Střepy, hledání, pochybnosti, tápání. Jen pro trpělivé.

Mother India - Klokánkův cestovní deník po Indii

Balancuju mezi veřejností Internetu a soukromím deníku, který se snažím si udržet. Nejdřív, vyděšenej reakcema na web, se stáhnu a dlouho nic nepověsím. Píšu jenom pro sebe, snažím se vygumovat cizí oči. Pak přece jenom vybírám z poznámek, protože strašně toužím po sdílení, jsem vlastně sám, tady. Ale hodně cenzuruju. Tak tenhle web není tribuna, hlásná trouba. Je to přítmí čajovny. A tohle není článek, není to literární text, je to šeptaný. Jenom do jednoho ucha, svýho (a nebo ještě jednoho?), a jenom v duchu. Je to pozvání dovnitř, křehký, jak čtení deníku jenom může bejt.

Alice Nellis má krásnej blog na serveru Aktuálně.cz a v prvním příspěvku o tom píše. A Bruno by taky asi řekl, že takový věci na veřejnost nepatřej. Ale nějak na to věřím, že se skrze tohle sdílení můžu s někým spojit.

Tak jenom pro trpělivé. A shovívavé. -klo

A ozve se šepot Vítr ti šeptá, cesta tě čeká, nebo ani ne tak literárně, ale Síla někde na obzoru, za obzorem, těsně před úsvitem nebo za soumraku a vítr povívá. A mně dny strašlivě rychle utíkají, snažím se zabít noci, rychle usnout, ale stejně se mi to nepodaří dřív než v pět a nevzbudím se... no dneska ve dvě. Aspoň malej pokrok. Včera mi bylo trochu blbě. Pár oparů a trochu horečka, lehnul jsme si odpoledne, asi na pět minut, a viděl všechny svoje hříchy a hříšky proti hygieně a jak jsem špinavej a jak oblečení je špinavý a jak se mi tady rozlil ustalovač, kterej pořád ještě smrdí... A zdálo se, že se propadnu do nějaké exotické choroby, ale pak jsem nějak v tý posteli nevydržel, dal si u Krišny ginger-lemon a vyrazil natáčet. A šlo to, trochu. Divný. Strašně divný. Byl jsem za knihkupcema, přinesl jim fotky, s jedním z nich jsem seděl několik hodin za jeho stánkem, spoře jsme komunikovali, musel jsem mu slíbit, že se vypravím do nějakýho chrámu. A že mu udělám barevnou fotku. Ale je z nich nejmilejší, září z něj nějaká strašlivě příjemná energie. Adná, 34 let, dvě děcka. A zavedl mně ještě do jednoho stánku, k jinejm chlapíkům, jeden vypasenej a když zjistil že mi je jenom 25, choval se ke mně trochu povýšeně. A já zase zloděj s kamerou, snažim se loupit okamžiky a stavět film. A vůbec nevím, jestli to je správně.

V noci Ganéš před čajovým obchodem, tea stall, toppery, řiká že obrazy jsou magie. A někdy černá. Byla za ním konzultovat holka, která chce natáčet dokument o zřízencích, který odstraňujou mrtvoly z kolejí, každej den několik lidí v Bombeji zgrejzne na dráze při přebíhání kolejí nebo vypadnou z vlaku. A oni je sbírají a jiný je pálej, ale je málo dřeva, tak je spálej jenom trošku a pak je musej nasekat. A nebo vprostřed pálení se svaly nějak natáhnou a mrtvola se posadí a oni ji musej zlomit tyčí. A Ganéš se hádal s tou holkou, že neni jinej důvod než senzace, k natáčení takovejch věcí, všemožně jí oponoval, dělal si z ní legraci, ale přitom mluvil vážně a filosoficky. A pak když odešla, Ganéš pravil to svý: See, Honza, life is fun. A myslel jsem trochu na Floriána, kterej říkal (zůstává v Institutu, chtěl navždy zmizet do Německa, i když to tu nesnáší a proto asi je i hrubej a ubližuje komu může), že velkej problém na indickejch kolidžích je šikana a že tady to není tak strašný, ale že Ganéš je pro něj součástí toho šikanovacího svinstva. A že v prváku museli sedět a poslouchat jeho opilé promluvy o Tarkovským. Ale vidím to všude tady, jak to je hierarchizovaný, jak se trochu schodím, když řeknu, že jsem druhák; jak final jíři jsou machři a mistři světa a dávaj kázání a ostatní jim nábožně naslouchaj a když někdo přijede po absolvování školy, je to skoro jako příchod poloboha, z onoho vybájeného průmyslu, z Bollywoodu, z Bombeje. A u nás, když přijde nějakej bejvalej student na katedru pustit svůj film, dostane takovou čočku a kritiku, že odchází zkroušenej a naposled si pamatuju Pavla Marka, jak byl zjebán za Houslového rytíře. A tak uvědomuju si, že Ganéš pokaždé, když se spolu bavíme, pokaždé trochu káže a strašně snadno sklouzne k vyprávění spiritualistickejch konceptů života vesmíru a vůbec a možná to je taky jenom hra, kterou hraje se mnou a kterou si užívá, jak človíček ze západu nábožně hltá jeho povídání o vesmíru a vývoji. Jenomže já nábožně hltám i povídání o tavení železa a povídání o vaření čaje a dobrodružství rozvíjejících se poupat teď už mrtvý babičky.

***

Unavenej v noci na ulici říkal jsem si, kéž bych mohl tak na chvíli zase bejt doma a zdřímnout si v posteli. Kéž bych se mohl zastavit na čaj v Čajovně na Valech z kameninový konve... a ve snu jsem se zase opravdu vrátil domů a děly se tam nějaký věci, už nevim jaký. Potkával jsem lidi a vždycky se divili: Ty seš tady, myslel jsem, že jsi v Indii...? A já na to: No, já jsem si to taky myslel. Octnul jsem se tady, ani nevím jak. Nepamatuju si, že bych letěl letadlem. A myslel jsem na to, teď už narozdíl od snů prvních dnů, jak se dostat zpátky do Indií. Tak jo, tak dobrý, tak pokecáme pozdějc... řekl ten někdo a byl na odchodu. Možná nebude žádný pozdějc... Možná zase zmizím.... A myslel jsem na to, že žádnej okamžik se neopakuje a na to, co se učím tady. Dělat věci okamžitě. Bavit se s lidma hned, povídat si, neodkládat hloubku na jindy, snažit se jít co nejblíž. Protože některý z nich už nikdy nepotkám. Možná minu lehoulince ve škole, ale pak odjedu...

***

Tady, z povzdálí, mám vlastně neomezený množství času na cokoliv chci. Na práci, na čtení na psaní, na poznávání světa, na povídání si s lidma. První prázdniny. A chci je využívat a pracovat. Ale taky můžu číst a psát maily... A odpovědi z Prahy dorážej s ohromým zpoždením nebo vůbec, uvědomuju si, jak tam kypí překotnej a šílenej život... Napadne mně, že je nevědomej, ale možná není. Když se člověk nechává v tý bouři víst intuicí... Žít, jak nejlíp dokážu. Nadoraz, na dno. Ale je to na druhou stranu šíleně vyčerápvající. Byl jsem jako ždímanej citrón, kterej ždímá sebe sama, do poslední kapky, protože žijeme jenom jednou. A každej den je jenom jednou.... Ale v rychlosti se ztratila radost. A v cizím městě zůstala Cizota. Jsem fakt šťastnej, že jsem odešel z Prahy. I když kdybych byl víc s Myfem nebo s Violou, který Prahu nějak milujou, možná bych byl vřelejší... A jsem šťastnej, že jsem tady. Je to šance a můžu ji využít...

14. března 2007, 15:56

(...)

Od tý doby jsem nemocnej. Smrkám, pálej mně oči, vím, že to jsou potlačený slzy. A večer je mi úplně nejhůř, vyprosím si od Ganéše čaj a kostku zázvoru, pomáhá mi... A všimnu si, že záchvat kejchání a pálení očí přichází vždycky, když začnu myslet určitým způsobem. Když myslím na konání, co dělat, co rozvíjet... A poslouchám Havlovy a Janotu a vypínám ty myšlenky a uvědomuju si, že se bez toho myšlení snadněji dostanu někam do srdce. Do krajiny, kterou jsem opustil před dlouhou dobou, do místa, odkud jsem se dlouho nedíval. A napadá mně blbá básnička:

Když se příběhy příliš uchopují
řídnou
až pak ruka najde jenom prázdnou skálu
rozdírá se o ni
ve snaze ještě něco vytáhnout
a je to už jenom hysterický křik
o kameni
ale kdybych se zvednul
zjistil bych
že to je jenom jeden
z kamenů
ležících u cesty.

Ale ani napsat to nemůžu, další záchvat, psaní a vůbec všechno uchopování k tomu patří. Už to vím asi měsíc. Možná spíš celý roky. Že jde jenom o to bejt. Právě teď a tady.

Tak sbohem Internete, sbohem Jabko, sbohem maily. Aspoň na nějakou dobu. Zkusím to. Nevím, čím to je, ale je to tahání do jinýho světa.

16. 3. 2007, 14:24

***

A snažím se probourat do přítomnosti jak do nějaký nedobytný pevnosti.

Ležím a zkouším to. Myšlenky se čeřej. Zase se opakuje, zažívá a odžívá, zase ty stejný věci. Práce, programování, vztahy, jsem si jistej, že v tomhletom řetězci můžu bejt furt. Že furt můžu konfigurovat počítač, furt můžu něco instalovat, furt můžu něco vymejšlet, furt můžu něco prohánět hlavou.

Možná mně to naučili v dětství. Že když mi bylo špatně, říkali: "Neboj, bude to dobrý." A já jsem se naučil žít v budoucnosti. Možná to není tím, možná něčím úplně jiným. Někdy jsem si říkal, že to souvisí s tím, že jsem kozoroh. Že ty maj tu vytrvalost. A její tajemství je, že si dokážu představit, jaký to bude až budu v cíli. Vyzkoušel jsme si to v patnácti v těch dlouhatánskejch jízdách na kole. A věděl jsem, že dojedu kamkoliv, protože jsem se vždycky dokázal představit, jaký to bude, až dojedu. Jeden z textů, který jsou možná na jediným místě na světě, ve starém počítači Detvan a kdoví jestli, byl o jedný takový noci. Jak rodiče byli pryč a já jsem se vydal někam do lesa k Velkému Oseku, že tam strávím noc. Na kole. Jenomže jak jsem tam dojel a rozhodnul se, že se utábořím, něco se mi najednou nezdálo, možná jsem dostal strach a musel jsem vypadnout, zmizet. Prodíral jsem se tím lesem bez světla, byla naprostá tma, větve mně rozdíraly, ztratil jsem cestu. Ztracenej někde uprostřed pustiny. A stejně jsem ji pak našel a za deset minut po tom ztracení a největší temnotě a zoufalství už svištěl si to od Libice k Poděbradům a říkal jsem si: "To je neuvěřitelný, já budu za půl hodiny doma, v posteli." A taky jsem byl. Dal jsem si sprchu, čaj z čajovny, první tenkrát, tak to vůbec začalo, tak jsem začal chodit do čajovny, že teta koupila odtamtud dva nějaký ovocný čaje. A když jsem byl nemocnej, slavnostně jsem si ho uvařil, pustil si do sluchátek jakousi podprahovou meditační hudbu od Radany (Zrcadlení a Probuzení se to jmenovalo, bylo to na principu synchronizace mozkovejch vln na alfa beta a théta) a snažil jsem se přijít na to, proč jsem nemocnej a tak se vyléčit. A pak na gymplu, možná že gympl byl jeden z největších intelektuálních skoků v mým životě, pak asi vejška, a pak asi pořád stejně. Pořád vědět o všem, ale povrchně, pořád trochu zbrklej... Ale v tý době jsem začal meditovat na tom meditačním polšáři v malým koutku kterej jsem si na to zrobil. A párkrát to bylo úžasný a silný. Čet jsem v tý době Paťandžaliho Jógasútru na pařezu v lese Babíně. Snažil jsem se úporně tlaky v mý hlavě vyřešit meditací a čtením Junga. S Jungem jsem přestal na FHS, kde byl nějak v nemilosti, s meditací na mikulášský besídce, když mi dal Slunce nebo kdo poprvý ochutnat trávu. Vyzkoušel jsem, že změněnýho stavu vědomí jde dosahovat i jinak, než meditací, jednodušejc. Od tý doby to bylo hodně řídký. V Liboci jsem hodně cvičil hathajógu, měl jsem na to konečně místo, prostor a klid. Na Evropský taky. Nejvíc jsme asi cvičil na začátku prváku na vejšce, když jsem studoval dvě šílený školy současně. Musel jsem cvičit po večerech, abych se z toho nezvencnul... Abych dobral energii. Teď v Dvořákově jsem byl zaplněnej krámama a tady v Púně je postel, do který se nevejdu, nebo špinavá podlaha z hrubě přitesanejch kamenů. Než jsem odjel do Indie, necvičil jsem jógu asi měsíc, takže teď to budou dva. Vymlouval jsem se na místo a tak... Ale teď se snažím meditovat, soustředit se do přítomnosti. Nejde to. Snažím si vypomáhat koncentrací na tělo, na dech. Na okolí, na smysly. Co všechno cejtim? Co mně kde mačká, bolí? Jak proudí dech? Jak se to ve mně hejbe? Chvilkama to jde, trošilinku. Chvilkama ne. Ale myslím, že to je začátek. Tradice cvičení a meditace byla snadnou marihuanou přetrhaná, teď je potřeba navázat, asi spíš začít úplně od začátku. Moc to nejde. Myšlenky mi odběhnou k webu, zapínám počítač... Ale pak toho nechám, pořád mi je blbě a zase zalezu... Nevím jak přerušit tok myšlenek, ten šílenej běh, "aspoň na vtéřinu," vzpomenu si na Violinu větu z Animy a zase myslím na stříhání a skládání a že bych tady doopravdy ten film mohl dodělat... A zase mně to myšlenka napne k počítači a Final Cutu a zase z toho vypadnu. A když vzdám svý snažení, otevřu si zase Jógasútru. Vybafnou na mně hned první dvě věty po větě úvodní:

2. Jóga je ovládnutí činnosti mysli. (Zastavení proměn myslícího principu.)

3. Když je mysl ovládnuta, Já nepohnutě spočine ve svém původním neproměnlivém stavu.

17. 3. 2007, 2:24 AM

A schovej si tyhle pseudonáboženský kecy pro někoho jinýho, říkám si ještě později, když už zase nemocnej jenom ležím a nemůžu už nic jinýho než ležet. A ráno se vypařím nasnídat ke Krišnovi, dám si rizoto, ale sotva si ďobnu, nenatlačím do sebe ani sousto, totální nechutenství, horečka, musím utéct, zbaběle platím u pultu, nečekám na číšníka, stydím se, že jsem to nedojedl, málem bych zvracel. A u brány potkávám Radka s Martinou, přijeli za mnou, ten Radek, co jsem ho potkal pár dní před odjezdem na chodníku před FAMU. Pak seděj u mně v pokoji, konečně slyším češtinu, po měsíci to Čááááu, zní nějak divně, trochu nepatřičně, udivujícně, ale stejně nádherně. Moc je nevnímám, mám asi ještě horečku, prohlížíme si jejich fotky, pouštím jim kousek mýho filmu, o kterým ještě nevím, co bude, večer jdeme na divadlo studentů zdejší katedry herectví, velkolepá výprava jak z džízs krajst superstár, mnohaúrovňová se spoustou á la filmovejch lokací propracovanejch do posledního detailu, ale padám na hubu. Jdou taky, že prej tomu nerozuměj, kdybych byl při smyslech, asi by mě to bavilo.

Radek má sebou knihu o Tantře od Andréhho van Lysbetha, pamatuju si moc dobře tu pasáž, která mi tu knihu znechutila, vzpomněl jsem si na ni před pár dny při čtení A Cultural History of India, a teď o ní Radek mluví, pamatuju si na tu Lysbethovu pohádku o tom, jak Dráviďani žili ve věčné lásce a míru, než přišli zlí Árijové a všechno zkazili. A zotročili a znásilnili. Jako každá pohádka to budí nedůvěru. A jako každý idylický líčení zlatýho věku to patří spíč někam k mýtu než do reality.

***

K čemu jsme celý život sami, než abychom sami svědčili?

--Oldřich Janota: Sen o Makové hoře

Genciánová violeť, tohle spojení, jak jsem ho zaslechl na gymplu při hodině biologie, měl jsem hned sluchovej orgasmus. A nějakej ten nemocnej den jsem si se sračkou na Internetu hledal všechny možný podoby střevních bakterií a dostal se až k tomu, co je to to grampozitivní a gramnegatiivní barvení, už jsem to ze školy zapoměl... A zase mně vzpomínky v horečce vedly na gympl, podrobněji, než předtím, když jsme ještě měli Havránka, kterej, jak si uvědomuju, dokázal o biologii mluvit tak obrazně, že se každej lísteček a každej brouček a každá buňka staly malým dobrodružstvím. Sestro, šílený dny za mnou. Když už si myslím, že jsem se z toho všeho vyležel a když probdím celou noc, abych vyrovnal spánkovej deficit a abych se dokázal budit normálně a dostat se z kobky. Je šílený vedro. Spalující, zabíjející. Uvědomuju si, že jak jsem si pískal, že zdejší klima zvládám dobře, zvládal jsem dobře teploty v mistní zimě. Jedeme na M. G. Road (aneb Třídu TGM - Alice říkala, že to jsou celý Indové a kdo že to má vědět, že M. G. je Máhatmá Gándhí Road. A že to je v každým městě tahle ulice. Tak my taky máme skoro v každým městě nějakou ulici TGM. A chudák Ind, kterej hledá Masaryčku...)

(...)

****

Už je mi dobře, jenom kašlu. V těch dnech, ještě na hranici nemoci se něco stalo. Vylezl jsem ven s foťákem, že budu fotit písmena, šlo se mi ztěžka, vlekl jsem se, a jak se vleču, uhoděj mně do očí fleky. A další. A krajina celá ze stříkanců od téru, prachu a kamenů, jak čínská tušová malba. A zabral jsem se do toho, jako už dlouho do focení ne. A to ke mně skrze fleky začal mluvit Bůh, děkoval jsem v duchu a posílal pozdravení Viole fotící stíny, myslím se stejným pocitem. Uvědomil jsem si sebe samotnýho kmitajícího ulicema předtím, lovícího obrazy lidí, kterejm ani nerozumim, ani nepomůžu... A vláčel jsem se tou uličkou, jednou jedinou, vyčerpanej horečkou a řikal jsem si: jo proto Sudek fotil takovýhle věci. Protože byl kripl. Protože měl jenom jednu ruku, protože byl pomalej. Tak chodil pomalu, s těžkým stativem a ohromným foťákem, válečnej veterán. Teda, ale ten ty věci ze srdce miloval, napadlo mně, však já jsem tyhlecty nalézaný zátiší miloval taky ze srdce a proklínal jsem všechny teorie fotografie a všechny školy, že člověku zasviněj hlavu a vzdalujou ho od srdce. A možná to je začátek nacházení srdce tady, říkal jsem si. Že by? Konečně? A vzpomněl jsem si na Kieślovskégo Dekalog, kterej tady běží na pokračování, jak hlavní hrdina na smrt nemocnej pozoruje fleky na nemocniční stěně. Tak taky já, když jsem odešel ze svýho pokoje, že jako jdu fotit, musel jsme si sednout na schodech a dejchat a odpočívat a přemejšlet. A koukal jsem na skvrny, fotil bych je s milostí totální, kdyby byly přírodní, kdyby nebyly vytvořený studentama Art Direction pro nějaký natáčení.

***

A poslouchám v horečkách Janotu a tahle písnička mně uhodí jako blesk:

Chvíli jasná chlebem,
chvíli pustá trávou polních cest
chvíli křehká ohněm,
chvíli ledem,
jsi můj druhý břeh.

Celé dlouhé roky
jako spící motýl
na okenním skle,
v patrech cizích domů
slýchávám tvé kroky
a ve větru tvůj dech.

jsi můj druhý břeh...
můj druhý břeh

Jako spící hvězdář v údolí
cítí v zádech žlutý měsíc stát
když odcházíš,
jsem jako mrzák brz holí
ale pak se cítím snáz.

Rozdáváš se setměním
trháš peří o hedvábnou klec
oplácím tě za zranění zraněním
a pak říkám
tak si leť.

Jsi můj druhý břeh
můj druhý břeh.

A jako opilý muž na rohu
který byl náhle
zasažený bleskem,
jsme poznáním podobni zralým plodům
ale nakaženi steskem.

Jsi můj druhý břeh,
můj druhý břeh.

Jsi můj druhý břeh,
můj druhý břeh.

A hledám si ten neuvěřitelnej text na Internetu a zjišťuju, že skoro na každým albu je v jiný variantě. A píše Zdeňka, že Bondy málem uhořel a že leží v nemocnici na popáleninách. III. stupeň. A že nemluví a je to s ním nahnutý. Že asi chytil od cigarety v posteli. To mně zasáhne ještě víc, to je šílený. Přemejšlim, co dělat, nevim.

***

(...)

Myslím, že bychom si vlastně mohli rozumět. Ale ta hlubinná chladnost... brr.... Ale to taky může bejt jenom chyba pozorování. Ostatně asi všechny averze budou chyby pozorování, nebo chyby pochopení. A tak aspoň vim, že chci buddhismus. Tak s tím taky můžu něco dělat, dyk jsem v zemi, kde vzniknul...

Ale ještě jedna důležitá věc mi došla. V tý horečce a vyčerpání totiž se zastavily hlasy. Psavej. A vyprávivej. A dopisovej. A sebeobhajovačnej-lživej, chránící před hlasem superega. A myslím i hlasy superega. Neměl jsem vůbec potřebu psát a teď, když nesedím před počítačem, úplně nemám. Trochu teda jo. Ale uvědomuju si, že normálně žiju v diskurzu vět. A že neustále k něčemu vytvářím nějaký věty, nějaký věty k někomu v duchu vysílám, i kdybych je nikdy reálně nevyřknul. A že mám hlasy odmalička. Ten lhavej je nejzákeřnější. Protože se pořád cejtim nějak provinile, vytváří neustále vysvětlení, proč něco dělám, který můžu použít, kdyby se mně někdo zeptal. A to extatický focení v tý uličce těch fleků totiž skončilo nějakou zvědavou tetkou, která se zeptala: A proč to fotíš? A já na to: Protože se mi to líbí. Ale v duchu se mi už začal rozvíjet apologetickej dialog o kráse všednosti a bylo to v háji. Ale docela mně naštěstí horečka nepustila, takže jsem na chodbě před automatem na pití našel naprosto výborný fleky milenců. Ale secesně barokně bizarní a ještě někdo tam upustil nějaký roztrhaný lístky, který tam dodělávaly takový akcenty. Milenka s našpulenými rty byla trochu děsivá. Chlapík trochu rozmlženej. Bylo tam málo světla. Zkusil jsem tři expozice, asi ani jedna z nich nevyjde. Škoda...

Jsem tu trochu ztracenej. Už druhej měsíc na jednom místě. Furt všechno dokola. Dodělám článek. Zjistím, jestli budu točit tu dokument o kompjuterech. A zvednu kotvy. Nechci ztrácet cenný dny.

24. března 2007

***

Večer se jdu mrknout, jestli je projekce, s hlavou kterou chci vyprázdnit od počítače... A není, je neděle, i čajovna je zavřená, říká mi Uncle, zastavuje mně na chodníku. Pojď s náma ke Košíkovi. A dem a je tam pár lidí, kouříme jointy s Rivuem a Ganéšem. Mlčíme, sedíme. Ganéš-ji spí. Košík si čte knížku. Má až pedantskej pořádek, kterej neustále udržuje, kameraman beze smítka. Tady v noře by se mu nelíbilo. S Rivuem a jednou sympatickou holkou se učíme slovíčka. Rivu chce studovat v Čechách, takže nejprve se učíme slovo "nekonečná cesta" a oni mně v hindí "padmit"...něco. Lituju, že to nenahrávám. Byl by to nádhernej zvuk pod titulky filmu. Indickej hlas neuměle vyslovuje "nekonešná sesta" a českej hlas se neuměle učí indickou verzi, navzájem se upřesňujou, hlasy zněj do tmy, překrejvaj se. A pak se chce naučit slovo uprchlík. Proč proboha? Dělá jim problém ch. Bez kch. Jenom ch. jako když si oddechneš. upr"oddechnutí"lík vypadá vtipně. Ale nesměju se. Asi jsem někde potratil humor. Škodolibej možná. A oni mně učej v "hindí" písmena. Vždycky záleží na nějakým rozdílu ve vyslovování, kterej pořádně ani neslyšim. Nadšenej, že se zase budu učit, vydávám se k sobě do pokoje.... Smrad a špína a nevyprané prádlo... Do kterého se mi samozřejmě nechce...

26. března 2007. 0.35

***

A mám zas něco jako depresi. Dneska jsme měli další část workshopu s Belgičanama, jedna bábrle pouštěla svý filmy. Ale tak do hloubky... Strávila na místech, kde natáčetla, 2 3 5 let... Poslední film byl o pasťáku, pak natáčela paralelně v ženským vězení a v pekárně dělnice. A když slyšela ty příběhy, nemohla jinak, než o těch lidech natočit hraňák, převážně tam sami hrajou. Tak poctivý filmy už asi dneska dělá málokdo... To mně zasáhlo... Ale včera... Měli jsme workshop s Borisem Lehmanem, asi nejstarším chlapíkem z tý belgický expudice. Krásnej dědula s kšticí a ohromnejma očima, pořád s kamerou nebo s Nikonkem a 1,4 Nikkor objektivem, cvaká pořád něco na ČB film, Kodak, stejnej jako mám já. A ten workshop s ním spočíval v tom, že jsme jeli školním autobusem na jednu křižovatku, kde jsem se už kolikrát předtím poflakoval, a natáčeli. Skoro všechno. Skoro systematicky. Tu ulici, její život. První den mně to docela nadchlo. Druhej den jsem měl náladu debil, rozflákal bych všechno. (...) A tak si trucovitě natáčim cestičky mravenců. (O kterých později -- u toho nejsem -- Boris prohlásí, že to je překrásnej metaforickej záběr, kterej se stane závěrečným záběrem filmu. Ale není to náhoda, mravence tady sleduju i natáčím furt, pěstuju to vidění) a pak jdeme do restaurace, do nějaký drahý zase, jak vidim ceny, chce se mi utýct, nakonec mně skromnej oběd rozdělenej mezi dva přijde na stovku, pro Belgičany nic, pro chudý indický studenty ještě víc a utíkám trapností cestou z tý restaurace si fotit. (...) A smutně a rozpařeně v poledním žáru chodím po městě a zpívám si ztracený ve světě.... ztracený ve světě (...) A fotim nápisy a typografii a je mi smutno... A dlouho chodím a upíjím pouličních nápojů, nezměrný počet, podivně servírovaná lime soda, chtěl jsem sodu a ne jen vodu jako minule, aby zas nebyla nějaká podezřelá, chlapík vymačká citróny do skleničky a přidá sůl a cosi červenýho, co dělá pak sodu chutnající po Poděbradce, asi nějaká železitá sůl... a pak otevře tu asepticky zazátkovanou láhev kinley, zacpe špinavým palcem, napění a tenkým čůrkem stříká do sklenice, dokud láhev není prázdná a soli promíchaný, buď zdráva, aseptičnosti. Teda slaný a pěkně hnusný to je. Ale do vedra... asi věděj co dělaj. Usedám v nějakým kusu parčíku u vody, oplocenej, kterej vybudovali asi aby se tady člověk mohl chvilinku cejtit pohodlně, aby se místní municipální správa měla čím chlubit, připadám si chvilku jako v Praze na Karláku, připomene mi to ty první roky na vejšce, kdy jsem ještě míval čas se procházet, poflakovat po městě, rozhlížet se, vybírat si, co bych tak dneska mohl dělat... A sedím a trudně si říkám: Co teď? Co dělat? Co proboha chci? A uvědomuju si že po hodině putování jsem jenom kousek od toho místa, kde zuří naše natáčení, na který jsem nasranej, že to je turismus, přiběhnout na nějaký místo, vyždímat ho. Ale zase obdivuju tu svým způsobem objektivitu natáčení, to, že se nezaplejtaj s lidma a jenom je pozorujou a natáčej běžný projevy. To je dobrý. Ale zase na druhou stranu co je na tom objektivního, když ti přede dveřma stojí skupina studentů se dvěma stativama a kamerama a tágama a ty stojíš a čumíš a jakože si hledíš svýho... A mám chuť do svýho natáčenní... trochu.... a trochu nevím, jestli to s těma knihkupcema, hackerama etc má vůbec cenu. Najednou tam to srdce necejtim. a kde ho cejtim? někde u bohů... u kterejch? nevim? běžná každodenní obřadnost to asi nebude... i když kdo ví... ale asi ne... a kodrcám se dál, dalších pár pokusů o fotky a naštvaný přeslýchání všech těch výkřiků Halo, Baba! od krámků, kam mě někdo chce nalákat a něco nesmyslnýho mi vnutit. A to BABA, který znamená svatý muž, mi zní vždycky tak ironicky. I když jsem vypozoroval, že si tak někdy říkají i mezi sebou. Možná něco jako naše Haló, mistře! I když to je teda taky ironie plný... Musím se někoho zeptat, jaký to má zabarvení. Tak ale přeslýchám to, nechci slyšet, zastavovat se, navíc všechny tyhle kup si boty kup si ponožky kup si knížku kup si banán... už mně to štve... a ploužím se ulicema a zastavuju se na nějaký nesmyslný nápoje, jeden ledovej, mango mlíko, to je vzpruha, zastavuju se u stánku a přemejšlím, jak si o něj říct, jeden mi přistane v ruce... tahle část města mi najednou něčím strašlivě připomene Železnej Brod, když jsme byli malí, nějakou ošoupaností a vůní vazelíny, nějakej kluk spravuje motorku na ulici a otevřený krámy... najednou se mi to líbí... to je ono... hlouběji a výš... je mi dobře... a procházím městem a na chvilku, na chvilénku se zaleskne zase to světlo, který miluju a kterým bych fotil k uzoufání a šíleně a hravě, ale mám barevnej film na cedule a tak bez povšimnutí jdu dál... a podél řeky a najednou zjišťuju, že vstupuju do skutečnýho slumu, najednou všechno smrdí močí a baráky jsou poskládaný z vlitýho plechu... a mám pocit živelnosti, živočišnosti a opravdovosti... po všech těch restauracích a klimatizovaných místnostech, kde jsem trávil čas až do teď. do srdce slumu se neodvážím, ale jdu po mostě plným reklamních nápisů, který zamalovali namodro, takže to je nádherná šmuhatá zeď, skrze kterou občas něco prosvítá, ulovím otazník uprostřed modrejch skvrn, dítě ze slumu mně pozoruje, připadám si trochu nepatřičně. co mám za starosti já a co ten kluk... a jdu dál, na korbě good's carrier najdu volavku pěknou, fotím si jí, jsem vyčerpanej, zajdu do nějaký džusárny na třtinu, všichni maj čepečky nebo kozí bradky, jsem asi v muslimský čtvrti ale zpoza lisu se směje ganéš nebo hanuman nebo někdo a vzadu, jsme v průchodu, vzadu pavlačovej barák plnej života a věcí, kouzelnej... a zase tam nevstoupím, držím si svojí hladinu. držím si svoje bezpečí. proč nejsem jako v., která se noří a padá do hlubin všeho? proč se nenořím do lidí, jak jsem se noříval? a kterej rozum přebil moje focení, že už to neumím? a ploužím se dál a sluníčko zapadá a tohle je už trochu míň slum a kamenitý zdi mi zase připomínaj Železňák, kterej miluju ze srdce. a vím, že se sem musím vrátit. a že tady profotím boty. a všude. že jde o to pokračovat...

a táhnu se dál, už je skoro tma, uklízím foťák, vlezu do nějaký restaurace, kde maj vyložený vody, mezi tím jsem ještě někde vypil čaj a zkusil tu LIMCU, citrónovou limonádu, co maj všude, ale je to od the coca cola company a napsáno je na tom uklidnění že doesn't contain fruit, takže nejsprostší lahvová limonáda, vida, i tohle korporace umí, když je potřeba. proč to tady proboha pít, když za stejnejch patnáct rupií je sklenice čerstvýho džusu bez přídavku čehokoliv. a kluk v čajovně mně na tý lahvi limcy ještě chce natáhnout a stejně tak v restauraci si říkaj 15 rupek za vodu, která má stát dvanáct. tady ukážu na cenu, MRP, maximum retail price, neboli SMC, je jim to trapný a berou si dvanáct, v čajovně se jenom kluk začervenal a lhal dál... ale hádat o padesát halířů se nebudu.

A usedám v tom parku a indošové kolem choděj podezřele rychle a uvědomuju si, že ten park je taková klikatice, jak využít co nejmenšího prostoru k co nejdelší trase a oni to probíhaj fakt rychle jak kdyby dělali jogging. a hodinu na ně vejrám, prohlížím si jednotlivý lidi, přemejšlim, proč kdo do toho parku přišel a co je zač. a děcka v džínečkách a nažehlenejch tričičkách, nedělní procházka v parku jak v Poděbradech na kolonádě, tátovy fotky z dětství a asi i naše, a vzpomenu si na děti ve slumu před hodinou, který mně tahaly špinavejma rukama za ruce ať je vyfotim a já už z toho byl znechucenej a skoro křičel že ne. a pak jsme stejně fotku udělal a kdybych měl víc filmu, zůstanu s nima klidně celej den a hlavně černobílej film kdybych měl, zůstal bych s děckama celej den a objevoval jejich světy... nechal bych se vláčet jako zvířátko a při tom fotil... a myslím na ten workshop, že to je stejně povrchní a turistický, že belgičani přijeli do indií na čtrnáct dní, přelítávat z konce na konec, a že teprv tady mi dochází, co by ty jednotlivý lidi mohli bejt zač a že bych zase měl bejt chvíli na ulici a jenom se dívat. a bejt nahej, jenom s foťáčkem, odhodit na chvíli všechnu ostatní techniku. i tak to je je moc, i tak je ten foťák rozdíl, jinej svět. i tak to je šmírování a turismus a senzace. a chci aby to bylo srdce...

a je noc. a myslím na to a ten rozhovor s josefem koudelkou:

Frank Horvat: You ask if I have made good use of my vision. I believe I have used it too little. Photographers like Henri (Cartier-Bresson) always have a camera with them and are looking all the time. I don't know how to do that. Right now, for example, I am not looking, my mind is occupied by words.

Josef Koudelka: What do you mean by "I am not looking"?

Frank Horvat: I am not looking with the idea to make a photograph.

Josef Koudelka: How are you looking?

Frank Horvat: I am seeing only a few of things around me. Only those that I want to see.

Josef Koudelka: But to see what you want to see, you have to look. And to choose..

Frank Horvat: It seems to me that, to see "photographically", I have to prepare myself in advance. Possibly for a long time. For instance it would be difficult for me, on my way out from here, to make photos of Paris. To see, I would have to go to another city, say to New York, live in a hotel room by myself and start walking through the streets, at first without a camera. And little by little I would begin to see. In the same way, I wouldn't know how to make a portrait of a woman, just off the hip. I would have to think about her, to imagine her. She would have to prepare herself or to be prepared with someone's help. And even then, when I would eventually be facing her, with my camera, I might not feel ready. It could take me two or three hours to understand her, little by little, through the viewfinder.

Josef Koudelka: Perhaps because you want to understand. Me, I do not try to understand. For me, the most beautiful thing is to wake up, to go out, and to look. At everything. Without anyone telling me "You should look at this or that." I look at everything and I try to find what interests me, because when I set out, I don't yet know what will interest me. Sometimes I photograph things that others would find stupid, but with which I can play around. Henri as well says that before meeting a person, or seeing a country, he has to prepare himself. Not me, I try to react to what comes up. Afterwards, I may come back to it, perhaps every year, ten years in a row, and I will end by understanding.

(1987)

a přijde žebračka s tím podnosem s barvičkama a svatým obrázkem a mističkou na drobný a mázne mi na čelo tečku a já si řikám tak a je to požehnaný a odehnal bych ji skoro, kdyby nebyla tak laskavá a vmžiku je u ní policajt a řve na ní neříkal jsem ti něco?! ale ona klidně počkej chvilku a domalovává tečku, pečlivě, dávám jí rupii, možná se maličko ušklíbne že jenom jednu a odchází. je to posvěcený. ale já si uvědomuju jak zase sebe vnímám krze tu tečku, jak teď si říkám, teď se na mně všichni musej dívat, hele to je ten americkej turista, co si navíc nechává dávat svatý symboly na čelo, kterejm ani nerozumí, a propadám se studem a přestávám se dívat. a zaplouvám pak po cestě do nějaký restaurace a večeřím, vždycky když z nějaký vylezu tak jakobych nevěděl, co se svým časem, připadám si jak západoněmeckej turista na dovolený v krkonoších, tak co budeme dělat, dáme si pivínko (čaj) a trošku se projdeme... a stydím se za sebe ještě víc.. je noc... zalejzám do svýho pokoje, jsem osamocenej a samotnej a nechci zase vířit kecy s místníma studentama zase bla bla bla jak se máš dobře a co film, natáčíš, a co to bude bla bla bla já natáčím tohle tak čau bla bla bla.... a hledám na blozích nějaký vlídný slovo, pak se probírám básničkama na internetu, skončím u Jana Buriana, kterej má v Pražským deníku fejeton o Hotelu Savoy (a hele), písničce od Janoty. Pak upadnu a spím. A teď si na to vzpomínám podobnej večer, vůbec venkoncem nevím, co bych chtěl dělat a co bych měl dělat. Rozhodně ne zůstávat na místě. Zkusím zítra zase vířit kontakty. jestli má smysl natáčet. a fotit.

(...)

A jdu z večeře u krišny a kdyby nebylo čtvrt na jedenáct, dám si z nedostatku jinačí činnosti ještě jednu večeři, za chvíli otevře ganéš toppery, zajdu tam asi na čaj, budu tam chvíli sedět, nebude se mi s nikým chtít mluvit, tak zaplatím čaj, srdečně se rozloučíme s ganéšem, kterej vaří a nemá na povídání čas a odejdu zpátky.... teď to vidím, ten rozdíl v energii, nějak jsem se poslední měsíc zastavil, jsem na místě.... možná proto, že jsem si tak vyčítal to neustálý spěchání někam, to neustálý konání.. teď nedělám nic a skoro se nudím... tak tudy asi taky ne... pomrkávaj na mně učebnice hindí a sanskritu, tak možná do knih se ponořím.... i když ani tu náladu nemám. něco mi chybí, nějaká prázdnota v srdci... možná by tam zapadnul ibiškovej koktejl s meruňkama a nebo posezení u babičky v kuchyni se štrůdlem, do kterýho dala hodně ohřechů, to schválně, že je mám rád. ale to už nikdy nebude. to už neexistuje.

(...)

musim si ráno dát budík a vyrazit za svítání... a možná konečně už někam odjet taky... prosím. pryč... pryč... nikdo nikam nespěchá... nikdo nic nedělá... nikdo nic neřeší... nikdo nic nepovažuje za důležitý... aspoň takovej pocit mám... FAMU je uspěchanej úl oproti tomuhle.... tak něco... něco tvořit... vyřezávat ze dřeva... něco aby vznikalo... mám mezeru...

A jediný, na co myslím cestou nocí je: OBRAZ TĚ SPASÍ. Protože vždycky jsem očekával spásu od fotek. nebo od filmů, dokumentárních. Ale málo dobrejch jsem tady viděl, který by mně zasáhly. A nebo bůh tě spasí ozývalo se tichounce vzadu v hlavě...

Ale tak už jsem tady. Tak musím toho nějak využít. Absudrní, že si to říkám na místě, kam jsem vždycky chtěl nejvíc. V každým případě budu potřebovat jazyk a tělo. Pamatuju si, že v Liboci jsem jógu někdy cvičil z nedostatku jiný činnosti. A vždycky když vidim nějaký obrazy z vězení, jako dneska, říkám si, že kdybych se do vězení dostal (a vždycky mám podvědoměj pocit, že jednou dostanu z nějakýho absurdního důvodu), že budu celou dobu meditovat. Že tam na to budu mít čas. Tak možná ho mám tady... A možná mám čas promeditovat se až k samádhí...

28. března 2007, 22:42

Pokračuju dál ve studiu Sanskrtu. Po malinkejch kousíčkách. Nedávno mně děcka učily správně vyslovovat hlásky a jedna holka říkala: Sanskrt není těžkej. A je lepší se naučit Sanskrt a pak se učit další jazyky, než se naučit rovnou Hindí. To se ti pak ostatní indický jazyky učej hůř. (A Dušan Zbavitel píše v předmluvě k Upanišadám, celoživotnímu dílu, že naučit se sanskrt je pro nás skoro nemožný, minimálně úkol na celej život a ani pak si člověk není jistej) Tý noci jsem zase ulehl do knih. Moje výzkumná stanice se teď sestává z lůžka bez povlečení (namočil jsem ho k vyprání a neteče voda), už docela slušné hromady knih, zápisníku a notebooku se slovníkem. když něco nevím, vyhledávám ve Wikipedii. Takhle jsem tady napsal článek pro Typo. Možná že se v tom dá nějak pokračovat. Ale v žádným oboru nejsem dost vzdělanej, leda že bych dělal novinářský reportáže. Ale nejlepší je asi psát si pořád deník.

Upadnul jsem brzo do spánku.

Vyčerpanej natáčením, sledováním filmů. Viděl jsem v archívu další filmy od Benedicte. Přijely tři Belgičanky a tři Belgičani, všichni jsou výborný. Ale jak vidím filmy Benedicte, byl bych hotov se okamžitě zamilovat. Natáčela dlouho v pasťáku, výbornej dokument. Pak dělala nějaký video, audio a foto workshopy ve vězení pro ženský a v zařízení pro uprchlíky. Nejen, že z toho pak sestříhala výborný filmy, ale ještě ty příběhy pro ni byly tak silný, že natočila hranej film v tom ženským vězení, jmenuje se Kousek nebe. Je to teda pani tak možná už čtyřicet nebo padesát. Rád bych si povídal, ale asi nějak nechce. Ale je to snažší, než s Indkama. Povídám si skoro jenom s chlapama tady. Ženský maj svůj tradičně separovanej svět. Ale jednoho večera přišla Z. (se svým chlapíkem, nutně) podívat se na filmy z FAMU. Pak chlapík odešel na ňákej mejdan, my za ním. Povídali jsme si tam trochu. Je z docela pozápadněný rodiny. Vdala se už někdy ve 24, je jí 30, vůbec bych to netipoval. Ale nežije s tím chlapíkem, rozešli se, je jí to normální, její rodina je pozápadněná, neženila se coby arranged mariage (jak je tu ještě pořád obvyklý), ale z lásky. A možná, že náš novodobej koncept romantický lásky je to, co selhává, možná proto se polovina manželství rozvádí a Indové, který jsou nucený spolu žít, daně, to prostě všechno nějak překonaj a nakonec se i milujou. Ptám se už v opilosti na tom mejdanu, co jsou Z. hlavní témata. Samota. Neschopnost bejt s druhejma. Nenaplněná láska. Když odchází někam stranou, bavím se s Indkou z animace. A že co jsou její témata. Ale nedokáže odpovědět, nakonec vyjde najevo, že asi nic neřeší. Nevím, jestli nejsem nějak extrémně příchylnej, možná že ty erupce mužský energie jsou cejtit a nějak odpuzujou... Chci bejt ve vyrovnanosti.

Čtu Bhagavadgítu. První zpěv jako v klasických eposech a Bibli pojednává o tom, kdo je kdo. Druhá o tom, že povinností je sloužit, bejt hrdej Árijec, bojovat, neztrácet odvahu, mydlit nepřátele. A jak se vypořádáš s tím, že někohho zabiješ? ptá se Ardžuna Krišny. Hele, chlapče, smrt a život jsou jenom iluze, takže to je jedno. Něco jako když se ptali papežského preláta při dobývání Jeruzaléma, jak mají rozpoznat, kdo je křesťan, aby je náhodou nezabili. Bratří moji. Zabijte všechny, Bůh své pozná. Aspoň tak nám to vyprávěla úctuzasluhující profesorka Pešková o dějepise na gymplu. Dostalo mně to. A je to podobný. Třetím zpěvem, jakoby to psal někdo jinej, úplně jinej styl a o hlubokých duchovních věcech. O nepřipoutávání a tak. Je to teda pěkně násilný. A etika zabijte všechny, Bůh své pozná je daleko od Buddhismu, kterej je mi blízko. Tak asi zase v noci přemejšlením docházím k tomu, že tady v Indii se zase budu muset obrátit na Tith Ňhat Haňha.

***

(...)

A to radši budu meditovat. A to si radši budu všímat listů na chodníku. Zase myslím na Cvrčka. Zase jakoby mně to hodilo do konání. Ohromný dilema. Vím, kam ho směrovat a vím, že je možná jediný správný čas, protože za pár let už to bude běžný. A vlastně i pomaličku je. A jestli má cenu se s tím vším lopotit. Ale zase vidím Kyberii a říkám si, že má. Používat ten software k vytváření malejch autonomních skupinek... Anarchie... Ale to pak i nutnost decentralizace, anonymizace a tam už to začíná bejt tak abstraktní, že už ani nedohlédnu. A složitý.

Zpívaj ptáci, vyšlo slunce, začíná raní hlomoz. Asi půjdu na Hannumannův kopec. Zase pomaloučku začínat. nevím, co tady dělám. Napadlo mně, že všechno vybavení, kamera, foťák, notebook, že to všechno má omezenou životnost. A co když se mi kamera rozbije (ta je tomu nejblíž, stařičká, křupavá), a já nebudu mít ani minutu materiálu? Chtěl bych zkusit nějaký střihačský cvičení, hrát si s materiálem. Ale disk mám zaplněnej nakřečkovanejma filmama a moc materiálu se tam už nevejde... Chtěl bych sii zkusit různý způsoby střihu. A naučit se pořádně s tím FCP...

A možná že i s celým tim slavným učením se Sanskritu a Hindí je to stejný jako se vším. Proč jsem se nenaučil na kytaru. A kolik jazyků jsem se ZAČAL učit. Španělsky, francouzsky, rusky, cikánsky. Mám vždycky nejvíc chutě do začátků a pak to opadá. A možná to je všechno o trpělivosti. Ale možná taky, že na věci, který člověka opravdu bavěj a berou, není žádná trpělivost potřeba. Na focení třeba. Ale i v tom jsem teď nějakej lapenej. nevím kam dál. Možná proto, že první filmy dopadly tak bídně, nebo si to aspoň myslím. Možná to je jenom proto, že jsou blbě zpracovaný a blbě naskenovaný. Chtěl bych dneska strávit třeba celej den třeba na jediným plácku a tam fotit co se děje. Ale rozumět tomu. vědomě. vědět, co se děje.

včera jsem si dal jointa u řeky a natáčel havrany a vážky. přišel ke mně chlapík, vlastně každou chvíli ke mně někdo zvědavě přišel a koukal mi přes rameno. chlapík mi v Hindí vysvětloval něco jako Hé, pár prašivejch havranů. To já mám něco lepšího! Pojď se mnou... Nechal jsem se vést a ukázal mi triumfálně svoji holubárnu (to u vás nemáte, viď?), poručil vypustit holuby, abych natočil, jak odlítaj a jak se zase vracej... Seděli tam na zídce a bavili se, vím, že jsem stejně nevyužil tý situace. že jsem ji nenatočil, jak jsem mohl... ale hlavně za každou takovouhle situací přichází otázka střihová: k čemu? proč? k čemu to bude? co z toho postříhám? a nechci-li myslet na střih, proč už při natáčení neustále měním velikosti záběrů, dávám si pozor na návaznosti, na osu, proč dělám materiál tak, aby šel stříhat? jsem z toho smutnej, že jsem daleko. že vlastně ty technický poučky a rady, jak záběrovat, jak tou kamerou hejbat a všechno, že to vlastně stojí mezi mnou a obrazem. mezi mnou a chvějivým. mezi mnou a lidma. ale stejně je zapotřebí nějakýho odstupu, aby člověk mohl filmovat. jinak budou samý detaily lidí namačkanejch na širokej objektiv, obličeje zdeformovaný, jak je ve skutečnosti nevidím. tak kam? kam dál? tyhle otázky mně posedávaj, pochybuju na každým kroku...

ale teď ráno si říkám.... vysypej otázky do řeky s oblázky...

Tak dobré ráno a dobrý den...

sobota, 31. března 2007, 7:21

***

Nedivím se, že už v nejstarší učebnici Jógy, Paťandžaliho Jógasútře, se píše o Jamě a Nijamě, Jamě jako čistotě morální, Nijamě jako čistotě tělesné. I když jsem si to tak podle Minaříkova překladu Jógasútry myslel asi 6 let, v jiném překladu se píše:

Odřeknutí se násilí, krádeží a vilnosti spojené s pravdomluvností a vytrvalostí vytváří zásady (Jama).

Toto jsou zásady, jež musí být dodržovány nezávisle na čase, místě, postavení nebo okolnostech.

Čistota, odříkání, spokojenost, opakování posvátných manter a oddanost Bohu vytvářejí pravidla (Nijáma).

Když nás znepokojují zlé myšlenky, musíme je zapuditi myšlenkami dobrými.

Nezapomeňte, že špatné skutky, násilí a podobně, ať již vykonané, zapříčiněné nebo navedené, ať vyprovokované zlobným odporem nebo poblouzněním, ať se zdají důležité či nikoliv, zabraňují meditaci, způsobují temnou zaslepenost a utrpení.

Stane-li se nenásilí nedílnou součástí charakteru jógina, jakékoliv nepřátelství v jeho přítomnosti zaniká.

Je-li pravda jeho nedílnou součástí, dosáhne jógin ovoce skutků pro sebe a druhé aniž by konal.

Kdo nekrade, tomu přichází bohatství samo.

Jógin získává energii neochvějnou vytrvalostí.

Kdo není chamtivý a nepřijímá dary, pozná své minulé životy, přítomnost i budoucnost.

Vnitřní a vnější čistotou se jógin odpoutává od svého těla a vyhýbá se tělesnému styku.

Stejně tak dosáhne vyjasnění intelektu, jarosti mysli, ovládnutí smyslů a síly soustředění. To všechno ho připravuje k Sebepoznání.

Ze spokojenosti vychází nejvyšší štěstí.

Odříkavost odstraňuje nečistoty a probouzí fyzické i mentální síly.

Odříkávání posvátných manter uvádí v přímé spojení s Bohem, jehož uctíváš.

Uctíváním Boha vzniká Osvícení (Samádhi).

Jednou z nejdůležitějších věcí se pro mně stalo, abych nesmrděl, abych měl čistý oblečení. Pár dní jsem se moc nemyl, nebo jenom ráno, když začala týct voda. Stydím se za sebe, za smrad, který produkuju. Musím si často prát oblečení, abych nebyl jako špindíra. Nejenom že to tady asi vypovídá o společenským statusu, ale asi i o dobrým vychování. Tradiční oděv Maharáštraských mužů je celý bílý, od hlavy až k patě. Včetně dlouhých rukávů a nohaviic a bílé lodičky na hlavě. A v tý špíně a prachu je těžký zůstat čistej.

Tohle je jak pro Vaška. O divákovi:

Je nutné vyhnouti se budoucímu utrpení.

Příčinou utrpení je spoj (proces nazírání) mezi divákem a viděným světem, který je nutno přerušit.

Čistota, činorodost a nevědomost (Sattva, Radžas a Tamas) utvářejí viděný svět. Živly a smysly tvoří jeho rozdílnost. Radost a osvobození jsou cílem.

Hrubé, jemné, projevené a neprojevené jsou čtyři rozdíly mezi třemi stavy.

Divák je plně ztotožněn se svým díváním. Ač je sám bezbarvý, jeví se jako zabarvený vzhledem k proměnám svého vnímání.

Zkušenost z viděného světa existuje jenom pro Diváka.

Ta zaniká pro toho, kdo dosáhl osvobození, ale viděný svět zůstává pro ostatní, jsa obecným jevem pro všechny.

Divák a viděný svět jsou tak propojeni, že pravá přirozenost každého z nich může být rozpoznána.

Příčinou tohoto spojení je nevědomost.

Není-li nevědomosti, není ani propojení. Zrušení tohoto spoje odhalí nezávislost Diváka.

Nevědomost odstraníme neustálým rozlišováním mezi Já a ne–Já.

***

Včerejšek nebyl zas tak ztracenej den, jak by se mi mohlo zdát. Ráno jsem napsal dopis Vaškovi, s oním citátem Paťandžaliho. Hodně jsem meditoval přes den. teda meditoval... snažil se. Vždycky když usednu nebo ulehnu k meditaci, hlavou mi víří dva milióny myšlenek. Vymyslel jsem třeba server pro archív filmů, včetně systému pro indexaci. Aniž bych chtěl, dělo se to nějak samo, já jsem se snažil nepřemejšlet. Pak večer že budu meditovat. Ale zase jsem musel myslet na Cvrčka. Tak hurá na Internet a číst. A hledat. Cokoliv. Jak překonat NAT skrze ssh? Jak zjistit, který adresy jsou na NATu povolený? Jak se můžu odsud zase dostat k SSH? Pak myslím na Cvrčka a už vnitřně křičím: kdybych pokaždý, když nad tím přemejšlel, udělal aspoň jedno jediný drobný zlepšení kódu, byl by to parádní systém. Otázka je, jestli je nutný, aby existoval, jestli není náhodou už X lepčích systémů. Ale říkám si, že ne a že některý nápady jsou ještě neimplementovaný. A že je možný udělat z toho systém "do ruky". Tak se vydám stahovat PHP a MySQL. Naštěstí Internet nejde, padá to v půlce... Ulehám zase k meditaci.

Pane doktore, já jsem nemocnej.... Nedokážu nekonat.

Hlavou se mi pořád honěj programátorský věci. Jak udělat tohle a támhleto. Kešovat web? Jak udělat XML kód. Co exportovat. Jak udělat všechno na jedno kliknutí. Oddělovat administraci a uživatelskou stránku? Jak udělat nějaký tagování obsahu. jak pracovat s mod_rewrite. Tohle všechno mi běží hlavou, vlastně programuju v duchu, když tady to PHP nemám, ani konzoli. Synchronizovat kód přes CVS? Oživit cvrčka v rádiu? Nebo aspoň aktualizovat kód? Procházim web a statistiky hledačů, umístění stránek.

(...)

Ale myslím na to celej den. Na nekonání. V Bhagavadgítě se píše:

55. A Kršna odpověděl: "Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu.

56. Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje.

57. Kdo není připoután k věcem a není potěšen dobrem, ani pohoršen zlem, získá dokonalou moudrost.

58. Jestliže jako želva, která stahuje nohy do svého krunýře, dovede i on cele odpoutat své smysly od toho, co je vzrušilo a rozdmýchalo, je pevně zakotven v poznání pravdy.

59. Lákadla smyslů nemají moc nad člověkem zdrženlivým, nezaniká však ještě zcela jeho touha ... tu ztrácí teprve ten, kdo uzřel Nejvyššího.

60. Nevázané smysly, Ardžuno, dorážejí prudce i na mysl člověka moudrého, který usiluje o dokonalost.

61. Nechť je udrží na uzdě, nechť vloží svou důvěru ve Mne! Neboť spolehlivá je moudrost toho, kdo takto opanoval své smysly.

62. Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň.

63. Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka.

Zvláštní. Taky se tam píše tohle:

47. Ať tvé činy nejsou spjaty s ovocem tvých činů! Nechť odměna není podnětem tvých skutků! Ale neoddávej se ani nečinnosti!

48. Buď vytrvalý v józe, Ardžuno. Konej své povinnosti nezištně a zůstaň nedotčen jejich zdarem či nezdarem. Taková vyrovnanost mysli se nazývá jógou.

49. Ti, kdož pracují jen pro odměnu, jsou ztraceni, Ardžuno. Činy poskvrněné ziskuchtivostí mají menší cenu nežli práce nezištná.

50. Člověk s vyrovnanou myslí se vyprostí již v tomto životě jak z neřesti, tak i z ctnosti. Proto se zdokonaluj v oddanosti a kázni, jež je nejvyšším uměním.

51. Moudrý člověk je klidný a lhostejný k odměně. Je navždy zbaven pout opětovných zrození, a tak dospívá k onomu stavu, který je mimo všechno zlo.

Vidíš a já si myslel, že to vyžaduje nečinnost. Ale v Jógasútře se píše o zastavení proměn mysli.

1. Začínáme objasněním jógy.

2. Jóga je ovládnutí činnosti mysli. (Zastavení proměn myslícího principu.)

3. Když je mysl ovládnuta, Já nepohnutě spočine ve svém původním neproměnlivém stavu.

Jasně, že přemejšlení se musí zastavit... A činy se musí zastavit, člověk se musí vyvázat z karmanového principu.

Myslím celý den na tuhle písničku od Janoty:

Prolétnou ptáci rybářskou síť

nebo zůstanou v úsvitu stát?

Zazáří v bystřinách v šupinách ryb

nebo zlomí se hladinou světelný šíp?

Prolétnou ptáci rybářskou síť

nebo zůstanou v úsvitu stát?

Pozvednou v hlubinách kamenný štít

nebo uvíznou v síti svých skutků jak dřív?

Prolétnou ptáci rybářskou síť

nebo zůstanou v úsvitu stát?

Prohlédnou v hlubinách očima ryb

nebo uvíznou v síti svých skutků jak dřív?

Prolétnou ptáci rybářskou síť

nebo zůstanou v úsvitu stát?

A myslím na ty věci koneckonců celej den, i když se chvilku ploužím po městě a hledám nápisy na zdech. A ráno jsem studoval Sanskrit, možná proto mám pocit, že jsem něco udělal, dělal jsem dokonce i cvičení, jako bejvaj v jazykovejch učebnicích a udělal jsem jedinou chybu, i když tu abecedu ještě neovládám a to mi udělalo radost, to mě povzbudilo. Ale nesmím přestávat.

21. Když je úsilí mocné, dostaví se úspěch okamžitě.

22. Dle vynaloženého úsilí se rozlišuje úspěch slabý, střední, nebo mocný.

A konečně večer, po mnoha pokusech v posledních měsících a posledních dnech přestáváám v meditaci myslet na věci, na konání, konečně se soustředím na chvíli, na prožívání toho okamžiku. Možná mi v tom pomohla marihuana, ale taky ne, četl jsem v Baudelairově Písni o hašiši, že hašiš nepřináší nic nového, že je pouhým zesilovačem. A je to tak, zesílila mé nekonečné nutkání programovat, donutila mně vstát, vyskočit z postele nebo ze sedu a zase zapnout počítač a szukat po Internetě.

***

Nakonec se mi meditace trochu daří. A objevím hodně věcí. Jakože třeba jsem vždycky při tom meditačním pokusu celej strnulej, napjatej, rovnej jak pravítko, asi podle těcch axiómů o ovládnutí se. "Ne, můžeš si cvičit jak chceš, můžeš si objevovat svoji cestu," říkám si a uvědomuju si, že ač od malička anarchista a protisystémák, vlastně často podvědomě hledám ty pravidla a snažím se chovat podle nich. Snažím se zjistit, jak je něco SPRÁVNĚ a zařídit se přesně podle toho. Asi abych byl správnej. Nevím proč. Tak ne, dělat si věci po svým. A to je odpolední meditace, zatímco čekám na Ganéše, kterej nedorazil, večer čekám na Žabáka střihače, kterej taky nedorazí. A vydávám se do města a myslím na to. Že jsem pořád spoutanej strachem, že se nechovám podle pravidel, že je nějak překračuju. Že se ohlížím na to, abych správně jedl rukama, věci ve správném pořadí... Pak jsem spoutanej. Je to současně nějaká přizpůsobivost. Určitej druh empatie. Naladění na společenský normy. Ale jsem tím zaseklej. Ne, tohle je to rozhodnutí. Dělat si věci, jak chci. A bejt za ně sám před sebou zodpovědnej. Vzpomínám si na všechny ty situace, kdy jsem dělal věci, jak se dělat maj. A bylo to pitomý. A to možná i s filmem a fotkou. Ne, psaní není tak hluboký jako meditace, víc toho už nevyšťourám. Tak zatím šáu.

2. dubna 2007, 11:56

***

Po dvou měsících keců o poznávání a pronikání do kultury, rejpání se v sobě a flákavém nicnedělání, přichází konečně průlom. První hodina Hindí, náročná, pekelně, "Písmo přeskočíme, to se naučíš sám", hned jdeme na otázky, co kolik proč kde, to se bude hodit, pak ale zaplujeme do krajů gramatiky, po dvaceti minutách si přeju, aby to už skončilo, ztrácím se a topím, ale pokračuje to celou hodinu... Vycházím a najednou zase vidím čistě a živě život v ulicích. Lidi jakoby mi byli blíž, jakobych byl s nima. Nechce se mi domů, zase se přivázat k práci, kterou jsem si ostatně vymyslel. Toulám se, jdu na čaj, pak se procházím domů, jak v tranzu, nevím, kudy jdu, pak na naprosto známým místě ztratím orientaci, ptám se na cestu zpátky do školy, nikdo neví. Tak přepínám na autopilota a intuice mně nějak domů dovede.

(...)

Taky si uvědomuju, jak se můj vnitřní stav bezprostředně projevuje na okolí. A že svět je takovej, jakej je svět vevnitř.  Že když jsem otevřenej, lidi si chtěj povídat a bratřit se, když jsem uzavřenej, nikoho ani nenapadne mně oslovit. A poslední tejdny jsou spíš uzavřený a spíš pryč. taky si uvědomuju, že všechny ty počítačovvý věci mně odváděj od reality. někam jinam. Myslím, že jsou nějak nezbytný, že je potřebuju k životu, nebo jsem na nich závislej. Třeba dneska ráno jsem nemohl spát, hrozný sny

(...)

Ještě k těm kastám. Jak máme my dvě úrovně, tykání a vykání, tykání označuje rovnost, a vykání úctu. Tak indové mají ještě třetí variantu a to je v podstatě způsob, kterej se používá seshora dolů. Teda jak označovat spodinu, někoho, kým pohrdáme... To je drsný. Aspoň tak to říká Aparna, moje učitelka Hindí. V Teach Yourself Hindí se to píše trochu zaobaleně:

"tů indicates great intimacy and is used in addressing a close loved one or a small child"

A jsem unavenej. A nechce se mi do ničeho. Dneska celej den rozlámanej. Asi tím nespaním. Voda neteče, mám zaprášený nohy a špinavý ruce, nemůžu se dotýkat rtů a očí. Koupil jsem si grapes, ale asi je neumeju... Škoda... Jak jsem se probudil z malátnýho odpoledního spánku, uvědomil jsem si, že jsem fakt věchýtek. Slaboučký ručičky, slaboučký nožičky. A že bych měl opravdicky cvičit jógu. A možná je to taky jedinej způsob, jak tady přežít. Neboť jinak nebudu mít sílu na nic a budu umírat v tom vedru. I když jsem měl do spánku puštěnej větrák, probudil jsem se úplně rozloženej, opocenej a s tím, že není možný, aby takový vedro bylo.

Ale zase aspoň každej večer před spaním dejchám. A měl bych se poslouchat. protože teď tělo chce opravdu odpoočinek, takový lehounký aktivity, žádnou práci... měl bych poslechnout...

***

A ještě jedna věc se stala... Uteču z workshopu, i když je zajímavej, mám šílenej hlad k nevydržení. Zapluju do Swad nebo jak se to místo jmenuje, u stolečku sedí evropsky vypadající holka, možná francouzka, srdce mi zabuší, už vím, že to neznamená zamilování, ale něco jako osud. Tak kývnu na ni, usedám u vedlejšího stolu, za chvíli se přitočí a ptá se "where do you come from?" typická krákavá francouzská angličtina. "czech republic" odpovídám. "No tak čau!" ona na to. Vychází najevo, že už druhým rokem studuje v Púně Sanskrt na univerzitě. A píše dizertačku o,... Páťandžaliho Jógasútře. Tady v Indii se vdala (za Slováka), chce to do zimy dotáhnout do konce a vrátit se na Slovensko.

Vyprávím to nadšeně Zelině, ona na to. "No říká se, že když je žák připraven, učitel sám přijde." Tak to je asi taky pravda. Můžu se opravdu hodně naučit... protože vztah učitel-žák je jinej než vztah dokumentarista-oběť. Ten jakoby byl trochu mocenskej. Jakoby člověk měl toho druhýho v hrsti. Při stříhání přemejšlím nad způsobama práce s kamerou. A že Martin Mareček se vlastně vždycky snaží, aby ti, s kým natáčí, vzali kameru do hry. Že kamera je další předmět ve hře. Ve Hrách prachu. Ve Zdroji se do ní vciťujeme třeba skrze tu stativovou scénu. Ono to má nějak trochu blízko k tomu deníku nebo domácímu videu -- protože si uvědomujeme toho za kamerou, pohyb kamery je pohyb jeho očí, dokoce slyšíme i jak na kameru šmatá, jak zoomuje. A někdy víme, že ji zvedá, že ji otáčí na sebe, že ji ostatní lidi reflektujou. Jak jsme se o tom bavili Alicí i s děckama tady po Borisově workshopu, jakkoliv se to může zdát sebestředný, je to vlastně poctivější. Netvrdí to, že existuje nějaká objektivní realita, kterou snímá jakási omnipřítomná objektivní neviditelná klouzavá ostrá a nehybná kamera...

A Neel, jinak autor pro mně nezajímavýho filmu, říkal, že evropská kamera je jiná, taková hodně subjektivní, a napadá mně, že jakobychom si všichni psali nějaký blogy, veřejný deníky na net. A možná je to opravdu ta postmoderna, že už víme, že ta objektivita neexistuje a tak mluvíme o... sobě.

6. dubna 2007, 12:20

***

Posledních 14 dní jsem nenatočil snad ani minutu. A předevčírem, když jsem se odkudsi vracel, jsem zase uviděl obraz, jenom nějaký odlesky v leštěným kameni, lidi, tak jsem vytáhnul kameru a pustil to... Takový uspokojení, takový naplnění, taková spokojenost... Tyjo. Překvapilo mně to až.

A včera jsem se nechal rikšou odvýzt do toho slavnýho Campu, zjistil jsem ale, že to je na MG road a že jsme tam už byli, nic tam, vlezl jsem do knihkupectví a koupil si knihu o Vipassáně, konečně jsem našel to knihkupectví, který jsme asi hledali s Alicí a je teda úžasný. Utratil bych tam všechny úspory. No a vylezl jsem ven, čet tu knihu, přijde žebračka s dítětem, tak jí dám rupii, ona na mně, že to je málo, naštve mně to, tak říkám "u nás říkáme děkuju". A ona furt s tím dítětem a nataženou rukou, tak nakonec jdu pryč, ale pocit naštvání ve mně zůstane, já vim, že to je málo, ale poděkovat mohla. Co je pro mně rupie? Nic. A ten obraz tý žebračky je ve mně, pořád, kupuju si mango faluda a mám pocit zhýralosti, navíc alergie nebo co rozhlížím se kolem, nic tam není, zkouším ještě někam jít, ale nic nikde, probíhá nějaká politická kampaň ulice je zavřená, soundsystem a hlavní vůdce přes pět pater, svatozář kolem hlavy, fotím ho... A hrajou písničky jako: tuc tuc tuc tuc tamtadamta tuc a do toho se zpívá popovým hlasem "ráma sítá ráma sítá raáma sítá hari om" nebo něco na ten způsob, chvalme ježíše ou jé, tuc tuc tuc. A rikšák mně veze domů, jsem na sebe naštvaanej, je to dost daleko a regulérní fare je pade tam a pade zpátky... Několikrát objíždíme zácpy a uzavírky kvůli zase nějakejm těm oslavám nebo demoškám, už jsem z toho vyrostl, nebo jenom zlenivěl? říkám si, když mně to nechává chladným, kousek od Aparny objíždíme další zácpu se skandujícíma přívržencema a dunícím soundsytémem, je mi to líto, že tam nejsem, ale stydím se, tak později pod záminkou zácpy poručím si zastavit. a vystoupím, rikšák mi pečlivě vystvětluje kudy dojdu pěšky na law college, ale tady v těch místech už to mám prochozený. a dám si čaj a je tam chlapík ve stánku s kopjutěrem a paní, která hraje nějakou hru na počítači, přímo na ulici, natáčím pána, trochu neuroticky... a jdu dál a natáčím běhací světelný nápisy v dévanagrí v džungli reklam a začínám si bejt zase trochu jistej počítačovým filmem... a jdu dál, přes most k tý demošce, která se ukázala mezi tím rozplynout... "Natáčíš dokument, jo?" ptá se mně kluk, co mně dohnal, třeba dvacet, ale těžko říct, hodnej a zdravě vypadající. "Jo jo... Co děláš ty?" "Já dělám u počítačů." "Tak vidíš a přesně o tom natáčím." "O proměně rurálních oblastí skrze počítače a tak, viď? Nojo, jasný." A vysvětluje mi, že je asi 100 kiláků odsud nějaká vesnice, kde je počítačová univerzita dělaj tam nějakej projekt aby zapojili ty zemědělce do toho ynternetu, tak mrkám na drát, píše mi adresu, kontakty na sebe a ještě kde jsou v půně místa kde jsou ty velký počíítačový kumpanie... A bavíme se o ABC, což je totiž jméno místa, kde jsou knihkupci, řiká, že to zná, že na studiích nechodil nakupovat knížky jinam. Musím za nima vyrazit, zejtra, pozejtří. Trochu se stydím... Loučíme se. "Ještě něco ti můžu říct?" "zatím ne, díky." a odcházíme, každej na svoji stranu mostu, po deseti krokách mně napadá, že jsem s ním mohl udělat intervijůk. Byl by první do toho filmu. No když je někdo blbej, tak je blbej, ach jo...

Q: I find that when I meditate and the mind wanders, a craving may start, and then I think I'm not supposed to crave, and I start getting agitated because I am craving. How should I deal wit this?

A: Why get agitated because of the craving? Just accept the fact: "Look, there is craving" -- that's all. And you will come out of it. When you find that the mind has wandered tou accept: "Look, the mind has wandered," and automatically it will return to respiration. Don't create tensions because there is craving or because the mind has wandered; if you do that, you generate fresh aversion. Just accept it. The acceptance is enough.

[...]

Q: I find that I am very quick to belittle other people. What is the best way to work with this problem?

A: Work with it by meditating. If the ego is strong, one will try to belittle others, to lower their importance and icrease one's own. But meditation naturally dissolves the ego. When it dissolves, you can no longer do anything to hurt another. Work and the problem will automatically be solved.

Q:  At times I feel guilty about what I have done.

A: Feeling guilty will not help you; it will only cause harm. Guilt has no place on the path of Dhamma. When you realize that you have acted in a wrong way, simply accept the fact without trying to justify or conceal it. You may go to someone you respect and say, "Well, I made this mistake. In future I'll be careful not to repeat it." And then meditate, and you will find that you can come out of the difficulty.

Q: Why do I keep reinforcing this ego? Why do I keep trying to be "I"?

A: That is what the mind has been conditioned to do, out of ignorance. But Vipassana can liberate you from this harmful conditioning. In place you always thinking of selft, you learn to think of others.

Q: How does that happen?

A: The first step is to recognize how selfish and egocentric one is. Unless someone realizes this truth, he cannot emerge from the madness of self-love. As you practise more, you will realize that even your love for othes is in fact self-love. You will understand, "Whom do I love? I llove someone because I expect something from that person. I expect him to behave in a way that i like. The moment he starts to behave in a different way, all my love is gone. Then do I really love this person or myself?" The answer will become clear, not by intellectualizing, but by your practice of Vipassana. And once you have this direct realization, you begin to emerge from your selfishness. Then you learn to develop real love for others, love that is selfless, one-way traffic: giving without expecting anything in return.

Pure Mind: Exploring the path of Enlightenment", interview with S. N. Goenka conducted by Steve Minkin, cited according to

William Hart: The Art of Living. Harper & Row, 1987.

pp. 80 -- 81

Ještě pořád lapu mechanicky rukou po komárech, ale pak si uvědomím, že se vlastně chci zdržovat zabíjení. A koneckonců nechávaj mně bejt.

(...)

[...]

"Any effort to hold on to something, saying "This is I, this is me, this is mine" is bound to make one unhappy, because sooner or later this something to which one clings passes away, or else this "I" passes away. Attachment to what is impermanent, transitory, illusory, and beyond one's control is suffering, dukkha."

pp. 95 - ale teď už to je text vykladače Harta samotného

(...)

Pak jsem meditoval. Podobně jako knížka TO od Stephena Kinga, která je hororem, ale hrozivé věci se začnou dít až na 300 stránce, jsem musel přelouskat asi 90 stran tradičních nebo mně známých buddhistických řečí, abych se dostal k jádru nauky. Překvapilo mně v tom jenom to, že to cituje přímo Pálijskej Kánon a já jsem úplně zapomněl, že by mohlo existovat něco jako primární text, teda spíš sekundární, názory se různěj, od toho, že to bylo napsaný až dlouho po Buddhovi, až po to, že to napsal Buddha sám. Ale v každým případě to nebylo ještě přeložený do češtiny a pořádně ani do angličtiny. Vipassána, kam až jsem zatím dočetl, se sestává z toho, že člověk se nejdřív morálně očistí (síla), pak se naučí koncentraci (samádhi) skrze pozorování dechu na místě nosních direk a pak se učí moudrosti (paññá) a to skrze to, že postupně pozoruje svoje tělo a zkoumá jeho pocity, pozoruje je. Mezi tím se můžou vynořit některý jiný pocity, jinde v těle, člověk by měl proto už umět koncentraci, aby ho nerozrušily. Já navzdory všem ponaučením o sledování čisté stezky, tak aby člověku neublížila, kombinuju to s tím, co mi kdysi řekl Rejha a nechávám ty pocity, aby mi něco sdělovaly... Tyjo a jsou to řetězce. Stále mám v nose pálení ke kejchání a když se na něj soustředím, uvědomuju si, že to je pláč, slzy, pocit zesílí, obličej se mi zkřiví do šílený masky... (a utíkám od psaní, mrknu do konzole, jestli mám /var, měl bych si nainstalovat qmail-ssl, říkám si)...

(...)

A ještě jednu věc jsem chtěl napsat, psaní mně zase odvádí od cvičení, je to to dilema, jestli nechat mysli její volnost, nespoutanou a poletující, nebo fotrovsky otrocky spoutat mysl koncentrací. Jenomže to je ono, to je ten paradox, kterej se v tý Vipassáně popisuje: tím, že se člověk naučí tu mysl ovládat, si vlastně uleví, a najednou mu je líp, protože se díky koncentraci naučí pozorovat, rozumět si a nakonec se i odpoutat (což už je buddhistická doktrína, nevím, jestli to nutně chci -- až co zjistím, až co poznám, co je dobré a co ne. Buddha si to taky sám promyslel a rozhodně k tomu vyzývá ostatní, aby slepě nepřijímali žádnou nauku a že stejně se dá cesta jenom ukázat, ale nikdo ji za člověka neprošlápne. A určitě jsou i jiný cestičky, než Vznešená Osmidílná Stezka)... Vzpoměl jsem si při jednom cviku, jak intenzivní bylo cvičení s Ganjou, jak jsem prožíval toky všech těch energií v těle, jak jsem si uvědomoval, jak třeba ten cvik motýl, kdy člověk má chodidla u sebe a kolena do stran a pohupuje nohama, jak otevírá tu nějakou spodní čakru. A každým pohybem jsem si uvědomoval, co přesně to v těle dělá. Přesně jak jsem kdysi napsal na Eldar: "První joint: demoverze moudrosti". Ale přesně to je jenom demoverze, není to cesta. A ta cesta je teda k takovýmuhle cvičení asi ještě docela daleká, jak se tak pozoruju. Ale jestli budu hodně meditovat, je možný, že mi to půjde. Cejtím se po tý dnešní meditaci zase nějak líp. Až mně překvapilo, jak snadno mi chvíli ta koncentrace šla, myslel jsem, že jsem úplně nekoncentrovanej. A přitom celý to netrvalo víc než dvacet minut... Pokračovat. Pokračovat! Podařilo se mi zaujmout tak pohodlnou ásanu ("ásana má být pevná a pohodlná" - je jediný, co se o ásaně píše v Jógasútře), že bylo strašlivě příjemný v ní setrvávat, jak ve vyhřátý posteli v neděli pod dekou si lebedit, a litoval jsem toho plynutí času, že ve mně čas vyvolává pnutí, že musím se připravovat na interview

(...)

A zase jsem se na několik hodin propadl do počítačování, ani jsem nevěděl jak. není to ani věc konzole/nekonzole nebo unix/windows... Neexistuje nic lepšího a horšího v týhle věci. Existuje jenom vědomí a nevědomí. A já nevědomě zase propadám do čtení článků o MacOS, jak jsem ráno začal se Shaddackem. Protože jsem hloupej. Protože jsem po odchodu Andrey a po tak nádherným rozhovoru nevěděl, co dělat. Hned do stříhání nebo poslouchání jsem se vrhnout nemohl, byl jsem rozrušenej. Taky si uvědomuju, že jsem se mezi tím zase přejedl, asi z tý anxiety. Ale mohl bych si číst její diplomku. Do toho jsem se pustil, ale jenom to prolítl, nevnímal slova. teď je večer, dal jsem si na ten web limit jedný hodiny, ze který se nakonec staly dvě... nadávám si vevnitř za to, aniž bych chtěl.... tak se vracím ke čtení knihy o Vipašáně, která na chvíli včera předevčírem byla taky únikem, nebo... možná lepší název... pohlcením. to samý, co jsem pociťoval, když jsem četl Viktora Pelevina a zapoměl Bohdanovu kameru v tramvaji nebo když jsem četl Bondyho. Ponoření, stržení až zvířecí, pohroužení který odřezává všechno kolem. Možná to je dobře s tím čtením. Ale špatně je, že nad tím nemá člověk kontrolu, že tu hodinu nad limit, kterej jsem si slíbil, jsem zase propadnul mimo svý ovládání. Ale to jsou ty fotrovský limity zase: "Jenom hodinu!" "Hodina uplynula!" Počítač je geniální nástroj, ale zdá se, že ho teď používám trochu  trochu zvířecky... Mělo by mi stačit stříhátko a texty, ani bych snad neměl šmátrat do toho elektronickýho archivu, abych se nerozptyloval... v každým případě je to moje typická reakce na přelomovej zážitek na silný setkání. POPŘENÍ, jak by řekla Anežka Freudovna. Vlastně nevím, co bych měl dělat... Jenom sedět v dešti na terase? Taky možný. A pěkný. (...)

K Vipašáně: Podmiňování ve vztahu k druhejm... F. může být v tomhle směru mým největším učitelem a zrcadlem. Neboť i dneska jsem ho viděl jenom na dálku, nácka jednoho :-) a polil mně odpor...

For example, a man prevents someone from attaining a desired object. The twarted person believes that man is very bad and dislikes him. The belief is based not on a consideration of the man's character, but only on the fact that he frustrated the second person's desires. This belief is deeply impressed in the unconscious mind of the thwarted person. Every subsequent contact with that man is coloured by it and gives rise to unpleasant sensation, which produces fresh aversion, which strengthens further the image. Even if the two meet after an interval of twenty years, the person who was thwarted long ago immediately thinks of that man as very bad and again feels dislike. The character of the first man may have changed totally in twenty years, but the second one judges him using the criterion of past experience. The reaction is not to the man himself, but to a belief about him based on the original blind reaction and therefore biased.

p. 107

(...)

a i když jsem před několika dny cvičil, i když čtu moudré knihy, uvědomuju si, že pořád jsem sobeckej a nějak naštvanej vnitřně a zlej. že třeba si u f. chci vyzvednout filmy a myslím na ti jako na nepříjemný setkání... taky jsme si o něm se s. včera povídali  a ten teda zraňuje koho může. a vyvstává mi na mysli buuddhistický, že musí fakt šíleně trpět vevnitř. ani se mi tomu až nechce věřit.

"Q: It seems to me that it would take forever to eliminate all past saṅkha̅ras one by one."

A: je že ne, ale kolikrát na to tady myslím. že je člověk tak zanešenej a že si sám způsobil takovejch problémů a napáchal tolik průserů, že všechny je uklidnit je práce na sto let.

18. dubna 20007

Vrrrr, zavrčim vevnitř. Musim provádět tuhle očistu, tuhle kryji, aby vrčící pes vevnitř nezačal kousat....

(...)

A poslouchám denice do pěti do rána, v devět vstávám, rozespalej, zpitomělej, mám šílenou fóbii z hadů, vidím hady všude, kam se podívám. Před pár dny jsem šel pro vodu do Boy's Hostel a kolem jde ten hlídač od brány, co neumí anglicky, ale vždycky se na sebe mile usmějeme a uděláme úctyplnné gesto... A něco na mně v hindí křičel a jak jsem se na něj podíval, držel za hlavičku malinkýho hádečka, někam ho nesl... "Nehi̅͂! Nehi̅͂!" křičel jsem a odskočil pryč, on se křenil, něco ještě z prdele volal a hodil hádečka do křoví, možná už byl mrtvej. A kluci před tejdnem v Tapri neboli Tea-stall říkali, že tady jsou hadi, že určitě ten santalovej strom v lesíku má svý hady a že ten strom, pod kterým jsme, taky. Brrr, otřásl jsem se. A jak se rozespalej budím, nevědomí na povrchu a skoro se bojím šáhnout pod postel pro botu...

(...)

****

Když se člověk otevírá tak moc, že dává někomu číst svůj deník, ve kterým se pokouší bejt tak upřímnej, jako kdyby to nikdo nikdy neměl číst, je vždycky riziko, že místo pochopení bude následovat soud. A to je ta naše posraná křesťanská kultura. Neustálý souzení a očekávání trestu. Nedávno jsem seděl na schodech před trafikou u Krišna Kornr (už nesměle křičím na číšníky "Krišna!" a objednávám si v hindí), přišel chlapík a ptal se, odkud sem, s nim byli kámoši, já co že dělá a on řiká, tady s kámošema pracujeme pro firmu, která shromažďuje údaje o klientech bank a rozhoduje o tom, jestli mají dostat nebo nedostat úvěrovou kartu... A co jsem za vyznání a já že jsem ejtist a oni se vždycky vyděsej, protože nemít rilídžn je pro ně... bezbožné... a já mu vysvětluju, že to, že nemám rád church holy pope's dolly, že to neznamená, že bych nevěřil v Boha. byl to křesťan. a začalo to naprosto typicky, jako se všema fanatickejma křesťanama, jako s jehovistama, hodinu snad do mně hučel. vyprávěl mi o tom, jak bůh řídí naše kroky atd a o trestu a vině a odpuštění a spol. a já na to, že právě ta vina, že to je největší psychologickej průser křesťanství, protože vždycky očekáváme nějakej trest, místo abychom si pěkne po buddhisticku uvědomovali, co náš čin způsobil, a že nás nikdo nepotrestá, ale že jsme přidali světu jedno utrpení navíc a zhoršili všechno a že můžeme zkusit věci napravit a zase to utrpění ubrat, zkusit, aby ten, kterýmu jsme ublížili, se cejtil dobře. a von zase citoval bibli... nakonec po snad hodině říká "no, já už budu muset jít... jsem vděčnej za tuhle naši... ehm... diskusi" -- "řekněme disputaci" -- "děkuju bohu, že jsem tě potkal a mohl ti tohle říct" (jasně, protože tyhle křesťani obvykle melou o tom svým a hlavní, o co se snažej, je přesvědčit) "a určitě, až budeš večer usínat, vzpomeneš si, že jsi zažil něco neobyčejného a že jsme spolu mluvili" (ano, s tvou promluvou se udál zázrak nebeský, děkuji za požehnání tvého kázáníčka, ufff, konečně jde pryč) a cestou z tý čajovny se úlevně protáhnu, jej, ještě že jsem ateista. a připadám si nějak hezky. svobodně.

jak tam člověk sedí před čajovnou a lelkuje, lidi maj potřebu (taky lelkujou) se ho vyptávat, co je zač. je to povrchní a nic to nepřinese, myslel jsem si, že to jsou lidi s hlubokým zájmem o okolí, ale obvykle rozhovor rychle vyprchá po třech čtyřech replikách. to jenom pitomec já se furt hloupě vyptávám. a nedávno tam sedím, povídáme si s anklem o filmech, pijeme čaj a jde kolem jinej ind a spiklenecky se ankla zeptá: "o čem to povídá? odkud je?" a ankl na něj něco opravdu hrubýho, ve stylu "di do prdele kreténe". a má pravdu, ten chlapík se opravdu ptal jako na nějakou atrakci, co tenhle cizinec je zač? a já tu už přestávám bejt cizinec a s anklem piju čaj tři měsíce a tenhle vpád zvědavce je vpád... andrea s vladem říkali, že tady neexistuje koncept soukromí. a maj pravdu. ze začátku jsem měl strašnou paranoiu, nikdy jsem se necejtil sám, volně, svobodně. dneska jsem v čajovně natáčel psy a v půlce švenku na mně někdo zařve "hej, honza, wot ár jů důing, he?!" a serou mně ty povrchňáci. už jsem to několika lidem vyprávěl, že otázku "jak se máš?" beru opravdu vážně a snažím se na ní odpovědět, zatímco lidi, co mi ji kladou, se na mně ani nepodívaj a pokračujou v chůzi. dneska mně nasralo, když jsem zjistil, že stejně funguje otázka "tak jaký bylo natáčení?" jeden kluk to tak prohodil a než jsem se stačil za ním otočit, zmizel, přesně, ani se nepodíval. vždycky to zabolí, protože člověk se už už chystá otevřít a rozpovídat a zjistí, že to vlastně nebyl zájem, ale konvence. ale tak nevadí, je to potřeba tak brát, je to jenom způsob, jak říct "dobrý den". a na druhou stranu začínám rozlišovat. třeba s Rrivuem a jeho pobratimem Neelem, co spolu dělaj festival, jsou to vždycky dlouhý hovory o filmech, máme si co říct, jsou šíleně aktivní, makaj, tak nějak... zdravý. A Chief a Uncle a Ganéš, tahle svatá trojice z čajovny. Ty jsou nádherný.

Pravda je, že Ganéš je trochu patriarcha, že od prvního momentu se cítí být nade mnou asi a kázat. Málokdy se ptá, co si myslím. Ale je milej, ohleduplnej a laskavej. Introvert,  to jsou asi všichni, nejvíc Chief, ten je taky nejkrásnější, nejlaskavější, nejprozářenější světlem, dlouhý šedivý vlasy, když mluví, skoro šeptá a říká mi vznešeně "sir" a i v tý jeho ošoupanosti a sešlosti a vandráckosti je nějaká vznešenost. je mu myslím kolem čtyřiceeti padesáti živil se reklamou dlouhý roky, ale pak s tím seknul a šel za srdcem, studovat art cinema. A je jedinej, koho jsem tady viděl dělat poctivej dokument. Celý měsíce chodí kolem s deskama plnejma článků, rešerší a poznámek, pořád to propracovává. Jsou všichni celkem starý. A kdyby mně byli ochotný akceptovat bez ohledu na zdejší věkový kategorie, asi bych je označil za přátele.

pátek, 27. 4. 2007, 2:32 AM

Klokánkova Homepage > Mother India
Těším se na komentáře