Stokrát stejná fotka
"Stát! Kam idete?" zastoupili nám cestu tři chlapíci v zeleném. Vysvětlili
jsme, že na hřeben Bukovských hor, ale mezi tím, že se chceme mrknout, co to
je tam dole ve vsi za slavnost. "Jsme ochranári. Musíte nám podepísať
prezenčnů lístinu. Choďte s nami." Došli k autu. Otevřeli kufr. Vytáhli pet
flašku s vínem. "Tož dajte si." Pod jejich dohledem jsme ji museli vypít
skoro celou. "Co máš v té škatuli?" Vytahuju z kufru foťák a mačkám první
obrázek. Od té doby ho skoro nesundám z oka. Trojice veselejch chlapíků,
který choděj na hřeben opravovat cesty, stavět mostky a přístřešky, sbírat
odpadky. Ve svým volným čase. "Tož, iděm, zoznámíme vás." U místní hospody
se sedí na lavičkách, u jednoho stolu zpívají babky rusínský písně, nás
posadí k ochranářům ze sdružení Vlk. Manželé, který měli svatbu v lese a
prosadili vlastníma silama rozšíření Národního parku. Teď už nemáme žádný
obavy z vesničanů, východňárů/rusínů. Jsou přátelský. Kdykoliv na mě
zpozorují náznak rozpaků, vrazí mi další kelimek. Dneska se světila krypta
místního pravoslavného kostelíka, uložili do ní kosti vojáků, který po
kopcích sesbírali po první válce. Děcka sedí před hospodou s azbukou
napsanou cedulí, lížou zmrzlinu. Koukaj na nás, jsme exoti.
Vevnitř to
vypadá jak na Cudlínově fotce. "Pojď," táhne mě jeden z chlapíků k silnému
pánovi na židličce u potoka. Hraje na harmoniku. Je to starosta vedlejší
vesnice, rozcvičuje se, musím ho vyfotit. Pak jdeme do krypty.
Vykachličkovaná, se zábradlím, vypadá to jako podivný plavecký bazén.
Uprostřed ty kosti. Pak se koná kulturní představení. Zpívaj se písničky,
projev má jerej Peter Soroka, mladičký kněz, který do Osadného přinesl elán
a začal dělat věci. "Pojď," táhne nás jeden z ochrnářů do vnitřu kulturního
domu. Raut pro pozvané církevní představitele. Musíme si potřást rukou se
starostou. "Slyšeli jsme, že vám tady choděj běženci, že se tady pašuje,
nemáte s tím problém?" ptám se. "Kdepak, tady nikto nechodí." Později nám
Slováci odjinud vysvětlují svoji verzi -- že v chudém kraji je převaděčství
dobrý přivýdělek. Ale to není to. Povídáme si s jerejem o Pravoslaví. Nevím
o tý církvi skoro nic, líčí to se zaujetím, povzbuzuje to chuť. Později,
když jedeme nočním autobusem, svítí měsíc a kostelíky jsou nádherný nad
vesnicema, šeptám, že bydlet tady, dám se na Pravoslaví. Praží sluníčko,
děti blbnou, jsme v jiným světě. Foťák pořád cvaká.
O deset dní později dorazíme do Nové Sedlice, nejvýchodnější obce na
Slovensku. Skoro Ukrajina. Lidi syrový jak z černobílejch fotek
dokumentárních fotografů, přemejšlim, jestli mám fotit, ale pak mi to přijde
jako tursimus. Jdeme do obchodu, koupit chleba. Zvláštní kombinace
rusínskejch vůní, nádhernejch starejch lidí a Coca-Cola(TM). Stojíme ve
frontě, přišlo maso, stařenky si ho kupují kila. Jakýsi opilý pán mi začíná
něco povídat, rusínsky, nerozumím mu ani slovo, vždycky to chvíli zkouší,
když mu dojde trpělivost, řekne dvě slova slovensky, vypadá trochu bláznivě.
Chleba není, ale prý ho dostaneme. V krámě je pár stolů, kde se sedí a pije.
Tohle je skutečnej Východ, poznávám obrázky svejch dokumentaristickejch
idolů. Přichází paní, co donesla v taškách ze sousední vesnice šest bochníků
chleba, jeden je pro nás. Snad neodnášíme ze zdejšího ekosystému tolik. Na
orezlý autobusový zastávce ho hladově trháme. Dobrůtka. Zůstal bych a
fotil. Ale nakonec nasedáme do autobusu. Na čelním skle pověšenej růženec
jako všude tady. Pak v jednom bratislavským knihkupectví najdeme ve výběru
slovenské fotografie fotky přesně z těch vesnic. Přesně z toho krámku. Učitě
i těch lidí, který jsme potkali -- coby klasická díla slovenského
dokumentu.
Přemejšlel jsem. co to je? A proč člověk fotí? Přemejšlel jsem nad tím v
Nové Sedlici i v Osadném. Jít tam, bratřit se s těma lidma, jenom proto, aby
člověk udělal fotky? Jenom aby dostal jakýsi "silný" obrazy, nad kterejma
někdo jinej snad uvzdychne? To jsou ty chlapíci, co si v bazaru Škoda
ukazujou ty objektivy a naparujou se nad nima, chluběj se kterej jak koupili.
A stejně tak pak ukazujou ty fotky, nechávaj si obdivovat kompozici,
vychytanost, vysvětlují technické okolnosti vzniku snímků. Ve škole nás
učili všechny ty teoretický bla bla, pak když vezmu foťák do ruky, mám
dojem, jako bych měl dostat zápočet. A jestli ne, jestli je tohle moc
povrchní, jak teda? Nehledět na kompozici, na "sdělnost" na všechny ty
školní bla bla? V Uherském Hradišti mě Emilie (má na foťáku našroubovaný
širokoúhlý objektiv, to nemůže být špatný člověk) seznámila s jedním fotografem,
co měl (skoro)Leicu, říkal, že dělá pro děcka fotografický workshopy. Třeba
udělali v lese "stezku odvahy", se svíčkama, děti mely foťáky s bleskem a ve
chvíli, kdy se nejvíc bály, měly to místo vyfotit. Neuvěřitelný. Přesně ten
emoční druh focení, kterej mi přijde dobrej. Ale když jsem pak viděl fotky
toho kluka, kterej tak nádherně mluvil o focení, nebyly nic moc, člověk z
nich nic nepoznal. I já sám, když jsem zkouřenej chodil po městě a měl
dojem, že musim všechno zaznamenat, každý hnutí ulice, každou tramvaj, že to
všechno je neukradnutelná přítomnost, pak každej kousek svýho pokoje,
detaily... Dva filmy, který jsem pak vyvolal a nenašel jedinou dobrou fotku.
Tak co teda? Černobílost, širokoúhlost, fotit Cikány... Ale to už dělaly
desítky lidí před tím, není tam nic novýho. V diplomce o fotkách Cikanů, co
jsem našel na netu, předtím, než jsem začal psát tu svou -- a je v ní přesně
to, o čem měla bejt ta moje! -- jsou fotky od všech možnejch fotografů,
vždycky skoro identická fotka od dvou různejch lidí, nehledě na to, jak
slavnejch či originálních. Jednou v hospodě mi fotograf-zahradník Kamil
ukazoval fotky Bohdana Holomíčka. Našel jsem tam fotku, která vypadala úplně
skoro přesně jako jedna, co jsem asi rok před tím udělal já. Řek jsem to. "A
tys věřil na originalitu?" artikuloval opilý Kamil. "Originalita hochu
neexistuje." Tak co teda? Fotit emoce, chvíle štěstí, snažit se
charakterizovat lidi, co jsem dělal vždycky. Když se ted podívám na některý
svý starší fotky, jde z nich síla. Tak to třeba není zbytečný. Ale stejně za
tím vždycky byla nějaká emoční síla. V jednu ráno v Plzni dva dny před
Silvestrem, když jsem vzdal cestu stopem daleko na západ za úžasnou ženou.
Odkapávající deprese. Podřepnul jsem a vyfotil kaluž na silnici.
Klokánek, 2. 8. 2005
Deníček
| Klokánkova Homepage
| napište komentář
