Pivní řeči
dokumentární sonda do českých vesnických hospod
V každé české hospodě se ví, jak vládnout, jenomže pivo tlumí, usazuje a
smiřuje. Polomýtická verze českých dějin nad hospodským stolem odhaluje
duši národa, který všechno ví, ale hrdinství si schovává na horší časy.
26 min., Česká televize, 2014, cyklus Náš venkov.
Přehrát na webu České
televize
Pravda je taková, že na kopec Blahoš přišli dva bratří, Lech a Čech s hordou
svejch lidí, co se vysmekli z otroctví egyptskýho... původně byli tři, jenže
bratr Rus se s bratřima hádal. Von byl hrozně velkej a pruďas. Tak bratři
Lech a Čech radši zmizli i se svým lidem do jiný země. Stáli na Blahoši. Už
tu zůstanem, řekl Čech, byl utahanej. Ale Lech nasál nosem, řek: Já chci k
moři. Pirátství a obchod, pamatuješ? Proto je vyhodili z Egypta. Ale Čech už
nikam nechtěl. Lech ho tam nechal. Tak se nechávali starý a nemocný po
lesích. Lech a moudrý kmeti a důstojný válečníci se svejma manželkama a
pannama vodešli pryč a všichni hbitý obchodníci taky, to se ví. Když se Čech
rozhlíd, utrh si vousy a zaplakal. Zůstali tam jen starý a nemocný,
všelijaký děvky těhotný a různý chlastolitři prolezlý depresema. Taky hordy
malejch dětí, takovejch, co nikdo nechtěl. Čech řekl: Zbyl tu jen bídný lid.
Tak teda vykopejte zákop a všichni v něm umřem, to bude nejlepší. Ti, co
ještě mohli mluvit, mu to slabými hlasy rozmlouvali, ale Čech nepovolil.
Dejte mi muj kyj, všechny vás pobiju, hanbo země. Když viděli, že nedá
jinak, byla to cháska zbabělá a otrocká, tak ten zákop vykopali a jako si tam
lehli. V noci ti, co se ještě mohli hýbat, Čecha zaškrtili. Hrozně zaplakali
a řekli, že ho kous had. A na tvojí památku, milý děde, nechať se zovem
Češi. Tak. Protože ale byli hrozně líný, žili v tom zákopu, když už se na
ňom tak lopotili. Udělali si tam doupata a malý čadivý vohýnky a dál se
rozmnožovali. Malý děti nosili bobule a kořeny. Nějak žili. Tak to
bylo.
-- Jáchym Topol: Noční práce. s. 183--184.
štáb
režie: Honza Šípek,
střih: Adam Brothánek,
kamera: Adam Stretti, Honza Šípek,
zvuk: Vojtěch Knot,
mix: Jan Kalužný
recenze