Kangaroo's Homepage: Povidky: Titulky Márinčiných myšlenek

Titulky Márinčiných myšlenek

A už žádný plamínky svíčky, jenom ostrý světlo ze zářivek. A když svíčka, tak jenom mihotavá, vystrašená.

Už žádný poetický pohled na černej hřbet kočky na noční ulici prosluněný žlutým světlem lampy. Kočka je šelma, nebo spíš bytost, když na svým kole se vznášíš dvacet čísel nad zemí. Už žádný pohlazení, kdo by je cejtil.

Zkusila si jenom tak cvičně pohladit ruku. Takový lechtání, co ji pořád lechtá po celým těle, uvniř žil, uvnitř plic, co když ho dokáže nevnímat, může bejt aspoň unavená. Jinak jenom drsnost takový gumový kůže.

,,Aspoň že ještě nevidím duchy...``

,,Hm.`` Moc ho to nepřesvědčilo.

Nebo ji?

Nebo ona byla on původně?

Kdoví, když jsme každým člověkem, kterého potkáme.

Když každá bolest nás mine kolem našich křečovitě stisknutých očí a zezadu se nám zabodne do zad. Původně chtěla říct, že mezi mužem a ženou není žádnej rozdíl, když se narodí. Ale teď nevěděla jak.

Protože předtím byla jiná a teď je zase jiná a za dvě hodiny, až bude třeba unavená a rozbolavělá usínat, bude zase jiná a nebude si schopná vybavit, kdo byla, když nebyla teď. A žila zároveň pro svou ustaranou maminku a zároveň žila pro své pokrytecké (pra)rodiče , pro svý učitele ve škole, jen pro sebe ne -- kdo? -- pro lidi co na ni čuměj každej večer.

Proč se na mě všichni tak divně koukaj?

Mám otevřenou pusu úžasem nebo úděsem? (Možná jo.)

Vypadám, jako bych někoho zabila?

Vypadám, že mě někdo zabil?

Ale tu televizi, kterou já moderuju každej večer od půl osmý, každý den od půlnoci do půlnoci omílaná -- tu přece nikdo nevidí!

Nebo že by viděli? Že by za mými zády pouštěli do televize všechno, co nahraju, všechno jak se vidím? Třeba to už národ nemůže vydržet a pozoruje mě soustrastnýma očima, když už jim tajný spiknutí nedovoluje mi to říct. Musí to bejt silný spiknutí, když ani jeden z nich mi to nevykecal.

Ale třeba nejsou tak silní!

,,Hele, já vím, že to víš! Tak mi o tom něco řekni!``

Ta věta jí rozvinula v hlavě síť vzpomínek. Možná spíš potůček. takovej barevnej. Seděla v křesle, dospívající dáma, usrkávala čaj a byla šokovaná. Stál proti ní s Biblí. Spíš stála, nevím, ano, ano, spíš stála.

,,Podívej se na to..... Nééé! Nedělej to! Nečti mi myšlenky, to nemá cenu!``

Ta vzpomínka vyvolala něco slaboučkýho. Slabounkou reakci. Nedozvíme se nikdy jakou, protože ji potlačila, stejně jako vždycky potlačíme slabounké varování našich vzpomínek a morálky, které bylo ve chvíli zrodu silnější čehokoliv.

Pak jsem si ještě chvíli povídalo (jak jinak to napsat?) s ledničkou. Její poloprázdný mříže určitě špinavý od salámů, od rajčat povadlých, od chlazených léků a od něčeho, co vím, že tam určitě bylo a už nikdy to nedokážu vyslovit, prtotože je to příliš děsivý, mi říkaly něco, co jsem nepochopil. Vedle police špajzu přetékaly moukou a těstovinami ve zlámaných celofánových pytlících a přisvědčovaly ledničce. Nevím, co říkaly.

,,Ještěže... ale to už jsem říkala.``

,,Jo, nevidíš duchy...`` teď už to nemohla říct lhostejně, musel něco dodat, musela. Taková věta nemůže zůstat prázdná. Usmála se a později si pamatoval, že mu to řekl duchem, takže si je jisté, že to řekli, ale už neví co. Všechno kolem vysílalo něco neviditělného, když to tak vzala.

Nevěděly, co si mají navzájem říct. Ale čekaly společně na nádraží, vybrali si se, vrátili se ze svých úkrytů, kam se před sebou schovaly a chtěla si obě promluvit.

Kdyby mohl, aspoň by se usmály.

Ale jenom na sebe mrkly a věděly to.

I když to je jen jedna verze události.

Druhá se nedochovala, snad se někdy dochová.

Všechno bylo rozmazaný, míhající se mouchy byly rohy ještěrů nebo ptakopysků, jejich záblesků, na nebi se objevovaly čáry a exploze barevných světel až si říkala, že nikdo jiný to nevidím že to vidění má jenom ona.

,,Vítej do klubu!`` vykreslil ohňostroj na obloze.

Vítám! Vítám! Vítám! V-í-t-á-m-! volal, volala, volalo, ne ani to to nebylo!

Bylo voláno? Ne.

Usedla na kámen, který byl vlastně hroudou ještě nerozbombardovaného sněhu. Stejně přijde bota bombarďák.

Takhle: BUM! KOP! KŘÍSK! SWIIIISSSSSSFFFFT!

,,Hlavně se nenech stáhnout do tý agresivní fáze. Za to nám vždycky dali elektrošoky,`` varoval hlas na nebesích, vlastně hlasy, slétávaly se kolem jako krákající vrány, tloukly křídly a nedělaly nic jiného, než že zakrývaly výhled. Výhled do blízka.... co je v nás vlastně blízko a co daleko?

Když ji viděli sousedi, mysleli si, že je na drogách. Taková slušná holka a už musí fetovat. Dívali se jen poočku a společný manželský krok je zanesl až do domu. Od té doby ji už nikdy nespatřili. A protože nepřišly žádné klepy, nemluvili o ní ani mezi sebou. A tak v jejich potlačených traumatech žije dodnes.

Ještě popřát dobrou noc.

Školní slohová práce z jazyka českého skončila.

A teď už, děti, nepíšeme pro profesorky českého jazyka. Teď už si konečně můžeme zcela otevřeně povídat o policích s těmi barevnými celofánovými pytlíky. O smyslech, o dokonalé smyslovosti,. Hrášek se na vás směje skrz plechovku. Nevnímáte, že se směje. ,,HRÁŠEK,`` máte v mysli, případně: ,,HRÁŠEK V PLECHOVCE``. Ale směje se, protože se najednou cítíte příjemně. Otvírák krájí víčko konzervy, jakoby to bylo máslo. Ale vy máte v hlavě jedinou myšlenku: HRÁŠEK. Žádné jakoby máslo. Žádné metafory.

Chutá přesně tak, jak jste si představovali. Voda pění, jak pro něj vždycky hrábnete lžičkou. Žádnej slaný nálev. Voda pění. Když vyzvednete hrášek výš, vždcky voda vyteče a on jakoby ztmavne, než se kolem lžičky zhroutí zase do slanýho nálevu, myslím, že slanej nálev je přípustnej, neříkám mu voda.

Zkrátka a jednoduše víte, že jste na pokraji zbláznění.

A co víc, možná jste se už zbláznili, kdo to posoudí?

A vůbec se vám nechce být normální, protože nemáte důvod.

A pak se něco stane. Jak píšete tuto větu, několik hlasů v kánonu ji současně šeptem vykřikuje. A pak se a pak se něco a pak se něco něco stane stane stane.

Dáte si baterky do walkmana. Musíte si utřít zadek toaletním papírem. Někdo se na vás podívá jako na normálního člověka. Neutrhne se vám tkanička.

Něco, co není vůbec přízračné, co na vás nemůže promluvit.

A pak zase sedím a vím že já jsem já, muž, honza šípek, 19 let, zájmy počítače, psaní, lidi.... Jsem v pohodě. Jsem normální. A budu dělat úplně normální věci. Čistit si zuby asi dneska ne. Abych to stihnul. Kde jsou novoroční předsevzetí...

(někdo, kdo si dřív říkal klokánek, teď je ale úplně neosobní, 5. března 2001, tak čtvrt na jedenáct v noci, uptime přes 15 hodin)

Zpátky na Povídky!