Je podzim

Konečně je podzim. Když otevřu okno, jde sem k mýmu meditačnímu polštáři, do tisíců roztahanejch krámů, knížek, negativů, minidisků, počítačovejch desek a kabelů, studenej vzduch, ve kterým je cejtit listí. Je to pro mě něco archetypálního, nevim, jestli si pamauju ňáký útržky z děství, nebo z jinejch životů, když mi bylo asi patnáct, viděl jsem nějakou výstavu velkoformátovejch fotek podzimních parků a ta nálada, nálada jako z černobílejch detektivek čs. produkce, který se odehrávaly na podzimním venkově... Svítí sluníčko a všechno je barevný a voní, celý léto jsem prošustroval, celý jaro jsem prošustroval a když končila poslední zima, byl jsem rád za sníh ještě někdy v březnu, za vánici, na kterou všichni nadávali a brečeli, že chtěj už jaro (napadnul mě novinovej titulek: "Odborníci: Jaro letos nebude" -- a teď jsem našel něco hodně podobnýho v Juráčkově Deníku. A z toho jsem měl radost -- nemůžu si odpustit citovat Filipa Topola Střepy, dalším nakaženým je myf, mluví v útržkách Střepů (flash), melodramu o Roku a Dvoru a vzpomínám si, jak jsme s Lenkou před rokem nebo dvěma mluvili taky pořád v těch útržkách a jak to rezonovalo našima životama, protože to je nejdokonalejší báseň o Roku, kterou kdo kdy napsal) a já jsem si řikal: tohle je poslední šance, jak si uvědomit zimu, jak si ji užít ještě aspoň kouskem, než zase zmizí. A vzpomínám si, jak jsem zamilovanej chodil po nočním Nymburku a chytal do pusy sněhový vločky a vzpomínám si na to jako na něco krásnýho, ale kdo ví, jak mi ve skutečnosti bylo...

Loni napodzim mi bylo strašně blbě, trpěl jsem takovou paranoiou, že jsem vůbec nevycházel z bytu, jenom ležel v posteli, nebo psal zoufalý texty na počítači, a když jsem vycházel, tak s kapucou přes hlavu... A věděl jsem, že to všechno musim překonat vlastní silou, že se musim rozběhnout a skočit. A udělal jsem to a všechno šlo k lepšímu...

A teď se taky něco mění. Vůbec si nejsem jistej, jestli to je dobře, a i když jsem si nikdy neřikal, že budu věřit v Boha, nezbejvá ni teď nic než ohromná důvěra ke světu, jenom se odevzdat do jeho náruče a jenom tak plynout (a skoro ani nedýchat a nebo jen... vdechovat -- F. T.) Rozešel jsem se asi tak s padesáti lidma, který mi byli blízký, mám dojem, že jsem se nějak strašlivě změnil, že jsem jinej a možná horší... A tak to nechávám bejt a jenom dělám, co dělám vždycky, snažim se něco vytvářet a hledat a zachytávat krásný věci, fotit a natáčet, ale přál bych si děsně, aby se to měnilo, a podzim takovej je, změní se všechno, člověk najednou leží někde v listí a stvítí na něj sluníčko a řiká si: Boží, boží, boží... a pak vstane a šustí to a prochází se a pomalu přijde noc a jde spát a zdají se mu sny... Blaho.

Čtu Deník Pavla Juráčka, tisícistránkovou knihu z deníků, který si psal, jenom pro sebe, bez vědomí, že je někdy někdo bude číst, naprosto upřímně a otevřeně sám sobě řikal, co si myslí nebo cejtí. Vtipný třeba je, že psal o "Vaškovi Havlovi" a že to psal v tý době, ten večer a bez toho, aby věděl, že bude prezidentem, bez toho, aby se k němu potřeboval lísat, nebo zaujímat stanovisko, jako spousta lidí dneska... Už jsem si myslel, že jsem úchylnej, s těma svejma desetitisícema řádků, který jsem popsal za nocí a který jsem se jenom jednou a opatrně a nachviličku rozhodnul dát někomu přečíst a asi to už nikdy neudělám a až vyletim z těla a odletim zas někam jinam, bude mi už konečně jedno, kdo je čte... Malinkej kousek jsem poslal kamarádovi k přečtení a řikal, že to je síla, že to je dobrej text, a tak třeba jednou to někdo bude číst a bude cejtit souznění a mě někde za devaterejma kopcema (pul metru pod zemi) z toho ještě třeba bude ozvukem dobře.

A zbavil jsem se některjch těch vlezle hodnotících pohledů, takže se už nebojim psát na tuhle stránku, co mě napadá, už se nebojim, nechat ji kvýst podle svýho srdce a nemusim přemejšlet, co si kdo o mě bude myslet. Protože jsem zase vo kus silnější bejt "sám sebou" (jedno z největších klišé časopisových poradců co se týče lidský duše -- ale stejně o něco takovýho jde). Je to úleva.