"Dobrý učitel se pozná ne podle toho, kolik vychoval žáků, ale kolik vychoval učitelů."
--přísloví bůhvíodkud usazené v pamětiVojín Šípek, hlaste se v 15:30 na bráně,
hlásím rozjařeně, sotva položím telefon. Budete ostříhán a zbaven světských starostí,
dodávám si pro sebe. Vytoužená Vipassána, kterou jsem jednou nestihl kvůli natáčení v Rádžastánu (a měl jsem si ji vydupat a ne se podvolit a strávit měsíc čekáním na to, až konečně začneme pracovat. Teď je film dotočenej, měl už bejt sestříhanej a samozřejmě není a mám pocit, že nikdy nebude...) a teď, když už se moje bytí v Indii chýlí ke konci a registrovat se je třeba skoro měsíc dopředu, asi už nemám šanci se na kurs dostat. A přece mi nějakej ženskej hlas po chvíli ukecávání do telefonu říká, že i když kurs začíná zejtra, můžu přijet. Mám radost. Nevím proč, ale od mejch středoškolskejch iluzí představoval Indii jako zemi plnou tichý zbožný meditace, kde se osvícení dosahuje na každým rohu, každej druhej děda je mystik a kolo Dhammy se otáčí na plný obrátky. Ale vlastně pořádně nic. Buddhistů tady moc není, v Biháru, kde se Buddha narodil, zuřej ty nejhorší nepokoje v Indii, unášej se lidi, kandidáti na poslance se zabíjí bombama a intrikama s ozbrojenou mocí se nastupuje k moci. Kdosi mi říkal, že v Biháru byl a že to nebylo zas tak nebezpečný, jak se říká, protože s nima v kupé jel voják se samopalem. Ale bihárský spolužáci svědčej o bídě, která je tak velká, že právě vede lidi k unášení a vymáhání výkupnýho, k přepadávání za bílýho dne. Pamatuju si, jak jsme jedný noci seděli pod Stromem moudrosti s jedním studentem herectví, kterej je odtamtud. A říkal, jak byl vždycky slabej, slabší než ostatní a jak ho odstrkovali a mlátili ho a že je ve škole proto, aby se stal slavným hercem. Protože teprve až bude na plátně místního kina, dokážou ho lidi z vesnice přijmout. On se totiž Buddhismus v Indii moc neohřál a i když tu vzniknul, je v současnosti jedním z nejmíň početně zastoupenejch náboženství.
Hinduismus mi zatím, co jsem viděl, připadá spíš jako obřadnictví, i když po výletě na Hem Kund za Sikhama mi začali bejt hinduisti mnohem příjemnější. Ale nějak už několik let cejtim, že právě buddhismus by mohl bejt mojí cestou. Protože je nenásilnej, protože je v něm nejdůležitější soucit...
Tak se těším. Přijedu do Bengalůru už ráno, takže trávim celej den brouzdáním po ulicích a bazarech, ospalej. Trochu se zaseknu, takže nakonec do Aluru přijíždím o půl hodiny pozdějc, měl jsem přijet klidně i o půl dne dřív, mohl jsem pomoct s věcma, s přípravou, s čímkoliv, tou prací pro druhý, která je v buddhismu tak zakořeněná, řikám si... Dorážím napůl pěšky, je to od hlavní silnice ještě tři kilometry vesničkama. Jsme vlastně pořád ještě v Bengalůru, za rohem zuří stavby továren na levných pozemcích za městem, stejně jako v ostatních metropolích, stejně jako v Dillí stavěj callcentra kdesi daleko za periferií a radši zaměstnance svážej autobusama. V instrukcích psali, že si člověk má vzít rikšu, ale žádnýho nepotkávám, tak jdu po hlinitý cestě, vesnici za vesnicí, až mně dohoní rikša s nějakou indickou holkou v modrým, s kufříkem na kolečkách, městsky oblečenou. Taky jede na kurs. Mluvíme nějaký fráze, ale vlastně už chci bejt v tichu, sám. Ticho po dobu deseti dnů je totiž jedním z pravidel desetidenního Vipassánovýho kurzu. Složení účastníků je pro mě zarážející. Čekal bych samý mlaďochy, ale jsem vlastně skoro nejmladší. Jednaosmdesátiletej děda. Klasický vážný jihoindošský fotrové s kartáčem pod nosem. Chlapík s knírem a zlatejma prstenama, židovským nosem a vzhledem trochu knížete Švarcenberka, kterej jakoby se vyloupnul z nějaký milionářský vily a teď zadumaně chodí kolem, trochu krčí nos nad tím spartánským nepohodlím. U zápisu musíme odevzdat všechny cennosti, dokonce i pas, foťáky, mobilní telefony, nahrávače, knihy a tak. Nesmíme mít ani zápisník. Rozumím tomu. Kolikrát jsem chtěl meditovat a pak utekl k psaní, nebo otevřel počítač a začal něco dělat. Vzdát se veškerýho konání i možnosti zaznamenávat. Na všech informačních cedulkách je jako poslední věta napsáno Be happy.
Registrační číslo, číslo postele a depozitu. Be happy. Prosíme šetřete vodou. Be happy. Po použití zavřete dveře na záchod. Be happy. Je to trošku heslovitý a trošku směšný.
Svalím se na postel, do ticha, chviličku spím, a myšlenky se utříďujou, zastavujou, zjasňujou, konečně po dlouhý době je mi dobře a navíc je tady zakázanej jakejkoliv kontakt s ostatníma studentama, byť jenom oční. Čehož si užívám, nemusím nikomu vysvětlovat odkud jsem, jestli "Czech Republic" je země, kde to je, jestli jsem tu poprvé a tak. Ale ještě než kurs vypukne, najde si mně dvaadvacetiletej student softvérovýho inženýrství a hučí mi něco do hlavy, zase se to ticho a pohoda pro mně zruší...
Probouzím se a už je tma. Kolem nikde nikdo. Zaspal jsem. Zmateně pobíhám kolem až nakonec najdu shromáždění za jedním z baráků. Jeden z vedoucích kursů právě vysvětluje poslední organizační věci. Rozdává kartičky se zasedacím pořádkem. Já žádnou nedostanu. Ještě předtím jsem slyšel vedoucí, jak zasedací pořádek vymejšlejí, znělo to trochu jako sociální inženýrství, kdo má sedět vedle koho, starej vedle mladýho, zkušenej vedle nezkušenýho a co já vím co všechno. Jdeme do meditační místnosti. Dveře jsou dvojitý, a přestože vedou do jedné místosti, levejma vstupují pouze muži, pravejma pouze ženy, stejně tak se i sedí, půlka pro muže, půlka pro ženy, jako to bejvá v některejch hinduistickejch chrámech. Ani opačné pohlaví a případný náznak vztahu nás nemá rušit, nemáme se nikde potkat. Dostanu místo, kde mám sedět, nikde jinde. Ještě nás trochu přesunují, až je hlavní boss se zasedacím pořádkem spokojen. Vepředu pódium potažený bílou látkou, na něm kromě třech sedátek pro učitele hifivěž, televize, a kazeťák, na bílých vznosných podstavcích, opět přikryté bílým suknem. Posvátné předměty, jakoby měly být ústředním motivem celýho kurzu. A taky že jo. Na pódiu seděj dva chlapíci s vážnejma obličejema, čekal bych uvolněný a prozářený oholený budžíčky, ale jsou to klasický strnulý a vážný indický dědkové. A začne to. Pustí se kazeťák, z něj zpěvy jinýho dědka, tipuju to na S. N. Goenku, hlavu celý organizace. Nejdřív je mi trochu k smíchu. Zpěv je trochu sebezálibně bručivej, plnej odchrchlávání a vrčení. Tak ať už to přestane a pustíme se do meditace! Nejdřív ale musíme spolu s dědkem z kazeťáku zpívat cosi v pálijštině, o čemž nám těsně předtím řeknou, že to je jako prosba o přijetí Dhammy. Víc o významu se nedozvím, ani nemám volbu to nedělat, když bych nechtěl. Pak se z kazeťáku line instrukce, abychom se soustředili na dech v oblasti nosních dírek. Začíná mi docházet, že v tomhle duchu bude kurs celej. Že ony přístroje nejsou na pódiu náhodou, že jsou opravdu ústředním vybavením. Konečně meditace. Je mi dobře. Začínám tak, jako vždycky začínávám. V tureckým sedu, s hlavou skloněnou v pohroužení, která se časem s rozvíjením dechu vyrovná spolu s celou páteří a dech začne pronikat celým tělem a přichází onen blažený stav. Vytrhne mě z něj dědek, kterej se ke mně připlíží. Takhle nemůžete sedět. Páteř musí být rovná.
Ok, vzdychnu. Ale do meditace samotný mi snad kecat nebudou. Přijel jsem na deset dní pohroužení, desetidenní soustředění a meditaci a těším se na ni. Jenomže ani meditovat nesmíme, jak se nám zlíbí. Všechna pozornost se musí soustředit na oblast nosních dírek, jak tam vzduch vstupuje a vystupuje.
Večer přijde na řadu telka. To bude teda kinematografie,
odtuším pro sebe. Pohodlně se opřu u stěny, dědek Goenka z videa je sympatičtější, než všechno, co jsem zatím tady viděl a vyvolává ve mně důvěru. Na bílým pozadí spolu s babkou, která celou dobu mlčí, ale spolu byli na všech těch oficiálních fotkách na webu. Kamera cukavě zoomuje na Goenku, cosi vysvětluje, celkem poutavě, i když používá dost snadnejch přirovnáních, někdy trochu demagogickejch. Říká mimo jiný, že z kurzu nemůžeme odjet. Spousta lidí si po prvním dni řekne: tohle pro mně není. Až někdy příště. Ale to jenom proto, že jejich mysl je líná a brání se rozvoji. Pamatujte si, že s kursu, jestliže jste do něj jednou vstoupili, nesmíte odjet. Je to jako chirurgická operace. Taky nemůžete v půlce říct: já jsem si to rozmyslel, zkusíme to jindy.
Po půl hodině se sesunu níže k podlaze, pohodlněji, stále opřen o stěnu. Ale už je u mně dědek. Takhle nemůžete sedět.
Diktatura dědků začíná. Konečně čas pro spánek, spím jako špalek. Vstává se ve čtyři. Po chvíli meditace následuje asi půlhodina možná třičtvrtěhodina dědkovejch zpěvů z kazety, kterejm nerozumím. Uvědomím si, že na zadní stěně meditační místnosti jsou hodiny a že jsem předtím na sloupu zahlédl něco jako denní rozvrh, ale nevšiml si a nečetl. Otevřu oči a podívám se tím směrem, kdy proboha už zpěv ustane a kdy žaludek po dvou hodinách ranního hladovění dostane svoji první dávku živin. V tu chvíli ale zachytím pohled dědka z pódia, kterej nás mezi meditací sleduje ostřížím zrakem. Zavrtí rezolutně hlavou. Mezi tím jeden z učitelů komanduje všechny kolem mně. Sedět celej den v tureckým sedu je těžký, takže se nedivím, když jeden z kluků si sedne u zadní stěny na lavičku a medituje dál. Dědek ho za chvíli vyhodí, že se to nesmí. Začíná se to ve mně všechno prát. Jídla je málo, ale to mi nevadí, spí se málo a jinak se sedí a sedí, to mi taky nevadí. Ráno je drobná snídaně v podobě kaše a něčeho, co se eufemisticky nazývá čaj, ale je to spíš řídká krupičná kaše s čímsi hnědým možná s kakaem. Sotva si dám první lžičku, začne se ozývat zase ten chrčivej zpěv. Grrr! Bolej mně záda, kolena, strašlivě, pamatuju si, jak jsem si je kdysi meditací dost namáhal a ničil. Do toho přichází učitel a praví mi: Hele, nesmíš se koukat nikam do strany, dozadu, jenom takhle úzce dopředu,
naznačí gesto, kterým se ukazuje obvykle zaťaté tunelové myšlení, když vůbec otevřeš oči.
V přestávce utíkám kamsi na louku (areál opustit samozřejmě nesmíme, ale je pravděpodobně čerstvě založenej, takže uvnitř vysoký zdi je stále ještě velká louka), cvičím jógu na nohy a záda, ale tajně. Jóga a všechny ostatní praktiky jsou zakázaný.
Před halou, kde se medituje, jsou tři schody, kde si všichni zouváme boty, než jdeme dovnitř. Na první schod někdo křídou napsal Pouze pro Guru-jiho sandály.
Je to buddhistickej vtip? Zkouším si tam postavit svoje sandály v duchu toho, co říkaj některý hinduisti, že Bůh je každý z nás, jestli to třeba pomůže. Nepomůže, spíš se cejtim nějak nepatřičně nebo provinile.
Zase meditace. Co hodinu ji přeruší dědkův zpěv, případně nějaká instrukce, obvykle pořád ta stejná, dokola. Ale ve třech jazycích, hindí, angličtině a kanadě, jazyce Karnataky, takže to pět deset minut trvá. Peru se s tím vším, ale snažím se zachovat si rovnováhu. Vím, proč tady jsem. Kvůli meditaci.
Samotná technika Vipašány spočívá v tom, že se člověk koncentruje na dech v oblastni nosních dírek. Po dvou dnech, kdy se mu podaří mysl zkoncentrovat natolik, že neutíká, se sleduje, kterou nosní dírkou jde a později, kde se dech nosu dotýká. Po dalším dni má člověk sledovat, jestli v oblasti mezi nosníma dírkama a horním rtem cítí jakejkoliv pocit. Pak se na něj má soustředit. Je to proto, aby se mysl dostatečně zaostřila a zjemnila. Jsem překvapenej, co všechno dokážu cejtit, jaký všechny mikropohyby něčeho v kůži a když se prstem dotknu toho místa, uvědomím si, že se celejch deset minut koncentruju na třeba jenom centimetr čtvereční. Což je úžasný a věřím, že po nějakým čase člověk opravdu pronikne až k subatomárním rovinám, jak Goenkovci tvrdí, že Buddha učinil a objevil tak kvantovou fyziku. Ale hlavním smyslem Vipašány je očištění. Z toho, co jsem o ní předtím četl, se totiž pozdějí nástroje zaostřené mysli využívá k tomu, že se z psycho-somatické struktury těla vytahují všechny nečistoty a psychický bloky a komplexy. Těším se na to a proto jsem tady. Protože můj ignorantskej způsob života nevede ke štěstí. Protože toužím po čistotě. Protože toužím rozmotat spletence pocitů. Zjistit, proč dělám, co dělám, což často nevím. Uvědomovat si, co mně vede k jakýmu chování.
Druhej den k večeru, před posledním jídlem kolem pátý, před čajovou pauzou, je individuální výuka. Spočívá to v tom, že v meditační místnosti učitel postupně vyvolává skupinky čtyřech studentů a znovu jim říká, co mají dělat, vlastně ale stejnejma slovama, který předtím použil "guru-ji" (mistr) Goenka. Začíná mi to připomínat regulérní brainwashing. Kontrola denního programu. Kontrola činnosti. Kontrola myšlenek. Kontrola stravy (i přinýst si sebou jídlo je zakázaný a v tom celodenním hladovění se mi začíná v hlavě motat, že bych se nedivil, kdybych začal šacovat baťůžky ostatních a hledat balíček sušenek za šest rupií). Ticho. Ale tam, kde studenti musí mlčet (zvlášť k sobě navzájem), a jediný, kdo má právo mluvit, je učitel, opakující tutéž větu pořád dokola, je to spíš diktatura. Není prostor pro kritický myšlení, není prostor pro reflexi. Přemejšlet nad tím, jestli, to, co musím přijímat, přijímat chci. Nejsem na seznamu vyvolávaných. Někdo chybí?
zeptá se učitel. Přihlásím se. To jsi nám asi nevyplnil tenhle papír.
Podává mi formulář. Prvních šest políček jsou otázky s okýnkem na vyplnění ANO/NE s upozorněním, že kdo nevyplní do všech políček ANO, nemusí zbytek formmuláře vyplňovat. Takže ty otázky jsou:
Četli jste Code of discipline?
Souhlasíte s tím, že jej budete plně dodržovat, zejména pak časový program? A že pro jeho porušení můžete být z kursu vyloučen?
V průběhu kurzu je třeba dodržovat striktní disciplínu. Jste připraveni se jí podvolit?
Vzdáváte se použití všech ostatních meditačních technik, zpěvů, recitací, obětování, omamných látek a sexuálních vztahů během kurzu?
Zavazujete se dodržovat během celých deseti dnů naprosté ticho?
Souhlasíte s tím, že organizátoři kurzu nenesou žádnou odpovědnost za nemoc, která by případně vyvstala během kurzu?
Tak to je mi pěkný. Současně po člověku chtějí, aby se plně vzdal své
vlastní vůle a dělal jenom to, co se mu řekne a současně se vzdávají i
veškeré odpovědnosti za to, co se mu stane. Mezi nemoci se asi počítají i
nemoci psychický. Zbytek dne trávím meditací nad tím papírem. Dost mně
sejří. Už v tak polovojenskejch podmínkách slibovat striktní disciplínu? A
co to slovo "disciplína" vlastně znamená? Jak se to přeloží? Poslušnost,
napadlo mně. Kázeň. Ale koho, čeho? Pravidel? Nebo příkazů. Nic z
ostatního mi nevadí. Ale pravidla zakazují lhát. A vím, že to, že někomu,
koho neznám, o kom ani nevím, jak se jmenuje, že mu nemůžu slíbit
bezvýhradnou poslušnost. Tak mám tam napsat NE a nechat se tak z kurzu
vyhodit? A nebo ANO a nechat se později vyhodit pro porušení pravidel?
Taky lišáctví a vlastně neupřímnost. Protahuju zatuhlý klouby zase na
louce. Pozoruju mravenčí dálnici na cestě lidský. Stmívá se. Na louce
tuhý stonky trávy, na obzoru se nehlučně otáčí ohromnej radar, jinak vlastně
všechno jako v Čechách. Poslouchám zvuky vesnice. A taky zpívání větru.
Čichám vůni hlíny. Jakoby ta příroda pro mně byla cennější a svatější, než
svatý vídeo. Při představě dalších pěti hodin meditace se mi udělá trochu
zle. Nejsou to špatný signály? Ne. Měl bych se to konečně naučit. Mám
důvod, proč jsem sem přijel. Naučit se meditovat. Podle týhle metody,
dodávají tady druhým dechem, PŘESNĚ, takže opovaž se dělat si, co chceš.
Tak jo. I těch deset dní můžu obětovat. Ale co do papíru napsat, nevím.
Nakonec odkládám jeho podepsání na ráno. Do všech okýnek vyplním YES, ale k
disciplíně si nemůžu oddpustit připsat sebe-disciplína. Už jsem to v
meditaci viděl padesátkrát, jak to tam vyplňuju, ale teď se cejtim jako
podlouš, jako nějakej zloděj. Nechávám papír položenej na sedátku učitele.
Další meditace, další kvílení mistra. Uvědomuju si, že jakmile mi hlava
poklesne, narovnám ji, ale ne s vědomím nějakýho užitečnýho efektu, ale z
důvodu, že by mně někdo mohl vidět, že by mně někdo mohl přistihnout.
To je to, co jsem si vždycky myslel, že je rozdíl mezi etikou křesťanskou a
etikou buddhistickou. Že v křesťanství je vždycky nějakej bůh-fotr, kterej
člověka hlídá, trestá a případně mu velkodušně odpouští. A že v buddhismu
je člověk vědomej si toho, co dělá, vědomej si důsledků. A že když se bude
chovat špatně, ne že ho bude nějakej dědek trestat, ale ví, že jenom
zvětšuje množství utrpení ve světě, a že by měl udělat něco pro to, aby
způsobil opak, aby ostatní byli šťastný. Pěstovat soucit. Ale jak psal
někde Dalajláma, soucit není říkat si: pohleďte na ty chudáčky, jak trpí,
oh, měli bychom jim dát lízátko nebo pilulku
(parafrázuju hodně po
svým), ale že soucit je vědět, že každá lidská bytost má stejnou motivaci:
být šťastná. A že někteří lidé za tím jdou podivnejma, prapodivnejma
cestama. I cestama násilí. Lží a podvodů, zabíjení. Protože jsou
nešťastný. Ale štěstí nedosáhnou. Tak člověk dokáže cejtit soucit i s
vrahem, napadlo mně. A Zdeňka v tom
duchu v Anglii udělala obraz. Portréty Usámy bin Ládina a George Bushe,
který nenamalovala
rukou, ale vylíbala rtama namalovanýma rtěnkou. (Toho Ládina ještě
chápu, ten má aspoň nějaký duchovní hodnoty, ale Bushe?
divili se Zdeňce
kamarádi z alternativních kruhů.)
[ Zdeňka Řezbová: Nevertheless I Love You (2006) - obrázek stažen na přání autorky v srpnu 2015 v obavách po masakru v Charlie Hebdo ]
Jenomže na tomhle kurzu zatím o soucitu nepadlo ani slovo. Cejtim se spoutaně, omezeně, pod "disciplínou", ale ne zevnitř, že bych věděl, proč něco musím a něco nesmím, ale zvenčí, z diktátu. Jdu meditovat do místnosti, kde spíme, o samotě. Poprvý po těch několika dnech zase cejtim meditaaci hladivou, příjemnou, konejšivou. Sotva se do toho pustím, je u mně "guru-ji". Tady nesmíte meditovat.
A proč?
To není podle pravidel. Musíte dodržovat časový rozvrh.
A vyjmenoval mi časy, kdy je povinný bejt na skupinový meditaci. Proč?
ptám se už napůl zlomeně. Zeptej se učitele.
Tak tehle chlapík není učitel? A teď se vrať do meditační haly.
Ok. Koukám na program, kdy jsou vyhrazený hodiny pro meditaci o samotě, jak učitel (nebo teda neučitel?) říkal. To bude zase nějaká hlava 22, říkám si. Na programu je jenom "group meditation in the hall", v hodinách, kdy říkal, že je povinnost bejt v hale, a pak "meditation in the hall". Odvozuju si, že to druhý teda je asi volný, že můžeme meditovat, kde chceme. Zase půldne ztracenýho meditací o pravidlech a o tom, jestli je dokážu akceptovat nebo ne.
Třetí den. Protrpím úvodní dvě hodiny, napsaný jako meditace povinně skupinová, protrpím zpěvy vůdce z kazeťáčku a po snídani hurá do našeho pokoje. Za chvíli pro mně přijde šilhavej poskok. Tady nesmíte meditovat. Musíte bejt v hale.
A proč? Včera jsem se bavil s guru-jim a řikal, že tam musíme bejt v předepsanejch hodinách a to jsem tam byl.
Jestli cheš meditovat někde jinde, musíš poprosit o dovolení.
Ok. Já přijdu.
říkám zase po Plíhalovsku a šilhavej poskok zmizí. Zase se pustím do meditace. Jsem tu, abych meditoval, opakuju si. Zase poskok. Guru-ji tě volá.
S povzdychem se zdvihám. Guru-ji na mě mávne, ať se posadím a počkám. Uběhne hodina strávená kozultacema, čekám jak na popravu, nervózně, meditovat už nemůžu. Pak že se bude pokračovat po obědě a dvouhodinový pauze. Jdu za mistrem. Hele, říkal jste, že povinný jsou hodiny skupinový meditace.
Řiká, že musím respektovat časovej rozvrh. Že jsem to přeci podepsal. Vysvětluju mu, že se mi tady, pod neustálou kontrolou medituje dost blbě, že se cejtim nepříjemně, že se mi o samotě pracuje líp. Tak proč bych nemohl vyslechnout instrukce a pracovat, jak je mi přirozenější? On na to, že jestli cejtim nějaký potíže, musím je v sobě překonat. A že pravidla tady nejsou ani pro něj, ani pro vedení společnosti, ale pro naše dobro. A že jestli mi něco nevyhovuje, nemůžu z toho utíkat, že to je pouhej věčnej eskapismus, že se tomu musím podrobit a přizpůsobit. Taky nemůžeš utýct ze společnosti, protože se ti nelíbí.
Oběd mi moc nechutná. Nebo spíš ho nevnímám. Utíkám zase na louku, ležím v trávě, pláču. Kdyby nemluvil o tom eskapismu, asi bych byl naštvanej, takhle jdu do sebe. Přemejšlím o místech, odkud jsem kdy v životě utíkal. Jak jsem chodil na gymplu za školu, protože výuka byla šílená a místy tyranská. A jak jsem si hledal sám, za školou studoval jednu knihu za druhou, chystal se na vejšku. Jak jsem si polepil desky s poznámkama sloganama jako Když vám dají nalinkovaný papír, pište napříč.
Nebo Nikdy jsme nenechal školu, aby narušovala mé vzdělání. (Mark Twain)
Nebo Mysli nezávisle.
A jak mi je Molina nenávistně vzala, shodila ze stolu a snažila se u ředitele vymínit, že desky na poznámky jsou zakázaný, že musí bejt sešit. (neprošlo)
Mysli nezávisle. Možná nám to chtějí ulehčit. Abychom se přemýšlením příliš nezatěžovali. Myslím na "autority", který zneužívaly svoji moc nade mnou, až jsem se nakonec naučil autority a pravidla nerespektovat. Jak se z toho nezávislýho myšlení a svobody stalo moje motto. Možná to, co mě definuje. Jak jsem utíkal, když mi bylo špatně. Jak personalistka při jakýmsi výběrovým řízení napsala do posudku, kterej jsem přes rameno pak tajně četl šéfovi, řešení problému: útěk
. Jak to zjistila z pokecu v kavárně, nevím. Asi bystrá žena. Jak alergicky reaguju, když se někdo pokouší tu moji svobodu omezit. Není to jenom iluze svobody? Když je mysl nesvobodná, není jakákoliv svoboda iluzí? A není to, že existuju, že mám nějakou svobodnou vůli, jenom další iluze?
Nebyl to vztek. Už ani stání proti pravidlům. Bylo to upřímný usebrání, účtování se sebou. Na druhou stranu, vzpomínám na Radůzu: Půjdu kam chci a nikdy mně nedoženou // musím jen přiznat, oplakat zapomenout
. Zamrzlejma hlasivkama zazpívám pár taktů, další potoky slz. Na další stranu jsem tu proto, abych se očistil, abych se poznal. A jestli tahle šílená technika mně přivedla až k těmhletěm myšlenkám, znamená to, že se něco děje, něco mění. A jestli ty pravidla jsou tady proto, proč ne.
Dobře, jsem váš.
Po obědě se vracím do meditační haly. Zase to pohroužení do procesů v nose, do drobnejch hnutí a chvění, něco se ve mně děje a tam vevnitř tečou slzy, hleny, cejtim každý jejich drobounký pohnutí, všechno, do posledního detailu. Motá se mi hlava, je mi zle. Vylezu ven. Napiju se vody. Jdu na záchod. Prodejchám se. Už je u mně zase poskok. Okamžitě se vraťte do meditační místnosti. Teď jsou hodiny povinné meditace.
A to je konec.
To už jsem nerozdejchal.
Možná že to je jenom chycení se ega drápkem za větu to si už nemůžu ani zajít na záchod?
a možná to je poslední záchvěv svobodný vůle předtím, než bude uvržena do moci dědků. Pryč. Pryč.
Odpoledne vyhrazené meditaci trávím úvahama nad tím, jestli mě nechají odejít. Jestli mi dají moje věci, kameru, objektivy, pas. Nebo jestli budu muset volat policajty. Neboť řekli, že odejít z kurzu je zakázáno. Přemejšlím, co by na to BB. Myslím na jeho knihu Zvrácená pyramida, která je celá o manipulaci. Myslím, že by se zeptal, jak se jim podařilo, že jsem neodešel dřív. Protože mi řekli, že nesmím odejít,
řekl bych. To zase rozhodlo.
Chvilku se do meditace zase vrátím, ale vyruší mně dědek, kterej zase komanduje kluky kolem mně, který toho evidentně mají taky dost. Když "mistři" odejdou a nechají nás meditovat o samotě, je atmosféra o něco uvolněnější. Všichni si odpočinou, uvolní se, posadí se tak, aby jim bylo příjemně.
Možná bych to měl ještě vydržet. Možná že se můžu zavřít do svýho světa, ignorovat všechno to kolem, zavřít se za hradbu svejch očí, brát to jenom jako obštrukce, který musím překonat, jak navrhoval učitel. Ale ne. Ne. Přece jsem sem přijel z úplně opačnýho důvodu. Otevřít se. Vidět. Hlas vevniř ještě z posledních sil křičí. Po večeři si jdu pro věci. Starej učitel (ten "hlavní") na mně zase vytáhne věty z Goenky. Je to operace, nemůžeš v půlce chirurgovi říct: Já jsem si to rozmyslel.
Vytrvávám. Nakonec říká, že Goenka sám taky asi pětkrát z meditace utekl, že mu trvalo několik let, než cestu přijal. A že byl nevyléčitelně nemocnej, že nikde na světě mu nemohli pomoct, jenom meditace mu pomohla. A jemu samotnýmu taky. Na okamžik se zableskne pozlátko užitku. Ne, děkuju. Ne, děkuju. Bude to těžší, ale zkusim to sám.
Mluví o tom, jak on samotnej byl nemocnej, jak mu to pomohlo. A jak pak absolvoval vícedenní kurzy, dvacetidenní, měsíční. Tak vida, říkám si. Vaše poslušnost je jenom na deset dní. Zkuste to deset dní vydržet, pak už o nás nikdy nemusíte slyšet.
Tak je to teda tak, jak to bejvá ve všech těch scientologiích a tak -- po úspěšném úvodním kurzu nastupují další a další. Delší a delší. Neustálý Goenkovo zdůrazňování ve večerních "disputacích" (neboli v promítání záznamu jeho přednášky), že Vipašána není sekta, protože učení, který je univerzální, nemůže být sektářstvím. Přijde mi to jako ohloupnutí vlastním učením. Někde v dálce se mi vybaví Čtrnáct předpisů soubytí od buddhistickýho mnicha Thich Nhat Hanha. Thich Nhat Hanhovci mají nejbližší ášram ve Francii, možná že si pro další zklamání pojedu tam.
Musim počkat na "menšího" učitele, aby mi otevřel truhlici s věcma. Můžu učinit dar, aby mohl nastoupit nějaký student?
V našich pravidlech je, že nesmíme přímat peníze od lidí, kteří nedokončili kurs,
praví Starej. Odmlčí se a pak lišácky řekne: Ale támhle je pokladnička, tam můžete něco hodit.
Tak házim třicet doláčů, abych se necejtil provinile, co jsem tady projedl a prospal. Vylejzám ven. Vesnice. Čajovna. Mysl je pořád strnulá. Koncentrovaná na jeden bod. Čaj!
toužebně mámím z čajovníka. A koláč.
Pak ještě jeden koláč. Zostřeným vnímáním se koukám na vesnici. Pomalu, soustředěně. Ženský, jak se hádaj, jak křičej na děti. Starou babku jak z tý nejchudčí chatrče vystrkuje voňavý tyčky na kámen uschout. Myslel jsem si, že bych si koupil, ale spíš smrděj, než voněj, asi budou z kravskejch hoven. Povídám si s chlapíkem, co čeká na zastávce. Koukám na vesničany, na znamení namalovaný na domech, na zemi vysypaný bílým práškem nebo snad pískem. A autobus a hrkání a přeplněnost a randál města a kouř a smog a tisíce řvoucích a strkajících se lidí, utrápenejch, spokojenejch, seroucích u cesty, hádajících se, tajhajících se o rupie. Lituju, že jsem odešel. Měl jsem to vydržet. Město. Noc. Pronajímám si úzkou nudli v nějakým hotýlku za 125 rupek, nemá okno a je asi metr a půl široká, ze sádrokartónu, dovnitř slyšet televize a hlučná muzika z ostatních nudlí na chodbě. Divno je mi. Mysl je ještě celá zmatená. Jsem jako praštěnej lopatou po hlavě. Jsem mimo sebe, nedokážu skorem přejít silnici. Usmyslím si, že si druhej den musím koupit knihu od Goenky, dočíst si zbytek, domeditovat do konce. Hned ráno ještě před otevíračkou stepuju před knihkupectvím. Nacházím knihu. Doma zjišťuju, že všechny ty jednoduchý věty, který z kazeťáku mistr opakoval pořád dokola, že v ní nejsou. Že tam jsou jenom obecný řeči, ale přesně před popisem samotný praxe, jak konkrétně to udělat, je editor utne. Možná by to dalo jeden odstavec dohromady. Ale nejsou tam. Chybí mi něco k dokončení. Jsem v půlce. Dostávám průjem. Rýmu. Den dva jenom ležím a kejchám. Mám pocit viny. A kdykoliv se pustím do meditace, zjišťuju, že ta "moje" už zmizela, je vymyta, že musím do Vipašány. Že se musím koncentrovat na špičku nosu.
V noci potkávám v hotelu jednoho nepálskýho kluka, jdeme na pivo (teda já odmítám a srkám prstem nahoru (Thumbs Up - vypadá to jako indická napodobenina kokakoly, ale a lahvi je napsáno, že to vyrábí kokakola sama, prase se v tom vyznej). Studuje počítače, mám radost, neboť Bengalůr je vyhlášenej jako město hackerů, ale pak zjistím, že Unix považuje za programovací jazyk a dávám mu dlouhou přednášku o shellu. Dlouhý vlasy, vášnivá láska k Jimu Morissonovi a pořád říká, že promrhal pět let života a že teď už musí něco dokázat. Když se ptám, vyjde najevo, že to promrhání znamená, že po střední škole, zatímco spolužáci honili školy a kariéru, poflakoval se pět let na motorce po Nepálu, povídal si s lidma, seděl na kopci, pil rejžový pivo a přemejšlel o životě. Psal a fotil. A taky že je mezinárodně uznávaným faktem, že Buddha se nenarodil v Biháru, ale v Nepálu a že to je jenom indická propaganda, když se tvrdí, že je z Indie. Ber jak ber, pro mně je stejně historie jenom nějakou legendou, folklórem.
Jak rýma poleví, objevuju buddhistickej ášram. Skutečně buddhistickej. Jsou tam veřejný meditace. Vcházím do ohromný haly, okny zatažený závěsama, ticho a měkký tlumený světlo, vepředu se na oltáři leskne ohromnej zlatej Buddha ověnčenej květinama. Jdu až k němu, pokřižuju se, neboť nevím, jaký jiný svatý gesto bych měl udělat. Pak se skoro leknu, těsně vedle sedí v meditační pozici mnich v kaštanovo žlutejch hadrech. Vypadá dokonale vyrovnaně a tak nehybně, že jsem si původně myslel, že je sochou.
Tak usedám taky. Prostor je příjemnej, možná svatej. Medituju, uvolněně, klouzavě, příjemně, těšivě, konejšivě. Jsem doma.
Za chvíli chrám zaplňují desítky mníšků, děcek v řízách, šťouchají se, perou se o motlitební knížky, posílaj si je po podlaze z leštěnýho kamene, pak se utišujou, je meditace, pozdějc společnej zpěv. Místy uchu moc neladí, ale i tak je to z dětskejch hrdel jak mana nebeská. Jenom přemejšlím jestli proto, že něco popírám a proto něco jiného vyzdvihuju do nebe. Představenej klostora by si určitě s Goenkou potřásl rukou. Ostatně, já se asi chystám na kurs znovu, v Čechách.
"We can describe restlessness as a condition of mind generally manifested by a lack of satisfction. On careful observation we see that it is a condition arising out of our lack of awareness of the present moment. The mind is most of the time dwelling on the past or on the future, and appears to flit from one thing to another in an unidentified hurry."
Kusuma Devendra: How to Overcome Restlessness Through Vipassana, The Maha Bodhi, Vol. 97, July-September 1989, p. 50.
Něco se změnilo. Jedu vlakem a vlastně poprvé v Indii si tu cestu skutečně užívám. Vidím každou věc kolem tráhy jako by byla poprvý. Myslím na to, že Terezka psala, jak sarkastický jsou moje texty a uvědomuju si, že jsou opravdu plný negativity a jestli jsem poslední dobou vnímal vůbec nějaký štěstí. Tak a to je teď moje jediný poslání, říkám si. Bejt šťastnej. Aby mi bylo dobře. Krajina od Bangaloru k Půně je nejdřív placka, pak se do ní vkrádaj kopečky, pak skalnatěj a zase se rozmývaj do krajiny. Dieslová lokomotiva dělá ta ta ta ta ta jakoby to byla pára. Občas vítr zanese do kupé trochu černýho kouře z komína. Míjíme vesničky, lidi pasou krávy, kozy, slunce pomalu zapadá, světla vlaku se vylínaj do zvlněný krajnice noci, pulzujou. Občas lampy města roztřeseně promítnou náš stín na nějakou zeď. Naproti mně sedí krásná indická babička, s kulatným obličejem, ve své stokilovosti pravzor indických starých matek. Pubertální kluk z horní palandy vážně, tiše, zachmuřeně sleduje svět kolem sebe. Děcko přiběhne a kouká mi do obrazovky počítače. Do obličeje mi tepe vítr tamparypytam.
21. a 22. 7. 2007
P.S.: Olga, která se též v Indii zúčastnila Vipassánového kursu S. N. Goenky a též z něj utekla, ač až předposlední den, našla na webu výbornej text Harmanjita Singha A Critique of Vipassana Meditation as taught by Mr S N Goenka (PDF, mirror zde). Sekty často pracují s neznalostí, se zamlžováním skrytých předpokladů, s překrucováním tradic, z nichž vycházejí. Tento text Vipassánu pěkně rozšroubovává a rozkrývá. Neříkám, že skandálně. Ale informace jsou potřeba. V Čechách něco podobného dělá časopis Dingir. Škoda, že na webu má volně přístupnou pouze část obsahu.
Klokánkova Homepage > Mother India