(pro Petra Marka napsal Honza Šípek, KDT FAMU)
Zpomalený běh kamery, zrychlený běh kamery, rotace kamery okolo vodorovné i svislé osy. Zpětný běh. Dopředný běh. Pixilace. Stop-trik. Víceexpozice. Ztrojení obrazu (přes hranol?). Jízda. Kruhová jízda. Zrychlená kruhová jízda. Oddělení zvuku a obrazu. Pád kamery střemhlav. Prolínačka. Stop-trik s prolínačkou. Vestřižené filmové archivy. Neúplný výčet prostředků, které ve dvaceti minutách používá absolvetnský film Amita Dutty "Kshya Tra Ghya".První kouknutí - nejlepší indický film, který jsem kdy viděl. Člověk se může buď nechat nést filmem, kterému nerozumí, ale nechat se okouzlit a strhnout. A nebo se snažit interpretovat. Pak ale všechno nějak protejká mezi prstama. Možná je to záměrem. Nedat nám čas na intelektualizování. Ale nutit nás všímat si a sledovat. Dlouhými či zpomalenými záběry.
Na první pohled je to změť obrazů, které na sebe sice navazují, ale nevíme kudy a kam nás přesně vedou. Při druhém třetím zhlédnutí se už objevuje linie, podpořená mezititulky (Cesta, Škola, I. víra, II. víra, Kniha...)
Ale asi to bude příběh jednoho kluka, jeho dětství. Možná jediného dne. Vzpomínky přerývané, ale o to intenzivnější.
Začíná se klidným a skoro narativním záběrováním. Chlapec otevírá okno. Televize nehraje, na anténě kdysi seděl holub. Ale zatočil se s ním svět a spadnul do dvora. Chlapec se vydává na cestu. Tady se nám svět rozpadá. Kamera přes hranol (? - obraz je zkrátka ztrojený) panoramuje krajinou. Chlapec opouští domov. Vnímá detaily, lítající chmýříčka v nebezpečí hadí trávy. Vstupuje do školy. Nedokáže odpovědět na učitelovu otázku. Zamiluje se do dívky. Dostane od ní knihu. Čte, vnímá příběhy. Vypoví dívce svou lásku. Dívka je slepá. Chlapec po nocích čte knihu, představuje si příběhy. Odhadnuto.
Magie dětství, všude jsou pohádkové postavy, sošky a hračky ožívají (zvukem), ryba se pořád směje (v komentáři). Je to snaha vyjádřit onen dětský svět filmem? Ožívají příběhy z knih, dětské hry dostávají pixilací reálnosti a současně nereálnosti.
Někde se vzpomínka či spíš vzpomenutá fantazie vypráví na více dílů. Bílou husu nejprve vidíme coby společnici jakýchsi víl či bohyní stojících ve vodě. Později se chlapec snaží plovoucí huse dát do zobáku dopis. Střihem se ale náhle ocitáme u dívky, která dopis na břehu řeky zvedá. (Dostala ho od husy a je husa poslem? Změnil se čas? Nebo došlo k nějakému jinému "matoucímu" skoku? film nám nenapoví). Dívka odchází od řeky a stop-trikem cestou roste v ženu. Párkrát v ní problikne stařena.
A tak dál.
Nejsme si vůbec jistí, kdy se nacházíme v "reálu", kdy ve fantazii, ve hře, v děsivé představě, ve snu. Obrazová i zvuková magie se používá všude stejně. Předměty zastupují skutečné věci.
Nejvíc se bude asi hodit přirovnání k básni.
Recitované fragmenty básní nás ostatně filmem provázejí, coby hlasy z rádia či slepé televize, exponované v úvodu.
Ale i obraz, skoro doslovně přepsaný by se dal číst jako báseň.
Náves
Rádio hlásilo celou. // zvuk: píp píp píp, začínají zprávy
Stařeček nesl // zpomalený záběr starce
dlouhý bambusový kmen
Stál jsem // v popředí hokynářské váhy, chlapec
a celé hodiny // kouká do kamery, zrychlený záběr
koukal do hokynářství.
6 x 13 = 18 // vestřižený titulek na černé
opakoval jsem si v duchu // postupně se střídají čísla příkladu
život za mnou prýštil
ve svém vlastním rychlém čase // stejný zrychlený záběr chlapce a vah
V rukou mi rozpukávaly květy // v rukou chlapce se pixilací otevírá
školních knih // kniha, sešit, penál
penálů a sešitů, // chlapec tázavě zírá do kamery
Nevěděl jsem, co si s nimi počít. // chlapec zaraženě odchází od krámku
Loudal jsem se domů. // kamera se roztáčí kolem své osy
Ale se svět začal otáčet zběsilou rychlostí. // a točí se čím dál zběsileji
Při takovém psaní i při sledování mi nějak sama naskakuje první osoba. Ostatně chlapec je hlavní hrdina a kamera (někdy zběsilá), se řídí hlavně jeho emocemi. Skoro deník. Spíš vzpomínky.
Naopak na některých místech, třeba ve scéně z vesnické školy se od první osoby skrze kameru jakoby odtahujeme. Obraz je zdeformovaný rybím okem, ale záběrování je podivné, někdy je kamera u stropu, jindy se vznáší těsně nad postavou, deformujíc jí tvář, někdy sleduje děj v pohyblivé přízemní perspektivě. To vše v jednom čase a prostoru. Obraz je sice expresivní a magický (na učitelově stole se stop-trikem objeví ryba), perspektiva sice osobní dost (nebo tak mi aspoň snímání rybím okem nablízko přijde), ale neukotvená.
Film skáče od zběsilosti k pomalosti, zase se vyklidní a zase zrychlí. Až na rychlost kolotoče, který je sice divoký, ale jeho otáčení má aspoň svoji pravidelnost. Stejně jako kolotoč nás ohromuje strachem, že vyletíme, ale i opájí úžasem otáčení. Amit Dutta nás vytočí až skoro k motání hlavy, ale nefackuje nás nárazovitými střihy, svět je sice bláznivý, divoký, ale emoce strachu, fascinace, snění i klidu jsou čisté, prožité a nezaseknuté.
Symbolické obrazy se používají opravdu symbolicky. Chlapcova ruka drží skleněné oko, dlaň se zavírá, ruka milované dívky leží vedle, otevírá ji, je v ní stejné oko. Tak blízko sebe se nedostali, oko reálně neexistovalo a přesto se nám předvádí coby znázornění situace (a dramaturgicky i předznamenání dalšího ubírání příběhu). Symboly se někdy objeví předsazeně, před místem, kde budou zvýznaměny, později se vracejí, takže se film propojuje do jakéhosi sémantického propletence s vlastním referenčním systémem.
Pracuje s vážnými metaforami, obrazy pravděpodobně náboženskými, ale současně si dělá i legraci, když plastiková beruška pixilovaně obíhá na niti kolem hřebíku, provaz se zkracuje, až se nakonec zmítá ve smrtelné křeči.
Nebo když se chlapec objeví na kopci, jedouc na modré huse jak z kolotoče, ale vlastně se vznášejíc nad světem. Pomalu, velebně, ale přitom pitoreskně a fantazijně.
Určitě je to plný odkazů na indickou tradici, mytologii a ikonografii a kinematografii, kterejm nerozumím. I kdybych si je vyhledal, nebo mi je někdo vysvětlil, budou pro mně jen racionálním výkladem. Pro Inda ale můžou bejt stejně intenzivní, jako když se v evropském filmu náhle zjeví Kristus. Kolik z postav jsou indičtí Kristové a kolik z nich mají být reálné postavy, mi ale asi jako Evropanovi nedojde. Ale možná, že ta identita dětství a mytologie je záměrná.
Závěr filmu nás přivádí k dobrodružství čtení samotného.
Těch několik filmových archivů, které jsem identifikoval, pochází z nejstaršího období indické kinematografie. Filmová legenda o Krišnově detství. Z dětství se ostatně ve filmu nedostaneme.
Taky nejstarší dochovaný indický filmový záběr, na symbolické úrovni asi Jana Kříženeckého. Jak ten si vykládat? Přichází na úplném konci filmu. Znamená "Dětství skončilo, tak jsem se tedy stal filmařem?".
Obrazy jsou velmi intenzivní, až útočné, často v koalici s atakujícím zvukem. Vzpomínky na dětství jsou to dost sureálný. Zajímalo by mně, jestli Amit Dutta měl opravdu tak psycho dětství, nebo jestli je to vzpomínka zintenzivněná pozdějškem, básnicky vyložená, s určitou licencí.
Jak pak brát celý film? Je takové zhuštění filmové řeči svévolí? Teď se ptá vlastně dokumentarista: mám té intenzitě věřit a nebo je to jenom její manýristické přibarvení? A nebo prostě báseň nad vzpomínkou.
Zpátky: Seminárky | Klokánkova Homepage
Zpátky: Seminárky | Klokánkova Homepage