1. Co vás přivedlo k internetu?

Ve dvanácti letech mě vzrušovaly filmy jako Válečné hry. V sedmé třídě na výstavě Invex jsem na několika počítačích viděl "ten Internet". Vyťukal jsem do Netscape Navigatora stránku www.whitehouse.gov, kliknul na sekci "Co právě teď dělá prezident". Vzrušeně jsem o tom mluvil ještě několik týdnů. Jeden starý pan překladatel knih o tom, že útok na WTC je spiknutím americké vlády, se mi nedávno chlubil, že se "proboural do stránek Pentagonu". Tak takovéhle vzrušení. Ještě než byl Internet, chodil jsem hodně po BBS. Na to se už docela zapomnělo. Mohli jste si ke svému počítači dát modem, zveřejnit své telefonní číslo a lidé se k vám připojovali, nahrávali k vám soubory (to byl obvykle hlavně text, nic jiného přes tehdejší linky neprošlo - odborné časopisy, návody, povídky od Tolkiena), nechávali si vzkazy v diskusích.

2. Kdo vás nejvíc podpořil?

Bohuslav Blažek ;-)

Nejvíc mi pomáhá zpětná vazba od čtenářů stránek. Jakákoliv reakce, i kritická. Třeba dávám na web své školní seminární práce a pořád pochybuju: "Má smysl zahlcovat síť těmahle mejma nesmyslama? Dyk tomu vůbec nerozumim!" A pak mi třeba napíše studentka vysoké školy a děkuje, že můj referát o knížce Jeana Piageta našla těsně před zkouškou z psychologie a moc jí pomohl. Psal mi pán, který píše knihu o Keltech, zda může citovat moji práci o hradišti na Stradonicích. Je to moje seminárka z gymplu. Čerpal jsem z olezlých knih v Klementinu a z archivu Historického ústavu, takže informace v ní obsažené nikde jinde na webu nejsou.

Občas mi napíše někdo a kritizuje faktické chyby v mých textech - to je přece nejlepší způsob, jak se rozvíjet! Na webu to jde změnit, opravit. Můžete to udělat s papírovou knížkou, když po jejím vydání zjistíte, že něco je špatně? Fascinuje mě možnost, že by vydávané knížky měly své webové stránky, na kterých by mohli jejich čtenáři debatovat s autory a autoři přidávat aktuální informace. S kamarády pracujeme na projektu "Cvrček", který by mohl umožnit podobné vznikání knihy on-line.

Kdo se nebojí, může se o sobě lecos dovědět.

3. Od koho a jak jste se svým dovednostem učil?

Samostudiem. U tak jednoduchých věcí, jako je HTML (základní jazyk pro psaní webových stránek), to jde - okoukávat, opisovat, předělávat, co stvořil někdo jiný. Když pak narazíte na problém, stačí umět se správně zeptat vyhledávače. To všechno může dělat člověk sám.

Složitější programování se mi ale líp učí z knih. Pomohly mi hodiny programování na gymplu. Pro takhle složité věci mi přijde teoretický základ nenahraditelný. Kamarádi z technických škol sice řeší podivné a zdánlivě nesmyslné matematické úlohy, ale díky téhle zkušenosti dokáží psát kód daleko elegantněji, efektivněji a správněji než já. Vždycky oproti nim budu diletant. Ale na druhou stranu nejlepší programátoři a hackeři, které znám, se taky všechno učili sami, obvykle s pomocí Internetu.

4. Popište složitou síť všech svých webů - jak se od sebe oddělovaly, kdo všechno se na nich účastnil, zda některé zanikly...

První vznikla moje osobní stránka. Snažím se tam zpřístupnit všechno, co udělám do školy nebo pro radost. Seminárky, povídky, fotky, obrázky, zajímavé odkazy.

Pak jsme si s kamarády založili vlastní server Eldar.cz. Na Hotelové škole v Poděbradech (přestože tam ani jeden z nás nestudoval) nám dovolili připojit si ho k akademické síti Cesnet. Postavili jsme si ho z vlastního hardwaru a podpořili pár stovkama z vlastního kapesného. Server vypadá jako něco složitého, ale je to vlastně jenom obyčejný počítač, nejlépe s volně šiřitelným operačním systémem Linux, připojený k síti. Tam máme své stránky a prostor jsme nabídli i kamarádům a zajímavým lidem na Internetu. Každý, kdo přijde s aspoň trochu zajímavou myšlenkou, u nás může dostat téměř neomezený prostor. Všechno si děláme sami ve svém volném čase, díky "partyzánskému způsobu boje" to stojí jenom velmi málo peněz.

Další velký projekt je Nymburk.net. V Nymburce chybí nezávislé noviny, regionální tisk skoupily Deníky Bohemia. Na našem webu nejen že otiskujeme všechny názory, ale snažíme se přimět k napsání článku i lidi, kteří by se jinak nevyjádřili. Ke každému článku se dá vést polemika s autorem. Teď sestavujeme i archiv nahrávek nezávislých regionálních kapel (Nymburk.net/mp3). Nemají obvykle možnost vydávat jinde, díky Síti se jejich muzika dostane k lidem, kteří by o ní jinak ani neslyšeli.

Jednou týdně hodinu vysílám ve studentském internetovém Rádiu Akropolis (www.radioakropolis.cz, dříve Rádio Strahov). Redakci tvoří osmdesát dobrovolníků, kteří připravují každý den živý program. Díky nízkým nákladům na vysílání se daří provoz utáhnout z grantů a přispění Paláce Akropolis. Náš pořad Jitro kouzelníků (eldar.cz/jitro) je takové povídání nad čajem, hledání neotřelých životních názorů, pohledů na svět a aktivit. Internetové rádio má tu výhodu, že pořad jde doprovodit i textem a fotkami, uložit ho do archívu, nechat k volnému stažení kdykoliv.

Jsem posedlý propojováním všech těchhle webů. Fascinuje mě hypertextový odkaz, který umožní odskok na související informace.

Spoustu webů jsem vytvořil a pak přestal udržovat, když mě téma přestalo zajímat. Nechávám je viset i v neaktivní podobě, lidé na ně doteď chodí a posílají reakce.

5. Přivedl vás internet spíše k novým přátelům nebo spíše do izolace s obrazovkou?

Rozhodně to první. Mám několik přátel, které jsem poznal po webu, důvěřujeme si a sdělujeme nejintimnější věci a nikdy jsme se neviděli. Pak spousta lidí, se kterými jsem se seznámil skrze webové stránky, své nebo jejich. Když jsem ještě nedokázal moc komunikovat "v realitě", pomohl mi Internet, abych se víc otevřel světu.

Člověk, který sedí před obrazovkou a téměř nevnímá okolí, vypadá na první pohled izolovaně, ale není to tak. Jenom není zjevné, že komunikuje nebo něco prožívá. Lidé, kteří mluví o izolovanosti, si neuvědomují, že počítač je nástroj pro víceméně aktivní činnost. „Ti, kdo ovládají naše obrazovky, ovládají naši realitu. Proto si své obrazovky raději ovládejme sami,“ napsal Timothy Leary.

6. Máte chuť někdy to vše, co na internetu umíte, někoho naučit? Pokud ano, už jste to zkoušel?

Vedl jsem dva počítačové kroužky, jeden v domě dětí a mládeže, druhý na gymnáziu, kde jsem v té době studoval. Vznikla vždycky nadšená komunita lidí, kteří se učili i navzájem, jeden od druhého. Na gymplu jsme vytvářeli on-line hru na hrdiny, která sice nikdy nebyla dokončena, ale zato nás společný projekt a úsilí hodně stmelily dohromady.

7. Co by se mělo dělat si internetem ve škole? Měl by tam vůbec fyzicky být, není to nejlepší způsob, jak ho dětem zprotivit?

Pro mnoho lidí je školní počítačová učebna jedinou možností, jak se na Internet dostat. Dají se tam trávit hodiny a přitom je to vlastně aktivní učení vedené vlastním zájmem. I bezcílné brouzdání člověka rozvíjí, rozšiřuje mu obzor: Můj bratr, který v životě nepřečetl jedinou knihu, si oblíbil stránky, na nichž jsou popsané nonsensy a opomenutí ve známých filmech. Třeba že jeden herec v Titanicu má na rukou digitální hodinky. Dívá se jiným způsobem na televizi, kterou by se jinak nechal ovlivňovat až do zblbnutí. Pak sedíme před superfilmem na Nově a předháníme se v tom, kdo ve filmu objeví větší absurditu. To má podle mě smysl, i když to tak na první pohled nevypadá.

Studentské koleje, zvláště technických škol, jsou ohromné mozkové tanky. Ví se a mlčky trpí, že na nich jsou ohromné archivy "nelegálního" softwaru, hudby a filmů. Ale to je právě ta nejlepší možnost rozvoje studentů. Naučit se pracovat s drahým softwarem se v praxi může hodit daleko víc než teorie nabiflovaná ze školy. Seznamování se s ním je aktivní činnost. Člověk si hraje, zkouší, co jde. Má možnost srovnávat, vyměňovat si zkušenosti s ostatními.

V našem internetovém rádiu vysílají lidé často úzce specializovaní na jeden druh hudby. Mají ohromné archívy muziky posbírané z Internetu, pečlivě setříděné, popsané a udržované. Koupit ji na cédéčkách by si nemohli dovolit nebo by unikátní nahrávky tady ani nesehnali. Časem se z nich stávají odborníci, mnozí pracují jako recenzenti v hudebních časopisech, jiní pořádají festivaly. Díky "ilegální" hudbě ("kopírování zabíjí muziku" opakují tupě někteří popoví interpreti) získali ohromný rozhled, který scéně pomáhá, posouvá ji dál. Musím ale dodat, že náš "oficiální rádiový archiv" se skládá ze samých originálních cédéček, které dostáváme od nahrávacích společností, a že řádně platíme poplatky OSA.

Filmy jsou další fenomén, který se rozšiřuje díky rostoucí propustnosti linek. Ze sítí jako GNUtella (nástupce zakázaného Napsteru) je možné získat téměř jakýkoliv aktuální film, často ještě před premiérou. Síť je přitom založena na vzájemnosti. Dáte k dispozici muziku a filmy, které máte na svém disku, a stahujete od ostatních. Síť nemá žádný centrální server, nejde tedy zavřít, zakázat či ukřižovat. Filmy jsou obvykle k dispozici k angličtině, ale titulky se dají vyrobit velmi jednoduše na počítači - takže třeba "technici" na kolejích seženou film, "humanisti" ho do druhého dne přeloží a dají překlad k dispozici ostatním. Tvořivost, která nepotřebuje oficiální molochy.

Škola by měla naučit studenty Internet používat, hledat v něm, udělat si vlastní webové stránky. Byl bych pro to, aby školy dávaly na svých serverech prostor pro studentské weby a nezasahovaly do toho, co se na nich píše. Stačí zakázat porno a protizákonné věci.

Dávat na web práce studentů. Diplomky jsou obvykle jen ve speciálních knihovnách, seminárky končí bez užitku v šuplících učitelů. Mladí nápadití lidé do nich často vkládají všechnu svou invenci a čas. To je absurdní. Nejlepší vizitkou školy by mohly být práce studentů zveřejňované na jejích webech.

Že by škola někomu Internet znechutila, jsem ještě neslyšel.

8. Které druhy www-stránek vás dovedou nadchnout a které vás naštvou?

Štvou mě většinou technické detaily. "Stránky optimalizovány pro Microsoft Internet Explorer...", používání nepříliš standardních technologií - vylučuje to z používání takových webů širokou skupinu uživatelů Linuxu či Macintoshů. Největší pitomost je "Zde zatím nic není, v budoucnu zde hledejte..." Mate to, zdržuje, zavádí do webu ještě větší chaos. Nedostatek rozhledu tvůrců některých stránek mě nijak nepopuzuje, protože ke každému názoru jde snadno najít alternativu. Naopak přečíst si stránku nácků, anarchistů nebo uživatelů marihuany může být dobrým vhledem do jejich světa. Z ostatních médií se o nich člověk obvykle dozví jen to, že jsou "zlí".

Nadšený jsem z jakéhokoliv projevu tvořivosti. Když si někdo udělá svoji webovku, vystaví na ní svoje dílka (která někdy nemají "dostatečnou úroveň" pro zveřejnění v tradičních médiích, často jsou ale velmi inovativní a plná nápadů). Ten, kdo by třeba seděl před televizí nebo si píchal drogy (to není fráze, mluvím o skutečných lidech, které znám), něco vytváří, má z toho radost, dostává zpětnou vazbu. Na serverech jako www.pismak.cz stovky lidí publikují svá literární dílka, navzájem si je (velmi nekompromisně) kritizují, známkují, sestavují si výběry, vlastní virtuální knihy. Ke každé básničce můžete jako návštěvník přidat svůj postřeh. Vědí to učitelé literatury?

Nadchnou mě grafické nápady (www.mimo.cz, www.mishka.cz), hříčky, schovávanky. Miluju milé stránky Žížaly, ženy, která je v civilním životě designérkou stránek ČT, volný čas věnuje vytváření krásného milého místa na webu. Nebudu ho popisovat: eldar.cz/zizala.

9. Měl by pedagog komunikovat se studenty hodně e-mailem?

U nás ve škole (www.fhs.cuni.cz) používáme k zápisu předmětů počítačový informační systém. O půlnoci prvního února, kdy se otevřel zápis na letní semestr, ho přetížili ti šťastlivci, kteří mají Internet doma (bylo to o víkendu). Připomíná to počítačovou hru: zapsat si všechny smysluplné přednášky dřív než ostatní, zrušit zápis jde později. Zaškrtnout si všechno. Třetího února, kdy jsem se k síti dostal, jsem už byl na všech zajímavých kurzech přes povolený počet. To mi přijde trochu absurdní. Ale zase lidi z Ostravy nemusí jet do Prahy jen proto, aby se napsali na kus papíru.

Podařilo se mi už ale absolvovat i předmět, aniž jsem kdy viděl jeho vyučujícího. Z webu si přečíst zadání, doma napsat seminární práci, poslat ji mejlem. Funguje to, ale je to taky divné. Osobní kontakt je nenahraditelný. Ale email ve škole používáme hodně, pro rychlou a věcnou komunikaci je to výborné. Kvůli detailům nemusím do Prahy. A jen málo svých školních prací jsem musel vůbec tisknout na papír.

10. Prospěl internet vaší češtině, vaší angličtině, vaší sociabilitě?

Čeština trpí. Zkratkovité vyjařování v mejlech, používání smajlíků, chat - často rozhoduje spíš rychlost než kvalita vyjádření. I mé stránky jsou plné překlepů a gramatických chyb, které jsem přehlédl. Web ale taky není čistě textové médium. Často nás ovlivní hlavně grafická podoba webu, přehlednost. Dobrý literární projev nestačí.

Ale na druhou stranu nepoužívám češtinu jen na Internetu, čtu a píšu, takže nemám dojem, že bych nějak zakrňoval.

S angličtinou mi Internet samozřejmě pomohl moc. Odmala díky němu čtu anglické články, knihy, protože na některá témata se české informace sehnat prostě nedají.

Sociabilitu neposoudím. Rozrostla se mi ale síť kontaktů a vztahů.

11.  Uškodil vám něčím váš intenzivní zájem o internet?

Ne. Teda možná trochu reálným vztahům, když jsem třeba přeinstalovával server na úkor bytí s milovaným člověkem. Ale je to to samé, jako bych třeba celou noc maloval obraz nebo psal. Jsem pohroužený do něčeho, co mi dává smysl.

12. Čeho chcete prostřednictvím internetu dosáhnout?

Štěstí.

To je stejná otázka, jako čeho chci dosáhnout v životě. Dalajláma říká, že je nejdůležitější si uvědomit, že každá bytost touží po štěstí a to je její hlavní motivací.

13. Co považujete za svůj největší úspěch na internetu a co byste radši nebyl činil?

Jsem věčně nespokojený. Uspokojení cítím málokdy.

Mám radost z projektů, které žijí, kde se potkávají lidé (Nymburk.net). Z archivu pořadu Dračí studna (eldar.cz/studna), který mi přijde nacpaný informacemi (narozdíl od obecných keců na jiných mých webech) a užitečný. Pořady, které v reálném vysílání slyšelo třeba jen několik lidí, si později stáhly stovky uživatelů. V obyčejném rádiu nebo televizi všechny podněty prosviští a zmizí. Někteří denní novináři pociťují svoji práci jako skoro nesmyslnou. Po včerejší zprávě neštěkne pes.

Za své staré věci se někdy cítím trapně, ale zase se přesvědčuju, že má smysl je na síti nechávat jako starší fáze vývoje, protože to bych pak musel smazat úplně všechno.

Mrzí mě, když jsem třeba někoho bez argumentů urážel nebo zesměšňoval. Třeba kapitána Dastycha, počítačového policistu, ze kterého si dělali na webu legraci všichni hackeři. Nebo Davida M., směšnou nymburskou postavičku, pedantského a omezeného učitele počítačů, s nímž jsme se potkávali na počítačovém kroužku.

Vůbec do toho ale nepočítám své webové útoky proti škole. Systém mě drtil a já psal na web o svém pocitu zoufalství a divné absurditě. Článek si pak (potají) četli učitelé a byli pobouřeni, šeptali si o tom, ale jenom jedna osvícená profesorka se mnou o jeho obsahu debatovala. Její reakci jsem později napsal na web.

Moje třídní mi napsala (mejlem, seděla přitom v té samé místnosti jako já a přitom se na mě mile usmívala, nedokázala mi to zkrátka říct do očí), že až vyrostu, budu litovat, jaké jsem psal hlouposti. Nelituju.

Když vyšla v jednom pedagogickém časopise výzva, aby lidi posílali své názory na to, jak by mělo vzdělávání vypadat, poslal jsem jim mejlem pár svých názorů. Později jsem se dozvěděl, že zástupkyně ředitele s mým článkem obcházela školu a dávala ho pobouřeně přečíst svým kolegům. Já ani nevěděl, že to vyšlo tiskem. Ona se mnou o tom samozřejmě neprohodila slova. Její muž byl učitel chemie a nechápal jsem, proč mi při zkoušení spílal, že nesnáší lidi, kteří píšou o něčem, čemu nerozumí. Přitom v článku byly nápady, které by i on mohl upotřebit.

Když budete mít chuť na tento rozhovor reagovat, stačí napsat na adresu klokanek(zavináč)eldar(tečka)cz. Odpoveď slibuju zveřejnit na webu. On-line verze včetně debaty je na adrese http://eldar.cz/kangaroo/my/rozhovor-internet-a-skola.html.

Otázky Janu Kangaroo Šípkovi po e-mailu položil Bohuslav Blažek