Mother India - Klokánkův cestovní deník po Indii

Delhi, Dilí, Dilíčko

Poslední dny byly v ohromným spěchu a poklusu. Teď Mumbai, ne, už vlastně Delhi, Dilí, Dilíčko, pořád si to ještě pletu, jel jsem vlakem 30 hodin. A celou tu dobu běželo mi v hlavě psaní. Poslední kluk, se kterým jsem se ve vlaku bavil, studuje menežment na univerzitě v Dilí, říká, že to je nejprestižnější z indickejch univerzit a že mu jeho otec dal na výběr, jestli chce jít do Austrálie, do New Yorku nebo do Dilí. A on že je patriot a zůstane tady, ale předtím se mně udiveně ptal, proč jsem šel na studia zrovna do Indie a ne do New Yorku nebo do Austrálie. Tak to asi taky tak úplně slavný nebude. Vlak měl dvě hodiny zpoždění, což je vlastně docela v pohodě, ale myšlenka na to, že ještě dneska něco uvidím a potkám Anannyu se poněkud rozplynula. A jak jsme se blížili a v našem oddíle chlapíci, který byli tak zvláštní, že jsem celou dobu přemejšlel, co můžou bejt zač, takový rázný, drsný a celou dobu pili.. No jo, vojáci. Než jsme vystupovali, jeden, ten nejnedůvěřivější, kterej se mně na úvod zeptal, jestli jsem z Afghánistánu, a pak se mně furt kontrolně vyptával, jaký je hlavní město Evropy. Já mu vysvětloval, že Česká republika je jenom součást Evropy a že její hlavní město je Praha, a jemu to bylo pořád divný, no dyk ani jeden z nich neuměl anglicky... Pak mu docvaklo: Moskau? A já na to: Russia. A byl doma. Tak ten nejnedůvěřivější těsně před vystoupením zuřivě ukazoval na můj kufr s technikou a všechny zavolal a něco temně blábolil. Je to jasný, má mě za teroristu s bombou v kufru. A ten starej, veterán ho pořád uklidňoval. No pane jo. To mně těď asi budou chtít zneškodňovat, říkal jsem si. A pak přišlo ohromný nádraží, a oni ne, tady ještě nevystupuješ, až příští je Dilí Hlavná stanica. Ale to už říkali předtím, že Dilí je příští zastávka, vyptával jsem se někoho z okýnka a oni na mně: klid, neboj a chlapík za okýnkem na nádraží neuměl anglicky, vlak se začal pomalu rozjíždět, mám vyskočit nebo co? A pak přišla další zastávka, nějaká drobná zastávečka já jsem si říkal, je to v prdeli, teď mně budou zneškodňovat a pokřižoval jsem se a doufal jsem, že to neviděli, a bylo mi jak skutečnýmu teroristovi před útokem bombou v aluminiovým kufru, protože ty určitě taky před útokem udělaj nějakou jejich verzi pokřižování. A počítal jsem minuty a říkal si, co budu říkat... Jestli mně nechaj promluvit.

Ganéš mi v našem rozhovoru vyprávěl, jak když byli v Londýně a chtěli do svýho dokumentu o BBC natočit ještě záběr letadla jakože přiletěli nebo odlítaj a z nějakej garáží parkingu u letiště natáčeli ty letadla, obklopili je najednou policajti a začali je zneškodňovat a vysvětlovali jim, že ta jejich kamera může bejt klidně protiletecká raketa. A já jsem si říkal: no tohle je ta válka proti terorismu, kdo má jinou barvu kůže, bude se teď v Evropě bát, aby nebyl zneškodněn. Máte štěstí, mohli jsme vás rovnou zastřelit, řekli jim prej. A bejt to dva dny potom, asi by je opravdu zastřelili, následujícího dne totiž vybouchla bomba v londýnským metru nebo kde... Ale to už byli bezpečně doma. Tak spěšně tisknu ruce těm vojákům a vystupuju kupodivu hladce, tohle je opravdu Dilí Hlavná stanica, a jestli jsem si myslel, že tamto je hlavní nádraží, byl jsem na omylu, protože opravdu VELKÝ nádraží jsem totiž ještě v životě neviděl. Ještě se rozhlížím, jestli mi nejsou v patách a prodírám se davem... Moc jsem si nádraží neprohlídnul, bude půlnoc a bojím se trochu... Kluk ekonom, syn bohatého tatíčka, který by ho poslal do Ameriky, kdyby syneček chtěl, mi říkal, ať zajdu na tourist information centre, že mi tam daj spojení na nějakej levnej hotel a že mi zaříděj za bakšiš dopravu. A co je to levnej hotel? ptám se. No nějakejch pětset rupií. Fjůůů, písknu. Ale je lepší bejt v bezpečí a připlatit si, že jo... říkám s úsměvem... No, tourist information nenajdu, před nádražím skutečnej chaos, tohle vypadá jinak než Pune, jinak než Mumbai, úplně jinak, vítej v Indii, po třech měsících, vítej v Indii. Chaos, totální, všechno promotaný, špína, bordel, masy lidí, kvantum rikšů, jaký jsem pohromadě ještě neviděl... Chlapík mi nabízí ubytování, ty chlapíci co lověj turisty s vizitkama v ruce, je to jejich džob... Předevčírem v Bombeji mi jeden starej pán nabízel bydlení tak se ho ptám, Kitna, baba? a on na to, že pětikilo. Pětikilo, to si děláš prdel, ne? A on na to, kolik dáš, baba? A já na to. Stopade. A on: tak to jedině Armáda Spásy. A já na to: přesně tam jdu. Druhej den, když opouštím SA, se zase potkáváme. Sedíme na schodech, kouří, plkáme. Tipuju že bydlí na ulici, živí se tim, že loví turisty a za provizi je vodí do hotelů, naposledy s Polákama nás jeden takovej klučina povodil po Kolabě, prošli jsme snad deset patnáct míst a nikde nic za přijatelnou cenu, dali jsme mu pár rupek za snahu, ale musel jsem Poláky trochu ukecávat, aby neskrblili. Tenhle děda ale trvdí, že cestoval předtím po Indii, jak turista... Poslední tři roky tady.. Loučíme se, narazí na mě zase malej klučina, co se mi včera pokoušel prodat hašiš za 1000 rupek. Vysmál mě, ale pořád dotíral. Chci si koupit hadry, tohle je můj šéf, představuje mi kluka tak dvacetiletýho, možná osumnáct, ignoruju je, táhnou se za mnou, i když na ně křičím NEHI, kupuju si košili a kalhoty po stovce, první cena byla stopade, tak jsem usmlouval vlastně dost málo, měl jsem dát tak pade, ale přijde mi to už hříšný dát za takovou pěknou košili míň než padesát korun... Zbejvaj mi v peněžence tři kila. Trpělivě čekaj, až nakoupím a strčej mi kus bůhvíčeho zabalenýho do celofánu do ruky. Ok, třista. Chci to rozbalit ale oni na mně: si zešílel nebo co? Všude kolem jsou policajti. A já: ale co mi to dáváš, kdoví, co to je? A on na to: hele já nepodvádím, kluk si tu věc bere, ale pak mi ji hází do ruky a běží, co mu nohy stačej. Z druhý strany přichází policajt. Wér is perzon? Tam, ukazuju, bere si hašiš, thank you a vydává se běžet, ale to už je kluk za rohem, myslím, že ho ani neviděl. Černý svědomí trochu mám, že jsem mu zkazil kšeft, ale radši mizím přes ulici a pryč, abych ještě neměl oplejtačky a nevylejvali si na mně policajti zlost. Myslím, že to ani hašiš nebyl. Často prej prodávaj nějakej vobyčejnej vosk nebo co... Ale doufám, že ho nechytil.....

A teď jsem v Delhi, chlapík mně vede smradlavou uličkou na hotel za tři sta nebo čtyři sta, cestou vidím otevřený dveře do nějakýho malýho hotýlku, co za noc, ptám se spěšně. One, fifty. One thousand fifty?! ptám se vyděšeně, připraven manažklukem na vysoké ceny hlavního města. One fifty. One hundred fifty? ukazuje mi plesnivej pokoj, kterej je ale přijatelnej. Beru. Můj nahaněč stojí ve dveřích a nadává Co mi to chlapi děláte?! Dyk to je moje živobytí! Z čeho já teď vyžiju?. No paranoidní jsem. Ohormný okno na chodbu jde asi snadno otevřít a nad ním škvíra, kterou se asi děcko protáhne, dveře docela chatrný... Ale vada tičut, můžu si vyprat... Paňkha premává a dokonce i elektrika. LOVE YOU je napsaný na zdi, jeden z vypínačů zapíná červenou žárovku, možná se to používá jako hodinovej hotel...A je tu ten vysněný KBELÍK, kterej jsem postrádal ve svý místnosti od Piérrova natáčení, můžu si vyprat.... Beru... Na chvíli se ještě vydávám do města, jestli najdu nějaký inet kafé, ale nikde nic, chaos uliček jako jsme procházeli v Bombeji s Alicí první noc, čaj se vaří v gigantických pánvích, moc tomu všemu nedůvěřuju a nakonec se na jeden zastavím. Voda ze stánku je s porušenou páskou, ale chlapík je v tom možná nevinně, vypadá trochu rozčileně a nadává poskokovi, ale možná to je jenom jejich hra, druhá voda je OK. Pro jistotu zpátky doma zapíjím všechno višňovicí. Peru, usedám k počítači, ale pro jistotu otočenej k oknu, pořád očekávám, kdy mně přijdou okrást...

Ve vlaku jsem moc nekomunikoval, hlavně si četl v Paťanďžaliho Jógasútře. Ještě v Púně, když mi na poště řekli, že my chybí ješt kilo do sedmi kilo, za který je stejná cena, jsem si koupil ten překlad z Lonavly, kterej mi doporučovali Vlado s Aťkou. A je to opravdu náročný čtení, mluví se tam skoro jenom v sanskrtskejch slovech, ale tak jsem to přeci chtěl, jít co nejblíž, co to jde.... Než usnu, jsem pekelně unavenej, jeden poslední detail:

Ale v angličtině na to prej není adekvátní slovo. Tak v češtině je. Vrtění! Stejnej sanskrtskej základ! Smyslem Jógy je zrušení duševního vrtění.

3. 5. 2007

****

Delhi. Nemůžu se dovolat Anannye, možná mám blbý číslo. Nemůžu vybrat peníze z karty, nevím proč. Nevím, kde budu dneska spát. Zkrátka ráje musej někde končit. Delhi jako všechny místa v Indii plný kontrastů. Posadil jsem se do Cofee Day, zdejší sítě "luxusních" (tedy na západě standardních) kafáren, preso za 30 rupií, což je hodně. Nevím, co budu dělat kvůlivá penězům, už mi jich moc nezbejvá. Asi jsem se posadil do tý kafárny jako to dělám vždycky, když mi docházej peníze, užít si posledního doušku luxusu, dokud je za co. V Praze vždycky, když mi docházely peníze na jídlo, koupil jsem si ve stánu smaženej sejra v bulce, jak poslední pořádnej oběd, pak už jen chleba. A až utratím poslední peníze, budu spát venku, nebo nevím co. Ale bydlení tu nemusí bejt drahý. 120 za minulou noc docela šlo a z padesáti sta rupií na den se dá jídlo pořídit. Koupil jsem si baterky do foťáku, abych nebyl frustrovanej a mohl cvakat. Šel jsem od nádraží ulicema, uličkama, nevím, jestli by se tomu ještě řeklo slum, nebo už ne.

Tady by klidně mohl bejt člověk v Praze. Presso s mlékem ve vymydleném šálku s firemní značkou, západní muzička se subwooferem.

Ale to je ono. Pořád ještě na mně zůstávaj nějaký vrstvy. Ještě nejsem deep in deep... Ještě jsem v krunýři svýho myšlení. Ještě nejsem dharma bum. Možná ty prachy, jejich nedostatek mně maj shodit na ulici, mezi lidi, do soucitu... Šel jsem tím poloslumem a bylo to... Nemám slova. Cestou mi v hlavě nějaký běžely, ale nedokážu je vyplivnout. Pak slum pomalu (no spíš pěkně rychle, ráz na ráz) přešel do byznis komplexů, v kavárnách manažeři s prdýlkama v černejch kalhotách a vystříhanejma zátylkama usrkávají kávy. Shaddack mi v jednom z posledních mejlů psal, že tyhle nám zejtra sežerou oběd a myslel tím tech kiddies po Indii, o kterejch jsem mu psal. Šel jsem totiž takhle kolem kopírny v Púně a tam si děcka kopírujou nějaký skripta. Mrknu na to, jsou to skrínšoty okna terminálu. Aha, unix basics, říkal jsem si. Jenomže na těch skrínšotech docela specializovaný věci jako set locale a ./configure atd... Holkám mohlo bejt tak patnáct, měly školní uniformy. to mě nějak zase zaktivizovalo k natáčení kyberfilmu, ale pak přišla Andrea a nakonec Ganéš... Ganéš, ach Ganéš... Kdybch tak víc poslouchal svoje podvědomí, co se pomalu rodí a co se děje. V průběhu těch tří měsíců jsem natočil různý kousky v Ganéšově čajovém stánku. Pak už zbejval jenom rozhovor, vzal jsem višňovici, po které se tady mohli jenom utlouct a zalezli jsme do jeho pokoje. Ukazoval mi "ruský" ale v Hindí tištěný časopis "Prag", nad kterým strávil dětství. Byla tam taky jedna epizoda komixu s filmařema. A ostatní knihy. "I Am That" a Bhagavad Ghítu. Potutelně dělám záběry Ganéšova pokoje, pomalu mu svítá, a jasný mu to je, když poslední noc natáčím Ankla jak teskně sedí opřen u kazeťáku a skoro se slzama v očích (to nebylo v tý tmě vidět) poslouchá keralskou muziku. Zbejvá poslední minuta pásky, říkám Ganéšovi. A poslední noc v Púně. Natoč měsíc! křičí Ganéš zpoza mýho ramena jako probuzenej režisér, kterým je. Aj i s větvema toho stromu, říká, ale to už jsou "in frame", víme, oba dva víme. A ten lampión natoč, křičí Ganéš. Neboj, Džejdžej, ten je nejdůležitějším předmětem filmu. A taky mám natočenýho toho kluka, jak ti maluje na stánek. Odbíhám ještě pro jednu poslední kazetu do pokoje, bosej, v euforii, natočit krále čajového stánku, skutečnou umrlčí lebku. See, Honza. He is the owner of the shop. I've given it to him. He is the spirit of it. Na zadní stranu fotky stromu, pod kterým sedíme, píšu svoje adresy, Ganéš posvátně snímá ze stěny čajovny vystřiženej obrázek Šivy s trojzubcem a lepí mi ho do bloku, připisuje email a telefony. předtím, jak jsem přišel od Swattí, přišel jsem k čajovýmu stánku a Uncle radostí vybuchoval a já taky, už šíleně dlouho jsem nezažil takovou euforii,tančili jsme, dováděli, skákal jsem, Klokan, jinak tančit neumím. A předtím, večer, ještě narychlo jsem dotáčel obrazy z Boy's Hostel, z koleje, abych měl čím zarámovat Ganéšův pokoj, nějak se to rozběhlo a s tím tlakem časovým a pohroužením taky jsem najednou žil, žil kamerou a zvukem a obrazem a natáčel v soumraku všechny ty obrazy, po kterejch jsem celý tři měsíce toužil je natočit a nevěděl jsem, jak a kdy a jestli by k něčemu byly. Taky jedna šílená sekvence jak tam jeden kluk sportuje, běhá tam a zpátky po jedný chodbě, na jejímž konci je takový arabizující okno s mříží, tam se vždycky otočí... A v tom se v záběru mihne Ganéš, Tak a teď tam jsem taky, a je mi v tý větě jasný, že je Vigiliant, že ví, že o něm točím film a poslední noc to Anklovi říká... Jsi dobrej herec Strejdo. Budeme v tom Honzově filmu. Filmu? Nevšiml sis, že tady celou dobu o nás natáčí film? Možná i ten náš poslední intimní rozhovor tam bude. Ne, to jsem nenahrával! bráním se, už snad vím, co to je etika... A ten rozhovor se odehrával v posledních hodinách, já se trochu ošíval, že za chvíli budu muset běžet balit, byly čtyři hodiny ráno, Ankl vyprávěl svůj příběh, studoval Fine Arts, pracoval v Galerii, už nevím kde myslím v Bombeji, ale jak začal studovat Institut, rozešel se se svojí holkou nebo snad ženou, se kterou byli šest let, bolí ho to, bolí a ta bolest na něm byla celou dobu vidět. Lidi kolem si myslej, že jsem člověk v pohodě, nedávám svoje pocity nijak najevo, že jsem takovej veselej strejda. Ale strašně to bolí. Jsem strašně sám. Zvláštní, přemejšlel jsem pak ve vlaku o indický společnosti. Na první pohled lidi strašně otevřený, na druhou stranu z těch lidí, ke kterejm jsem se dostal blíž, ke Swattí, ke Ganéšovi, k Anklovi, k Zalině, k Akhilovi... Čtyři z těch pěti se cejtěj strašlivě sami, jenom Ganéš si samotu vybírá dobrovolně. Vlastně všichni říkali, že jim jsou nepříjemný ty běžný kecavý rozhovory po kampusu, ze kterejch nic nevyplyne, to, co mi časem začalo lýzt taky na nervy, před čím jsem utíkal. Když mi jeden z prvních dní Pierre ukázal tu cestičku vzadu za aťasama a barákama k bráně, kterou můžeš nepozorovaně projít kampusem a nepotkat nikoho, myslel jsem si, že to je jeho nechuť k Indům, ale pak jsem pochopil, že to je způsob, jak utýct všem těm "casual talks". A už nevím kdo, asi Akhil, mi říkal, podívej se na ty lidi tady, dyk jim o nic nejde, jenom si tady hledaj kluky a holky a plkaj o ničem a chlastaj a hulej. No to jsme to dopracovali... A Akhil, ach bože Akhil, hodnej kámoš, nejdřív jsem se bál, jestli není teplej, ale pak jedný noci svěřil se mi, že ještě nikdy v životě neměl holku, tak to byl důvod, proč je nabušenej takovým sexuálním nábojem, kterej kypí snad i ušima, proč, ptám se, a on na to, že kariéra je důležitější, že chce něco dokázat, heleď rodiče mně sem poslali, živěj mně tady a spoléhaj na mně, že jednou budu živit je. A přišel bych si blbě, kdybych si tady měl jenom tak užívat. A taky jednou v noci říkal, že mu bejvá smutno, pořád mně zval na večeře, povídali jsme si o čemkoliv, studoval předtím Sound Engineering a sociologii, to mně docela překvapilo. A jeho meta není menší než pracovat pro Dolbyho, kde pracuje jenom čtyřicet nebo snad třicet lidí z celýho světa a taky Pavel Štverák, jeden zvukař z Čech. Tohle místo je rezervovaný pro mně, ukazoval mi na prospektu s fotkama všech těch lidí, největších zvukovejch kouzelníků světaa smál se stějně jako se směje Kamil, když povídá o tom, že porazí Billa G-g-g-g-atese. Akhil=Kamil, říkal jsem si, jak jsme seděli v tom jeho pokojíku technika se skriptama a s počítačem a ohromnejma diskama na stahování filmů... Snažil se mi bejt nápomocnej, jak to bylo jenom možný. A v Bombeji mi pomáhal shánět softie na mikrofon, žádný jsme nesehnali, ale koupili aspoň náhradní windšuc, a sehnal jsem tam jakýs takýs držátko na mikrofón. Aspoň něco, budu se snažit, co to půjde. Dojeli jsme tágem na nádraží, až otcovsky mi vysvětloval, ať uhýbám pohledem před žebráky, ať nepouštím svá zavazadla z dozoru, ať až půjdu na záchod, poprosím někoho ze spolucestujících, ať se mi na ně podívá a hned se dal do řeči s jedním chlapíkem a zaúkoloval ho. Ano, tati, směju se a loučíme se, podáváme si ruku, myslím, že tohle je taky na furt.... A vlak jede. A zpátky v Púně jdeme s Ganéšem a s Anklem po ulici sehnat prvního ranního rikšu a oni koupit první cigarety na rohu, kde maj otevřený kafe a čaj pro ty, kdo vstávaj ve čtyři do práce. Ganéš neúprosně tlačí rikšu k nejnižší ceně, nasedám, tiskneme si ruce, Ankl mi vlepí opileckou pusu smrdící alkoholem, jen to mlaskne, Ganéš mi mává... Ach... vzdychnu a skoro brečím dojetím.

Tak světlo je skoro pryč, propsal jsem to, utíkám udělat pár obrázků ještě s padesátkou, snad se podaří. Motlitba za pokoru a slzy v očích, namasté

4. 5. 2007

Peníze jsem nakonec vybral, Anně jsem se dovolal, měl jsem blbý číslo.

Cesta je jeden ze způsobů vyvolávání Síly. Někdy mi tu ten pocit cesty chybí, myslím tím, jak jsem se usadil v Institutu, ani pořádně dneska v Delhi jsem nevěděl, co dělat, proto jsem si koupil toho průvodce. Aspoň jsem večer zmáčknul první fotku. A napadaly mně nějaký záběry, obrazy...

A natáčím psychózní záběry toho plesnivýho vlhkýho hičkokovskýho pokoje, bublajícího hrnku s ponorným vařičem ze kterýho tečou slzy horký vody po zdi a kmitajícího větráku, ale spolu se záhadnejma zvukama domu je to tak strašidelný, že z toho snad nebudu spát. Na film Psycho jsem si snad ani neměl vzpomínat. Jako by mně obklopovali zlý duchové, strach mně náhle zparalyzuje. Teď umřu, napadne mně... možná moc čaje. Nemám už ani ten nůž, nezbejvá mi než se pokřižovat, potřetí v posledních dvou dnech. Ještě dva tři takový dny a stane se ze mně křesťan. Na chodbě někdo chrchlá, co chvíli se paranoidně otáčím k prosklenýmu oknu, jestli za ním někdo není, když jsem přišel do místnosti, furt se za nim míhali, z druhý strany si věšej oblečení.

Trochu se uklidňuju. Sám v sobě jsem indukoval strach. Myslel jsem na Foglara, že přesně tohle je pocit, kterej jsem měl ze čtení Stínadel a že to je ta velká literatura, že tam to temno a strach přímo odkapává. A nedávno jsem na internetu četl, o odbojový skautský činnosti Foglara během války a jak měli Tábor Strachu... buch, větrák shodil prázdnou petflašku na zem, cuknu sebou... a že jim gestapo zapečetilo klubovnu a že oni se tam vloupali pro ty starý kroniky... A že ten strach asi důvěrně znal, proto ty povídky čtený v děství byly pro mně tak silný. Záhada hlavolamu, Jestřábe vypravuj jedna a dvě. Ale současně jsou to jiný módy existence. Strach a důvěra ve svět. Strach a láska. Neměl bych tomu strachu propadat.

(...)

Vezmi si rikšu do tohohle a tohohle muzea, říká Anna, koukám se do mapy, je to přes celý město, tak to ne, děti, to by bylo peněz, vyrážím stopařsky po magistrále, která vede kolem toho domu, všude auta, Toyoty, Mazdy a Škodovky, Škodovka je tady stejnej pojem jako Toyota a obuvnická trojice je Bata, Reebok, Adidas, často v tomhle pořadí, boty Bata jsem viděl na tolika nohách a na hlavním náměstí hlavního města Dilí jsou minimálně dvě prodejny, v noci dělám záběr Baťa, McDonnald's, Zen restaurant, happy globalizace, tak narazím na autobusovou zastávku, za pět rupií jedu kolem různejch ambasád, nevím proč vždycky když jedu kolem po zuby ozbrojené ambasády americké, přemýšlím, jak tam nejlíp poslat raketu, asi jak si to ozbrojeně hlídaj, vybízí to k představám o průstřelnosti, nejen už že před branama stojej vojáci se samopalama, nejenom že tam maj už bariéry postavený z pytlů s pískem, ale už i tam maj před plotem postavený stany, asi aby jim nebylo vedro, uvnitř kavalce, na šňůrách visej vypraný trenýrky, jak ve skutečným vojenským táboře... Tak dojedu na zastávku metra Central Secretariat, vlezu do metra, kupuju RFID žeton, před vstupem do podzemí musí člověk projít rámem na detekci kovů, když zapíská, voják ho ohamatá, musí otevřít baťoh, předložit k inspekci, i když plastická trhavina se asi vleze všude a pochybuju, že by jim tohle pomohlo. Napoprvý se člověk cejtí nějak důležitě, že by mohl bejt třeba terorista a ta hra na kočku a na myš je trochu zábavná, ale potřetí už mně vlezlý ruce vojáka a neustálý vysvětlování, že na krku mám pas a že to černý v mým kufru je počítač (pekelný stroj, muhehehe!) už opravdu přestávaj bavit. Zjistím, že když se k prohlídce moc nenabízím a rovnou jdu ke stolu otevřít ten kufr, můžu si aspoň to ošahávání ušetřit. Zajímalo by mně, jak to v týhle puritánský společnosti dělaj se ženskejma. Až bude naše teroristická organizace mít něco proti Indům, pošleme jim do metra bábu se semtexem a bude :-). Metro je čerstvě postavený ve spolupráci s nějakou japonskou rozvojovou bankou, všechno čistý a hypermoderní. Když jsem se seznámil s Jardou Procházkou, říkal mi, jak byl členem týmu, kterej objížděl světový metropole a okoukával, jak tam funguje metro, něž se stavělo to pražský. Tak v Praze okoukávali asi dost, vlastně je to skoro stejný jako metro pražský. Tři trasy, tři přestupní stanice, vizuální navigace skoro jako v Praze, ale možná že to doopravdy nejde navrhnout už líp a možná že to je opravdu všude stejný. Jediná věc, která je jiná, jsou turnikety na smartkarty nebo žetony, patrně RFID, který si člověk koupí do konkrétní stanice a pak je zase hodí do propouštěčky u východu. všechno ale musej hlídat policajti, i ty turnikety, někde stojej na perónu dva a pískaj a řvou kdykoliv někdo překročí žlutou čáru (nevstupujte za bezpečnostní pás). Reklamy všude hlásají, že ponechání si žetonu je zločin a lze jej potrestat. Jedný věci se ali nenaučili, a to je pustit lidi nejdřív vystoupit, takže když se dveře otevřou, hrne se dav dovnitř, musím se doslova pěstma probíjet ven, ale kupodivu jsou na to zvyklí, Indie je ber dokud je, u okýnek na nádraží nejsou fronty, ale chumly, předbíhání se zřejmě nechápe jako nemorální, na poště mně předběhne asi pět chapíků a tvářej se jakože ni, pak se člověk doslova bije o tu díru v plexisklu aby mohl zakřičet svoji žádost, nebo tam strčí ruku s bankovkou nebo s lístkem a boj pak vedou ty ruce, čí papír bude milostivou rukou úředníka uchopen dříve. Koukám po cestujících v metru a je to pocit, kterej důverně znám z Prahy, nepříjemnej, jenom maj na hlavách turbany nebo ženský sárie. Tak dojedu na tu zastávku, kde má bejt Craft Museum, cedí, je šílená bouřka, čekáme s davem v nadzemní stanici, koukám se, jak vlaky jezděj, za tim továrny, nevzhledný a celý to je periferie, do toho palmy a skoro zahrádkářský kolonie představil bych si, mám pocit jak někde ve Vršovicích nebo tam směrem na Benešov. Pak přestane pršet najdu rikšu, ale idiot mně nezaveze nikam jinam než před jakejsi stadión, podle mapy je muzeum až kdesi za ním, tady jenom něco mezi rezidencí a zámečkem, tady ještě klasicistní residence neztratily svoji úlohu, u nás jsme z nich udělali muzea a hotely, ale tady to ještě pořád jsou obvydlí smetánky, nakonec zjistím, že to je galerie moderního umění, ale nemám náladu, je mi blbě, bolí mě halva a do všeho bych kopnul, přede mnou gate of india, další, kromě bombejský, uprostřed parku, anglickýho trávníku, čvachtám se blátíčkem po dešti, kolem vitamínový lidi, mám chuť na čaj, ale kolem žádnej stánek s čajem, samý Algidy (tady se to menuje nějak jinak, ale logo je stejný), samý limonády kokakoly, až když konečně potkám chlapíka s hliníkovou konvicí s hubicí ucpanou novinama a malinkým vaříčkem přidrátovaným k tý konvici, aby mu to nespadlo, sedí u něj dědek se zkroucenou tváří a jinejch chlapík, kouřej bidi, dávám si dva čaje do plastikovýho kelímku, chce za jeden deset rupek, to ne, nemám drobný, platím čtrnáct, thík he, nenatáhl mně, aspoň ne tolik, sedm za čaj je vlastně taky moc. Měl jsem chuť je vyfotit, ale neměl jsem náladu... A zase se ploužím dál tím parkem, mám chuť psát, ale spoučasně mi je blbě, nemám si kam sednout s laptopem a bojím se jenom tak v parku, zase nějaký děcka One foto plíz, teď už je posílám do prdele, a je to vlastně první okamžiky, kdy bych byl rád doma v Evropě, v Nymburce, i v tý zaplivaný Praze, ale kdykoliv jsem schopnej si ty důvěrně známý místa vyvolat, cejtit je, bejt na nich a co z toho, a i kvůli filmu, kterej budeme natáčet s Anannyou v Rádžastánu, jsem na sebe nějak nasranej, do všeho bych kopnul, a když ztahanej dojdu na konec toho parku, je tam ta stanice metra, ze který jsem ráno vyšel, nedošel jsem vůbec nikam. Chvíli tam depkózně oplenduju, pak si vzpomenu na sílu fotek K. C. a vytahuju foťák, dělám pár fotek, letmejch, blbejch asi, ale ten kontakt modernity a tradice, šůdrové žebráci v tom naleštěným městě a dědkové s BIDI je možná přesně to, co stojí za focení. i když to tam nebylo. Když je mi nejhůř, vždycky fotím a pomůže mi to. Tak kam? Kupuju si lístek do nějaký zastávky jednu stanici před hlavním nádražím, vylejzám a nevěřím svejm očím, jsem zase v tom starým světě, jakobych prošel nějakým zrcadlem, jako bych prošel bránou v časoprostoru, ta brána, je hranatá, naleštěná, zárodek modernity v obdélníkovým prostoru vyčištěným ve starý chaotický zástavbě starýho města, za padesát let z toho udělaj malou stranu a bude to romantika, pojedou do prahy na exkurzi zjistit, co je tam pro turisty tak přitažlivý, vezmou si úvěr padesát miliard od japonců a proměnej to v luxusní hotýlky s červenejma světýlkamaa šúdrům budou platiit za to, aby předváděli tradiční řemesla, jenom chcaní na ulici jim zakážou. ve veřejných prostorách je tady zakázaný kouřit, a koše jsou na tříděnej odpad, včetně biologickýho. v kavárně vitamínový indové a indky v obepjatejch tričičkách pijou tyrkysově modrý nápoje s ledem a volaj z mobilních telefonů a já sedím a cvakám do počítače, utíkaje sem vlastně taky, proč si to nepřiznat, jako do čisté oázy bezpečí, do soukromí, kde se za pět minut neshlukne kolem obrazovky zvědavej dav, nehledě na to, že píšu česky. proč posílaj do prdele svý báječný džusy z čerstvýho ovoce a pijou řezený umělý a nezdravý západní sračky, za cenu třikrát vyšší? proč posílaj do prdele svoje geniální tácky z lisovanýho listí a kelímky z nepálený hlíny, a tašky sešitý ze starejch novin a hrdě balej všechno do plastu, kterej se válí všude kolem tak, že snad vytvoří novou geologickou vrstvu? za dvacet let my u nás zjistíme, jak jsou tyhle věci senzační a v těch nejluxusnějších krámech to začnou používat. lisovaný talířky z listí se budou na stříbrnejch podnosech nositv módních restauracích a jídlo bude fair trade dovezený v mrazícím boxu letadlem. a já budu starej dědek kouřit u silnice a říkat, že svět se zbláznil (vnoučata budou mít čipy v mozku a já ostatně kvůli parkinsonovi taky, i náš děda už konečně slevil ze svýho konzervetismu a nechal si ten čip dát. moc mu to pomohlo. a pod kůží budeme mít RFID a budou nás počítat nejen u vstupu do metra).

ale zpátky, poflakuju se tou ulicí, jejíž nebe je protkaný tisícerým chumlovaným drátem, ulice blátivý a občas nachcáno, krávy sedí na křižovatkách křivolakosti, holírny se zmnoženejma obrazama namydlenejch pánů v nich, ňákej kluk mi čapne ruku a bratří se se mnou, má ji posetou bolákama, cejtím se špinavej a o kus dál si ruce pečlivě meju... blábolí něco v hindí, nerozumím mu ani trochu, ale chce, abych přijal jeho mesidž a když mu všechno odkejvu, propouší mně spolu s hloučkem chlapů s křivejma zubama, kterej se mezi tím shromáždil, dál. jdu do restaurace na kafe, kde se dělá všechno na ulici i voda je z pumpy, támhle ve škopku na chodníku kluk buší do těsta na placky, nedávno jsem na podobný ulici v Bombeji viděl kluka, jak tluče do duše z auta zadělaný na obou stranách palicí na chodníku a když jsem se koukal dýl, zjistil jsem, že v tý duši od náklaďáku roztlouká led do drinku. No ice, no sugar please zůstane heslem asi nadále, myslel jsem si, že slevím a že jsem už na místní vodu zvyklej. ne, musim si dávat bacha. a ta hospůdka je hned vedle veřejnejch záchodků a hned vedle nich je kohoutek, z kterýho půlka muslimský ulice bere vodu a mezi tím psi... fotí se těžko, tady jsem fotku neudělal a je mi to líto, ploužím se dál a vytahuju foťák, nějak se začít musí, tak cvakám skoro nazdařbůh a trochu blbosti, ale začít, pustit se do toho... na rohu musím vyfotit nějaký kluky, pak jiný, van foto plíz, vypadaj drsně, bihári, ale dávaj mi pojkoj, po obyklejch frázích ČELA... Nacházím pláň, dav lidí z ní odchází, plná písku a on to cirkus. tak se poflakuju před cirkusem, budu chvíli sedět a koukat se, abych se zakoukal a věděl, co fotím, nebyl povrchní, snad když si tady sednu a nebudu komunikovat, nikdo se mně na nic nebude ptát, řikám si, ale za pět minut přichází hlouček kluků a jsme strašný kamarádi

- Ty země?

- Ček

- Cože?

- Ček Republik

- Ty země?

- Jurop

- Vodkaď je?

- Z Francie prej

- Jsem tvůj kámoš, dej mi ruku

- Jasně, ty seš taky můj kámoš. A co děláš?

- Ano

- Aha, jasně. A odkaď seš?

- Ano. Támhleten chlapík taky můj kámoš. Půjdeš do cirkusu?

- Možná.

- Pěknej pohled pro tvůj foťák. Pěkný koukat.

- Jo a kdy to začíná?

- V sedum.

- A kolik je?

- Ano

- Kolik je hodin?

- Šest

- Ty tam pracuješ v tom cirkuse?

- Jo jo. Kolik cena foťák?

- Nevím

- Žádná cena?

krčím rameny

tak se nechávám ukecat a že si du koupit lístek. kluci vypadaj trochu komediantsky a možná tam pracujou. třeba by se tam dalo něco vyfotit, třeba by konečně bylo téma. Ty můj kámoš, můj malý bráška taky tvůj kámoš, chytají mně za ruku a vedou mně, jak se tady kluci vodívaj držíc se za ruce, i docela velký, Andrea to považovala za znak skrytý homosexuality, ale myslím si, že se plete, je to fakt jenom ta posunutá hranice fyzickýho kontaktu, prostě dotýkat se mezi klukama je normální, ne tabu, jako u nás, u nás, když se mně nějakekj kluk dotkne, skoro se otřesu a obejmout se kluk s klukem, to vyvolává skoro třes, všechno asi strach z homosexuality, Allen Ginsberg si to vyřešil: Everybody is a little bit homosexual, whether he wants or not..., tak vedou mně za ruku a řikaj: lístek za sto rupií. Jsou to snad nahaněči? ptám se sám sebe. To asi ne. hele, kup dva, pro mně taky! dvě stě rupií. A je mi jasný, proč jsem kámoš, kdepak kdepak, děcka, kupuju sobecky jeden, dávaj mi coby cizincovi nějakou extra special vip třídu hned u ringu, u vstupu zase bezpečnostní rám a prošahávající policajti, sir, fotografy iz not elaud inside. Ach jo. Sedim na tý plastikový židličce (VIP narozdíl od dřevěný pryčny nahoře), myslim na ty kluky, co jsem jim nesplnil sen a mám šílený výčitky svědomí, ještě horší, než když odmítám žebráky. ale na druhou stranu hned jak jsem je odmít, naše přátelství zmizelo a zmizeli i oni, tak hajzli vypočítaví. no zle to nemyslím, ale stejně je mi blivno nad moji sobeckostí, jak může jít dospělej člověk do cirkusu a nažhavený děti nechat venku?

cirkus byl senzační. naposledy jsem viděl cirkus jako děcko a teď jsem konečně vzal malýho klokánka dovnitř, otevíral pusu úžasem, když akrobati létali vzduchem a přehazovali si jeden druhýho, nabušený chlapi a krásný ženy. a hadí žena předvádí jógu, ty nejtěžší ásany s nohama za hlavou, jóganidra tuším, nebo jak se to jmenuje, a při tom visí někde ve vzduchu u stropu manéže. a klokánek se trochu bojí namalovanejch liliputánů klaunů, který navzdory veselejm tvářičkám barvičkám vypadaj docela drsně, principál v havajský košili nabručenej indickej děděk všechno sleduje, jak jinak má vypadat archetypální cirgusovej pricipál? jsem zvědavej na zvířata, protože jsem viděl že tam maj nějaký vembloudy... cvičený pudlové který vozej jeden druhýho na vozejčku a jeden dokonce chodí po předních tlapkách, dělaj různý kusy a z kouzelný hůlky v rukou krotitelů maj pravděpodobně strach, přemejšlim, kolikrát je s ní bili. pak přichází teda to číslo. do manéže vedou slona, dva chapící s tyčema pro jistotu tlučou kolem jeho nohou, vidim ohromný sloní oko, z kterýho kane slza, slon je veveden, jakobych viděl v jeho hlavě moudrost stokrát větší než lidskou a smutek, že musí dělat zrovna tohlecto, do chobotu mu daj kriketovou pálku, národní sport, házej mu fotbalový míče a von je odpaluje do publika, cejtim rezignovanost v těch pohybech a zachvacuje mně ohromnej smutek, koukám na šklebícího se principála, na slovansky vypadající holku v blejskavejch plavečkách, namalovanou sexbombu, možná osumnáct, zbytek holek mongoly, koukám na skřetoidní klauny, vbíhaj policajti, s klackama v rukou vyváděj jakousi rodinu, nevím proč, obrátím se zase do manéže, přiváděj ty vemloudy, který držej v cirkuse jenom proto, aby předvedli, že uměj předníma tlapkama stát na stolečku, jeden se pořád vzpírá, asi pak dostane vejřez, zase je odváděj. Ale akrobati jsou neuvěřitelný, namakaný, co všechno dělaj, je neuvěřitelný, jeden jezdí na kole, že se mi hlava z toho točí a i klaun, kterej má tradiční úlohu jolyho jokera (nalezenýho včera v parku, na anglickým trávníku india gate, neustále a všude nacházím hrací karty, ale nesbírám je, nefotím, jenom je ukládám do paměti), ale i ty akrobatický triky, který dělá, stojej za to. cirgus končí, zavíráme, synťákový klávesy hrajou poslední virbl...tma jak v pytli, chodím divokejma uličkama starýho města a už se trochu bojím, každou chvíli se mně někdo ptá, ne odkud jsem, ale co tady chci, bloudím, bloudím, vyptávám se na metro, zlou chobotnici modernity jako poslední spásu úniku do čistého regulérního světa, pak najdu stanici, jist si jí večeřím ve stánku čena masalu a výbornej čaj vedle, po dlouhý době pytlíkovejch čajů v moderních restauracích, pán i syn čajovníci jsou moc milý a neuměj anglicky, ale dávaj mi komplimetry listovej preclík navíc, cejtím sympatii... a metro..a chytím poslední bus...

Probouzím se z vidění nad notebookem v nažehlený kavárně CofeeDay, hifi hraje západní melodie z pirátskejch dvd na ohromný plazmový obrazovce, bílý slečinky, co doprovázej jakýhosi rastamana, zpívaj s sebou, korpulentní anglický dámy štěbetají od stolečku, definitely... jóga... eastern filosofy..., kniha Jesus lived in India, inďák v naškrobené košili ležérně ukusuje kousek čokoládového dortu a oblizuje si prsty, pokládá šálek s kapučinem, zlatý prsteny a hodinky, elegantně si otírá prsty...

Včera večer jsme si s Annou povídali o skriptu, potkal jsem jejího tátu, kterej jako by z oka vypadnul německýmu Ralfovi, neuvěřitelně sympatickej, pracuje v tý neziskovce, jejíž píárko vlastně natáčíme, byl v praze, povídá něco o Havlovi a změnách v evropě, ostatně má v knihovně i nějakou Václava knihu a na ploše notebooku "lecture-oxford.doc" a podobný soubory, jsme ve smetánkovském intelektuálním doupěti, když mi Anna líčí detaily postav a děje a kontext, ulevuje se mi, protože ten příběh má velkej vnitřní potenciál a postavy jsou vlastně silný, jenom to v tom skriptu není napsaný a taky to skoro doslova odráží tu tamější realitu. jenom dialogy jsou ještě trošičku toporný, umělý.

na nohy mi táhne z klimatizace, už zbejvá zaplatit jenom osmdesát rupií za dvě kávy, zaklapnout počítač a vydat se do ulic. zase se pokřižuju. Šašek.

***

Už to nevydžím, nahromaděný slova v hlavě tlačej, přiskakuju k notebooku a píšu. Už to nevydržím, cejtim, jak jídlo tlačí ve střevech a posouvá dál natrávenou potravu, najedl jsem se dosyta levného thálí, člověk vleze do restaurace, klimatizované, žádný jídelní lístek, všichni jeděj thálie, yes, sir, zakřičí číšník v bílé košlili bez ptaní a nese se k němu nerezovej tác s prázdnejma mističkama. To šílený Jes, vykřikovaný pokřikovaný na mně tolikrát v ulicích Starýho Dilí. Procházel jsem těma spletitelma klikaticema, hledal jsem Camera Market, o kterým mi říkala Zalina, celej půplden jsem utahanej prochodil Delhím, lidi mně posílaj tam a zase onam, ptám se trafikanta, kde to může bejt, ten mně posadí na rikšu, tak poprvý jedu rikšou na kole, třese se to, sedačka mírně nahnutá dopředu, potažená vikslajvantem, takže člověk pořád sklouzává, vyhublej chlapík s vrásčitým obličejem, vysušeným od BIDI, kouří žváro, stojí v pedálech a potí se. Čelo, čelo, křičí, pořád, když mu někdo vstupuje do cesty, proplejtá se dopravou, fér prajs je 10 rupií, říká mi někdo coby radu, ale když vidím, jak daleko to je, a jak strašlivě si musí těch deset rupek vydřít, rozhoduju se, že strejdovi dám aspoň třicet. A vracíme se, tam, odkud jsem vyšel, k nádraží, do spletence ulic navyklejch na turisty a vidím zase ty karikatury sebe samotnýho, dredatý Evropany v barevnejch indickejch hadrech, který tady normální chlapíci nenosej, maj normální košile, zklamalo mně, že to je chlapskej úbor tady, kupuju si aspoň barevný, jednoduchý, bez límců, taky kalhoty splývavý, na gumu, plátěný a vidim sám sebe v těch ulicích, jak musim bejt UFO, ale jak se stánkaři přizpůsobili a prodávaj turistům to, co považujou za oblečení, jenž jim pomůže splynout s davem, bílý evropani se slunečníma brejlema, óm vytetovaný na obnaženejch ramenouch, otřesu se, ženský v hadříkách s prsíčkama, óm na batikovaným tričku a buben pověšenej na baťohu, musíme jim bejt pro smích. Rikša si říká šedesát rupií, dobrá, usmlouvám to na padesát. KAMELA MARKIT, řekne udejchaně a s úsměvem. Samozřejmě, že to je KAMELA MARKIT, ne KAMERA MARKIT. Ale co můžu dělat, tak dneska ne, řikám si a prodírám si ulicema plnejma knihkupectví s Loonely Planet, stydím se za tu knihu, že jsem turista, vytahuju ji skrytě, intimně, průvodce indickou mystikou, poznejte svůj osud, zase se ptám někoho na cestu a chlapík mi nabízí své astrologické, palmistické a numerologické služby, zdvořile se mu vyrvu a jdu dál, krámy s foťákama na jedno použití a filmama, cestovní kanceláře, vítejte v Indii, tohle je ta pravá Indie.Yes! ozývá se kolem mně. Hello, Sir! Yes! Nice shirt, Sir Wič kántry? Yes! Heeeej, křičí někdo přes celou ulici, zase někam nalákat, něco prodat. Jsem utahanej, špinavej. Vcucává mně metro, košile, kravaty a pohledy do země. Jak v Praze.

A myslím na jinej trh, kterej jsem ten den viděl, flákal jsem se jednou ulicí, plná muslimů a elektrotechnickejch kšeftů, spletence drátů ve vzduchu, tohle je vedení, tohle je komunikace, a po těch drátech bůhvíjakejch všech lezou opice, vytahuju zase po dlouhý době foťák, ale než namontuju objektiv na tělo a zaklapnu kufr, opice mi zae utečou, zkouším jenom tak cvakat širokým objektivem výjevy hned jak je spatřím, jinak to ani nejde, protože každej se okažitě začne stavět do póz. a přeplněná ulice, lidi jsou schopný na cyklistickejch rikších nebo na kolech vláčet ohromně těžký náhlady. dvě velký propanbutanový bomby přivázaný na nosiči, asi padesát krabic naloženejch na místě kde obvykle sedí zákazník, dlouhý kovový trubky, a chlapík stojící v pedálech, zase cinkání a cyklorikša projede kolem, malej kluk se věší na zadní rám a kousek se sveze. vedro, kupuju si kulfí, zmrzlou mangovou dřeň, sedím na schodu, nějakej kluk ke mně zase přisedá, do kulfís, mám pocit, že žebrá, nevím přesně co chce, ale zmrzlinář odejde a tenhle klučina mu hlídá stánek, tak chtěl mi ho prodat, nebo chtěl po mně abych mu koupil ještě jedno (už bych se nebránil)? Tak sedíc na schodu rámuju foťákem obraz a jak se dějou věci, jenom cvakám, jak procházej lidi, děcka ze školy a za nima ty náklady a ženský zakrytý celý do černejch hadrů (a v jednom vedru v Rádžastánu se Anannya celá zahaluje do sárie, ty muslimové jsou neobyčejně chytrý lidi, říká), do rámu fotky vbíhá dav děcek ze školy, ale jak zaregauju, jak pozdvihnu obočí, jak naznačím úsměv, seskupujou se kolem, blbou, šíleně, strkaj do sebe, tahaj mně, narážej do mně, patriarcha je odhání dřevěným prknem, ječí a ta ruka s prknem sutíkajícíma dětma vleze do rámu fotky, cvaknu a doufám, že tam bude. A vleču se dál, dvoukoláky v řadě,život tak jak je, chudej, špinavej, hladovej i asi, sem turisti nevkročej, tohle není vymydlená atrakce pro zápaďáky s puncem opravdovosti, tohle je asi doopravdy, malý děcko pumpuje pumpou a pak ji vždycky pustí a utíká chytit vodu z hubice, cvaknu zase, foťák pořád na oku, pak se zastydím a jdu zapumpovat, děkuje, já s hřejícím pocitem odcházím a současně se cejtim trapně, že to je pitomý posraný gesto, lidi v moči a zkažený vodě seděj na ulici, řada dvoukoláků houstne, sluníčko zlátne, vyhublí chlapící se zkroucenejma obličejema vyžahnutejma sluncem se opíraj do nákladu, jde to pomalu, svižným krokem je předcházím, dívaj se útrpně, někdy mám pocit, že vyčítavě, ale víceméně odevzdaně, atmosféra zaříná houstnout, kolem podivný ticho plný napětí, docházím na plácek na vrchu, něco jako bazar, na chodníku přede mnou leží na ulici kluk, nehejbe se, vypadá polomrtvě, vyhublej děda mu masíruje nárt, nevím proč, přiložím v chůzi foťák k oku a cvaknu, tohle už není hledání fotek, tohle je sebezáchova, s Brunem jsme sledovali Pavlův materiál z Indie a bylo nám blivno z toho, jak může někdo natáčet havrany jak trhaj vnitřnosti kryse, ale tlak zvenčí je tak šílenej, že nejde jinak, Susane Sontagová píše, že fotoaparát je turistova ochrana před světem, děsím se sám, co to dělám, pak mi dochází film, jdu s mlčenlivým davem, pak z kopce, celej ten bazar asi stojí na mostě nad kolejema, zapadnu do nějaký malý jídelny, čaj nemaj, kupuju si žíznivej aspoň láhev vody a stydím se za tu čistou lesklou láhev s modrou etiketou z plastu, že já si tady piju dokonale aseptickou tekutinu a zatím venku... a město se začíná konečně zase proměňovat do civilizovanosti, dobře oblečený Indové posedávaj na motorkách a utrpení kolem se jich taky nedotýká.

Ufff. Ať si člověk cokoliv čte a myslí o soucitu, tady to je pekelně těžký. A i kdybych všechny svý desetníky rozdal, nikomu vlastně nepomůžu, obhajuju se. Těžký, těžký, nevim. Ale už před čtvrt rokem doma, věděl jsem, že všechny tyhle pocity přijdou, že se s nima budu muset nějak poprat. A jak jsem to vyřešil, vlastně nevím. Vymlouvám se a uzavírám, ale vím, že ten okamžik pokory bude muset přijít.

Klokánek, 18. 5. 2007

Klokánkova Homepage > Mother India
Připište vzkaz, poznámku nebo reakci!