Ohrnuju noc

Spokojenej ve svým podkrovním hnízdě, není tady teplá voda, dokonce ani sprcha, špatně se tu topí, záchod je na chodbě po studených kachličkách, pokoj je malinkej zkosenej prostor, ale s výhledem do zahrady, která prej byla ve třináctým století vinicí na svahu Petřína. Byl tu zatím jenom BSK a Biny a oba trochu ohrnovali nos. Ale já si medím, jsem tady jako v lázních. Samota, knížky, tichá muzika, soustředění, občas meditace nebo jóga, a šťastnej, že tu nemám tak rozptylující Internet, kterej mně vždycky pohltil, ale vlastně rozptýlil do blbostí, je to podobnej únik jako televize, člověk se i v něm může pohybovat úplně konzumně. A i když těch internetovejch projektů mám spoustu, málokdy jsem měl připojení doma, a v těch vzácných momentech někde jinde se snažil využít to spojení se světem na nejvyšší míru.

A blíž k živlům, k nebi, i když to zní jako klišé, ale když prší, jako teď, slyším to pověstný bubnování kapek na střechu, který člověk v paneláku nezažije, nad ránem mně probudil silnej vítr s pumelicí, kterej se opíral do okna, ale já byl v pelíšku a věděl, že nemusím vstát. Uspěchaný dny narvaný až do dvou do rána střídaj dny, kdy jsem si dovolil nedělat nic, jenom se tak válet, dojít si koupit snídani, číst si, jít se projít... a udržet tak v těle aspoň kousek rovnováhy. Četl jsem si nedávno, bylo to 21. ledna, knížku o klasické čínské medicíně od Vladimíra Anda, a tam, v kapitole o větru stálo: Vítr bývá nazýván řídící čchi jarního období roku, neboť podle teorie o pěti prvcích vzniká transformací čchi prvku dřeva, který je i původcem jara. V rámci lunárního kalendáře, který ještě dělil rok na 24 časových úseků, vítr je spojován s obdobími od 'velkého chladu' (od 20. až 21. ledna, druhá polovina 12. lunárního měsíce), přes 'nástup jara'... A jak jsem si četl, do oken se poprvé v tomto roce opíral vítr, silný a chladný. 21. ledna, přesně! valil jsem oči. Byli jsme se projít s Honzíkem, zmrzlý jak hovna, trochu si z toho dělal legraci a říkal že žádný vítr nepozoroval, ale tady, z podkrovní observatoře, se pozná všechno. Teď by mělo bejt období "probuzení hmyzu", a opravdu, první ztuhlý mouchy, ploštice, drobný červený broučci Nežer Mně se už producírujou venku.

Vodoměrky či co jsme pozorovali s P*, krásnou jak ze dřeva vyřezanou, na lomu u Nové Vsi u Kolína, plném drobných ulitek šneků, tak drobounkých, že se za nehet vlezou. Tohle by měl bejt korál, vtiskla mi P* do ruky zkamenělé cosi. A tohle houba, někdy má i nohu. Táta sem chodí sbírat žraločí zuby. A ve ztichlém okamžiku nad tůňky hladiny tak klidné, jako je klid sám, šmátrali jsme stéblama trávy ve vodě. Jak se dotklo hladiny, napružilo ji, jak by to byla nějaká blanka, pak zacvaklo dovnitř, když jsem ho nadzvihnul, trochu se pod tou blankou prohlo, napružilo se a pak vystřelilo z vody jakoby tu blanku protrhlo, ale ta se zase kouzelně uzavřela a zcelila. Tohle vypadá jako tužka, šťouchla P* stéblem do klacíku, kterej plaval po hladině. Vytáhl jsem z kapsy krátkou dřevěnou tužku, kterou jsem našel den předtím na elektrárně v Nymburce. Měla stejnej tvar i barvu, plavaly pak vedle sebe. A bylo to jako kouzlo, všechno do sebe zapadalo. A čichali jsme k věcem a kytkám a hlíně a suchý trávě, milióny vůní, který si člověk nezapamatuje, protože mu nic nepřipomínají, ani neví, jak je popsat, ale stejně jsou omamný. I pár kapek vody z tý tůňky jsme ochutnali, zatoužil jsem bejt psem a moct z ní lokat plnejma douškama.

A to si už od začátku roku lámu hlavu s tím, o čem mám natočit Filmovou báseň. Vás, Honzo, musej filmový básně napadat na každým kroku, řekl ŘeznamSeznam. Ale já si vždycky představil těžký kamery, stativy, vysvětlování, obhajování, granty, klauzury, a všechny nápady zavrhnul. Až díky dílně s Ritt.em se mi to trochu otevřelo. Zadal nám, že když to je výtvarný cvičení, máme si k němu udělat taky nějakou výtvarnou skicu. Sbírat předměty, dělat koláže, něco namalovat, vymodelovat, dotýkat se toho. A když jsme pak s Honzíkem byli na jeho výstavě, cejtil jsem, jak v těch jeho obrazech je to prožívání právě přes dotyk, hmotu, pocit, nikdy mně nenapadlo tak obrazy vnímat. A taky jsem si jedný noci koupil konečně zase temperky a začal. Nejdřív jsem na čtvrtku naškrábal text. Něco jako: Cítím oči, který mně sledujou ve všem co dělám, neustálý hodnocení a posuzování, kterým sám sebe cenzuruju, dopředu zavrhuju nápady, přemejšlim, jak to bude působit, co na to kdo bude říkat. Přetvařuju se. A pak jsem to pomaloval, přesně v duchu toho, teda neupřímě, promyšleně, konstruovaně. Pak mně ruka začala vést sama, přemalovávat už namalovaný, pak se čtvrtka plnila a plnila, překrejval jsem ji dalšíma vrstvama, který se slily, najednou to začalo vypadat strašně sexuálně, ohromný červenočerný penis a ruka, vyškrábal jsem k němu do papíru pouliční názední kosokundu, to už bylo zase trochu racio a kalkul, pak zase doplňoval a domalovával a překrejval a drhnul, až z toho zbyl prodřenej černej papír, plnej struktur, a když jsem odtrhnul krepovku, která držela okraje, vzala sebou i papír a udělala siluetu krajiny a temným nebem. A věděl jsem, o čem báseň bude. A taky jak moc jsem filmy, co dělám, oddělil od svýho vnitřku, od svý skutečnosti. A možná i všechno prožívání a konání.

Včera po premiéře leželi jsme s Haňh v divadle v šatně opilí na zemi, čekali, až se stáhnou data z Fostexe a povídali si. Jedna zářivka blikala jak z nějakýho filmovýho klišé. Haňh začala chodit se svým Vytouženým ve stejný den jako já se přivinul k obličeji vyřezávanému ze dřeva.

Za poslední dva dny jsem na různých místech Prahy našel na ulici čtyři kancelářské svorky. A není divu, chodím teď hlavně po zemi.

klo.káně, 13. bžezna 2008, 2:56am
kaminky a kancelarske svorky

Deníček | Klokánkova Homepage | napište komentář

Co vy na to? Debata