodit syntetický pohled na vývoj člověka, hlavně jeho kultury,
ekonomiky, jazyka, sexuality a agresivity. Pro zkoumání společnosti a kultury
je pro nás podstatných hlavně posledních 6 kapitol.
K
odhadu poměrů, které mohly panovat v pravěké společnosti využívají autoři
příkladu „primitivních“ afrických kmenů, které se stále živí sběrem a lovem, a
snaží se vyvrátit některé mýty, které o nich panují. Ukazují, že jejich členové
žijí v malých otevřených skupinkách, jejichž území se navzájem překrývají, což
umožňuje pohotově řešit vzájemné konflikty a zároveň to dovoluje vyrovnávání
místních přebytků a nedostatků potravy. Hlavními rysy jsou v rozporu
s předsudky soudržnost, sdílení a spolupráce.
Kmen
!Kungů (u nás známý též pod jménem Křováci, které se však považuje spíš za
pejorativní) žije v drsných podmínkách pouště Kalahari a jeho životní styl tedy
ovlivňuje hlavně nedostatek vody. V období dešťů žijí !Kungové v malých
skupinkách asi po 25 lidech a často migrují – ne však proto, že by vyčerpali
všechnu potravu, prostě proto, že je to jejich způsob života. V období sucha se
scházejí ve velkých táborech kolem vodních zdrojů, kde mohou obnovovat svazky,
vybírat partnery (neboť v malých skupinách jsou skoro všichni příbuzní) a při
případných problémech přecházet ze skupiny do skupiny – tím je umožněna sociální
mobilita a zmírňuje se i společenské napětí.
Jak
je tato potřeba zakořeněná hluboko, ukazují na příkladu Pygmejů Mbuti. Některé
jejich kmeny žijí ve velkých skupinách během celého roku a rozcházejí se do
malých skupinek v období sklizně medu – tvrdí totiž, že zvěře je tolik, že ji
lze chytat holýma rukama. Jiné kmeny se chovají přesně naopak, v období sklizně
medu tvoří velké skupiny, aby mohli spolupracovat při lovu zvěře, které je v
tomto období podle nich méně. Ve skutečnosti se množství zvěře nemění a autoři
z toho vyvozují, že pro možnost mobility jsou tyto kmeny ochotné i
sebeklamu.
Při
zkoumání obživy !Kungů vychází najevo, že pracují pouze asi 15 hodin týdně a
dokonce i v období strádání v podmínkách pouště pracují daleko méně, než lidé
ve „vyspělé organizované společnosti“. Způsobeno je to hlavně tím, že svoje
nároky nijak nepřehánějí a v žádném případě nevyužívají zdrojů svého prostředí
na sto procent. Lidé této „původní blahobytné společnosti“ tedy mají ohromné
množství času na mimopracovní – neužitečné – činnosti. Kupodivu ale u nich
nenacházíme moc složitě zdobených kulturních předmětů. Autoři odvozují, že
nedovoluje-li stěhovavý způsob života přenášení takových předmětů, musí se
pozornost nutně obracet na kulturu duchovní – mýty, zpěvy, tance.
Pozornost
věnují dále tomu, jak biologické a ekologické zákony ovlivňují společenská
pravidla. Příkladem je ve všech kulturách (pod různými vysvětleními) aplikovaný
zákaz incestu. Nebo tabu na pojídání určitých druhů masa – malé živočichy nesmí
jíst nikdo kromě dětí a starých lidí – ekologický výklad je, že takové kousky
masa by celou tlupu stejně neuživily, zatímco nejzranitelnější děti a starce
mohou při životě udržet.
Proti
teorii kulturní vyspělosti stojí poměrně primitivní nástroje. Leakey s Lewinem
se domnívají, že sběrači-lovci daleko více investují do zdokonalování svých
schopností a vědomostí, než na zdokonalování nástrojů – raději se naučí
přiblížit ke zvířeti blíž, než aby vyráběli zbraně, s kterými ho mohou ulovit
na větší dálku. Člověk pak v evoluci uspěl právě proto, že svoji smyslovou
nedokonalost nahradil schopností syntézy velkého množství informací (kdy, kde a
jak hledat potravu), bystrostí, bleskovou schopností hodnocení a rozhodování, a
v kultuře děděnými informacemi o chování živočichů nebo růstu rostlin.
Ekologicky
vysvětlují i například čtyřletý mateřský cyklus většiny sběračských žen, který
je vyvážený tak, aby matky při kočování zvládly děti vychovat a přitom se
populace – při padesátiprocentní úmrtnosti dětí – zhruba neměnila. Časté je v
historii dokonce zabíjení dětí. Teprve s usedlým zemědělstvím přichází první
populační exploze.
Biologické
vysvětlení mají i pro velikost tlupy, která je po světě taktéž dost podobná –
25 lidí je právě tolik, aby je zvládlo uživit snadno dostupné území asi 60 km2.
Tlupy
pak neustálým příbuzenským provazováním díky exogamii vytvářejí vyšší
celky – kmeny – o zhruba 500 lidech, které mají společné zdobení, předměty, ale
hlavně jazyk, dialekt (dialektové kmeny). Jeden z předpokladů je, že
právě potřeba kmenové sounáležitosti vedla ke vzniku řeči.
Dále
se autoři snaží odpovědět na otázku, co vlastně bylo příčinou vzniku a rozvoje
lidství. Proti v jejich době rozšířené hypotéze, podle které z nás lidi
udělal lov a pojídání masa (jehož sníme nejvíce mezi primáty)
představují hypotézu sběračskou, dle které mají na vznik lidství největší
zásluhu ženy, jež se začaly vydávat za sběrem potravy a k jejímu usnadnění
užívaly prvních nástrojů, zvláště nádob – nástrojů vskutku revolučních,
umožňujících přenášení drobných kousků potravy na dlouhé vzdálenosti. Která
z těchto hypotéz je pravdivá není ani tak důležité, jako že lidé přinášeli
potravu do svého tábořiště, aby se o ni
dělili a později ji společně snědli a to, že „ekonomika“ začala fungovat
„smíšeným“ systémem – tedy že muži obstarávali maso (potravu minoritní,
s nízkou pravděpodobností zisku, náročnou na získání a proto ceněnou) a ženy
sbíraly rostlinnou stravu (která tvořila většinu jídelníčku, ale byla
považována za cosi běžného a pouhé „palivo pro tělo“). To vedlo k velmi
efektivnímu využívání energie, což lidi evolučně zvýhodnilo.
Maso,
jako ceněná potravina, neznamená jen potravu, ale i zvláštní moc. Tím,
že muži maso rozdělí mezi kmen, si zavazují další muže a nejúspěšnější lovec je
tak nejmocnějším.
Dělení
o maso si Leakey a Lewin všímají i u primátů, kteří též občas něco drobného pro
zpestření jídelníčku uloví. Srovnávají šimpanze, kteří se o maso víceméně dělí,
s paviány, kteří se o maso agresivně perou. Příčiny spatřují v tom,
že při dospívání mladých šimpanzů odchází z tlupy jejich matka do jiné
skupiny a samci ve skupině jsou tudíž příbuzní. Z tlup paviánů odcházejí
dospívající samci a v tlupě jsou tedy navzájem nepříbuzní samci, soupeří
spolu, vládne neustálá atmosféra agrese.
U
sběračů-lovců odcházejí z tlupy ženy (exogamie) a skupiny jsou tedy více
podobné šimpanzím – vládne v nich spolupráce, dělení a altruismus.
V duchu evolucionismu ovšem autoři upozorňují, že evoluční chování je vždy
přísně sobecké a směřuje k rozšíření vlastních genů neboli rodové
selekci. Pomůžu-li svým příbuzným, pomáhám tím vlastně zachování jisté
části svého genetického kódu – jeden z citovaných vědců to dokonce
vyjádřil slovy „dal bych život za dva své bratry nebo za osm bratranců“. Tento
princip se nazývá rodová selekce.
Stejně
tak altruismus je motivován nikoliv snahou o prospěch ostatních, ale
nevědomým přesvědčením, že nám ti, kterým jsme pomohli, pomohou také. To může
společenskou spolupráci utužit, zvláště ve společnostech, které jsou dlouhou
dobu stabilní a v rovnosti. Čistý altruismus, kdy člověk dává a nic
nepřijímá, není běžný (ušlechtilý kulturní člověk ho ovšem schopen je). Kdo systému
naopak využívá, tedy jen bere a nedává, je brzy odhalen a společností potrestán
pomocí morální agrese. Za dlouhou dobu této – nevědomé – spolupráce pak
v nás vznikly emoce jako soucit, vděčnost, pocit viny, morální
rozhorlení, důvěra a nedůvěra.
Dalším
rysem lidství je poměrně rozvinutá inteligence. Autory knihy zajímá,
kdy, jak a proč se vyvinula. Sledovat
to můžeme podle vývoje tvaru mozkovny v kosterních nálezech. Člověk je
typický velkým mozkem v poměru k tělu (větší má již jen několik zvířat,
například myš domácí nebo delfín) a velmi rozvinutými laloky temenními (ty mají
na starosti integraci informací ze všech smyslů) a spánkovými (které považujeme
za sídlo paměti). Podobně rozvinuté laloky měl již ramapithekus před
6 000 000 let, mozek měl sice menší, avšak stále rostoucí. Velikost
mozku přitom není klíčová, neboť i dnes mají lidé (bez výkyvů výkonnosti) různě
velké mozky, důležitější je zřejmě neuronová síť, kterou ovšem
z paleontologických nálezů nerozpoznáme.
Pro
pomoc s otázkou inteligence se autoři obracejí opět do živočišné říše a
poukazují, že primáti jsou schopni srovnávat aktuální zkušenosti
s informacemi z paměti, třebaže do omezené míry. Jejich obraz světa
tedy musí být dynamický, podobně jako náš. Stejně tak jsou schopni plánovat budoucnost.
Zařadit zkušenost do času je pro rozvoj obrazu světa klíčové. Jeho další
rozvoj u lidí umožnila řeč předáváním zkušenosti a tím, že umožnila klást
otázky a rozvinout tak zvídavost.
Pro
to je už ale potřebné vědomí sebe, ostatních, prostoru i toho, že máme toto
vědomí. Proč vlastně vědomí máme? Proč nám ho evoluce přidělila? Je
účelné, neboť umožňuje rozvíjet vzájemné vztahy a spolupráci, míní
evolucionisté. Kdy jsme jím začali oplývat, je těžké zjistit, nicméně se dá
očekávat, že úzce souvisí s vědomím vlastní smrtelnosti a
s pohřbíváním mrtvých. To dělají kromě lidí jen občas sloni. Pohřeb známe
z doby asi 60 000 let u člověka neandrtálského, ale i dříve můžeme
odhalit útržky jakéhosi kultu. Jedním z nich je zašpičatělý kousek okru,
pocházející z doby před 300 000 lety, který mohl sloužit
k pomalování – ovšem případné kresby se samozřejmě nedochovaly.
Z doby před půl miliónem let pochází nález lebek z Číny, ze kterých
zřejmě někdo vyjedl mozek – nerozbil ovšem lebku, ale rozšířil díru ve spodině lebeční
a tou mozek vybral – podle autorů jde o důkaz rituálu.
Jistou
formu sebeuvědomění musí mít i šimpanzi, orangutani a gorily, neboť jsou
schopni rozpoznat se v zrcadle – jiné společensky žijící opice trik se
zrcadlem neprokouknou. A dokonce jistý rituál bez zjevného praktického významu
byl pozorován u šimpanzů za bouřky.
Jako
hlavní ukazatel rozvoje inteligence používají některé teorie nástroje, které si
člověk vyráběl. Leakey a Lewin s touto myšlenkou polemizují. Ukazují, že
nástroje používají i jiní tvorové, ptáci, mořské ryby a dokonce i plži.
Šimpanzi si nástroje i sami vyrábějí a rafinovaně je využívají. Přesto testy
inteligence u opic dokázaly, že mají inteligence mnohem více, než kolik
využívají na výrobu nástrojů. Za předpokladu, že evoluce svými zdroji neplýtvá
a nedala by inteligenci opicím „jen tak“, zbývá možnost, že inteligence se
rozvinula díky něčemu jinému. Podle autorů tímto faktorem byla složitá
společenská organizace. Trhané či spásané rostliny, lovená zvířata, se chovají
víceméně stejně, dávají nám jistotu, předpovídatelnost a nekladou příliš nároků
na myšlení. Ale pro život v nejisté a složité společnosti je důležitým předpokladem inteligence.
Podobné
vysvětlení aplikují autoři i na důvody vzniku řeči. Domluvení se na
praktických záležitostech bylo podle nich pouze vedlejším produktem.
Pravděpodobnější se zdá možnost, že řeč byla nutná ke složitějšímu přemýšlení o
světě. Nejvíc ale upřednostňují teorii, že jazyk musel vzniknout se stále
složitějšími společenskými pravidly – musel umožnit lidem tato pravidla
vytvořit a sdělovat si je.
I u
společensky žijících primátů můžeme předpokládat to, co Noam Chomsky nazval
hloubkovou strukturou jazyka (tedy schopnost třídění pojmů, vytváření modelů a
spojování představ). Opice se sice naučí vyslovovat jen pár slov, ale
v znakové řeči slaví velké úspěchy, tvoří „nové pojmy“ a jejich projev
dokonce má i určitá „gramatická pravidla“. Do artikulované mluvené řeči však
nevyrostl.
Řeči
mluvené u lidí mohla také předcházet řeč nonverbální, posunková, gestická.
Některé teorie tvrdí, že se vyvíjela současně s řečí slov, ovšem autoři
míní, že evoluce by nevyvíjela zbytečný prvek a proto nonverbální řeč musela
předcházet.
Řeč
lidem zcela jistě umožnila zpevňování představ o světě a manipulaci
s nimi. Její rozvoj pak podpořilo vyprávění příběhů. Od každodenních
událostí mohlo vyprávění přejít k mýtům, které byly později společné pro
celý kmen. Zajímavé je, že každý dvojici autorů známý kmen dokáže mýticky
vysvětlit svůj původ. Obvykle je u jeho zrodu nepřízeň bohů, což vykládají jako
snahu nevyvolat božskou závist. Většina kmenů má také dojem své výlučnosti
(etnocentrismus). Zmínění !Kungové si například říkají „skuteční lidé“.
Všechny
tyto stále složitější požadavky na člověka, na jeho znalosti jazyka a
společenských pravidel, musely nutně prodloužit dětství. Výchova se mohla
odehrávat hlavně pomocí jazyka. Řeč tedy zároveň sociální strukturu utvářela a
zároveň vedla ke konformismu. Člověk je již na společnosti naprosto závislý.
Jak píše v knize citovaný antropolog Clifford Geertz: „Lidská bytost
bez kultury by pravděpodobně nebyla lidoopem, jehož nadání se nenaplnilo, ale
stvořením bez ducha, a tedy zcela k nepotřebě. Lidský mozek, který se
tolik podobá hlávce zelí, vyrostl a rozvíjel se spolu se stavbou lidské
kultury; mimo ni by, stejně jako ta hlávka zelí, pozbyl životaschopnosti.“
Zajímavou
paralelu vidí Leakey s Lewinem ve vývoji nástrojů. Po dlouhé období se
používaly k většině úkonů pouhé úštěpy, které člověk vyrobil prostě úderem
kamene o kámen. Nejstarší nacházíme z období asi před 3 000 000
let. Po dlouhé období se s úspěchem používaly, než se objevily pravidelně
opracované pěstní klíny, trvalo to další jeden a půl milión let. Proč
takový jednoduchý krok zabral tak dlouhou dobu? Autoři publikace se domnívají,
že pěstní klíny prostě nebyly potřeba, že byly stejně funkční jako starší
úštěpy a že čas na jejich systematické opracování byl vlastně zbytečný.
Formalizované nástroje pak podle nich odrážely stále dokonalejší a řízenější
společenské uspořádání. Přitom u nástrojů můžeme použít stejné kategorie jako
právě u řeči – znaky, pravidla a myšlenkové modely – a v těchto
souvislostech můžeme hledat i odraz rozvoje myšlení.
Abstraktní
jazyk byl nutný i pro umělecké projevy, které v sobě abstrakci obsahují.
První nálezy „neužitečných“ předmětů spadají do doby před 300 000 lety,
jako již zmíněný opracovaný okr nebo nález žeber s obloukovitými vrypy.
Podobně porýpaná žebra pocházejí až z doby asi před 45 000 lety. Mezi
tím je dlouhá mezera, kterou si autoři vysvětlují jen nedostatkem nálezů. Asi
32 000 let staré jsou sošky koní vyřezané z klu, které byly zjevně
detailně propracovány a jsou opotřebovány častým použitím – mohly to tedy být
kultovní předměty, talismany. Právě v té době nastává urychlení rozvoje
tohoto druhu předmětů i celé kultury, který si tvůrci dílka vykládají tak, že
předpoklady, které se možná celé dva miliony let hromadily, svým spolupůsobením
dosáhly kritického bodu a další rozvoj nastartovaly.
Další
oblastí zkoumání je lidská sexualita. Člověk je totiž specifický mimořádnou
sexuální smyslností (jedna z teorií mluví o tom, že právě proto evoluce
odstranila celoplošné ochlupení lidského těla), žádné ze zvířat se
v pohlavním aktu tolik nevyžívá, nemá pro něj jiný smysl než rozplozovací.
Proč je lidská sexualita tak odlišná, nám autoři ukáží později, nejprve
demonstrují, jak to je ve světě zvířat. Zde nacházíme princip „kdo uteče,
vyhraje“. Partner, který stihne dříve uprchnout od oplodněných vajíček, se jimi
již déle nezatěžuje. Druhý partner pak nemá na výběr – kdyby vajíčka opustil,
nechal by své geny zkáze a je k nim tedy připoután „krutým poutem
rodičovství“. Většinou to je samice, u ryb to bývá samec, což je dáno způsobem
oplodnění. S přechodem na souš je pak nutno zárodek chránit před vyschnutím
a většinou ho musí matka skrývat ve svém těle, což ji více a více zatěžuje.
Nutně pak musí růst podíl samce na péči o potomstvo. Nikoliv dobrovolně, ale
opět evolučním principem – kdyby to neučinil, jeho geny by zanikly. Složité
rituály dvoření a námluv pak umožňují samici poznat, zda její vklad do
společného potomstva nebude marný, zda samec bude schopen o dítě pečovat a
zároveň jestli je šance, že bude mít zdravé potomstvo. Samec se zase při
poměrně dlouhém rituálu může přesvědčit, zda samice již není těhotná a nestaral
by se o rozmnožení cizích genů.
Z dlouhého
líčení sexuálního života zvířat uveďme opět jen primáty. U goril je
v tlupě jeden dominantní samec s výrazně větší tělesnou stavbou a
okázalou stříbrnou hřívou, který oplodňuje kolem sebe shromážděné samice.
Ostatní samci se chystají na přemožení tohoto nadsamce – funguje tu výrazná soutěživost
a pohlavní dimorfismus.
Šimpanzice
jsou naopak zcela promiskuitní a když jsou v říji, souloží skoro
s každým samcem, dokonce na ně samci (tvrdí Leakey a Lewin) „tvoří frontu“
a šimpanzice je odmítají jen když jsou to její příbuzní. Soutěživost je
malá (a evoluční výběr spočívá hlavně
v množství ejakulátu, které samec vytvoří) a nevýrazný je i pohlavní
dimorfismus (rozdíl výšek samců a samic tvoří asi 20%, stejně jako u současných
lidí).
Z této
úměry by se dalo vyčíst tedy i sexuální chování dávných forem člověka dle rozdílu
v tělesné výšce mužů a žen. Ovšem ani k Homo habilis neměli
autoři publikace v době vydání dostatek srovnatelných kosterních nálezů.
Alespoň z toho, že současní muži jsou asi o 20% větší než ženy, odvozují,
že muži dříve soupeřili o větší množství žen, než byl „přirozený příděl“ a že
tedy monogamie není přirozeným stavem lidstva.
Výrazné
prodloužení dětství, o němž jsme se již zmiňovali, si vynutilo dlouhodobou
spolupráci obou rodičů a vytvořilo vlastně závislost ženy na muži. Leakey a
Lewin se domnívají, že tím, co muže k ženě trvale připoutávalo, byl
intenzivní zážitek z pohlavního aktu, který se (evolucí samozřejmě)
rozvinul v citové pouto.
Podobně
jako u zvířat vede často i u lidí velké množství dostupné potravy (například v
úrodných zemích) k mnohoženství, které je samozřejmě pro muže výhodnější než
monogamie, neboť mají větší pravděpodobnost rozmnožení svých genů. Ženy jsou si
naopak v monogamii jistější a proto se přirozeně snaží si ji udržet pomocí žárlivosti
či prodlužování námluv před samotným pohlavním spojením.
Biologickými
imperativy vykládají autoři i takové jevy, jako že ženy jsou náročnější při
výběru partnerů, mužská nevěra je běžnější, ženská prostituce zdaleka převyšuje
mužskou a podobně.
Sexualita
ovšem není určena jen geneticky, rovným dílem se na ní spolupodílejí biologické
a kulturní vlivy. Ukázat si to lze na tradiční dělbě práce ve společnosti
sběračů-lovců. Ženy k běžným pracovním úkonům totiž musí přibrat ještě starost
o děti (!Kungská žena ujde ročně 2000 km s dítětem na zádech). Ženy málokdy
loví, neboť jsou jako ploditelky více „ceněné“ a navíc mají s sebou děti, které
jsou bezbrannější a nedokáží se zatím při lovu tolik kontrolovat. Výchovou dětí
ovšem získávají daleko lepší verbální výbavu.
Muži
loví, a masu, jak už jsme se zmínili, přikládají sběrači-lovci zvláštní
význam, možná pro „duch“, který mrtvé zvíře opouští (podobně šimpanzi maso jedí
velmi pomalu a se zájmem), spojují je s mocí. Ženy jsou na nich během výchovy
dětí dost závislé, což mužům dává dosti dominantní postavení.
To
se přenáší i do současnosti. Moc kmenová se transformovala na moc obchodní či
společenskou a stejně jako v „primitivních“ kulturách i žena významného muže má
společenské postavení, ovšem zcela závislé na manželovi.
Ženy už dnes ovšem nemusí dítě ani kojit
nebo ne celou dobu a odpovědnost za dítě může převzít kdokoliv – šance se tak
vyrovnávají a zrovnoprávnění žen brání dle autorů už pouhá společenská tradice,
nikoliv biologický imperativ.
Závěr
pojednání je věnován přechodu od sběru a lovu k zemědělství, který autoři
kladou do souvislosti s agresivitou. Všímají si totiž, že posledních několik
tisíců let je lidská historie obzvláště krvavá. Války jsou velmi ekonomicky
„výhodné“ a stojí na nich možná i úspěch celé moderní civilizace. Ostře a velmi
ironicky se staví proti teorii o vrozené krvežívnivosti a kanibalismu lidí.
Vysvětlují, že skutečná agrese není evolučně výhodná, opět na příkladu
zvířat. Zvířata, například v boji o samičku, spolu vedou „souboje“, v nichž se
zjistí, který ze samců je silnější. Toto chování je hodně ritualizované, takže
málokdy dojde ke skutečnému zranění. Poražený samec odhalí své slabiny a dá tím
soupeři příležitost, aby ho zabil. Ten to ovšem neučiní, protože je to evolučně
nevýhodné. Kdyby spolu totiž bojovali opravdu „na život a na smrt“, slabší
jedinec by se (předtím, než by byl zabit) bránil mnohem razantněji a silnějšímu
by jistě způsobil nemalá zranění – stojí to zbytečnou energii, čas i život.
Autoři
navíc odmítají srovnávat současné války, které jsou záležitostí politickou s
biologickou „přirozenou agresí“.
Zkoumají
ale lidský kanibalismus a zjišťují, že exokanibalů (kteří pojídají své
vlastní nepřátele např. aby je pohanili a zabránili jim v pomstě) je daleko
více mezi zemědělci, a endokanibalů (kteří pojídají své příbuzné či
přátele, aby získali jejich schopnosti) je více mezi sběrači-lovci. Vyvozují,
že zemědělský způsob života musí být mnohem agresivnější a poukazují například
na to, že záznamy o velkých válkách, arecheologické nálezy válku naznačující i
velké fortifikační systémy pocházejí teprve z doby kolem zemědělské revoluce
(před 10 000 lety). Příčiny spatřují v majetku, v tom, že nutnost
jeho hromadění u zemědělců vyvolává pokušení majetek ukrást na straně jedné a
na druhé straně nutnost si ho bránit, což roztáčí nekonečnou spirálu
dokonalejšího kradení a loupení a dokonalejší obrany. Dalším vysvětlením je
populační exploze a větší stratifikace společnosti, která teprve umožnila
organizaci velkých armád.