V polích

Už jsem si myslel, že ve mě všechny city vyhasly. Že mi srdce ztvrdlo na kámen, nebo jak se to řiká. Ale náruživá holčička R. ve mě vzbudila zase něco, když se ke mě přivinula. Kamenně jsem stál a pak odešla. Nešel jsem za ní, nebo jen zpola. I když to asi chtěla. Nemohl jsem spát. Byl ve mě Dech. Plamen, kterej hoří. Nezabilo ho přejídání se. Nezabila ho televize. O půlnoci jsem si uvědomil, že jí nechci, nechci další prázdnotu dvou odlidštěnejch těl... Ale ani ona není zlá. Nikdo není zlej. Skutečně zlej, každej touží jenom po štěstí. Některý způsoby jsou svérázný. Ale kššš, myšlení...

Vyšel jsem do noci. Všechno bylo zase ostrý, všechno jsem viděl v barvách. Už cestou mezi domkama jsem si zpíval... Nahlas, nedokázal jsem to schovat. Ale byla hluboká noc. Ňákej vlak projel. Pak cestička mezi poli. Bláto rozoranýho pole. Šípky se do mě dycky zasekly a trhaly mě. Ale už jsem zpíval. Radůzu. Ještě pořád v tom bylo to mečení pro efekt, který je v zlatým hrdle televizních hvězd. Ještě pořád, jakoby mě někdo poslouchal, jakobych to dělal pro něčí uši, nebo pro to, aby si někdo o mě něco myslel.

Pak jsem se posadil na břeh vyschlý meliorační strouhy, do suchý trávy. Začal jsem zpívat starou cikánskou píseň. Pak jsem řval. Moje hrdlo, plíce, duch, všechno letělo ven do vesmíru. Řval jsem ze všech sil, tekly mi slzy, nešlo to zastavit. Pak píseň skončila. Položil jsem se do trávy. Byl jsem ve vesmíru. Nade mnou obloha. Vesmír mě objímal celou svou konejšivou blízkostí. Byl jsem sám. Krásně sám. Jsem šťastnej? zeptal jsem se a začal zase brečet. Pak jsem zase zpíval. Vzpomněl jsem si, že to je vlastně přesně rok, co jsem se vrátil zoufalej, rozbitej a nabitej silou a chutí pokračovat, jít dál, kterou nic nezlomí. Rok od Ztracené Víly a Nalezené Sestry. Rok Krásy a Hnisu. Roku Poklusu a Ustrnutí. Nevim, jak to napsat, aby v tom nebyl patos. Už nedokážu tak bezprostředně chrlit slova jako dřív. Už málokdy při psaní brečim, už málokdy mě z něj běhá mráz po zádech. Bráchu ve spánku rušej údery mejch kláves.

Šel jsem zpátky. Sám, ve vesmíru plným lásky, kterou můžeš rozdávat, rozhazovat úplně všude, kde je potřeba. Kde můžeš obejmout toho, kdo to potřebuje, vyslechnout tisíce slov a nic tim neztratit. Neměl jsem ani trochu strachu z budoucnosti, nekonečná důvěra ve svět... Čim víc jsem se blížil k městu, tim víc jsem se hrbil a bál. Ale věděl jsem, co mám dělat.

Teď jsem zpátky. Nebyl to sen. Musim si na to vzpomínat. Často. Ještě nesmim jít spát. Vzpomněl jsem si na pár jinejch nočních bdění. Kdy seš nad ránem poloospalej a nechceš jít spát a seš sám se sebou a s pocitem, že to všechno zvládneš. "Kdy jindy mám na cestu se vypravit? Kdy jindy než tohle ráno sychravý?"

Chci aby na mě všechno dopadalo, abych všechno cejtil na svý kůži, až do hloubky kostí. Všechna bolest lepší než tupost před nočním teleshoppingem.

Klokánek, 3. 12. 2003

Deníček | Klokánkova Homepage | napište komentář

Co vy na to? Debata