Copyright Kangaroo
1997 - 2001 poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek
Ve vězení jsem byl celkem sedmkrát. Jednou jako černoch, říkal jsem si, že splynu s vodou, ale dávali na mě ještě většího bacha. Stejně jsem jim utekl. Jako vždycky. Divný je, že z posledního vězení jsem se nedstal. Zůstal jsem tam a pak se to rozplynulo zpátky do tohohle života.
"Podržíš mi dveře?" zašeptala Marikta svýmu dítěti, když se sešvihli z kola. Anina to dobře slyšela. Věděla, jak jí nesnášej. Nic proti nim neměla. Otevřela dveře do domu, naznačila, že jim je podrží, aby mohli projet s tim nákladem kola a lidí, ale holčička (asi) už stála u dveří a zarputile se koukala. Anina zapadla rychle do svýho bytu. Lehký opar prosvěcovaly svíčky. Věděla, že teď někdy musí přijít čas rozhodnutí. Čas změny. Čas cesty. Marikta. Něco se s ní stalo. Je šťastná, asi. Nebere už prášky, asi. Měla sebou to dítě, byly domluvený. Vyčerpaně se posadila do kuchyně, teda na tu jednu židli, co mohla nazývat kuchyní. Teď bylo jedno, jestli pustí televii, rádio, votevře knížku, nebo se zabere do háčkování. Všechno to, šlo JINAM, všechno to ji pohltí, zbaví zbytečnejch myšlenek. Anina se zasmála a na koberci se postavila na hlavu. Neni to se mnou ještě tak strašný. Jsem tvořivá a neotřelá, pochválila se. Pak pustila Bednu.
Byl v ní tlak. Nutil jí bejt naživu. Hejbat se. Ale hejbat se dost nesmyslně. Tohle ráno tu hodinku co si vymezila na péči o sebe ztratila celou hledáním toho modrýho šátku. Koncem tý hodinky už ani nevěděla, co hledá.
Ještě dneska zbjeval érobik. Za půl hodinky. To asi stejně nestihnu... Ale jo, mohla bych, řekla si v duchu a párkrát prosvištěla kanály. Na pětce se zrovna líbali. Chvíli na ně koukala. Pak se přistihla, že se jí chce brečet. Když už ani ten ajrobik ne, tak to by klidně mohla jít spát. Protáhla se. Milenci na obrazovce se pohladili. Slza jí sjela po tváři. Uvědomila si, co je za, a cukla sebou, třískla pěstí do stolu a vypnula Bednu. Hodila do tašky věci na cvičení a zabouchla dveře.
Její muž Marek se koukal té noci do očí šesti ženám, ale nepomohlo to. Nakonec se s jednou tak trochu prozkoumávali. Chtěl to mít rychle za sebou, tak jí řek pár slov, co předtim říkal. Ráno se na ni ještě vydržel usmívat, ale když odešla, praštil pěstí do stolu a vyskočil od něj. Stál a zastavil se, přemejšlel, co by měl udělat, ale nakonec ho nic nenapadlo, tak se zase posadil. Pustil Bednu. Jenom na chvíli. Jenom jako dočasný překlenutí času. Pak už musel do práce.
Mezi tím vším procházel malej Cipísek. Nebyl ani tak tlustej, ani tak červenej, jako v pohádce. Neměl Mamku a Rumcalse. Ale měl. Ulice byly špinavý, sem tam na rohu loužička od opilce, sem tam zvratky. Koukal na ně. Tohle že lidi jeděj? To asi alkohol rozpustil...
Hó, heja hó! za nim. "Jak se máš?" zeptala se ho paní Podrybná. "Dobře," zvyk si dospěle odpovídat na tuhle jejich nesmyslnou dospělou otázku. Vyříť dědečkovi, aby si přišel pro ten mošt. Tak jo. Ona je určitě Agent. Viděl ji jednou zalejzat do Vchodu. Tam byla časoplasmová sběrná brána. Tam bylo vězení. Měla vod něj klíče.
Viděla ho. Určitě si myslí, že tam za těma dveřma je vstup do podzemí, nebo do královský zahrady, nebo tak něco. Viděla všechny ty lidi kolem sebe. Jejich osudy, tváře:
Dobrý den, pět dětí, těžká práce, manžel alkoholik.
Jéžiš, co bych vám řikala. Děte si rači někam užít.
Nazdárek! Mír a tolerance. Legalizujte. Miluju tě, tell me your name.
Tahle ulice je hezky špinavá. Teda nějaké individuum tady vrhlo. Prase. Měli by je všechny čapat a házet na záchytku ne-li do vězení. Lidi... A nikdo z nich neví to, co já! Nikdo není tak nad věcí!
No, za moc nestojíš, ale dal bych si říct.
He, he, hezky je tady nablito. Sem dobrej, že tolik vydržim. Jéje, deset kousků a du rovně.
Nešlápnout do toho humusu. To musí bejt nehygienický. Ňákej bezdomovák určitě...
Jenže k čemu to všechno bylo. Viděla je, četla z jejich tváří. Jednou vzala blok a předstírala že dělá anketu do Večerky. Ptala se jich na různý věci. Kolik maj dětí a jestli je bijou. Nebili. Jestli choděj do hopody. Chodili. Jasně a neblije nikdo. Koukala na ty voči, vokroužený vráskama, nebo vzorově nalíčený, zapadlý, některý zakalený sevřený víčka, málokterý votevřený světu jako... Jako těch pár Lidí co potkala. Jenže co z toho. Mohla by toho kluka oslovit, ale určitě mu doma říkali, aby nechodil s cizíma lidma.
"Zatýkám vás!" ozvalo se někde pod ní, byl to von, ale šel dál, jakoby jí to neřekl.
"Já to nebyla!" vykřikla. Pár lidí se otočilo, ale šli dál, masa je hnala a taky čas, vo kterým si mysleli, že není. Dali se do hovoru. Mohla by ho na něco pozvat. Na zmrzlinu se zvou asi malý děti. I když to je moc konvenční. Ze světa dospělejch... Někam zajít... ale to se ale jenom zasněla. Kluk prošel kolem, nic neřek a jenom zadrnkal rukama vo vlnitej plech. Udělala to taky, když šla pryč. Na prstech jí ulpěla špína.
"Nechápu to," řikal Marek (Marek a Marikta, to jde hezky dohromady, úplně nerozlučně, tentokrát to vyjde) a zakoukal se zase nahoru. Most byl obludnej, betonovej, vohromnej, táhnul se nebem, chladnej, drsnej, vohromnej... "Jak si někdo může jenom tak vzít život. Jak si tam může někdo jít stoupnout. Mladá holka třeba. Pětadvacet roků. Co ji může trápit."
"Hm," řekla Marikta a usrkla brčkem Cola Locu. Přemejšlela, jestli se má snažit mu to vyvrátit nebo ne. Pauza se trochu protáhla, takže si řekla, že spíš ne.
Anina se procházela nahoře. "Světe zasranej!" zařvala dolů. Ale v parku to slyšet nebylo. Bůhví proč jí napadla Marikta. Jak s tim svým dítětem prochází těma dveřma, vono jak stojí u nich, drží je, jak vona prochází domů s nákupem a kolem... Asi je šťastná. Asi takhle vůbec nepřemejšlí. Má holku... nebo kluka... je sama, nikdo ji neprudí, užívaj si, když chtěj.... Má holku nebo kluka? Rozhodně je to záludný dítě. Po ni. Takový zlý. Plochý. Bez fantazie. Poslušně drží dveře.
"Hele Marku!" ukázal Cipísek Markovi velkej kus kůry, co našel. Už si na něj zvyká, řekla si Marikta. Nějak jí na chvíli zamrazilo a představila si magistrálu tam nahoře, jak svištěj auta. Rámus a tak.
Trubkou nahoře projelo Metro.