Akční malba

Ale pak se stalo něco co už bylo nad moje síly... Vladimír přinesl vkoutě stojící dva kbelíky s térem které Jirka měl na impregnaci zdí pod okny kde bylo vlhko otevřel jeden ten kbelík a když omočil v téru štětku tak se vrhl na bílou stěnu na tu zeď kterou Jirka nabílil s takovou péčí a jako by šepsoval ohromné plátno mocnými gesty čáral štětkou a znovu nabíral ukapávající tér a znovu se vrhal na stěnu a tuhle chvíli už nic nehrál tuhle chvíli byl naprosto soustředěný a mocnými cákanci zdobil bílou zeď jako by ze sebe tou černou barvou vyříkával všechno co v něm ještě bylo všechno to nečisté čeho se chtěl zbavit ale možná i aby se vybil těmi stékajícími pruhy a zádrhely a aby tak jak se očišťoval aby poskvrňoval víc a hustěji tu kdysi bílou stěnu Můj muž když viděl že Jirka chce zasáhnout když Jirka volal Já mu rozbiju držku je to můj budoucí ateliér moje budoucí galerie! Můj muž držel Jirku a breptal Jirko pro smilování nech ho kdypak budeme mít tu čest abychom viděli Vladimíra pracovat na veliké ploše abychom viděli jak to asi dělal Jackson Pollock ovšem! Na podlaze!"
(Bohumil Hrabal: Vita nuova)

Ty velký čáranice, stříkanice barev na ohromnejch plátnech, jsem už párkrát v galeriích viděl, ale přišly mi úplně absurdní a zbytečný. Leda, že by umění bylo úplně všechno, jak řekla Denisa Kera v Jitru kouzelníků, nebo jak říká Myf, s nímž chodíme s digitálním fotákem po Praze a fotíme výjevy jako tenhle (vpravo). Možná to patří do Národní galerie. Je to reklamní panel v Hybernské ulici v Praze, zatím bez reklamy, který svítí dost nepravidelně a z nějž kdosi strhnul kousek krycí fólie. Ale řekněte: není nádherný?

No a pak nám Aleš Svoboda, FHS UK učitel výtvarného umění, v Poděbradech na kurzu "Prvky výtvarné tvorby" dal akční malbu vyzkoušet. Nařeďte si ty tempery do takovýho hodně řikýho pudinku a cákejte to na ty papíry, jak vás to napadne. Zkuste si různý způsoby - cákat to, lejt to, malovat to tam dlouhejma tahama štětcem... Akční malba (nejznámější z díla Jacksona Pllocka, dalšího američana, který je důkazem toho, že ne všichni američani jsou tak omezení, jako americký prezident) je záznamem tvýho aktu malování. Maluješ jenom tak, spontáně, bez rozmyslu, patláš to tam, jak tě to napadne. Ale protože je to velká plocha a rozmáchlý velký gesta, můžeš se vyřádit, dostat ze sebe něco hlubšího, i něco, co v tobě hnilo. V tom papíru (obvykle hodně velkým) to zůstane otištěný.

Bylo to úžasný.

Ještě týž noci jsem udělal tehle xicht (asi metr a půl na dva):

Později jsem zjistil, že se do něj asi promítla tíseň z mého podivného pana domácího. Možná je to jeho portrét. Ale že to bude obličej, jsem zjistil až když se tam sám zjevil.

Tahle akční malba vznikla ze směsi zklamání, rozčarování a vzteku z jednoho podivného vztahu.

O půlnoci jsem si uvařil konvici kafe a pak zíval a řikal si, že asi bohužel usnu. Ale o čtvrt hodiny později jsem už hyperaktivně pobíhal po bytě a míchal barvy. Snažil jsem se narvat do toho úplně všechno, několikrát protrhl papír, je to v několika vrstvách, ve všech šílená temnota a smutek. Naprostý vyčerpání, ale úleva. Bylo to, jako bych otevřel nějaký hlubší vrstvy vědomí, jako bych ze sebe pustil zběsilost, šel z toho strach. Vzpoměl jsem si na surrealistický film Tiché místo na venkově, který byl o podobném šílení, které vrcholilo mnoha vraždama, spáchanejma tim malířem. Brr. Nakonec jsem dostal strašnou chuť ten obraz počůrat, což jsem udělal.

Pak jsem se krčil v posteli hrůzou a řikal si, že tohle už nikdy nechci zažít. Půl dne mi ten obraz visel na zdi, ale to nejde, nemůžu se na něj dívat. Reprodukce je hodně zmršená diginálním foťákem. Výřezy jsou lepší.

Taky v tý akční malbě je trocha fascinace tvarem toho tahu velkýho štětce (spíš štětky) a z kaněk a různejch těch hádků vytvořenejch polejváním.

Třetí věc není akční malba v pravým slova smyslu. Nakreslili jsme ji v čajovně s Ivankou, společně.

Je to vlastně výsledek souboje, dynamická rovnováha, protože já tam dával furt temný barvy, který Ivance přijdou moc depresivní, a snažila se je vyvažovat barvama "veselejma" a zakrejvat tu temnotu. A já se zase bránil tomu skrejvání smutku, tomu zahlazování negativních pocitů do "pozitivních" poloh. Při tom jsme se i leckde potkali. Mastný uhly, asi půl na půl metru.

Tak nevím, jestli tyhle věci mají smysl. Jestli to z člověka nedělá většího magora, než je. Ale aspoň tušim, jak se ty malíři můžou cejtit a jak se na ty obrazy koukat.

© Kangaroo's Homepage 1998 - 2004