Kangaroo's Homepage: Babička Anastázie

Babička Anastázie

Chodbou se rozlehl dusavý kašel. Přecházel do výšek, do dávení, zklidňoval se, ale nepolevoval. Vyděsila se.
Dědo? Dědo?!
Volání dole, ozvýval se, slyšel ji.
Vždycky odcházel kašlat pryč. Předstítral, že je zdravý, chtěl, aby ho neslyšela. Věděla o tom.
Dědo, neměl by ses tak namáhat, lehni si do postele.
Ale co do postele! Mladý holky budu prohánět, řekl a vydechl. Jednou... Jednou ti ukážu fotografie. Mám jich na půdě plnou krabici. Fotila je tvoje babička, tvoje babiča Anastázie, když ještě žila.
V jeho tváři už jenom vyrovnanost, žádná křivda z toho dávnýho útěku, byl už starý a moudrý a dávno se už zapomněl zlobit.

Věděla, že umře. Někdy. Ale ne teď.
Neplač, řekl.
Není kvůli čemu. Za chvíli se zase někde narodím. Za chvíli začnu křičet někde na druhým konci světa. Třeba někde v Somálsku, kde zmizela tvoje babička. Mám ještě nevyřízený účty se světem. Ještě jsem něco nevyřešil. Nebul. Za chvíli mě plácnou po černým zadku a řeknou je to kluk.
Ani na okamžik se na tý jeho tváři neobjevil záblesk pochyby. Zářil. Dokonalej a smířenej. Měla ho ještě víc ráda, ještě víc ho obdivovala a ještě víc brečela. Jak malá holka. Brával jí vždycky na koleno a houpal jí.
Hopsa hejsa, pojedeme do Brandejsa.
Když tu říkanku vyslovil, brečela ještě víc.
No vidíš, pořád seš malá. Ale neboj se. Neboj.

Celý dny se užírala tím, že ve svý poslední hodině mluvil o ní. Že jeho poslední výdech spolkla ona. Možná ani neslyšel její Šťastnou cestu, co se jedním dechem proměnilo v zavzlykání a dlouhej pláč.
Pomalu vychládal.
Hopsa hejsa, pojedeme do Brandejsa, říkala si, když poskakovala po ulici. Ale byli tam i divnější lidi, takže jí nechali bejt. Vlastně to nikomu nepřišlo divný.

Prozářil jí život. Jestli měl žít o hodinu nebo o pár dní dýl, dal jí tu sílu. Ten zbytek. Žila z něj, uchopovala svůj život do rukou skoro posvátně. Neboť byl posvěcený. Na jednom rohu se zastavila a ta infantilní malá holčička si vzpomněla na Dědovu smrt. Něco jí zavolalo. Šla.

V obchůdku bylo přítmí. Cinkaly tam cingrlátka, voněly nějaký koření a voňavý tyčky. Za stolem v křesle seděl někdo starý. Skoro to vypadalo jako žena. Podívala se na ní zkoumavýma očima. Byla to žena. Prošedivělá, šedivá i oblečením, ale stejně plná energie.
"Čím mohu posloužit vašemu srdci?"
"Jednu injekci morfinu prosím."
Zabodla do ní zase ty očiska, duhovky prohrabaný a propálený, nic, v čem byl mladý muž mohl utopit svůj cit, nebyla tam žádná temnota, prostor k naplnění, byla to plnost, která shlížela dolů, možná vhled do jiného světa.
"Jak je libo," řekla stařena a olízla si rty.
Smrděla, Nadě bylo hnusně, když jí to píchala kostnatejma rukama.

Morfin to nebyl. Probudila se v zahradě.

Usnula.

Ber si, vybídla ji.
Všude kolem rostla jablka.
Zakousla se do jednoho.
Stařena si povzdychla.
Asi takhle: aaaaaaaaa fjůůůůůů......

Podívala se na ni svýma mladýma hlubokýma očima, jeskyněma nekonečnejch podzemních říček. Zkoumavě.

Znala jsem tvoji babičku.

Usnula.

Ten chlap na ní ležel a ojížděl jí. Chtěla aby jí to bylo jedno. Zatla zuby a představila si, že je v ňáký zahradě. Najednou tam byla soutěska a skály, temný, vítr tam foukal a rostly ňáký pokroucený stromy. Dole se valil obnaženej tlusťoch. Chtěla před tou představou utýct, rychle se probudit. Zkusila to. Chlap na ní zakvičel a rozplácl se na ni. Chtělo se jí blejt.

Na dvoře byl komín, vysokej komín, co na něm sedávaj čápi. Na tomhle žádný neseděli, kde by se tady vzali. Do komína vedla roura, ale teď už dávno ne, zírala tam jenom temná díra. Někdo do ní naházel obaly od sušenek, krabičky pitíček, jak se tomu zdrobněle zparchantěle říká a tak. Údržbář v montérkách se na ní podíval. Mlask.
Odšourala se do pavilónu zvracet.

A vidíte, já si myslel, že se tady léčej lidský duše.

Nikdy, nikdy bych nemohla, fuj. Je to hnusný. Nesnášim, když se mě někdo dotkne.
Představ si, vole, vona se s nim vychrápala. Teď už hledá, s kym by chrápala dál, jenom tak z flirtu. No vono se řiká, že když jednou začneš.... už nemůžeš přestat.
S čim jako?
No se sexem.

Všechno kolem bylo zpocený, mlaskavý, růžový a plný vzrušení. Divokýho, nebo línýho, nad tim nepřemejšlela. Chtěla to furt dál. Celej život. Ať to nikdy neskončí.

Seděla na záchodě a brečela. Stoupla si do vany. Chtěla se vydrbat a všechno to ze sebe smejt. Ale už dlouho věděla, že to nemá cenu. Napustila si vanu a máchala se tam. Slzy jí tekly a kůže rudla. Co se sebou. Vyrvat srdce. Představovala si, že si uřezává hlavu, ruce, nohy, zůstalo jenom torzo trupu.
Přesně na to čekal. Chodil po tý tramvajový zastávce už docela dlouho. Najednou měl pocit nesmrtelnosti. Nůž pod bundou zabalenej do novin. řízl se schválně do bříška palce a ochutnal krev.

Martin seděl pod stromem a brečel za všechny ženy světa. Nesnášel všechny muže, nesnášel všechny nože a všechna chlupatá přirození. (Ve skutečnosti plakal pro jedinou ženu.)

Toho večera se nesetkali. Nikam nešla. Zabil ženskou vod rodiny. Pak se šel vožrat a vožralýho a s nožem v bundě ho zabásli.

Všichni se nějak minuli, řikal si s hlavou v dlaních Snovač, velkej intrikán. Zapálil si další. Leda že by....

Ale ne to je blbý.

Rostakwana, tak si řikala, a jenom ona věděla, že je to jméno, co jí dala babička Anastázie na zadní straně fotky, když jí byly dva měsíce, kouřila u komínu už třetí cigáro.
Něco je tu děsně divnýho. Tady něco nesedí.

Mám to! zavolal na ni Martin, kterej vylezl z komína.

Rozesmála se tomu.

Pak se ale Martin rozsypal na kousky, komín se rozsypal na kousky, blázinec se rozsypal na kousky, všechno, všecičko.

Babička Anastázie stála ve dveřích do zahrady a po větru pouštěla ty kousíčky svýho psaní.
Po tváři jí tekly slzy.
Vítr odnášel její poselství.
Možná je blbý. Jestli bude chtít, přečte si to. V nebi se může všechno.
Klokánek,
7. 11. 2001
Zpátky na Povídky!
Co tomu říkáte? Proberte to s ostatními! (debata)