Holi. Šílená chuť bejt sám. Požiju dvě sklenice bhangu a utíkám do svýho pokoje Do soukromí, do intimity. Chybí mi. Chybí mi pravdivost otevřenost. A nepropadnout kliším. Chybí mi psaní a natáčení podle sebe, podle srdce. Chybí mi prožívání přítomného okamžiku. Co poslední dny dělám, je že medituju. Po večerech, po nocích, lehnu si aspoň na chvíli. Jsem tak vyčerpanej, že musim. S dvěma sklenicema bhangu.. nejsem schopen dělat nic než se svalit na postel. A dejchat. Tělo sedmdesátiletýho starce, seschlý a bez energie, chybí mi síla. A Tao te ťing, že co je vysušené, je odsouzeno k zániku.
Chybí mi intimita. Jako bych byl odsouzenej k nějakýmu pozorování sebe zvenku, autoritama, aniž by mně kdokoliv pozoroval. Rozbujelé superego. Dohled. Chvěju se paranoiou. Ležím v posteli a jediný, co zbejvá mi je dejchat. Dřív jsem s trávou ulítával někam pryč, teď mívám co dělat se svým vlastním tělem. Dejchal jsem i minulou noc, lehoulince intoxikovanej pár práskama z jointu. Vždycky zvenku utíkám sem, k notebooku, k počítači a zase se propadám do vlastního virtuálního světa, kterej ale zeje prázdnotou. Hrabu se v jabku, snažím se s ním naučit pracovat, snažím se aspoň trošičku naučit se pracovat s FCP, začít stříhat. Ale možná to je příliš brzo. Možná jsem příliš brzo začal natáčet. Protože taky je to intenzivní přechod od focení k natáčení. A focení je intimí. A srdeční. Ale já ležím nataženej na posteli, celej posypanej barvama, srdce mi buší a já vím, že mi teď klidně může prasknout a cejtim to, jak se to klidně i stane a vzpomínám si na Tomáše, jak mi říkal, jak kdysi málem dostal infarkt, když lítal z jedný redakční porady na druhou a stál v koloně aut a nervózní a bušilo to v něm, až se s ním zatočil svět a on zaparkoval to auto a odešel do polí a chodil tam a musel se uklidňovat... Taky je to možná člověk lesů, kterej je přinucenej žít ve městě. Ale taky si ho vybral sám. A navíc tráva vede k neadekvátním vývodům. A srdce mi buší a jediný, co můžu je dejchat. Prociťuju to dejchání kažtdým kousíčkem plic, vzpomínám si, že nějakej jogín přirovnával plíce ke měchu. A takhle dýchám.... za chvilnku si uvědomuju, že dejchám holotropně, chvilku, pak to zase zmizí. A jak jsem se na tu postel ukládal, říkal jsem si: Á, samádhi je tady... Ale kdepak... Slabost, šílená slabost a možná skoro horečka, musel jsme pořád pít a pak měl pocit, že jsem si přespříliš myl pusu tou vodou z kohoutku a kloktal alkoholem, až jsem se z něj málem pozvracel. Stačí si vzpomenout na Berezovij džin a nemůžu alkohol ani vidět. A vzpomenout si na to zvracení. A ty hnusný pachy. Večer předtím, při Holi táboráku se chlastalo. To ty lidi nějak proměnilo, začal jsem se jich místy i bát. Že se tady jinak alkohol nepije, je senzační. A není asi potřeba. I když spousta lidí ho pije tajně. Ale většina ne. Prostě se nepotřebujou sjíždět asi. Ale neměl bych si to moc idealizovat. S Ganéšem kouříme jointy každej večer. A určitě jich vykouří několik za ten večer. A že bych si přál teď bejt spíš v nějakým klášteře nebo v chrámu na kopci a sedět si a meditovat. To se ale tady taky smí, přijít do templu a jenom si tam meditovat, vlastně jakoby se tam skoro ani nic jinýho nedělalo. Toužím do těch templů chodit, tak doufám, že budu. Svatý místa.
Jako jedinej v celým kampusu jsem stále barevnej, všichni si dali tu práci a smyli to. Škoda. těšil jsem se, že budu mít barevný spolužáky. Každej se na mně kouká, zase mně popadá sociální paranoia... Každej se mně ptá, jestli jsem se zkoušel mejt. Dvakrát! Odpovídám... A jestli jsem se před "playing Holi" pomazal olejem. A já že ne a kdo to měl vědět... Všichni se pomazali. Ale aspoň se mi nesmějou. Teda jedinej se mi úplně dětsky chechtá Florián a vypráví, jak po Bhangu fotografoval jak masturbuje a jak mu to přišlo strašně umělecký. Stydím se za svý barvy, nějak vycejtím, že to je neadekvátní. Klopím oči. Ale snažím se to nedělat. A večer... večer jsem čajovníkem. Konečně, po pár letech, zase. V Ganéšově čajovém království s Tarkovským na přední stěně. Nejdřív tam sedím tak nahý bez kamery a koukám se, trochu bezradně, pak pozoruju kluka, co se jmenuje nějak jako Pytlík nebo Mlýnek nebo Kapsička, tak to slovo zní česky, jak nožem rozšroubovává pocuchanou kazetu do místního kazeťáku, který se musí spouštět několika vykoušenými fígly, pečlivě ji spravuje a mezi tím nalejvá čaj, byl by to pěknej záběr, říkám si, ale ne, teď si dám čas, budu jenom prodlévat a pozorovat, říkám si, neboť jsem možná začal natáčet předčasně. A odpoledne jsme si Ganéšem povídali o přítomném okamžiku a to odpoledne večer to zkouším... A funguje to. Konečně po tolika dnech je mi líp. Povídáme si. Chci hned natáčet hned Ganéšův portrét, lituju, že nemám minidisk a nenahrávám ten rozhovor, ale vím, že ještě není čas, že je třeba poznávat, přibližovat se a teprve až pak natáčet....
A je báječný, že tady maj Holi, je to oficiálně svátek barev, ale myslím, že hlavní účel je obnovování přátelství. Trvá to tři dny. První večer je oheň. Jdu se projít na kopec a cestou narazím na nějakou chudinskou čtvrť, planou tam ohně, kolem nich srocený děti, křičej a bubnujou na bubínky. Teda myslel jsem si, že budou daleko víc muzikální, to bubnování je trochu nerytmický, spíš vydávání randálu, podobně jako řehtačka. Procházím mezi barákama, koukám na ohně, děcka mně obklopěj zase podávání rukou a wocjórnejm a prej jestli je vyfotím. Vytahuju kameru a cosi natáčím, ale nejde to, dav děcek je kolem mně, obklopuje mně, běsní, křičí, předvádí se. A je tma. Vedou mně k nějakýmu ohni, kterej se právě chystaj zapálit. Pán domu počká, až si nastavím kameru a hrdě otýpkou slýmy podpaluje hromadu chroští, s věncem kytek navrchu. Paní domu obchází oheň a oblejvá ho jaksi obřadně vodou, asi to má nějakej význam, ale netuším jakej. Děcka mi pořád koukaj do hledáčku, mezi lidma tady nejde v klidu natáčet. Dav mi kouká přes rameno, musím si bejt jistej. Enough!
Řve výhružně jeden výrustek a tahá mně za košili, že mám už vypadnout. Kolem tma a slum, běsnící dav dětí, radši jdu. Zkouším to zase jinde, trochu natáčet, ale podobně to nejde.
V kampusu veselá atmosféra. Všichni se objímaj. Hapi holi!
říkaj si přitom, mačkaj si ruce. Pak někdo zapálí oheň, táhnou se k němu lidi jak můry ke svíčce, obkolopujou, obcházej, obcházení kolem dokola je nějakej výraz zbožnosti nebo úcty, obcházej se stúpy a chrámky, stejně tak oheň. Důležitej je správnej směr, začít zprava doleva, proti směru hodinovejch ručiček. Vyprávím někomu, jak se mi to líbí, ten svátek přátelství. Ale dyk vy to máte taky, ne?
Aha... myslíš čarodějnice? No.. Vlastně máme...
A druhej den ráno. Hapi holi, křičí někdo a pomazává mi obličej barvama v prášku. Hapi holi, přichází další a sype mi barvu na hlavu. V kantýně jsou všichni barevný, máznou si na tvář navzájem barvu a obejmou se. Procházím se kampusem, oheň ještě doutná, a jak každýho potkám, nejde jinak, než se s každým mohutně obejmout, poplácat po zádech. A pět kluků vleče ohromnej kotel, aspoň padesátlitrovej se zeleným nápojem, ve kterým plavou ohromný kusance ledu. To je Bhang. Ptal jsem se někoho, co to je ten bhang, jak se to vaří, ale ta holka mi to nedokázala vysvětlit. Je to taková kytka, nevím, jak se to jmenuje anglicky, to se prostě dá do mlíka. Nebo se z toho dělaj pakorky, nebo se to jenom přidá do jídla.
Mrknu na internet. Bhang je cannabis sativa.
Muzika, DJ, silný bedny, pije se bhang, tančí se kolem vodotrysku. Klukům se trhaj trička, to je součást. Stříká se voda na ostatní, barvy se smejvaj a rozpíjej, jestli včera byl večer ohně, dneska je den vody. Na internetu a v novinách diskuse o tom, že barvy používaný pči holi jsou pěkný svinstvo a že by se měly spíš používat přírodní....
Ale já už nemůžu natáčet, jsem hotovej z bhangu, jdu zalýzt. Měl jsem dvě skleničky, někdo prej osum devět.
Druhej den mi lidi vyprávěj, jakej to má průběh u nich. U nás v Bengálu to je daleko živější, Holi trvá třeba tři čtyři dny, počád bhang a barvy...
A Piérre mi vypráví jak poslední dva roky kolem vodotrysku lidi začali spontánně hrát divadlo, někdo byl třeba král, sám se jím stal a ostatní sami začali hrát poddaný, samo se to stalo. Příběhy a divadlo ve svatém stavu. Lituju, že jsem to prospal, ale nakonec se dozvím, že letos se nic takovýho nestalo...
Klokánek, 6. března, 4:26 ráno, přesně měsíc v Indiích
letí to jako voda