Před pikolou zapykolou

Neseme dědictví svejch otců a matek, a všechny věci, který poserem, všechno, čeho se vzdáme, na co se vykašleme, každej náš ústupek Pravdě a Lásce, který jsme si vetkli do národní vlajky, zděděj naše děti, shrběj se pod nima budou s tím muset něco udělat a nebo neudělaj a budou žít v dírách v zemi. Fascinuje mně, když někdo postaví barák, půl života stráví vyděláváním peněz a sháněním cihel a století dvě tři generace maj jeho potomci kde bydlet.

A pak se člověk probere, bydlí na rušný hlavní třídě a nemůže otevřít okno, protože pod ním jezdí auta a je beton, nepropustná hmota. Někde nad tim zpívaj ptáci, ve škvírách mezi asfaltem se zachytí semínko trávy, ale pak ho ujezděj kola nebo přijede vlak s rozprašovačem a nástupiště Nymburk Hlavní nádraží se ocitne v aerosolový mlze, která rozežere všechno živý a nechá jenom štěrk špinavej od rzi. Ale jak ty, no tak já taky, zpíváme si jak ty jehlice vykukujou ze srdce, zraňujou ostatní.

Nebo mě vezmou na školu, ze který se můžou všichni posrat samou slávou a stačí vyslovit její jméno a obdivně vzdychnou všichni, který chtěli dělat filmy a po svejch dětskejch pokojích si stříhaj obrazy a vycházej z kina okouzlený a plný naděje, že něco takovýho taky jednou udělají, a pak zazářej titulky a rozklepanej záběr a titulek "Každý chce být jako Luboš" a odehrává se příběh. Příběh. Sice nevíme, co to je, ale viděli jsme tisíce filmů a víme, že na začátku má hlavní hrdina procházet nocí a že maj svítit lampy a že má pršet. A do kina přijde 700 lidí a Aleš, filmově odulý antihrdina, kterej se cpe brambůrkama, se stane Perzónou, divadelní maskou, a když někdo vkročí do volební místnosti a spatří toho dobrosrdečnýho a ze všeho nejraději jedovatýho adepta na doktora, začne se smát, nebo snad uteče. Tak se to vypráví, tak řikaj Jazyky. A k tomu je bonusové DVD.

A jedu tramvají, kterou, když se nad tím zamyslím, nechci jet, ale mý sny a plány jsou tak velký a práce, kterou jsem si uvázal a hřbet, je tolik, nechtěl jsem ji, ale nějak se to všechno stalo a už mně mele soukolí. Všechno co bych chtěl je tak odvážný a velký, že když se nad tím zamyslím, radši si řeknu, že nevím, co chci, protože to znamená utýct do hor. Na východ, k lidem, který maj práci a radost a srdce. S foťákem na krku, fotit ty fotky, ale když se zamyslím, tak proč? Co s nima? K vložení do krabice, do hromady negativů, který se nikdy nedostanou ven. A nebo si řeknu, že dostanou a spaluju čas jejich scanováním a zvětšováním a vyvoláváním, ale ten čas hoří na úkor něčeho jinýho, Práce, zodpovědnosti, slibů a veřejnosti.

A tak se lze umrtvit. Televizí. Lahvema. Prací. Kamarádama. Vztahem. Sexem. Pohodlností. Jsem s Horou a každý večer, místo toho abych šílel a hledal obrazy a vytahoval je na světlo, ležím vedle ní a povídám si a vidím před sebou stezku, jak se pomalu ztrácí. Ale ještě předtím, dny proleželý na kavalci panelákovýho bytu Praha6Liboc, neschopnost se zvednout, Pokles neboli deprese tlačí k zemi. S Horou Pokles mizí. Ale i Cesta. Cesta je krev, krev teče z nosu. A řeknu si, že chci bejt sám. A je tu zase Pokles, ale do notýsku si na zaprášený rozpálený ulici napíšu, že ta síla, která mě přimáčkává ke zdi a nutí mně klopit oči, a uhejbat před babičkama v tramvaji, utíkat a vzdalovat se od nenáviděného, utíkat před sebou, ta síla, která mě táhne do noci, je taky síla, která mně dává oči a soucit. Bavil jsem se o tom s Tygřinkou, rozhovor do filmu, kterej snad nebude ani trochu famáckej a nafoukanej, a říkala, že se jí to taky stává, ale že na tom musí bejt opravdu moc špatně, aby se to stalo. Tak asi mně je pořád. V bídě duše vidíš bídu ostatních a prsty v duchu mačkají spoušť, ale když namířím foťák, obvykle to tam není, je pak ve mně kombinace turisty, bulvárního fotografa lovce a pokrouceného neurotického kluka z pokoje v bytě rodičů a schovávám se před lidma, který fotím, snažím se jim vnutit hru, že je vůbec nefotím, aby byli přirozený, což je absurdní a k smíchu.

Možná, že nejsem na špatný cestě. Jenom moc lžu a uhýbám. A VlaVa říkal, že příležitost někdy přichází jenom jednou a když ji člověk nechytí, zmizí. A v našem dvouhlavým kmeni zavládla od tý doby panika: co když jsme ji už promarnili? A dvouhlavý kmen, ještě i předtím, začal pomalu ztrácet Sílu a Krásu a Lásku a ty záblesky, který se objevily někdy v noci, když jsme do sebe pronikli a spojili se v hřejivé temné jeskyni, kde někdo bubnoval na buben a na zdech byly světelný obrazce, když jsme se vrátili z jeskyně, ze srdce začal zase pomalu vytejkat hnis a hlen. Bolest.

Ale Oranžová, houslistka, která houslema pláče, ale radši při tom stojí na pódiu, světlem oddělená od lidí, který by se na ní mohli vyškrábat a ublížit ji, ale ten schod, půl metru, ba možná ani to ne, jim to nedovolí, nebo tak si to možná myslím, pláče a křičí a z tý Síly se chvěju, běhá mi mráz po zádech. A není v tom touha ani uchopování a spoutávání, jenom údiv a obdiv. A potom, co začala pracovat v reklamě a její spoluhráčka se na ní rozkřičela, že slouží konzumu, a ona má radost z báječných spolupracovníků a křesel v hlavní hale a z hrníčku s logem firmy a rok utíká a spodní proudy rozemílaj podloží, až začne vevnitř křičet, že svět je špatnej a najednou to vidí, lidi, který našli svůj smysl v hypermarketech a v divnejch městech, a po nocích hraje a ujíždí na koncerty a čte knížky, jenomže uniknout do světa knížek je další únik, i v růžovém pookoji s kytičkama a neumělenjma aktama v úžasnejch barvách a v srdci hlodají prostřelené hlavy schizofreniků a rozkvetlé louky v horách, od kterých je pryč už sedmý rok a štípe si lístky a poslouchá pípání pokladen v hypermarketech a pak najednou rozkřičí se na šéfa a ujíždí do Indonézie, sama, metr šedesát vysoká, Oranžová a silná. A srdce ví a bůh si udělá další čárku: "A teď taky na toho Jana Klokana se podíváme." A Jan Klokan je sám, jak si přál, noří se, utíká a spí v smrdutém pelechu, v ušpiněných hadrech se potlouká městem a jako záchranný kruhy volá různejm lidem, schází se s nima a to, že je poslouchá a příjmá, jim dává pocit, že k něčemu jsou a Janu Klokanovi pocit, že k něčemu jde, Jenomže ta miska, do který naprší, se za chvilku vyprázní, po tramvajích a metrech a křižovatkách. A zapadne slunce a vzduch zvlhne a zavoní rozkvetlejma stromama, tohle je další jaro, který jsem promarnil a vzpomíná si na léta, kdy v noci zamilovanej ze všech sil šlapal do pedálů kola a pak se zanořil do studený vody pískovny a vznášel se na hladině a koukal na hvězdy a zažíval duchovní orgasmy. A má v hlavě milion dva tisíce stopdadesát dva návodů, jak být šťastný, který vymámil ze všech možnejch lidí za čtyři roky v rádiu a odvysílal kamsi, kde možná nebyly žádný uši, který by Slyšely.

A ví, že už se o tom nedá víc říct, že se musí konat. A zanoří ruce do tmy zakládacího pytle a převíjí filmy a nepůjde spát a bude si snít o světě ne černobílém, ale v odstínech šedi, bolavém, krásném a plném, pod Sluncem a pod Nebem.

Klokánek, 1. července 2006, 7, 8, 9, před pikolou zapykolou

Deníček | Klokánkova Homepage | napište komentář

Co vy na to? Debata