Hele, co máš v tom černým kufru?
ptá se hlava indickýho kluka vystrčená z okýnka na indický poměry celkem luxusního auta.
Foťák,
odpovídám váhavě. Mám tam půjčenej foťák (díky Karlovi Cudlínovi), objektivy, minidisk, mikrofon, kameru (díky Alici a Markétě Císařové) a jablečnej notebook, zkrátka filmový studio vycpaný silikagelem (díky Olze) na kolečkách. Vlastně na zádech. První dvě noci, v levnejch podezřelejch hotelech jsem spal s tímhle objemným kufrem pod hlavou, vláčim ho všude sebou, až mám pocit, že to Indové musí vnímat jako podivínství a Alice jako paranoiu. Nějak divně paranoidně jsem si na stopu zvyknul nedávat cenný věci z ruky, peníze a pas mám v taštičce pod oblečením, v peněžence jenom drobný ke krátkodobýmu použití. Ale když jsem ji včera zapomněl v podivným hotelu, ze kterýho by Hitchcock měl radost, a ve kterým se nám oběma zdály dost divný sny, stačilo se vrátit, vrátnej kamsi zavolal a už sbíhal ze schodů malej kluk s peněženkou v ruce. Nevím, co si o tom myslet, zapadla mi někam pod postel a při odchodu jsme ji neviděli, stařík v bílejch padacích kalhotohadrech se nás ptal, jestli je tam potřeba uklidit (šibalská otázka, asi mnoho lidí před náma odpovědělo, stejně jako my: k čemu? Na týhle divný díře opravdu nebylo co uklízet), ale stejně ji ten kluk někde vyšťoural. A co jim zbejvalo?
ptá se Alice, stejně jsme už byli v tahu, tak jak ti ji mohli vrátit?
Učení důvěře pokračuje.
Tak teď váhám, jestli si s tím vším mám sednout k těm třem indickejm podezřelejm týpkům do auta. Jdu od hotelu, kde bydlí Alice, přemejšlim, že je ještě brzo jít spát, dneska mám intenzivní potřebu aspoň trochu nahlídnout do indický kultury. Nějak začít. Při obědě profesorka z Institutu v oranžovém sárí říkala, že mi doporučí nějaký knížky o indický mytologii. Učí tady scénááristy klasický indický epice. Prej jsou to pro ně docela objevy. Ptám se, jestli způsoby vyprávění je jinej ve srovnání s evropským. Némlich to samý. Máme hrdinu, ten se vydává na cestu, dostává se do trampot, ty musí nějak řešit, je v ohrožení, nakonec se z toho nějak zázračně dostane, až dojde ke svému cíli a potká ženu svých snů.
(trochu volně přeevyprávěno, už si přesně nepamatuju slova). Ve městě jsme už žádný knížky o Hindí (přemejšlim, že se ho budu učit) nenašli, ani o historii, ani mytologii, bylo už pozdě večer a jediný knihkupectví, který jsme našli, bylo křesťanský. Ale potřeba poznávat ve mě zůstala, vzal jsem si aspoň u Alice noviny. Že prej první buňky na mobilní telefony pojedou na biopalivo. Že ministerstvo zemědělství varovalo regiony, aby ochránily úrodu pšenice před nastávajíccím vedrem. Technická univerzita pořádá přednášku na téma Co by uživatelé měli věddět o plynových kompresorech
. Na poslední stránce nejasná a tmavá fotka z Londýna, že před Buckinghamským palácem se musejí chodci brodit sněhem.
Hlad neutuchá a tak se rychle poddávám, jsem přecce tady, abych se naučil důvěřovat.
Dáš si s náma whiskey? Viděl jsem tě včera večer tady chodit kolem a fotit. Řikám si co to je za divnouše, tady s tím kufrem. A von fotí vinotéku. To mně zaujalo...
Neudělal jsem ani fotku, jenom jsem se díval krz obj...
Chraň bože jsem rád! Že někdo fotí taky něco jinýho o Indii. Víš co dělaj normálně ze západu, co přijdedou sem? Foťej chudobu. Odkud seš? Česká republika, to znám, bejvali jste Československo, pak jste se rozdělili, česká a slovenská republika. Kámoš má Škodovku.
Vyslovuje to správně. Ptám se, jak to ví, že to je škoda, i když se to tu píše SKODA. My tady v Indii máme na jazyk cit. Cejtííš, že to má bejt Škoda.
Škoda, že jsem se zapoměl zeptat na BATU. Tedy v Čechách Batu. Ale Alice tvrdí, že je to tady synonymum pro boty.
Ty, nás se nemusíš bát. Nic ti neuděláme. Indie je plná lásky. Indie ti dá víc lásky než tvoje sestra. Než tvý rodiče.
Vyprávím oo Š., která v Indii našla rodinu (a vzhledově mi tu dost holek vlastně Š. připomíná), která ji přijala tak, že se stala její součástí. Bála se, jaký to bude po návratu do Čech, jestli vůbec dokáže bejt se svejma rodičema, jakoby se rodina v Indii stala rodinou důležitější než tou v Čechách.
A víš, proč tady tvoje kamarádka našla lásku?
Operuje s tím slovem, tak, jak bych se v češtině opatrně neodvážil a vlastně většina mejch intošo-kamarádů se tomu slovu vyhejbá. Protože jí tu je plno. A víš proč je tu plno lásky? Protože všechno máme. V Indii je všechno. Moře, hory, úrodná půda, bohatý jídlo, spoustu zlata... Angličani tady byli kvůli zlatu. Proč si myslíš, že má Anglie takovou moc? Protože královna sedí na zlatejch rezervách. Odkud jsou?
Z kolonií...
odtuším.
Z kolonií, ale hlavně z Indie. Nebudu si stěžovat na Angličany. Dali nám spoustu dobrýho. Infrastrukturu, ústavu...
(a byrokracii, pomyslím si) Máme tady všechno. Takže jsme naplněný. Spokojený. Hele seš věřící?
Žádný konkréétní náboženství. U nás je většina lidí ateistů.
pak mektám cosi o křížovejch výpravách a Husovi. Myslím, že od tý doby jsme trochu nedobří křesťané, nasraný na církev (a možná ještě dýl, doplnila před páár dny Alice a já si vzpomínám na possvátnej kámen na Chotuci, kterýmu se chodili lidi klanět ještě za rekatolizace, až se šlechta nasrala a postavila na jeho místě kapličku. Jenomže křinečtí podplatili stavebnííky a nechali ten šutr zazdít rovnou za oltář. A ochotně se pak chodili do kostelíka modlit. A taky na Sýr a červy). Ateismus není nic dobrýho.
Ať jde ke krišňákům, to se mu bude líbit,
radí kluk za volantem.
Hele, tenhle kluk sem nepřijel hledat duchovno. Ten sem přijel hledat téma. Hodně lidí sem jezdí hledat duchovno. Co by měli udělat? Zůstat sedět doma. Jsme duchovní, protože jsme spokojení. Duchovno je tady v hlavě. Teď ti něco ukážu. Představ si, že tohleto je ten nejlepší fotografickej objekt na světě.
A zaťal pěsť. Olizovaly ji světla projíždějících aut, jinak jsme seděli ve tmě. Představ si, že to je ten nejlepší objekt na fotografování a stovky Honzů k němu přicházejí, aby ho viděly, aby z něj pořídily tu nejlepší fotku. Jsi tvořivej?
Jak kdy.
Tak napřou všechnu svoji tvořivost, všechno KDY z toho jak kdy, všechno napřou tady k tomuhle objektu. A modlej se. Vysílaj pozitivní energii. Myslej dobře. Myslíš, že mozek má sílu? Myslíš, že ji může vyzařovat? Tak všichni ji napínaj na to jediný, na jedinouu věc a ono se to od toho odráží a letí zpátky a rozdává to komukoliv. Do světa. A teď si představ, že seš nasranej. Myslíš, že nemiluješ svoji holku. Vysíláš to. Zase se to odráží a letí to do světa. Takže stejně silně a v srdci jako věřím na Boha, tak věřím i na ďábla.
Rohatýho!
udělá z prstů rohy tlouštík za volantem. 666, rozumíš.
Věřím na ďábla, protože to jsou síly, který nás všechny posedávaj.
Fotil bys chudý lidi? Žebráky, jak k tobě natahujou ruce? Co jsou chudý lidi?!
To byla řečnická otázka, kterejma svůj proslov prokládal. Víš co je chudoba?
Teď jsem dělal dokument o chudejch lidech v Čechách, v jedný továrně.
Vidíš, to bude nějakej slavnej týpek. Nabrali jsme slavnýho týpka.
To ne. Jestli slavnej nejseš, tak budeš. Protože nejseš línej. Nejseš línej udělat ty milióny kroků, abys udělal jedinou fotku.
A mluví o tom, že chudoba není nic jinýho než lenost.
Kluci mně vezou domů. Že prej se na ně můžu kdykoliv obrátit. To nám spolu s vizitkou řekl už chlapík, kterj nám na nádru pomáhal chytit rikšu. Hučel mu do hlavy, že nás nesmí natáhnout a nám vysvětlil, že cesta by neměla stát víc než padesát rupek. Hele, ty se na nás obrátit můžeš, ale když já přijedu do Čech, kdo mi pomůže... Kromě tebe. Nikdo... Je to zvláštní. V Indii máme široký srdce.
Odvezli mě tech padesát metrů, co mě dělilo od kampusu. Zastavili jsme se před závorou, přes kterou náss kolikrát už vrátný nechhtěli pustit. S opilejma Indama to půjde stěží. Ale houknul na vrátný pár slov asi v Marátí a šlo to.
Chtěl jsem si povídat a rozhovor o mně zakopl cestou. Vůbec zjišťuju, že Indové často dopředu vědí, co chci, nebo s čím přicházím. Buď jsou všímavý, a vcejtivý nebo jsou opravdu napojený někam hloubějc.
Vyprávím to Alici. A myslíš, že je ještě někdy uvidíš?
ptá se pochybovačně. Myslím, že jo.
Pochybnosti. Hledání hranice mezi paranoiou bránící okradení, podvedení a zneužití a důvěrou, která je nezbytná k tomu, aby se člověku svět otevřel. Vyrazili jsme do centra OSHO, mrknout se. Lidi v kaštanovejch tunikách, všech možnejch barev kromě indický a už od brány, jenom z chodníku, mně agresivně vyhání hlídač, když trošku natáčím. Duc-hovno na obzoru. Ale jak jsme tam dojeli, připraven udělat si poznámku, že podle jakési nedělní přílohy jakýchsi indických novin je OSHO jeden ze sta nejdůležitějších lidí na světě, zjistím, že nemám tašku s blokem. Zapomněl jsem ji v rikšovi. Najde se, říkám si. Seš si jistej,
ptá se Alice?
Vysypej otázky do řeky s oblázky. A o pár dní později přijde odpovvěď. V noci na ulici zastaví auto. Čau, hele, tys ztratil blok poznámkovej, viď?
Starej známej z auta. Jo.
Tak volal mi ten rikša, co ho našel. Bylo tam moje číslo, jak jsem ti ho psal. Tak máš mu zavolat a vrátí ti ho.
Komunikace v Hindí po telefonu je náročná, já totiž Hindí neumím, on neumí anglicky. Předává telefon komusi, kdo umí aspoň pár slov. Prabhat Theatre, je jediné, co pochopím. Jedeme tam. Za chvíli si to přifrčí chlapík na motorce. Tady je taška, promiň, vypil jsem ti vodu, měl jsem žízeň.
Nechce žádný peníze a frčí pryč. Z plakátu se na nás šklebí místní filmové hvězdy. Tak funguje to...
10. 2. 2006, 3:25 AM
P.S.: Do Oshova chrámu můžete vstoupit pouze pokud podstoupíte test na HIV. Možnosti přenosu jsou tři. Z matky na plod (pochybuju tady), z krve do krve (jestli si tu bouchaj herák?) a nebo sexem. Tak aby "kněží" měli jistotu, že se nenakazej? A co člověk s HIV? Nemá nárok na spásu? V každým případě lidi divný, oči zapálený esoternem a kolem se poflakujou místní kluci, který nabízej zázračnou medicínu: listí ze stromů, který roste všude kolem. Only fajv rupís for this magic leave! It cures all the diseases and brings enlightment!
Děkuju pěkně, utrhnu si sám...