Mother India

Mother India - Klokánkův cestovní deník po Indii

Nevím, jestli má vůbec cenu psát takhle veřejnej deník. Žánr blogů je mi docela protivnej. Sebestřednej, absurdní, ale hlavně, když není anonymní, ztrácí to hlavní, co deník mít má: sokuromí, vědomí, že ho píšu jenom pro sebe, že do něj můžu svěřit svý nejsmutnější, nejotřesnější, nejtajnější a nejsoukromější pocity, který beztak maj cenu skoro jako jediný. Bruno by se mnou nesouhlasil, neboť Dílo je Dílo ale což. Nezbývá mi, než zůstat looserem, grafomanem, ale sdílet.

A Indie... z úst kolem mě se ozývá, že to je velká životní cesta, cesta proměn, ale vnímám to jako přirozený plynutí, něco co teče samo a dál... Nedivím se. Chtěl jsem vyrazit už po gymplu. Když se mně někdo ptal, co budu dělat, když mně nevezmou na vejšku, ramenatě jsem tvrdil, že pojedu do Indie. Třeba stopem. Do posvátný země čajoven... Poděbradská čajovna, první místo, kam jsem začal chodit mezi lidi, otevírat se světu. Santalový tyčinky, zapálený pak v mým pokoji přes nadávání rodičů. Polštář v koutě na zemi, Paťandžaliho Jógasútra a neustálý kroucení si noh k meditaci. Vedle čtení Průvodce hledačů aboslutna a dalších newageovskejch blábolů. Dneska je nemůžu ani cejtit, ale jógu jo. Ne všechno ztratilo hodnotu, ne všechno cynismus pohltil. A konec konců v tý meditaci mi bylo vždycky dobře... Pak současně podnájem u Jogína, prudérního chlapíka, kterej si mně pletl se sebou samým a současně se svým dítětem, jeho očištěnost, laskavost a rovnost až do nebe volající a vyprávění o Indii, jak to bylo zklamání a jak by tam už asi nejel a jak tam dostal jaterní chorobu a má játra dodnes zničený a bylo to už sedum let zpátky a přesto v tý jeho nádherný čistý a vonící kuchyni visely obrazy z cest, stařec s turbanem a brejlema a snad Tádžmahál. A zklamání z toho duchovna až takový, že jsem mu s Toastem začal říkat duc-hovno a vyhýbal se všem možnejm zmínkám a lidem. A pomalu zapomínaný I&V, muzikanti, už od dob čajovny tolik obdivovaný, pak zpovídaný při kouzelným rozhovoru v rádiu... A když jsem začal poznávat, že je k jejich úžasné hlubokosti vede duchovní mistr, kterýmu pořádají semináře snad už od osmdesátých let, který je na nějakým oficiálním seznamu sekt a nových náboženských směrů, ozval se ve mně odpor k autoritám a stáhnul jsem se. Ale stejně Síla, síla, jemná, nevtíravá, LÁSKYPLNÁ a cejtěná za vším, co dělali.

Pak cynismus. A Praha s tramvajema, rozježděným sněhem, neustálým strachem, jestli zaplatim nájem, upatlanejma rukama od držátek v autobusech a prázdným žaludkem. Stresy, telefony, vyčerpaný uléhání do pelechu, prvák na FAMU, extáze a ždímání až na dno, co to jde, a tichej výkřik, že v létě toho všeho nechám a pojedu do Indie. Zase půl roku řečí a pak léto pomalu pohltilo dělání filmu a dodělávání posledního ještě v noci před klauzurama, v září. A další rok a další filmy.

Předtím pořád odmítání autorit a pomalu ustupující toužení po učitelích a mistrech a náhražkách otce, mrtvý velký komunikátor BB. A Nymburk, zima, potkávám kluky na nádraží, jestli si s nima nepotáhnu ze špeka. Je to slaboučký, neboj se. Dal jsem si práska. Udělaly se mi mžitky před očima. Co to je? zamumlal jsem. Je to skéro, trochu ještě pocukrovaný hašišem, řekli. Jel jsem domů, bylo to šílený, strašlivej stav, zalezl jsem pod peřinu, že jediný řešení je vyspat se, proboha, aspoň něco. Propadal jsem se čím dál hlouběji. Pak obraz, společnost jako temná krajina, v ní víry, rozrušující povrch ornice, ve skutečnosti asi lávového moře s temnou slupkou. Každej vír jeden člověk. Některý tak silný, že vylítávaly nahoru, táhly v bílým světle směrem k nebi. A táhlo to do nich další lidi, který se taky točili a táhli další lidi za sebou, ve vírech vzhůru. A viděl jsem BB jako ohromnej vír a jak letím tou gravitací a ohromnou silou vzhůru. A Vaška a pár lidí, jak zase žijou z mýho víru a jak jim pomáhá. A pak se něco stalo. BB-ův vír měl něco špatně u základů a propadnul se do sebe. Do nebytí. Zahlídnul jsem jeho černou tvář, jak padá dolů, jak umírá na rakovinu. Co bylo špatně? Přemejšlel jsem. A měl jsem v sobě strašbnej smutek, ale i odmýtizování. Za sebou jsem uslyšel hlas. Ohlídnul jsem. Byla to I. A V. Pojďte, nebojte se, říkali. A odcházeli do ohromnýho sloupu bílýho světla. Nebyl to už vír, kterej by se maně zvedal k nebesům, byl to sloup, kterej s nima byl propojenej, kterým všechno teklo, všechna ta žhavá láva, spíš bílý světlo. To byl ten jejich mistr. Bál jsem se. A nešel. Ale vím, že mě cejtěj. A že mně kdykoliv můžou vnímat, ať jsem daleko, jak jsem. Protože věděj. Protože milujou. Protože soucejtěj. Protože dávaj.

A pak ve vlaku telefon. Chrchly chrchly... huííí.. chrr.r...r.r. Indie..... Chr.. Pak volám zpátky. Alice, jestli bych nejel na semestr do Indie na stáž. Tak jo. Počkej, nechceš si to aspoň na chvilku rozmyslet? Ani ne. Tak jedu.

Teď poslední zařizování, samozřejmě na poslední chvíli. Zpráva přišla den potom, co jsem podepsal nájemní smlouvu, potom, co jsem konečně zasádroval, přestěhoval, vymaloval a vyčistil novej byt. Tak jo. A uzavírám, postupně, plním resty a loučím se a někdy mě napadá, jestli nejedu navěky. Jestli se ještě vrátím. Někdy po setkání s kamarádama brečim. Ale nebojim se. Nebo jenom trochu. (Tvůj stres je bránou do vědomí lidstva a strachu před neznámem. Jdeš za povahou polarity světa... A ta je laskavá jako maminka našich maminek. Neboj, Šípek! napsal mi Luba. A já že na to, že se nebojim a jestli, tak tepavě a krásně, jako před ztrátou panictví.) A narůstá ve mně pocit něčeho ohromnýho. Nebo silnýho. Nebo čistýho. Na každým rohu, ve škole, pořád ty samý otázky. Jedeš do Indie? A kam? Jako studovat, jo? A tam maj ňáký filmový školy? A na jak dlouho? Jo, tak to budeš pak natáčet Bolywoodský dokumenty, viď? No jo! Taneční čísla uprostřed jímavé výpovědi o lásce.

A taky spousta rad a postřehů od těch, co tam byli...

Profesor pokybuje hlavou. Co máte točit za film? Portrét. Já vám řeknu, co natočíte. Natočíte tam ňákou ženskou, jak za ní chodí chlap z jiný kasty a ona ho chce nebo nechce a maj z toho různý problémy, až ona začne rozbíjet hrnce... Vy byste to mohl natočit v Holešovicích, ale pojedete kvůli tomu do Indie. Chytíte tam nějakou nemoc, ne že bych vám to přál, okradou vás... Hlavně tam prosimvás nelezte do žádnýho chrámu a nemeditujte. Že pak jako zjistíte, že vono to je stejný tady a tam a že voni jsou šťastný i když jsou chudý... Ale nakonec mi dává požehnání a vypráví o svým možná novým filmu. O potopě světa.

Ale s tím skeptismem k duchovnu to trefil. Snažil jsem se zbavit všech iluzí a očekávání, nechal se už dopředu připravit, že nemám očekávat duchovní ráj, čtu knížku Karma Cola od Gíty Mehty a říkám si, že tam nejedu hledat osvícení (a vskrytu doufám, že aspoň něco, aspoň, co by se za nehet vešlo, najdu, nebo pochopím). Jogín kdysi mně vyléčil z očekávání ráje a duchovního spasení. A čekám teda spíš chudbou, smrad a špínu. Vyslechnul jsem tisíc a jeden zážitek z cest po Indii. Ale většinou končej: jeď tam, bude se ti to líbit.

A Václav vypráví o jejich cestě kdysi za komunistů náklaďákem a jak rozkopal ze vzteku, že ho chtěli obětovat Šivovi jeho svatyni (normálně ho chtěli zabít). Trochu se ve srovnání s jejich tehdejším partyzánstvím stydím za svou cestu pohodlně (klep, klep do dřeva) a letadlem.

A Pavel, kterej nám dal záběry z Indie do našeho filmu Cestovatel, který jsem vybíral den předtím, než mi zazvonil telefon. Střemhlavý záběry z ulic, tepající, nakonec až hyneisticky přiklánějící se ke zdechlině krysy trhaný vránama nebo k dítěti ležícím s ohromnou mokvavou ránou na kolenou žebrající matky, nájezd kamerou... To jsem se trochu zarazil. A repliky z našeho filmu:

Já nejsem žádnej turista, rozumíš?

A co teda?

Cestovatel. Já-jsem-cestovatel. (říká hlavní hrdina, jenž už dva roky neopouští svůj byt)

A taky motlitební stroje, který po vhození mince začnou vyklepávat automatickej rytmus motlidby. A podivný bůžkové, který vypadaj jak z komixu.

A Káťa vypráví, jak se nemohli odhodlat vyjít z letištní haly v Dilí a jak ji opouštěli čtyři hodiny a jak se pořád vraceli do aseptického světa Západu z tý smradlavý, přelidněný a ukřičený ulice.

A scházím se se Š., která přijela před rokem a možná ještě víc z Indie po třičtvrtě roce, co tam dělala antrologickej výzkum. Chodila po Praze v sárongu a se zvonečkama na kotníku a bindí na čele a cetkam po zápěstích... ne z pózy, ale proto, že to jsou všechno vzpomínky na neuvěřitelný lidi, který potkala a dárky od nich... A vzpamatovávala se, že je ta Praha nějaká kamenná a liduprázdná a že je všude tolik místa. A jak tam všude střídala angličtinu, hindí, francouzštinu, tamilštinu, tak když první večer vyprávěla tátovi, všimla si najednou, že na ní nějak divně kouká. Zarazila se. Uvědomuješ si, co říkáš? Přistihla se, že mluví v hindí. A nevěděla, kde je její rodina. Jestli na Žižkově, nebo adoptivní někde ve vesnici těsně po neolitu. A teď zase chodí ve svým džínovým kabátu a sní o další cestě... Za Silou asi...

A když mi spolubydlící Daniela před nějakou dobou vyčítala, jak mně zajímaj ujetý kultury na východě a že to je únik a že Bára aspoň chodí do křesťanskýho kostela, ale že celá ta čajovenská kultura je falešná, přečetl jsem si s povděkem, že jsme indoíránského původu a že náš jazyk i náboženství mají s tím indickým hodně společnýho. Ohni! Agni!

A nedávno jsem si v noci myslel na ty starý slovanský domy a starý měšťanský domy, jak měly ty výklenky na sochy svatejch a jak to původně byly sochy slovanskejch bůžků. A na strašlivě silnou stříšku v Jeseníkách nad pramenem, prej léčivým, kde byl jenom položenej obyčejnej obrázek Panenky Marie, a k němu lidi zapalovali svíčky a kytky utržený na louce, jen tak ve vodě v uříznutý pet-flašce. Pravá zbožnost... A skrze ni se na mně culila nějaká pradávná bohyně Žena. A ten obraz je tak silnej, že ho nadosmrti nezapomenu. A myslím, že v Indii těch výklenků najdu stovky. A budou v nich obětiny, jako i tady byly. Že prej klepání do stolu, když chceme něco zaklepat je výzva pro dobré duchy, aby si přišly pro obětinu připravenou v misce. Klepu furt, pověrčivě, na dřevo, přestal jsem se stydět od tý doby, co jsem o tom četl v Sestře.

A kdysi, v Jitru kouzelníků, dělali jsme spolu s Želvičkou rozhovor s malířkou Vibhou Gadgilovou z Púny. Došlo mi, že ty mudry (pozice rukou při józe), který my tady křečovitě napodobujeme, že pokreslování se henou, že sezení v lotosovým květu, obětování tajemnému Ganéšovi se sloním chobotem... to všechno je pro Indy přirozený jako když my se dloubeme v nose, řeknem ježišmarja nebo šleháme pomlázkou. A kdyby to chtěl dělat Ind a dosáhnout tak křesťanského pohroužení, ničeho by nedosáhnul a ještě by byl k smíchu. Aji Dalajlama píše ve svým úvodu k buddhismu, že vysvětluje buddhismus zápaďanům, ale že nikomu nedoporučuje, aby k němu utíkal od křesťanství a že je lepší držet se kopyta. A Egon Bondy říkal něco v tom smyslu, že když bude výchoďák sedět a koukat do zdi, tak dosáhne osvícení, ale my budeme tak maximálně otrávený a nadávat a nic nevykoukáme. Že jsme prostě jiný. A na konci rozhovoru s Vibhou říkala Želvuška: Tak třeba se za tebou přijedeme do Púny podívat. Smál jsem se a teď jedu do Púny na půl roku.

Teda... jestli pojedu. Všichni mi strašně pomohli. Rodiče, děda, lidi ve škole, učitelé... Teď jenom čekám jestli ve středu dostanu vízum. To je poslední věc, která mně znejišťuje. Že se to ještě může zvrnoput. A v pondělí brzy ráno... Nadejchnout vlhkej pražskej vzduch a seklepat z bot rozbřečkovanej sníh... A tradá...

Doufám. Modlete se za mně.

Jo a v sobotu, 3. 2. 2007, v Nymburce, ulice Dr. Antonína Dvořáka 1234/5, zvonek Strotzerová, 15:00. Kdo chce, je vítán.

Klokánek, 30. ledna 2007, 2:25