Další dny. A dneska je Holi. Dneska je noc, kdy se pálej ohně. Včerejší večer jsem strávil s Ganéšem. Kouřili jsme, natáčel jsem jeho čajovej stánek a lidi kolem. Kouření bylo mnoho, šíleně, pak už jsem byl tak rozbitej, že jsem utríkal do svýho pokoje. Na dokumentaristický vlně. když jsem nemohl fotit, aspoň jsem natáčel kamerou. Snažím se začít. Předtím jsem se v noci poprvý podíval do indickýho baráku. Šel jsem z Prabhat Theatre, z nějakýho Maharáštránskýho filmu. nerozuměl jsem mu ani za mák, ale jeho část se natáčela na verandě před mým pokojem. Divil jsem se. Bylo to tak před dvěma třema tejdnama. A už hotový. Kompletní postprodukce za dva tejdny? Dva dny na střih? jeden na mix? No vypadalo to podle toho. Ale uvítal mně tam starej pán, biletář, trhač lístků a když rozsvítili, že přestávka a já otrávenej filmem, kterýmu jsem nerozuměl a kterej se ukázal bejt pětatřicítkovou soap operou, řekl: Posaď se ke mně.. Rozuměl jsi tomu? Ani trochu? Tak děj je takovej: Jsou dvě politický strany, jejich vůdci. A schyluje se k volbám.... Byl to tak nádhernej pán, že jsem tam musel sedět a vydržet aspoň půlku druhý půlky. Byl krásnej. Řikal, že tam pracuje šestadvacet let. Myslel jsem si, že Prabhat Theatre je nějak spojenej s Prabhat Studios, neboli tam, kde jsme my, a že to byla báječná náhoda, že zrovna u tohohle kina jsme s Alicí stáli a čekali na můj ztracenej notes, zatímco v Prabhat Studios je FTII. Jenomže ten straej pán říkal, že to ss firmou Prabhat nemmá nic společnýho.... A šel jsem a ulice a žádnej rikša a potkal jsem ten strom, obezděnej, občas kolem nějakýho stromu postavěj takovej podstaveček, okruží se zábradlím, pověsej na něj svatej obrázek. Často se musím stromům vyhejbat na chodníku, kde prostě vybujely a někdo mi říkal, že tady se stromy nekácej, že k nim je taková úcta. Nevím, jak to dělaj, když potřebujou dřevo. Ale v každým případě tenhle strom byl báječnej a říkal jsem si, že zkusím udělat jízdu/chůzi kolem něj a jak ta chůze skončila, v záběru se objevil nějakej pán. Vypadal trochu opile. Hari Óm,
pravil. Hari Óm,
já na to. Udělalo mu to radost. Hari Óm,
zopakoval ještě jednou. A co prej natáčim. A já že ten strom. A co je to za strom? A on říkal: V tom stromě je bůh. Podívej se támhle nahoru. A zvednul prst k měsíci. To je bůh. Šel bys se mnou natočit moji rodinu? Tak jo.
A šli jsme do domu. Nevím, jak na to natáčení ještě. Všechna pozornost je pči komunikaci soustředěná na mně a já musím komponovat a záběrovat a hledat zajímavý věci a ještě mluvit... Že to je pak strašně subjektivní. Všichni přistupují šíleně blízko a s širokým ohniskem měl starej pán zdeformovanej obličej. Představil mi rodinu, opravdu, jak mi všichni říkaj, žijí všichni pohromadě, nikoliv jen v jednom domě, ale v jednom bytě. Podal mi číšku s vodou a já věděl, že se musím napít, hlavou mi bliklo: to je votrávený, jsem v průseru, teda v tom smyslu bakterií, že se cizincům doporučuje pít jenom balenou vodu a že kdo hazarduje, špatně končívá. Jenomže ta číška ke mně připlula tak pohostinně a nebylo možný ji odmítnout a Hari Ôm, srkám a vracím do pánovejch rukou. Trochu ještě natáčím, vyptávám se syna, kterej mluvíí anglicky, co dělá a co brácha a tak, dostávám banány, to je svatý jídlo, jeden si dej teď, druhej si nech na potom, a pán mně vyprovází. Objímáme se. Jsem rád, že jsem tě dneska večer potkal. Uvidíme se? Doufám, že jo. Hari Óm. To je paráda, že jsme se potkali. Hari Óm.... A odcházím do tmy, nesen vlídnou pohostinností a štědrostí, šťastnej. Tohle je tak krásný... Nesenej na vlně... Do školy, kolem Ganéšova stánku, jenom na dálku pozdravím, ale Ganéš: dáš si čaj? A ztvrdnu tam do dvou v noci.... V pondělí v noci budu čajovníkem já, přesně to, co jsem si příál, nejtajnější přání se umějí sama splnit, když je člověk na správný vlně...
Ale Šiva. Destruktivní síla vesmíru, destrukce ve mně, ničivá energie, nevyhnu se jí ani tady. Když večer člověk chce něco dělat, ale pak zůstane trčet u nějaký blbosti, hraje si s drobnostma v počítači, utíká, ztrácí se, pak jde radši spát, odkládá silný věci, válí se, znám ty proválený dny, který vyskytovaly se dřív... Člověk neví, co pořádně dělat, nudí se, ale to není ještě dokonalej popis toho stavu, to je rozklad, únik od lidskýho, únik od síly... A tomu jsem propadl... možná to souvisí nějak s Godfaterem 2, což je takovej film, vlastně dost destruktivního vyznění pro mně... A dlouhá noc nad ním... Dlouho spím a vyrážím do dne, je mi mizerně, dehydrovanej a hladovej, myslím, že noc předtím jsem se málem podělal, zaplul jsem do nějakýho roští na ulici a smrděl pak... Cpal jsem se poslední dny příliš jídlem.... A z toho vstávám a jdu pro ty fotky, za hodinu budou, řeknou mi k mýmu překvapení... Kam jít čekat? Co dělat? Co natáčet? Otázky, který se pořád točej v hlavě. Co si počít?
A vzpomenu si zase na to, co říkala Alice, když nevíš kudy kam, zastav se. A zastavím se u řeky a dlouho sedím a koukám, pak se vydám po liduprázdný travnatý zabordelený náplavce, vysypej otázky do řeky s oblázky, sem tam popeliště, přemejšlim, jestli se pálej odpadky nebo mrtvoly, kluk rybář, kterej má vlasec navinutej na nádobce od šampónu... Vyměníme si spolu ňáký gesta jenom tak, že víme, že jsme.. Dojdu až pod most, zkouším trochu natáčet.... Ale furt bullshit... A pak je tam chrám, dojdu, posadím se, tam svatý tele, a chlapík, mluví na mně, vzdělanej, potkali jsme se už asi dřív, jak se jmenuješ. A že mám hluboký voči a krásnej hlas, a že vypadám nevinně utrousí mezi řečí a přemejšlim, coje zač, zve mně na zejtřek ke Kršňákům, kde zpívá, ale ten chrám, to místo je tak báječný, tak svatý, že tu člověku nemůže bejt jinak než dobře. Omlouvám se, nemůžu za to, ale vždycky když přijdu do chrámu a chvilku tam strávim... Bez jakýchkoliv mystickejch nároků, bez jakýchkoliv manter a motliteb... Je mi dobře. Nemůžu za to... A ten chlapík ve mně nějak vzbudí důvěru, je tanečník... A vydám se městem a furt vytahuju ten balíček s fotkama prohlížim si je, že dopadly celkem blbě... A tu a tam fotím a zjišťuju že nesmím jít povrchně, že se musím zastavovat, že se můžu zastavovaat, prohlížet... V zelinářství visí nějakej papírek se svatejma kresbičkama, zeptám se, jestli si ho můžu vyfotit a hned dostávám přednášku o tom, co tam je, ukazujou mi obrázky pískem vysypávaný každý ránho paní domu před obchodem na kamennou zem. A dostanu jeden ten papír s obrázkama a motlitbičkama v Marátrí. A jeden pán mi popisuje každej obrázeček na tom obrázku, co to znamená a proč to je a že tohle jsou stopy posvátný krávy a že kráva nás živila a dávala nám v dávnejch dobách mlíko a že přece bychom ji nemohli zabít a sníst... A taky že se můžu hodně dozvědět od lidí a že nemám vnímat člověka rozpojeně a že v oku se zrcadlí třeba žaludek a že když mám tečku v oku, znamená to třeba, že je něco v nepořáddku s žaludkem... Kde? Kde se tohleto můžu dozvědět? Kdo mně to naučí?
Nejsou žádný kurzy, sbírej po kouskkách, ptej se jednotlivejch lidí. Kdyby ti to vyprávěl jeden člověk, budeš mít jenom malinkej výsek pravdy. Ptej se a sbírej.
A odcházím, nesu opatrně tu svátost, nadšenej a hledám svý knihkupce, ale už mají zavřeno...
A s oranžovou tečkou na čele od pana HariÓm přicházím do Institutu. Potkávám spolužačku, tu co nevím, jak se jmenuje, ale Florián ji nenáší. Kdes k tomu prosimtě přišel?
Ňákej starej pán mi dával úvod do Hindu.
Ježiš, kam to lezeš, ňáký fundamentalisti pravičácký... To je fakt nebezpečný, tyhle politický extrémisti. Bejt tebou, tak tam ani nejdu.
Džíny a tílečko, potkávám Somnata, agilního pedagoga v džínách, co studoval v L. A. a stejná otázka a stejný vyděšení a já myslím na tu skromnou rodinu a jejich vyprávění o bozích... V Institutu jsou pobožný a otečkovaný akorát hlídači, který vypadaj jako by právě odešli z buše, údržbář ráno zapálí ohníček u Ganéši a v garáži u aut mají Saibabu s blikajícím řetězem žárovek. Ale červenou tečku na čele studenta nebo pedagoga jsem tu neviděl. Tak se s ní na čele cejtim trochu trapně, ale netroufnu si urazit božstva a setřít ji.
Marihuana mně vystřelí zase do konání, celou noc sedím nad počítačem, až do kuropění, snažím se natáhnout kousky do Final Cutu, zjišťuju, že s ním ani trochu neumím pracovat, ani s celým Macem, tak trávím noc tím, že ho aspoň trochu zlidšťuju a pounixovávám a nastavuju barvy konzole a tak... A teď, zkouřenýmu, to co, považuju jindy za ztrátu času, mi ani nevadí, vím, že potřebuju připravit nástroje na to, abych mohl něco dělat... Ale je toho tolik... Bože, tolik....
3. 3. 2007, 21:30
Klokankova Homepage > Mother India