První let

Mother India - Klokánkův cestovní deník po Indii

Zasekl jsem se na CST, neboli Victoria Terminus, Bombej Hlavní nádraží, prosíme vystupte. Ráno jsi du rezervovat lístky, ale jak vstoupím do haly, nemůžu nenatáčet. Bzučení jako v úle. Šílený množství lidí, nikdy neviděný. Každou minutu přijede na jedno z nástupišť vlak a vyplivne určitě tisícovku lidí. Proud vplyne do míchacího kotle haly, vlak je prázdnej, chlapík zapíská, vlak rychle vycouvá, následuje další. CST je zkratka z nějakýho indickýho názvu, přejmenovali to po dekolonizaci. Maj nezávislost, ale stejně tady bílýho člověka pořád oslovují "sir" a trochu se klaní, číšníci v restauracích. Ale po tejdnu cesty jsem špinavej a smrdutej a je to vidět, jak najednou klesám, cejtím se sám klesat mezi chudinu, a hned jak dorazím do Institutu, ještě pozdě v noci peru oblečení. 

Loučení s pobratimy Poláky bylo dojemný. Spěchal jsem na nádraží, CST, doprovodili mně až tam, utíkajíc za mnou spěchajícím davem. Dlouho jsme se objímali, myslím, že to je na furt. Tady v Indii spousta kamarádství. Stačí se zastavit na ulici. Nechal jsem vyvolat filmy a pak se poflakoval kolem. Nevěděl přesně, co dělat. 

Večer po Ganéšově čajovém stánku -- nabízí mi, abych u nich vařil čaj a ukazuje, jak ho vaří oni - se zázvorem a citrónovou trávou, kupuje se v paklíkách svázaná asi na trhu - si pouštím Vachka. A tam Kláry stencil, o včele, mám z něj radost a současně vědomí, že Klára je tvořivej člověk. Strašlivě. A že tvořivost se projevuje v díle. Spíš teda tak, jak ve mně rezonuje poslední roky, co se píše v Bibli: Podle skutků jejich poznáte je. Tak myslím na to, že podle toho, co po člověku zůstává, se dá poznat, co je člověk zač. A že po některejch lidech, po Kláře třeba, zůstávaj věci, který dělaj lidem radost. Na těch stencilech není žádnej podpis, žádná značka, je to skromný umění. Myslím na fotky, kolik jsem jich nafotil a že stejně zůstávaj v tý krabici s negativama, nenazvětšovaný. Myslel jsem na to i ve Španělsku, že bych si měl udělat čas a všechny je pozvětšovat. Nebo aspoň pověsit na Internet. Ganéš je výbornej. Sympaťák od pohledu. Provozuje svůj čajovej stánek. A vaření čaje dělá lidem radost. To je dost. Dokážu si představit, že budu mít čajovnu. A sedět tam a dělat radost. Jako Michal z Uherskýho Hradiště, kterej tam založil čajovnu, ta pak dostala titul čajovna roku, pak ho její majitel vyslal jinam, kde založil zase čajovnu... Pak koupili čajovnu na Žižkově, kousek od rádia. Pak v Českejch Budějovicích. Všude to rozjel a pak se vypařil, zase dál, otevírat, vytvářet prostor. Vyprávěl mi o Rainbow Family. Jednou za rok je někde v Evropě nebo i jinde na světě takový setkání. Jmenuje se to Rainbow Family, tuším. Ohromná komunita, člověk dorazí, jestli chce, nechá nějaký peníze a dělá, co umí. Vaří čaj. Nebo peče placky. Nebo učí ostatní nějakej jazyk. Nebo hrát na bubny. Nebo cokoliv. Cestou ze Španělska jsem jel stopem s nějakejma lidma, který tam jeli, zvali mně sebou. Nevím, proč jsem nejel. Možná to je škoda. Vladimír Václavek říká, že příležitost chodí jenom jednou.

Miluju Indii. První věc, která mě tu znechutila, byl Rikša, když jsem přijel do Púny, zpátky z Bombeje. Odchytil mně na nádraží. V Maráthí říkal něco o dvěstě rupiích, já jsem říkal, jako že ne, že to je kousek, ve vlaku mi mý spolucestující poradili, ať vystoupím o zastávku blíž. Svezl mně kousek, kamsi neznámo kam, ani ne na Law Colege Road, ani ke škole a řekl si o dvěstě rupií. See, ukázal na taxametr, kde bylo maximum. Dvěste rupií. Ne, maximálně třicet, řek jsem. A i to bylo přehnaný. Hádal se se mnou. Let's call the police, použil jsem trik, kterej mně naučili Poláci. Křičel, já křičel na něj, že znám ceny, že tady bydlím, on neuměl anglicky. Nějaká holka chtěla nastoupit, cejtil jsme se trapně. Zapálil sirku, a svítil na taxametr, křičel. Věděl jsem, že podvádí, on věděl, že podvádí. Kus tý sirky, žhavej, přistál na jeho nohavici, propálil ji. Nevšim si. Smetl jsem ji, dávej bacha. Útrpně se díval na nohavici, nějakej jeho bůh ho potrestal, hodil jsem mu třicet rupek na zadní sedačku a šel pryč. Než abych si vzal jinýho rikšu, sám jsem hledal cestu. A našel. Nebylo to zas tak daleko. To jsou ty moje způsoby. Fundamentalistický. Všude chodit pěšky, všechno si vydřít. Alice mi ukazovala, že život může bejt jednodušší. Mám tendenci se ždímat, jít nadoraz. Dělat, co můžu. Nejseš unavenej? Pojďme se zastavit na čaj. Zastavíme se a sledujeme život. Alice se pečlivě kouká, jak vařej a nalejval mlíčnej čaj. Všímá si detailů, vypráví mi o nich. Ne tak Poláci. Dá se to tu brát i jako dovolená v ráji. Můžeš chodit a užívat si. Když jsem dal vyvolat filmy (po obvyklém laškováníí s rikšou: Hele, to je dál, než jsem si myslel, ne dvaceet, ale třicet rupek. Ale kdepak, chlapče, znám ceny, dvacet. Ne, třicet, říká s úsměvem. Já se směju: tak podle taxametru, jo? Zasměje se taky. Dávám dvacet, s úklonou děkuje. Je to divadlo, oba hrajeme hru, i tak jsem zaplatil víc, než jsem musel. Alice si toho je vědomá, ale platí peníze navíc. Protože jsme z bohatýho západu. A peníze, který přinesem, jim daj žít. Poláci ždímaj. Taky jsou to chudý studenti. Ale dokážou přijít do restaurace, zeptat se, kolik stojí talí -- talíř, další podobnost s češtinou -- a když víc než čtyřicet, zase se zvednout a odejít. Divil jsem se, že Honzův a Zdeňky deníček je plnej finančních údajů. Ale člověk nad tím musí pořád přemejšlet. Pořád poměřovat, jestli je okrádanej. Po jídle Poláci bedlivvě projdou účet. Spočítají, kolik kdo utratil, vyrovnají všechno do jedné rupie. Když nechám spropitné neboli pivek neboli tip, jeden z nich ho dokonce jednou strčí do kapsy. Všechny výdaje si zapisují do notesu. Každej, a navíc  kdo komu co dluží. Kolik jsi platila za ten čaj v Púně na nádraží před pěti dny? Aha, tak u mně máš dvě rupie. Ano, píšu si, dvě rupie. S Alicí je to něco jako laskavá velkorysost, s Florián peníze taky spíš nepočítá, ale spíš z druhý strany. Když byl nemocnej, poprosil mně, ať mu donesu džus, stál osmdesát rupií, že prý mi penííze pozdějc dá. Ale nedal. Blbý mi se připomínat, ale jeho samotnýho to nenapadne. Z Německa. Trochu Indií pohrdá. Přijel sem proto, že se tu vyučuje v angličtině a že to tu není drahý. Jinak se děsí vší tý špíny tady. 

Přehazuju prostěradlo přes kovovou pelest postele. Pokaždý, když se jí dotknu, a píšu přitom na notebooku, cejtim, jak elektrika chvějivě probíjí. Ale to skoro vždycky. Zásuvka se odchlípla od zdi, byla přilepená jenom páskou, když jsem vytahoval zástrčku od počítače, dostal jsem pecku. Zvukařská všedržící tejpa je v Indii docela užitečná. S elektrikou se musí vždycky laborovat. Zásuvky v hotelích obvykle nefungujou. Pavel mi říkal o nějaký redukci, která jde namontovat do objímky na žárovku a do toho zapojit normální elektrickou zástrčku.

 Ale to je taky to, co jsem si začal uvědomovat, když jsem se nastěhoval do novvýho bytu. Že jsem se nějak odnaučil něco po sobě nechávat, vytvářet prostor i pro ostatní. Že jsem se nějak vždycky jenom nastěhoval a vytvořil bordel a to místo se mi pak znechutilo a zase jsem se stěhoval jinam. Zdeňka to umí. Pokusil jsem se v novým bytě, dům roku 1926, Dr. Ant. Dvořáka 1234/5. Že jedu do Indie jsem se dozvěděl těsně kolem podepsání nájemní smlouvy. Pak měsíc zůstal. Maloval, uklízel, vyháněl zvířata a smrad, abych se odstěhoval jenco se vrátím. Teď tam bydlí brácha, já pak možná čtrnáct dnů a zase jinam. A jedný noci, myšle na to, přišel jsem sem a uklízel a květinu do vázy dal a vonné tyče zapálil. Za to se trochu stydím, zapaluje se to u svatostánků, neviděl jsem, že by někdo pálil doma. Tak nevím, jestli nezneužívám nějakej symbol. Ale miluju tu vůni. 

Jak jsme dorazili na letiště v Bombeji. Katka střihačka mi vyprávěla, jak se od toho letiště, od tý haly, nemohli odtrhnout. Jak se vraceli zpátky do posledního kontaktu s evropským komfortem. A tak se posuvný dveře otevřely, škoda, že jsem to nenatočil, byla by sekvence pro Hýbla jak stvořená, dveře se otevřely, hlídali je ozbrojený policajti a za nima dav. Mlčící dav, vyhlížející. Nevím, co chtěli, prošli jsme rychle. A vzduch. Vlhkej, nasycenej vodou od moře, hustej, teplej, do toho trocha smradu a vůně těch tyčí. Spousta parkujících taxíků. Poslali nás do nějakýho rezervačního oficu, že to je prej, aby se taxikáři nehádali a nedávali přemrštěný ceny. Platí se u okýnka. (Teď v armádě spásy jeden kluk, co zrovna přijel, říkal, že zaplatil dva tisíce rupií za taxíka z letiště. My kolem stovky každej, tuším.) A město. Projížděli jsme ulicema, bylo nad ránem. A totální fascinace. Jakoby odsaď vycházela kyberpunkovbá estetika, jak je v Johnym Mnemonicovi, Neuromancerovi nebo nejvíc v Blade Runerovi. Sterling tuším (nebo Gibson?) to v nějakým rozhovoru popsal tak, že budoucnost není naleštěná. Že je to to samý jako dneska, akorát mnohem zašlejší a vyztužený. Že parkovací automat ve světě kyberpunku je parkovací automat současnosti obalený ostnatým drátem. Tak tady. Baráky z koloniální éry, ale oprejskaný, pografitovaný exhalacema, šmouhatý a prorostllý stromama na římsách. Místo oken mříže, ověšený ručně malovanejma nápisama a svatejma symbolama. Design a vysoká architektura omšelá a polepená lidovou tvořivostí. Podivně zbastlený elektrický rozvody jak spletence lián. Přilepený přístavky a z oken visící barevý hadry. Krámky jako podhoubí ulice. Zákoutí s ikonama bohů osvícený barvenejma žárovkama a neónama. Kýč pro nás, svatost tady. Duhový blejskavý samolepky s Ganéšou Miluju to. Miluju Bombej. 

První dny jsou nejsilnější, dokud si oči a uši nezvyknou. Troubení aut, všude, vrčení motorů. Šílený ulice. Přecházení. Člověk se musí nějak přebrodit. Nezastavit se. Někdy zaváhám a Alice mi zmizí na druhým břehu, za řekou aut, motorek a kvílením. Prostřední ostrůvek mezi pruhy je okamžikem zastavení a rozhlídnutí se, nabrání dechu, bezpečí. Hlavně se člověk nesmí nechat znejistět. Všichni neustále trobějí. Něco jako poziční světla letadla: Bacha, tady jsem, jedu. Člověk se nesmí zastavit při každým zatroubení jako v Čechách. Troubí se neustále a nikdo se neotočí. Ten chaos je ale vedenej pozorností a uměním jízdy. Neustálý odhadování toho, co maj jednotlivý neřízený střely v okolí v úmyslu. Chodec nesmí zmást. Nesmí se nechat znejistět. Jeho trajektorie musí bejt předvídatelná. Nemůže se zastavit na fleku, jinak by ho sejmul ten, kdo ho objíždí. Julianu sejmula motorka, byla v nemocnici. Prej že se motocyklista nemohl rozhodnout, jestli ji objede zleva nebo zprava, tak to vzal prostředkem. Teď vchází do silnice nejistě, uskakuje, vrcí se, musí se někoho držet za ruku. Kličkující rikšové, auta, náklaďáky, chodci. První jízdu jsem si asi tak třikrát myslel, že skončíme pod kolama náklaďáku. Nestalo se. V kabině svatý obrázky, kytky přes zpětný zrcátko a zapálená voňavá tyčka. Okýnkem dovnitř fouká ten vzduch. Zírám, myslím si ještě, že jsem v nějakým snu. Ty vole, jseš v Indii, opakuju si. 

Další sen byla nepopsatelná krása letu. Bál jsem se, že to nebudu vnímat, že to bude něco jako přelud za okýnkem. Ale celou cestu jsem dělal ÁÁÁ, to je paráda. Alice napůl spala, po poslední noci až třech strávených bezespánku nad studijní agendou. Vznesli jsme se, prudce. Uvědomil jsem si, že letadlo je jenom slabá skořepinka z hliníku. Třáslo se. A že ty křídla nás nesou. A že musíme letět rychle, abychom se odlepili. Odlepili jsme se. Z okýnka jsem na letišti viděl Koněva, elektrocentrum. To mi mával. Áhóój, Kladno! Tak zase jedu za srdcem, do Indie. 

A letěli jsme. Já poprvý v životě. Nejdřív jako z rozhledny. Pak ještě vejš. Pak jednotlivý vesnice, políčka jak vycházej z těch malejch center, z jader okrouhlejch vesnic, paprskovitě se rozbíhaj a tam, kde končí paprsky jedný vesnice, začínaj druhý. A mraky. Jako v Koyanisquatsi, jak narážej na hory a a čeřej se jako voda když v potoce narazí na kámen. Hustý mraky a mraky řasy, lítající prostorem. Uvědomil jsem si rozdíl mezi nízkou a vysokou oblačností. Že některý mraky jsou fakt nízko. A tečou. A v dálce vidět vysoký pohoří, jako když se člověk kouká ze Sněžky. To jsou Alpy? ptal jsem se. Netušil jsem, že jsou tak vysoký. Člověk by chtěl studovvat meteorologii, najednou jako by to bylo jasnější, všechny ty principy. A že se podle mraků dá leccos poznat. Jak bude, odkud co jde. Sen. A slunce. A pak zase níž, níž a níž do reality, závratnou rychlostí blížící se země, Frankfurt, dálnice, auta jako tečky, pak čím dál větší, až pomalu vidíme jednotlivý řidiče, borovice, Alice poznamenává něco o původním typu krajiny. Dál s Gulf Airem. Dávají nám ilustrovaý manuál, co dělat v nebezpečí, něco jako komix. Vypadá komicky a je popsanej arabskejma znakama. A letíme. Evropa. Rumunsko. Hory. Dunaj. Nádherná monochromatická stuha se záhybama, než jí stihnu vyfotit, zmizí. Nic z toho nejde vyfotit, protože působivost je v ubíhání a v trojrozměrnosti. Viděl jsem spoustu fotek z okýnka letadla, který fotili lidi, co letěli někam na dovolenou, teď už vidím, co je fascinovalo a vidím, že to do fotky nejde dát. Možná když se to zvětší na ohromnej formát. 

Další fotky asi až z Púny. 

Ze začátku vůbec nefotím a nenatáčím. Na paměti záběry Pavla Kolingera, do Cestovatele, Hýblův materiál z cest. Nechci dělat tohle. Obrázky z cest. A nakonec se stydím vytáhnout kameru nebo foťák skoro vždycky. Konečně až v Institutu, první noc, co Florián natáčí svoje herecký cvičení, natáčím, co se děje kolem. Nejvíc mně fascinujou stíny. 

Klokánek, 1. března 2007