Cesty jsou srovnávání. Vzpomínám si na cestování po Španělsku, jak jsem pořád něco k něčemu přirovnával. La Ramblu v Barceloně ke Karlovu mostu nebo Václaváku, Plaza Catalunia ke Karlovu náměstí včetně šílený magistrály a prodeje drog. Tyhle městský vzorce mi pomáhaly Španělsko poznávat, ale v Indii zdá se funguje úplně jiná logika. Jsou ulice, který člověka vedou a přitom najednou končí zdí. Podobně jako je to v šílenejch novostavbách satelitních bloků v Čechách. Nefunguje tam intuitivní logika městský džungle. Člověk jde vyšlapanou cestou a najednou konec.
A jak svítá a jedeme autobusem do Arungabadu, chvíli si představuju, že krajina kolem je Polabí. Rovina, pole, s rozptýlenými stromy, jenom jsou ta políčka menší, nezkolektivizovaná, a na navršenejch teráskách je vidět pečlivost a drobná urputná práce. Ale jinak východ slunce u Velkýho Oseka. To bylo to nejtěžší si představit. Znal jsem orient jenom z TV dokumentů sestříhavajíících ty nejexotičtější obrazy podmalovaný folklórní hudbou. Vytvářejících iluzi nějakýho dalekýho mystična případně ztracenýho ráje. Nedokázal jsem si představit, že jsem tam. Jak budu vypadat? Jak se budu cejtit? Úplně normálně. Puchejře a bolící ramena jsou ty samý jako na výletě do Českýho ráje. Ale jedu místním autobusem s babkama, co jedou do kostela a koukám se na vrch třeba Oškobrh. Kolem normální pole s kukuřicí, se slunečnicí, normální stromy u cesty. Třeba třešně, i když to třešně asi nejsou. Pak tou polabskou krajinou projde ženská s něčím strašně těžkým na hlavě. Projíždíme vesnicí, na návsi kostelík, výklenky s barevnejma svatejma, jenom ty místní maj opičí nebo sloní obličeje. Ale na okraji vesnice, za humnama, stany z igelitů a v nich lidi, vypadaj, že takhle žijou pořád. Nevím, jak se s tímhletím budu srovnávat. Člověk si na všechno zvykne. I na bídu, kterou si asi ani nevědomuje, když v ní žije. Jsem zvědavej. Zatím jsem se pohyboval jenom ve velkejch městech. Ale jak zastavíme a přestupujeme v jednom městečku, v prachu prozářeným sluncem, lidi se shlukujou, cigoši poflakující se ve stínu, kolem nás, neustále otázky where are you from, jak jdeme vesnicí, pískání a pomlaskávání na nás, hej, co jste zač, odkud jste, ty davy se za náma otáčej a zíraj na nás, nejde bejt neviditelnej, nejde nebejt středem pozornosti. Co má člověk dělat? Asi nic. Jenom se nebát a koukat se. A smát se. Směju se.
Mám v hlavě tisíc a jednu praktickou jednotlivost, kupěj se, chci o nich psát.
Naučil jsem se jíst pravou rukou a levou smrkat. Pravá je určená na "čisté úkony", nabírání jídla, levou se dělají věci kolem, nepřichází do styku s jídlem. Naučil jsem se i kejvat jako že jo. My totiž kejváme dopředu a dozadu, Indové do stran. Občas to ale popletu. Kejvá se tak i na pozdrav. Naučil jsem se pít bez dotyku s lahví. To se lahev zvedne nad hlavu, otevře se pusa a voda se leje trochu z výšky do pusy. Takhle z lahve může pít víc lidí, aniž by se čímkoliv nakazili. A je to indickej způsob pití. Vůbec to tady mají dobře vymyšlený, připomíná vždycky Alice. Vzpoměl jsem si vtip o dvou oxfordksých vzdělancích. Briitskej byl na návštěvě u indickýho v Indii a ten ho pozval na oběd do restaurace. Když se pustili do jídla, Ind rukama, zeptal se ho Brit: Ale pane kolego, cožpak vás ani po letech strávených na Oxfordu nepřešel ten nechutný zvyk?
Ind klidně odvětil: Své ruce jsem si před chvíli sám pečlivě umyl. Zato o příborech, které nám přinesli, to říci nemohu.
I když to tak nemusí vypadat, na hygienu se tu docela dbá. I když jinak. Asi platí i cikánský pravidlo: bordel kolem domu, v pokojích naklizeno. Ještě jsem pořádně v indickým domě nebyl, ale pohledem do otevřenejch dveří domů to tak vypadá. A ono to mělo logiku ještě před plastizací. protože vyhozený věci z okna se v horkým klimatu hned rozložili. Radega, spolužačka z Institutu o tom dneska mluví. Že přechod do měst byl tak rychlej, že si lidi nestihli zvyknout a naučit se v nich žít. A Že bude trvat dalších dvacet třicet let, než se to naučej. Záchody jsou turecký a odpadaj starosti s čistotou prkýnka. Olga v jakési hospodě ukradla papírový "podšálky" na prkýnko, aby to měl každej pěkně sterilní. To se tady řeší dírou v zemi, který se člověk dotýkat prostě nemusí. Jenom na toaletní papír jsem si ještě nezvykl. Na každým záchodě je takovej džbánek a nad ním kohoutek s vodou. A člověk se prostě umeje. Už ty džbánky samotný ve mně zatím buděj nedůvěru ve svou sterilitu. Trochu úzkostlivě, podle rad všech průvodců, dbám na aseptičnost. Piju jenom balenou vodu, ale myslím, že párkrát byla podvržená. Na koleji je "Water Purifier", ohromná kovová skříň, která dělá z kohoutkový vody pitnou. Nejde jinak než tady bejt úzkostlivě čistotnej. Když je svět kolem tebe špinavej, zaprášenej a ve vedru se všechno rychle kazí, bakterie bují, meješ se každej den, pečlivě ošetřuješ oděrky. Peru dvakrát do tejdne. Zase po indicku na vykachlíkovaný podlaze koupelny, která se mírně svažuje k výlevce. Na ruční praní jako dělaný. Zvyk jsem si po létech přemáhání k otužování i na studenou vodu. V lacinejch hostelích je člověk rád i za ni. Nakonec zjistím, že studená sprcha je luxus a učím se užívat kohoutek ve spolupráci s kyblíkem. Později zjistím, že i tekoucí voda je luxus. A to jsem jenom ve velkejch městech. Kdoví, co bude. Vůbec mi nevaděj ještěrky agamy co mi bydlej v koupelně, navíc žerou komáry. Ale jsou docela plachý. Vidím vždycky jednu, utíká dírou ve stropu, když přijdu do pokoje.
Dostal jsem zatím "guest room", přímo nad studiem z dvacátých let, kde v tý době bydlely filmový hvězdy během natáčení. První dva tejdny jsem noc co noc usínal a alergií a budil se se skoro astmatickejma plícema. Po pár dnech jsme si koupil prášek na praní a přepral ložní prádlo. Moc to nepomohlo. Včera jsem pral deku. Po asi deseti kyblíkách vody z ní tekla pořád jenom špína. Už je to lepší. Ale i bydlení měly filmový hvězdy zařízený. Čekal jsem, kdy půjde do pokoje přímý slunce, abych udělal světelně pěknou fotku. Nejde tam nikdy, daleko přesahující střecha chrání pokoj před sluncem a je v něm i na ochozoverandě docela příjemně. Stejně jako Václav Cílek v nějakým TV pořadu říkal, že staré domy na nábřeží kolem Národního divadla byly zařízený coby malý Benátky, domy měly vysoký podezdívky a když přišla voda, zkrátka se jenom vytáhly pramičky. Stejně je to tady, na domech u řeky to je viditelný.
K praktickejm věcem patří ještě bezpečnost. Jsem paranoidní stejně jako pořád na cestách. Pas a rezervu peněz v hašištašce pod tričkem a v noci pod matrací. Kufr s technikou pořád u sebe. V noci na něm mám v autobuse nohy, nebo na něm sedím. V peněžence jenom drobný pro aktuální použití. Dělaj to tak všichni indický cestovatelé a nějakej důvod to asi má.
Jídlo je tady extrémně levný. Jedna koruna jsou dvě rupie a v opravdu dobrý a chutný restauraci pro vyšší střední třídu se člověk nacpe k prasknutí za padesát rupií. Ostatně jako v každé rozvojové zemi,
usazuje mně po ICQ Picard, když chválím Indii jako ráj na zemi. A je to tak, smutně se zamyslím.
Ale je tady je všechno promazaný, aspoň na první pohled, všechno účelný, žádnej zbytečnej odpad. Třeba džus, u nás průmysl. Po Bombeji aji jinde jsou budky, stánky, který maj na střeše tyče cukrový třtiny, zrovna přivezený z pole. Když si člověk objedná nápoj, projedou se dvě tři tyče takovým lisem, kterej tropí strašnej randál (někde si ještě na kolo toho elektrickýho lisu přivazujou rolničky, aby to cinkalo, jak se to točí a lákalo lidi) a je z toho sklenice džusu. Stejně s jiným ovocem. Některý stánkaři maj džusovače na kliku. Nic se nikam zdlouhavě nevozí, nepřekládá, nebalí. Asi se to taky mění. Ivoš tu byl před sedmi lety a to se čaj na nádražích a vůbec kde jinde dával do jednou pálenejch hliněnejch kalíšků, který se po použití prostě mrskly o zem a rozložily se. Teď už dávaj plastový kelímky. I když z tenounkýho plastu. Za městama jsou louky, který jsou profoukaný igeliťákama. A žerou je krávy. A znečištěný životního prostředí je už pár let pro Indii jedním z největšícch problémů.
Ve vlaku do Púny choděj celou cestu drážní zaměstnanci skrze vagóny a roznášej potraviny. Pakory (pečený věci), Čáj, masalá, čáj, vykřikujou, lidi si za pár rupek kupujou pečivo jenom v ubrousku. Jídlo se tady ještě pořád někde balí do novin. Alice si kdesi něco kupovala a dostala výbornou věc. Tašku ušitou z novin. Prostě se noviny prošijou na šicím stroji a přidělá se tomu provázkový ucho. Storpocentní přírodní materiál na lehčí věci jak dělaný.
Snažím se v tom mumraji najít nějakou orientaci. Zjistit, kdo jsem, proč tady jsem. Jak se mám k lidem chovat. Zatím jsem byl v kontaktu se třema druhama evropskýho přežívání tady a vypadá to jako takový typy.
Alice - Koukat se a s povzdychem platit
Florian - Udržovat si svoji kulturu a odstup od indické a užívat si
Poláci - Poznávat a skrblit
Pátek, 23. 2. 2007