Riši, Ganéš, žebráci

Mother India - Klokánkův cestovní deník po Indii

Jednou za dva tři dny, někdy i jednou denně se objeví totální introverze, potřebuju bejt sám, třídit si myšlenky, psát. Jsem s Polákama, na výletě v Aurangabadu, v Adžantě a v Elloře. Alice říkala, že je dobře tam jet, Poláci sem mířili na předposlední z festivalů, který chtěli navštívit, ale žádnej tu není. Nejblíž v Bombeji. Na Elefantím ostrově, neví se přesně kdy, buď za dva nebo za tři dny. V každým případě bych v Bombeji mohl nakoupit filmy, kterejch se mi nedostává. Mám ve foťáku poslední. Zpátky v Půně jsem začal skutečně fotit. Myslím, ze skutečnýho kontaktu s lidma. Na jednom tržišti, Lakšmí márkit, poslal mně tam španěl Gonzáles, je neuvěřitelně pohodovej připomínal mi Zdendu Bínu, byli s američankou Annou na návštěvě za Florianem. Florian. Spolužák z druhýho roku režie, německej 38 let herec, zpátky v Půně, furt se na mně lepí a nejsem si jistej, jestli není teplej. Je v kontaktu jenom s Evropanama, Indií asi pohrdá, nelíbí se mu. Musím si ujasnit, co opravdu píšu. Jestli reportáž, nebo deník. Obojí, když se plete dohromady, je šílený. Jsem schopnej psát literární text, ale úplně moc mě to nebaví. Zase deník je plnej soukromejch narážek a když myslím na to, že by ho někdo četl, musím dovysvětlovávat a cenzurovat. O lidech, abych o nich neprozradil na webu něco, co bych neměl. Lidi, který nemluvěj česky jsou v pohodě. Nijak jim tim neublížim. Ale zase tou sebecenzurou a tim dovysvětlováním ztrácí text na síle. Na Mahašivarátrí neboli Maha - Šiva - Rátrí neboli Noc Velkého Šivy (cikánsky se noc řekne rat), dozvěděli jsem se o tý noci před Ganéšovým templem ještě s Alicí. Do tý doby jsem v žádným templu nebyl. Šli jsme po ulici kolem, lidi se zouvali, boty nechávali před kostelem, další z praktickejch opatření, možná to má co dělat s posvátností, ale faktem je, že se tam sedí na zemi, takže boty se musej nechat venku. Takovou chybu jsem udělal na výletě s Floriánem. Jeli jsme na motorkách k jakési přehradě a cestou, mezi vesnicema, vlastně poprvý na indickým venkově, vidíme kousek za městem takový pódium, plný lidí, tam taky takový plakáty s obličejema a spousta lidí kolem. Sjeli jsme rigólem dolů, my s Florianem na motorbajku, Gonzáles s Annou na mopedu a přišli blíž. Byly to zápasy v hlíně, v oranici. Kruh, tam dva zápasníci. Á, vidím cizince, pojďte blíže, bude nám poctou, když odstartujete zápas, hlásí chlapík z megafonu. Zase se na nás všichni koukají. Gonzáles vstupuje do arény. Všichni pojďte, podejte si ruku se zápasníky! Tak vstupuju. A ozve se hurónský smích. Celej ten shromážděnej dav se mi chechtá a já nevím proč. Plís remův jor šůs! hlásí chlapík z megafonu. Tak si klopýtavě zouvám boty, ponožky, smích neustává, asi nad těma ponožkama, konečně stojím v aréně, třesu si se zápasníkama i s pohlavárama rukou, ani nevím, jeslti to je jako na přivítanou, nebo jestli to je štěstí k boji. Tak stojíme v řadě, ruce spojíme dohromady a můžeme odejít. Poodstupujeme, zápas začíná a po deseti vteřinách je jeden ze zápasníků na zemi. Potlesk a všechno jde domů. A zdrháme, zavelí Florián. Nasedáme na bajk a mizíme. Ještě cestou se různě předjíždíme s vesničanama, mávaj na nás. Opatrně se držím Floriána. Stiskni mně stehnama, tak to bude stabilnější. Pár dní potom se mi zdá sen o tom, že Florián chce, abych s ním spal. 

23. 2. 2007

Další dny strávený s Polákama. Juliana a Miloś i Góśa. Zjevili se v kampusu ráno po tom, co jsem z nějakýho důvodu, asi ze šílený únavy šel spát brzo, bylo to po nějaký probdělý noci, těžko říct jaký, nový události to překrejvaj. Ale jak jsem ráno časně vstal, vylezl jsem ze svýho dřevěno betonovýho pokoje pro bolywoodský hvězdy a spatřil je. Tři mlíka, akční, zběhlý, pomohl jsem jim najít hostel, nejkrásnější dívka, Juliana, si ode mně nechala nést batoh. A akční byli, dvě indoložky a jeden filmovej věděc, studenti, a že chtěj ve Varšavě uspořádat filmovej festival a sbíraj materiál, hledaj filmy. A byli akčni, obešli profesory a národní filmovejch archív, kterej je jeden asi ze třech v Indii a prej asi nejlíp vybavenej, kousek od školy. Za archívem se válej zrezavělý krabice od pětatřicítek, jak jsme viděli jednou s Alicí, ale maj tam opravdový klenoty. Byli jsme se školou na projekci (každej den projekce podobně jako v Ponrepu, ale ještě k tomu speciálnmí projekce pro studenty a ve škole jsou projekce taky každej den).... a zase síla psaní se rtoztáčí, je jedna ráno, kolem teď pomalu se zaplňující místnost v Salvation Army, Armádě spásy, Indům je sem vstup zapovězen (kromě zaměstnanců), a protože to bylo nejlevnější bydlení v Mumbaji/Bombeji, asi zvedlli ceny, už to tu stojí 150 rupek za místo ve společný místnosti. Představoval jsem si Armádu spásy jako nějakou charitu, ale koho tady spasujou v Indii, když sem Indové nesměj? Ale prej něco podobnýžho v Paříži, asi způsob levnýho bydlení pro poutníky. A smí se tu zůstávat jenom tejden... A chlopci a ženščiny odděleně. Za cestu s Polákama dohodli jsme se, že budeme mluvit polsko česky a první noc v autobuse, když jsme si s Julianou vzájemně spali na ramenech, třáslo se to, vyverklanej autobus a já poznával polský způsoby přežívání, byl to způsob číslo tři po Alici a Florianovi.... A chtěl bych taky konečně, konečně poznat ten indickej. Splynout. A tak tu noc, než jsme usli, učili jsme se navzájem polský a český slova a jak se co řekne a řidič už zhasnul a byli jsme někde uprostřed středozápadní Indie na jakýsi silnici, vítr povíval, zima. A já se opatrně dotýkal Juliany, byl mezi náma fyzickej kontakt, jenom takovej, kterej byl nutnej, a z druhý strany se na mně lepil indickej Macho a věděl jsem, proč vedle něj Juliana nechtěla sedět. Došlo mi, ale až dneska, tejden potom, když jsem automaticky natáhnul ruku aby si o ni izraelská děvčina mohla opřít hlavu a když Miloś se mně dotýkal rukou v koleno, že mi to vlastně už vůbec nevadí, že si prostě člověk posune hranice toho fyzickýho kontaktu a je to nutný, protože všichni jsme bratři, všichni jsme jedna rodina. A je nás tu mnoho. To bylo tak. Když už po několika dnech jechali jsme s Polaky z Aurangabadu do Mumbaje, měli jsme asi tři hodiny času na nádraží. A Ríša, jejich kamarád, starejch chlopek, fotograf, kterej ve Waršavě pracuje u policie jako fotografickej expert a fotí všechno kolem, co se hýbe a nafotil za těch pár dní několik tisíc fotek, a v jeskyních Ellora, když už jsem popatřil, že Ríša, obtloustlý proplešlý chlapík, který s nefalšovaným americkým přízvukem a slovní zásobou asi patnáct anglických slov domlouvá se stylem možno look? a dává si záležet na tom přízvuku okoukaným z amerických filmů. Je nějaká žárlivost mezi fotografy, některý spolupracujou, ale s některejma se člověk potřebuje nějak popasovávat a soutěžit. A jak se Ríša objevil, s gigantickou fotografickou taškou přes rameno, věděl jsem, že přichází konkurence mýmu snaživýmu teda Karlovýmu FM2 a Nikkor 50mm/1:1.4 a jak se Ríša i přes přelepený nápisy zeptal jestli to je efemdvojka mně bylo jasný, že sedím s fotografem. Šli jsme do pevnosti či mešity jménem Bibi-K Maqbar a jak ten Ríša s tím digitálním foťíkem a ohromným penisovitým salámem objektivu fotil všechno, co se hýbalo, nějak jsem se zasekl a řekl jsem si, že půjdu pomalu a budu se koukat a budu si kreslit. A posadil jsem se do tý mešity a koukal se. A kouknul jsem se ke stropu a tam bylo něco jako lotosovej květ ze kterýho visel lustr asi, nezajímalo mně ani moc, že je to celý osově symetrický, jak se nám snažil bez angličtiny naznačit průvodce a že to je malinká kopie Tádž-Mahalu a že ta osa protíná Mekku. A taky že nahoře jsou jakési propustě světla, který pouštěj tam světlo snad za východu slunce nebo za jeho západu nebo snad při slunovratu. A teprv pak, po dlouhým sezení, prohlížení a malování jsem se podíval dolů a tam bylo cosi jako lůžko, prohlubeň překrytá fialovým nebo snad červeným suknem a naházený peníze, protože to bylo mauzoleum pro Muezínovu ženu. A seděl jsem tam a kreslil si a pak studoval ty tvary. Tu geometrii, která mně fascinovala v Jubilejní synagoze v Praze, kam jsem pak vlezl na jakejsi šílenej koncert jenom kvůli tý výzdobě, abych si mohl prohlížet ty tvary a jak se to všechno spojuje a jak to všechno spěje k nebi a pak tam při východu potkal Karla Cudlína, 'Á, poctivý klasický fotoaparát analogový a to jsem ještě nevěděl, že až se mi rozbije, že mi půjčí na cestu svůj a že vůbec pojedu do Indie. A tady v tý mešitě přemejšlel jsem nad tím, jak fungujou ty tvary a napočítal všeho osmero. Oktagonální půdorys minaretů a dokonce i ta mandala nebo květ u stropu, jenom vyústění snad provazu na světlo bylo založený na osmičce. I popatřil jsem další tvary a dekory a uvědomil si, že jsou geometricky propracovaný a vzpomněl si, jak jsme se učili, že matematika přišla od arabských učenců i geometrie a bylo mi jasný proč, že zakázali zobrazovat člověka. A prohlížel jsem si dekory na rozpadlých dvěřích a dlouho je fotil, jenom na památku, ne proto, aby to byla fotka k pověšení na zeď, jenom pro to, abych po nich mohl bloudit očima a sledovat, jak se to všechno rozpojuje do mnohosti a zase spájí, ty dráhy. A taky tam bylo hodně reliéfů květin a lilií a ostatní už chtěli jít, trochu se tam nudili, protože tam nebyly žádný obrazy na stěnách, všechno bílý a podlaha černá a já furt fascinovanej a šel jsem a viděl jak jsou tvarovaný trávníky v parku, vydlážděním, jak je daná struktura zase geometrická těch trávníkovejch ploch a popatře na ty dvě plochy, vykrojený do dláždění, jedna se svěží trávou a jedna rozpraskaná.  A i to rozpraskání jako by bylo vysoustružený nějakým geniálním geometrem a vyfotil jsem to a nikomu kromě mně ta fotka nebude dávat smysl. A taky jsem byl pořád pozdadu, protože do těch zdí v podchodech pod mešitou generace dětí čmáraly nápisy a do toho občas zalepená díra a nebo flek nebo rozmazanej nápis. Boudník by uchcával a chtěl bych tam strávit dny.... A tak jsme šli směrem k jeskyním a procházeli jsme už zase další chudou částí vesnice ale ne tak chudou, ve skutečným slamu jsem ještě nebyl, lidi vylejzali z domů a pokřikovali a koukali na nás. A Ríša se vždycky zastavil a házel zářivé úsměvy a fotil, jak se mu lidi stavěli do póz a jak jsem koukal, jak je postaví do těch póz a zase je opustí, viděl jsem karikaturu sebe a každýho fotografa a zase mně napadlo, že ani po tý šílený době, co fotím, vlastně pořádně nevím, proč. Nevím. Hledám Boga asi nebo lásku. V obrazech. Nadnesený slova, který bych doufám nikomu veřejně neřek. A láska krze Animu, někdy jsem z toho filmu byl zhnusenej a vedle mně Juliana obkolpená hloučkem chlopaků a když jsme šli po ulici, kde měla svý Rendez-vous s tím úžasným Dánem Martinem, se kterým jsme byli dělat kompars v bolywoodským natáčení, teda nalákáni na Bolywood dvěma týpkama, který by byli ideálníma protagonistama jakýkoliv komedie, človíček, co vypadal na Evropana, ale byl ve skutečnosti indickej albín, a to natáčení se ukázalo bejt jenom přiblblým Beta-TV seriálem a strávili jsme tam celej den, převážně čekáním na záběr. 

A tam v Aurangabad Caves to bylo podobný jako v Adžantě, jenom míť turistů, vlastně skoro žádný, jenom pár jeskyní. A tam, nahoře u nejvyšší, když jsem vstupoval k Buddhovi, ještě ne posvátně, ale stejně s něčim posvástným v srdci, stejně nějak s nim spojenej, přišli dva Indové. Je tady normální, že na nás všichni čuměj a že první věta, kterou jenom tak vystřelej je Were are you from? nebo jenom lakonický Which country? a některý z nich ani jiný věty neuměj. A zase přišel u tý Buddhovy jeskyně jeden z takovejch klučinů a po tý obvyklý otázce nastalo zase trapný ticho a otázky Kde je tvoje vesnice? Nymburk řekl jsem. A tam ve skalní pískovcový prohlubni byl trychtýřek mravkolva a já ukázal na ten trychtejř, byla to moje záchrana před prázdnotou a povrchností, a jako v Pístech u Nymburka jsem ho vyfoukával z toho písku až na dně zůstal mravkolev a indickej kluk ho zadloubnul dřívkem a podával z ruky do ruky. A seděli jsme spolu a já že se učím Dévanagarí a že jsem chtěl vědět jak se píše R. A on ho na titulní stránku mýho sešitu Mother India, už notně ohmatannýho napsal to R v Dévanagarí a řekl, že to je R jako Riši neboli mnich.

A bylo mi s nima dobře, šíleně dobře, jeden z nich mi jenom tak napsal adresu a že ať až mu budu psát napíšu, že jsme se potkali před tou jeskyní. A že jsou buddisti, jů nou, Budda, a sestupovali jsme dolů a tam seděl první buddhistickej mnich, kterýho jsem v životě viděl, kromě Dalajlámy kdysi dávno na Fóru dva tisíce, byl to možná osmiletej kluk, klidnej a veselej. Riši? zeptal jsem se... A oni mi začali vysvětlovat, že to ne Riši, že to Buddista a že Bhanti. A Bhanti, to slovo jsem si opakoval a rezonovalo ve mně, ty kluci byli zatím asi nejmilejší bytosti, který jsem tady potkal, veselý a objal bych je a mával jsem jim na dálku. Indové jsou strašlivě komunikativní, ale trošičku komisní, trošičku vážný a trošičku přísný. A lidi, který jsou mi z Institutu nejsympatičtější jsou jeden kluk z Ladakhu a jeden z Nepálu. A přes svůj slib, kterej jsem dal Vachkovi, že nepolezu do klášterů a přes svůj skepticismus k holy věcem, když se zamyslím, co srdce opravdu chce, je to tohlecto laskavý náboženství. A hodně bych se toho tu mohl naučit. A doufám naučím. Jógu. A zpěv. A kulturu. A písmo a abecedu. Ale měl bych někam k buddistům. Laskavejm. Srdečnejm. A klidnejm. Miluju Zdeňku a Honzu. Jsou to asi první skutečný buddisti, který jsem viděl. Kterejm to věřim. Proto jak žijou a že to neni náboženství. Spíš filosofie. A že je hladivá. A konejšivá. 

A čtu si deník zpátky. A zjišťuju detaily, který se tak snadno vytrácej. Vzpomínám is na Mahašivarátri. Maha-Šiva-Rátri. Rat je cikánsky noc. A přišel jsem k čajovýmu stánku kterej vede student Ganéš a Ganéš vypadá taky trochu jako opičák. A jeho obchhod otevírá o půlnoci a končí v šest ráno. Přesně o půlnoci zavírají všechny čajovny všechny obchody. Zažili jsme šílenou historii. Po návratu z tý přehrady s Gonzálem a Annou a Floránem povídaj děcka, že by si dali pivo. Já že ne, ale že Floriánovi přinesu, že děkuju za vejlet. Tak jsme šli, hledali noční obchod s chlastem. A připojil se k nám kluk vysokej málem jak já, Indové jsou všichni prťavý a tenhle hrál basket a připomínal mi držením těla Honzu Smíška, taky trochu nahrbenej, asi jako když my vysoký se shejbáme abychom byli blíž k lidem. A vida se nedávno na nějakým videu zjišťuju, že jsem jakejsi podivnej legrační skřítek a dneska v indickým filmu jako kompars mám pocit, že mně chtěj někam schovat. Ale s hlavním hercem večera si dlouho povídáme, tak co se děje, je to manekýn a ten seriál teď začíná a cestou zpátky vidíme ohromnej billboard, upoutávku na něj a ten chlapík je tam vyfocenej přes několik pater baráku. Tak pořád nějak bojuju s tím sebevědomím. A tenhleten kluk nás vede do jedinýho otevřenýho wine shopu v celý čtvrti, navalíme se dovnitř, ale kdosi u dveří nás zarazí, vysíláme dovnitř našeho indickýho vyslance, našeho Honzu Smíška, strkáme mu přes mříž prachy, naivně se ptám, jestli mají něco nealkoholickýho, nakonec zůstane u piva pro Floriána. Za náma se rozječí píšťalka, vbíhaj policajti, roleta padá dolů, policajti nás rozháněj, divoký psi. Majitel obchhodu nás uklidňuje, přijďte pozdějc, naše prachy vevnitř, my na ulici. Postáváme na rohu a čekáme, policajti nemíněj odejít, trochu vykliděj pozice, zase se vracíme, přibíhaj a vyháněj nás. Prachy v háji. Obchody tady musej zavírat o půlnoci, vysvětluje nám Honza Smíšek basketbalista, z nějakýho pitomýho důvodu, nikdo už neví proč, sedíme na zídce a připadáme si jak kdybychom kupovali drogy, trochu se krčíme, aby nás policajti neviděli. Konečně je majitel obchodu uplácí a my dostáváme... svý čtyři lahváče. 

Ale předtím je Mahašivarátrí. A Ganéš říká: Do you want to smoke up? Přikyvuju. Vede mně do kůlny za čajovým stánkem. Sedí tam v rozjímání či spíš sjetej ještě jeden kluk. Kouřil jsi někdy Čilum? Ne. Tak dáš prsty takhle jako lotos. Sevřeš čilum. Druhou rukou přikryješ a nasáváš. Troubel čilumu hliněná, obalená dole hadříkem, jako filtr a aby to nepálilo do ruky. Kouřím. Sedíme v tý kůlně s Ganéšem, lituju, že nenatáčím, ale vím, že teď ještě nemůžu začít. A ptám se Ganéše na film. A nechci se ptát a vyptávat, jako když jsem byl poprvé sám za Jitkou Válovou a ptal se a ona pořád říkala, já vám hovno řeknu, jái si už nic nepamatuju a snažil jsem se a nic z toho nebylo. Jenom násilí. A pak přijeli jsme s Václavem a on půl hodiny vyprávěl historky a o Švankmajerovi a jak byl v Indii a jak ho tam málem zabili a tak a Jitka se najednou rozpovídala sama, nebyl to výslech, byla to výměna, přesně jak to Václav říkal, že ji nechce ždímat, protože tak za ní přichází každej. A sedím s Ganéšem a cejtim, že každý každičký slovo bere strašlivě vážně, sotva znatelně ve tmě potřese hlavou a dlouho mlčí, myslím si, že usnul, ale pak vždycky pomalu začne odpovídat. To je tak těžký, mluvit řečí filmu, povzdechnu si po nějakým dlouhým marihuanovým myšlenkovým pochodu. Není problém v tom, jak mluvit filmem. Ale co říct. A ptal jsem se ho, co je teda smyslem toho všeho, nebo o čem mluví. A on že to je celý spění k něčemu, že lidstvo někam spěje, je čím dál víc moudřejší nebo vědomější, má čím dál víc informací. A já myslel na západní vědu a jak to je s ní v hajzlu, nebo aspoň myslím. A že jsme něco podstatnýho ztratili. A Ganéš, pojmenovanej podle Ganéši, boha začátků, kterýho tady v Púně, univerzitním městě maj všude, jinde věřej na opičáka Hanumana, a jiný bohy, který ještě neznám. A Lord Ganéša je syn Lorda Šivy. A Ganéš mi vypráví něco, co mi připomene indický učení o bráhamnu a átmanu. Ptám se, co je teda smyslem. A on na to, že stát se svatým. A já se ptám, kde nebo od koho se to člověk naučí. A on že od kohokoliv. Od kohokoliv koho potkáš. A já si to představuju jako ten Átman (nebo Bráhman? jedno z toho je odraz božského v člověku a to druhý je všepřesahující božská jednota, apsoň myslím) a jakoby v každým bylo to zářící jádro a to bylo obalený balastem a tam kde ten balast není, tam to září, a tam se od každýho člověka učíš od boha. 

Tyjo, žasnu. Bejval jsem básníkem. Ale ztratil jsem ho. Koho? Toho básníka v sobě. Mlčíme. Všechno osvícený jenom lehounce, matně, daleko za hranicí možný expozice filmu a vím, že i toho se musím vzdát, toho zachytávání, v takovouhle chvíli. Přemejšlim, co dělat ve chvíli takový upřímnosti a otevřenosti. Napadá mně snad jenom že zpívat. Od Filipa Topola. Česky? Už se nebráním a skáču po hlavě do vody:

Pustil jsem si Misu pastorale
a koukal z okna, hledal krále
nic než dvůr a jíícny oken
a měsíc mžoural bledým okem.
Kde jsem ztratil svýho krále?
V nemocnici nebo na bále?
Samý ámen ámen ve dvoře jen kámen
co se stalo s malým králem?
Žádná stopa žádný vzkaz
jenom pára  nad kanálem
žít zas život na doraz
a nespoléhat na obraz. 
Obraz lže a jen se vlní
za ním král a bez brnění
tak piju čaj s prachem
do dalšího rozednění.

Ganéš mlčí. Zase se mi zdá, že usnul. Ale jenom mlčí. O čem to bylo? ptá se. Překládám. Dlouze mlčí. Pokýve hlavou. Vím, že rozumí. A vylejzáme ven. Koukni, řekne Ganéš, mám pocit, že se se mnou už moc nechce bavit, že má nějakou jinou práci. A ukáže na strom. Je to ten strom, kterej jsem tak samozřejmě minul už třeba padesátkrát a kmen má vlastně ohromnej, to jsem si neuvědomil ani když jsem ho fotil, nějakej den, kdy bylo krásný světlo, potom, co mi ho ukázal. A ten strom spouští liány, to jsou jeho liány nebo paraziti? ptám se, a on že jeho liány a on spouští řetězy a závěsy lián a a občas z toho stromu spadne kapka, a myslím na to, jak Ganéš před chvílí mluvil o tom, že lidstvo (nebo člověk?) roste jako strom, na spoustě různejch míst současně a pořád do velikosti. A možná i vesmír, protože po marihuaně se snadno mluví o vesmíru. A kdosi my vysvětluje, že dnešní kouření je vyjímka, že na Mahašivarátrí se smí hulit ganja, že to je posvátný, že to je celebrejšn, ale druhej den dopoledne děcka hulej trávu ve školním bufetu a já se na to ptám a oni že se hulí furt, že si ze mně jenom někdo vystřelil. A asi hodně lidí tu hulí. A některý na to vypadaj. Je to tady legální a asi stejně rozšířený jako alkohol, kterej se tady moc nepije.  A ten strom je fascinující. 

Včera jsem se na trhu v Aurangabádu snažil dostat do nějakýho stavu, ve kterým bych byl schopnej fotit, čistě, nepřekombinovávat, nelovit. A napadlo mně to. Prostě jenom vnímat. Uvědomit si, kde jsem. Nebát se, neuhýbat pohledem, dívat se na to, co chci. A najednou se zase realita roztáhla, podobně jako s ganjou a šel jsem ulicema, uvolněnej, byly přeplněný, tu mně pozvali do krámku na sladkost a abych je vyfotil a zase jsem šel dál a s Milośem předtím fotili jsme nějaký děcka a to bylo takový světlo, že jsem si říkal, že by to mohly bejt první slušný fotky, ale pořád jenom obrazy z procházení ulicema... A dával jsem se s lidma do řeči a proplouval tím barevným bohatým mejdanem. Tohle bych měl nějak vyfotit. To, jakou atmosféru má ta ulice. Ale to jde těžko, když jsem to nevěděl, dokud jsem to teď nenapsal.  

Neposlal jsem ještě nikomu ani písmeno ze svejch deníků. Protože je nechci psát pro nikoho, jenom pro sebe. Ani pro web. Čtu zápisky z prvních dnů a jsou slabý, prootože jsem myslel na ten blog. Protože jsem vysvětloval. Bylo to zvláštní volat domů z telefonu na nádraží. Jakoby na mě padlo něco... ani ne tíseň... smutek... takovej temnej černej potah. K slzám. A nevím, co to bylo. Protože tady je to extáze. Protože tady je to neustálý potkávání. S každým se dá povídat. Vylezu na balkón v hostelu (už jsem zjistil, že studená sprcha je LUXUS a obvjevuju systém kbelíků a kohoutků a jak se tou studenou vodou člověk polejvá z vědra... a ještě pozdějc zjišťuju že i studená voda je luxus, pozdějc nejspíš zjistím, že skutečný luxus je čistá voda, nebo voda vůbec) a na protější střeše jsou kluci a dáme se do řeči a přicházej další a další zvědavý a máma a den předtím zase tátové. Po nějaký době rozhovor vyplyne do prázda a rozcházíme se. A v Aurangabádu na ulicích lidi pořád povykujou na člověka. Hello! How are you? What's your name? Which country? A ne tylko v Bumbeji. Ani v Půně. Ale dneska když jsme sem dojeli, jeden pán z motorky zavolal (aniž by cokoliv chtěl, často lidi druhým dechem žebraj nebo chtěj něco předraženě prodat): Welcome to Bombej a odfrčel na motorce zase pryč. Jenom tak. 

A včera v Aurangabádu Ríša který jest policajtom se spřátelil zase nějak v tý policejní služebně a já pokračoval v jeho natáčení a ještě dlouho si holky s policajtama povídali a já jsem je natáčel, jak vytahuje tu polskou policejní placku a dneska nevím, jestli to je dobrý na film nebo aspoň na skeč, já ho totiž v tý Elloře skoro dvě hodiny natáčel, jak fotí, jak jednom jde a fotí kus od kusu, ani se nedívá a šteluje lidi do póz.... A že to je přesně podle Sontagový. Že fotoaparát jako zbraň. Nebo jako konzum. Turismus, procházení bez rozumění. 

A že si teda k tomu videu nahraju na minidisk stat, jenom ruch nádraží, myslím na to, co nám říkal Richard Němec, že máme všude kde jsme nebo kde natáčíme nahrát tři minuty ticha.... a tak natáčim to ticho, s mikrofonem na kufříku a přichází první děcko a druhý děcko a stojej kolem a já vím, že nesmím zdvihat oči, jinak začnou mluvit a ptát se a vrážím si sluchátka špunty hlouběj do uší a sedim jako socha a kolem tý sochy se shromažďuje dav a lidi se ptaj a je to opravdovej dav a povídáme si, až přijde policajt a rozežene je, pak mně zavolá legrační tlustej děda k jedný lavičce a vypráví něco prej tamilsky a nerozumíme mu ani slovo akorát VAKERA, což si pomatuju odněkud z cigánštiny, že to tam bylo, a VAKERA znamená sedni si. A Dža je cigánsky i indicky jdi. A povídáme si s jiným pánem, kterej pojede taky do Bombeje a vyptává se detailně na českou republiku a zase mi vysvětluje rozdíl mezi západem a Indií. Protože my jsme tady všichni bratři. Kdyžu vás se začíná přednáška, přednášející řekne Ladies and Gentleman. Ale tady Brothers and sisters. A všichni jsme tady spolu. A vypráví o rodině. A já že u nás se to rozpadá. A on že tady prostě lidi žijou dohromady. Když se někdo z dětí provdá, prostě žijou u rodičů v další místnosti. I všichni bratři a sestry a strejdové a prarodiče. Ptám se, jak to je možný, že se tam nemůžou vejít, ale on mně ujišťuje, že se buď vejdou, nebo přistavěj. A ta promluva je zase dojemná, stejně jako bejvaj dojemný promluvy cigošů, ale jak jsou dojemný fotrovský promluvy indošů tady. A zase je kolem nás dav, ohromnej, sedíme všichni na hromadě, mačkáme se kolem tý lavičky tělo na tělo. Přichází policajt a křičí rozejděte se a píská.. A dav se rozchází a jsme sami. Rozloučíme se s chlapíkem. A sedáme si k baťohům. Přichází žebrák, další. První přišel, ještě než jsme potkali Ríšovy policajty. Oranžový hadry, oranžová tečka na čele, zatroubil na mušli, poklonil se a ukázal urničku na prachy. Tak jsme mu hodili pár drobných a on ukázal těma sepnutejma prstama jedný ruky, jak to tady dělaj žebráci, do pusy, jako že chce jídlo, a my mu dali místo peněz jídlo. A on začal ukazovat na hadry a ať mu dám dvědstě rupií na hadry. Pištěl a sípěl jakože je hluchoněmej a možná byl. Občas, když chtěl něco zdůraznit, zatroubil na ulitu. Přised si k němu druhej žebrák, ale tenhle ho začal odhánět. Nepodělil se. Tak jsem odešel. To už bylo moc. Šel jsem natáčet Ríšu. A druhej žebrák až těsně před odjezdem. Přišel k nám a začal žebrat. Obyklý gesta etc. Náš už naučený ale stejně emočně vydíraný nezájem. Někdy se nechám zlomit a potom, co dneska v noci deset žebraček strčilo ruku nebo hlavu do našeho otevřenýho okýnka v Bombeji cestou z natáčení toho připitomělýho seriálu, a všichni je ignorovali, vždycky když zastavili jsme na semaforech. A vždycky přišla ta žebračka k okýnku a všichni koukali jinam. A já se tentokrát koukal do těch očí a říkal jsem si, bejt sám, určitě jí něco dám, jenomže teď jako bych se bál projevit kvůli ostatním, kvůli plnýmu autu ostatních, kdy konečně začnu jednat sám za sebe?  Koukal jsem se do tváře tý ženský a uvědomil jsme si, jak je nepříjemný jenom stopovat nebo pohybovat se kolem těch silnic v Praze a ona tam stojí v tom smogu přímo uprostřed aut a že za deset minut z toho jde člověka hlava kolem a smysly se ztrácej. A pak jsem viděl, co je kolem, jak ty lidi bydlej, že doslova pod mostem, na ulici, jenom pár hadrů a tam rodina. A jedna z těch ženskejch zlobně nám zabušiila na okno a my jeli dál a já pohledem do zadního okna viděl, že je těhotná, nebo má jenom vycpaný břicho, říkal jsem si připravenej na všechny ty formy vyděračství. Ale slíbil jsem si, že si rozměním a že budu dávat. Jak to řikal Honza Burian. Rupie jsou ultradrobný. Mít v kapse hrstičku 0,25 Kč neboli půlrupií. A když někdo poprosí, dát jednu dvě tři. A nebo jídlo. Je to těžký. V Praze jenom smrděj nebo jsou vožralý nebo nafetovaný a smradlavý. Tady jsou opravdu vyhublý. A jsou to často mladý děti. 

A tenhle poslední Aurangabadskej žebrák stojí teď před náma a natahuje ruce. Za ním tiše přejde policajt, co se s ním Ríša za pomoci své polské policejní placky seznámil a teď hrdě dbá o naši ochranu. Žebrák si ukazuje do pusy, policajt má radost, že si ho nevšiml, tiše za ním stojí a pak ho brutálně sekne bambusovou holí přes nohy. Koukej vypadnout! A ještě mu jednu přidá.

26. 2. 2007