Satori v marketu

Začalo to v pákistánským nonstopu Mini Mani Market. Možná, že je indickej, v každým případě, když jsem v jeho různých pobočkách zkoušel svoji ochablou hindštinu, dozvěděl jsem se, že někteří prodavači jsou z hindu-stánu a jiný ze stánu pak. Byznys i hory přenáší. V každým případě večerka tak nehorázně předražená že po delší epizodě jedné dvou poboček si mohla dovolit otevřít krámy i na místech, odkud byly obchody s potravinama dávno vytlačeny. Myslel jsem si, že po tom dlouhým stresovým dni zajdeme s Potokem na čaj, ale hrnul se zase zpátky do školy na projekci, toho dne čistý Jang, jak jsem si několikrát všimnul. Dřív jsem si myslel, popírajíc svoji mužskou podstatu, odmítajíc bejt mužem, že je důležitý bejt Jin (i když jsem tomu tak tenkrát ještě neříkal), vnímavej, příjmající a otevřenej, a těch stavů Jang jsem se bál. Přišel jsem si agresivní a tupej. Teprv pak mi někdo vysvětlil (a už vím, byl to I-Ťing), že střídání Jin a Jang je přirozený, a že když Jin dostupuje vrcholu, je vytlačen Jangem. A když Jang dostoupí vrcholu, vystřídá ho Jin. Teď už vim, že se to střídá. A nebojím se, když se ve mně objeví tepavá energie, průraznost průbojná, která letí jak raketa a nevšímá si, co je nalevo, co je napravo. Protože pak zase samo přijde ticho a vnímavost. Aspoň do dneška jsem si to myslel.

Potok potřeboval zahnat hlad, já byl taky vyhladovělej, projekce začínala za deset minut, přiskočili jsme k regálu s bagetama, Potok po nějaký chmatnul a zmizel u pokladny. Já našel jedinou bez masa, stála 47 korun. Nejdřív jsem ji čapnul, pak vrátil, panebože, nebudu přece kupovat rohlík ze sejrem skoro za pade, pak vraceje se k pokladně zase ozval se žaludek a žádný potraviny v dohledu, zase jsem se pro ni vrátil a vracejíc se k pokladně se mnou něco zacloumalo a já vykřik: NECHCI! Tohle přece nechci! a odešel s prázdnou. Chceš kousnout? Ale je to se šunkou, dlabal Tomek. Ne, na žádnou projekci nepůjdu. Stavím se cestou na Andělu koupit si nějaký potraviny, večer si doma uvařím, uklidím, pustím se do práce... Slíbil jsem si přece, že se nenechám pohlcovat Prahou.

Vylezl jsem před gigantickým obchodním centrem na Andělu, kam jsem si zvykl chodit... už nevím proč.... asi proto, že zavírají o půlnoci, kdy se vracím ze školy. Veběhnu dovnitř, prosvištím to jako vždycky, nesnášim tyhle globalizační krámy ale stejně sem chodim. Mám z toho černý svědomí. Že podporuju tyhle obludný korporace, který už dávno vymlátily malý obchůdky. Jediný potraviny, který v centru města zbyly jsou ony předražený večerky, vietnamský nebo jiný asijský, který těžej z toho, že maj dlouho otevřeno a že tam člověk nakoupí velmi rychle, bez hypermarketích front. Jiná možnost skoro není. Proto tyhle supoše beru v Praze jako nutný zlo, prolítnu je, poberu co potřebuju a zase mizim.

Najednou se ale něco stalo.

Něco, co se mi nestalo nikdy v životě.

Moje kroky se samočinně zpomalily, jako když otočíš knoflíkem volume. Zpomalily, až téměř zastavily. Nevěděl jsem, co se děje. Svý kroky jsem neovládal. Šel jsem pomalu, co noha nohu mine, jak nás kdysi Lexvamberk učil chodit nesmírně pomalou chůzí. Nebyl jsem utahanej, mozek makal na plný obrátky, ale svý kroky jsem neovládal. Nic jsem nehulil, nic jsem nežral. Věděl jsem, že v mejch nohách je síla jít, vyrazit plnou rychlostí, že to kdykoliv můžu udělat, ale ať jsem nohám říkal jakkoliv, ať to udělají, neposlouchaly. Rozhlídl jsem se kolem, po vochrance, aby na mně někdo nezačal divně koukat. Jakože co tady se takhle plížim. Hlavně se nebát, hlavně se nevyděsit, myslim, že platí u všech duševních, duchovních nebo drogovejch stavů. Nepropadnout se do strachu. Rozhlídnul jsem se kolem. Najednou jsem uviděl všechny ty vitamínový lidi za sklem, holičky a kadeřníky, lidi, který běhaj kolem mně ve stylovejch ohozech s urputným, strhaným a lehce vyděšeným výrazem ve tváři. No co, tak si nakoupím. Vydal jsem se nesmírně pomalu k potravinovýmu krámu. Sotva jsem prošel brankou, chůze zase zpomalovala a zpomalovala, až se úplně zastavila. Zůstal jsem trčet, jako by mi došel benzín a motor nenaskakoval. V první chvíli jsem se zase ohlíd po vochrance, aby mně vodcaď někdo nevypakoval, když nenakupuju, jenom stojim a čumim. Ale když kolem mně hned v zápětí proběhla ochranková slečna s pohledem upřeným do dáli, bylo mi jasný, že jsem každýmu ukradenej. Přede mnou stály mrakodrapy košíků a lidi se na ně se zaťatými výrazy vrhali jako supi na kořist.

Za chvíli zase chůze naskočila, velmi velmi pomalá a já se rozešel. Proploužil jsem se kolem stánku s informacema. Kdesi vzadu na jeho zadní stěně, kam až člověk nedohlídne, vystavený umrněný papíry s obrázkama obraceček na smažení, text kolem člověk nepřečet. Vzpomněl jsem si, jak jsem několikrát v poslední době koukal do vývěsky hygienický stanice, a že tam byly dycky ty dlouhý zprávy o závadnejch výrobkách prodávanejch v řetězcích. Tyhle obracečky byly mezi nima. Zbytek jiný šunty z Číny, většinou obsah těžkých kovů, rtuti v barvách, kadmia. Většinu z nich prodávalo Tesco, ale i sítě drogerií a jinejch supošů.

Moje chůze, teď tak zpomalená, musela být hodně efektivní. Vzpomněl jsem si, jak když jsem tu byl párkrát naposled, běhal jsem od regálu k regálu a hledal to či ono, zoufale nemohl najít, a když jsem nějakou drobnou položku heuristicky pečlivě vyhledával, zjistil jsem, že ji třeba ani nemají. Aspoň si to tady prohlídnu, řekl jsem si, cestou k džusu. Viděl jsem zběsilé výrazy lidí kolem. Ten upřený pohled, co měla paní hlídačka, tady mají všichni. Uvědomil jsem si už kdysi dřív, že nakupující jsou v jakémsi transu. Neustále těkají očima, dívají se do regálů ve výši očí, bloudí a za jedním regálem už vyhlíží další. Ale nikdy ne na sebe navzájem. Na cestu zeptat se je nemožné. Základní potraviny, nezbytnosti, se zašantročí tak dobře, že je člověk musí dlouho hledat a při tom narazí na spoustu skvělých věcí, které nevěděl, že by mohl potřebovat. Když jsem tu vytíral podlahy, neustále se mně někdo ptal, kde je sůl. Nevěděl jsem, byl jsem uklízeč. Pak tu jsou ještě doplňovači. Hlídači. Detektivové. Pokladní. Ale žádní prodavači. A všichni ti jsou v permanentním stresu, ždímaní. Přišel jsem k pultu se sejrama, chlapík se zahraničním vzhledem, který právě odvinul ohromný kus utěrkového papíru na jedno použití, aby přetřel pult, se mně zeptal, co si budu přát. Než jsem stihl odpovědět, vyběhl s tím kusancem otřít všechny pultíky, zmizel. Pak se vrátil. Dal mi sejra a odtěkal. Pozoroval jsem ho a jeho kolegy, jak makají, až se z nich kouří. Pak jsem se otočil na druhou stranu a uviděl gigantickou horu mlík, trvanlivejch, teda už ne mlík, zavařenejch do tetrapaků a vyskládanejch do hromad přímo na paletách. A zase zleva, zprava, přibíhali lidi, rvali plastový fólie a urvávali mlíko za mlíkem. Možná jsme tady jako sběrači-lovci a chodíme věc od věci a zkoumáme, jestli ji máme sebrat nebo ne. Na rozlehlým a trochu dobrodružným území. Něco je vyprodaný, takže musíme spěchat nebo hledat. Pak kouzelný slevy, v duchu neustále počítáme. A s plnejma košíkama se valíme k pokladnám. A tam to pípe, fronty jsou dlouhý, ale nedivníme se tomu, vždycky jsem přemejšlel, čím to je, teď myslím že tím, aby byly pokladní co nejvíc vytížený a taky pod lehkým stresem (kterej neni lehkej a je na nich dost vidět, nejlíp to překvapivě snášej chlapi který bejvaj v pohodě a ještě často milý a průpovídačný) a všichni mizerně placený. Do toho kamióny zavážej další a další zboží z celýho světa, člověk se diví, proč jsou tak přecpaný silnice, kam to všechno můžou vozit. Sem. A pramínky peněz od padesáti pokladen se spájej v potůčky a v řeku, asi mocnou. Ta teče do neznáma. A v Asii, v Číně, v Indii, v Indonézii, makaj milióny rukou, exploatujou zemi, vypouštěj sajrajty do řek a vzduchu a půdy a je to daleko a netýká se nás to a nemůžeme za to. A když vidíš, jak ty tady draze prodávaný asijský věci tam stojej pár korun, je ti jasný, že zisk musí bejt ohromnej.

Jdu pomalu k jakýsi rychlopokladně koridorem jak naháněcí ohradou pro krávy, klikatým a dlouhým, za mnou nějaký lidi, musej taky zpomalit, nemůžu za to. Pomalu platím. Před potravinama, stále ještě v giga obchodním centru, usedám na sokl a na pár zátahů vypiju ten džus.

Co se to stalo? Jsem jenom tak k smrti unavenej? Možná. Možná jsem se tak vyčerpal tím šíleným pražským nenasytným životem škola, a filmy a práce...

Ale nechtěl jsem zpívat antiglobalizační píseň. Tohle mně v těch hypermarketech napadá pokaždý. Tohle byl stav zpomalení. Seděl jsem na tom soklu asi půl hodiny, s každým okamžikem jsem si uvědomoval novej detail, kterej jsem předtím neviděl, ale ne jenom detail, ale celou sekci, nový a nový obchody se objevovaly, aniž bych se pohnul z místa, jenom sledováním. Naproti seděl nějakej bezdomáč, vídal jsem je tady, jak seděj, čuměj a zevlujou, ohřejvaj se, ale teprv teď mi docházelo, co mohli vidět. A viděl jsem lidi. To je už zbytečný, sestřičko, psát jak to vypadalo, však víš. Přemejšlel jsem o svým životě tady. Jak běhám od věci k věci, jak už žádnou z nich nevnímám. A že tyhle všechny detaily jsem viděl někdy když jsem byl na gymplu a do Prahy vyrážel jenom fotit a prozkoumávat. Žít tady, probíhat to všechno, všechny ty lidi, míjet a nesoustředit se. Občas se snažím pozorovat, vnímat, ale je to všechno za hranicí nabušenýho vnitřího světa plnýho myšlenek, ale taky povinností a konevncí, nutností. A v šílený rychlosti. Divím se, že to nejde, že mi to nic nedává. Je to jenom tou rychlostí. Bejt pomalej. Nechtít toho moc. Zevlovat. Koukat. Sedět. Procházet se.

Co se stalo teď? Dosáhla P* svýho satori a přenáší se teď ke mně, spojený duši? Zdraví mně ze zásvětí Animátor BB? Je to roční cyklus a vrací se mi nějakej zážitek z Indie? Nebo mnou tak zacloumala včerejší první návštěva Sudet? Po půl hodině sezení zase vyrážím. K nějaký divný uličce, kterou jsem tady dřív nevídal. Automatický dveře otvíraný kartou vedou kamsi do útrob supermarketu, dlouhá, betonová nevzhledná chodba. Vejtahy. Nějakej diskochlapík s nákupním vozíkem, .dá se tady někde sjet nějak jinak k parkovišti?. ptá se mně a nečeká na odpověď. Zmateně vyráží do tý korporátní šedivý chodby, vezu se s ním, třeba něco uvidím, ale děsím se, že se ty automatický dveře za náma zavřou a už neodejdeme. Uvědomuje si, že zabloudil někam, kudy se domů nedostane a zase to otáčíme. Jedeme gigantickým výtahem spolu s nějakou rodinkou s dalším ohromným košem. Jsme v podzemním parkovišti, několikapatrovým, smrdí to tady spáleným benzínem. Volá mi Zvukařka. Slyším, jak někde běží ulicí a oddechuje. Povídáme si o stresu a shonu, kterýho je i ona obětí, lehce workoholickou. Opuštím dějiště. Film tady natočit nejde, i fotit je tu zakázaný, několikrát mně před lety s foťákem vyvedla ochranka.

Ráno jdu Plzeňskou a objevuju malý krámy. Drogerie, papírnictví, potraviny, zelenina, železářství. V každým maj skoro všechno, specializovaný, v každým je prodavač, kterej rozumí svýmu zboží a kterej si i rád popovídá.

Myslím, že jsem ještě nepsal o zážitku z Půny, z tržiště jako metafory supermarketu. Tak teda ohormná část města plná obchůdků. V každým maj něco, specializovaný, ale i šířejc založený. Ty chudší začínající prodavači na koberci na zemi, bohatší maj prkenný nebo kamenný krámy. Nejvíc fascinující je, že je to tématicky rozdělený, čtvrť železářská, čtvrť potravinová, čtvrť elektronická, ulice knih. Nechápu, jak se to stalo, pochybuju, že je tady nějaká regulace, že by jim to někdo přikazoval, spíš to vyrostlo samo. Na Electronic Market je k sehnání všechno elektronický. I hodně specifickej mikrofonní držák na kameru. A když není, zbastlej to. Je to vlastně supermarket se svejma odděleníma. Ale decentralizovanej, každej z těch malejch pramínků živí jednu rodinu, která si vydělá podle své šikovnosti.

Řikám si, že to dřív tady muselo bejt taky. Proč by se na Starým městě jedna ulice jmenovala Platnéřská a jiná Železná, od čeho by byl Ovocný trh? A že to bylo už ve středověku a asi i dřív a pozdějc. A to tržiště je v nás hluboce zapsaný. A že ten hypermarket, naleštěnej, promyšlenej podle výzkumů a marketingovejch příruček a s managementem, to v nás evokuje a probouzí. Ale už to není naše, sousedů. Je to korporace.

Určitě na to budou sady teorií a spousty sociologů a ekonomů a myslitelů to zkoumaj. Jeden z nich byl Marx. Bondy prej říkal, že Marx je neobjevenej poklad. A že marxismus-leninismus s tím vzdělaným a chytrým pánem nic moc společnýho neměl. Hauser na otevřeným semináři nedávno mluvil v podobným duchu. Jak se po revoluci všichni přepólovali a jak je Marx tabu protože zavání a že kult je Trh. A taky nejde vlastně ani o konkrétní ideologii, ale spíš o to, že to je ideologie a že se lidi přizpůsoběj tomu hlavnímu proudu. Možná že je čas, abych překonal zase nějakej předsudek.

Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Chtěl jsem mluvit o vidění.

Snad to dokážu.

Deníček | Klokánkova Homepage

tvořivo: filmy | fotky | článečky | rádio | seminárky | povídky web&svět: čítanka | kožárna | http://bookmarX autor těchto stránek © Klokánek 1998 - 2011

Co vy na to? Debata