|
kangaroo V okamzicich, kdy se cely svet vzbouril proti vam, nahrnuly se ty nejnestastnejsi nahody a vsechno dopadlo v rozporu s vasimi nejkrasnejsimi sny, objevi se osubkaa proc by musela byt zrovna hmotnaktera vam poda ruku, a vytahne vas o schudek vys. Ohlednete se, abyste podekovali, a pokud hned nezmizi, zahlednete jen trochu rozpacite pousmani. Nekdy jsme stastni, protoze vse se dari podle nasich nejoptimistictejsich predstav. Vsechno, co hledate, jakoby vam nekdo podaval do ruky, potkavate kazdeho, koho potrebujete potkat, jakoby vas manager ve dne v noci roztacel telefony a obvolaval zname i nezname. Jakoby vsude nekdo chodil pred vami a vedl slozita jednani, abyste si mohli vychutnat uspech. Obcas to chce napad. Poradnou vec, ktera by nebyla jako vsechno ostatni. Neco... Neco... BOZSKEHO. Zkousime to chvilku... a nic. Zkousime to par dni a... nic. Vyhlizime kazdeho, kdo by nam mohl neco poradit, jenze vsichni opakuji porad to same. A kdyz pak lezime vycerpani na posteli a uz uz se zvedame klesnout a na vsechno zapomenout, jenom kdyby byla sila, polehoucku se priplizi, pohladi ucho (a v ten okamzik jako by se stali neviditelnymi) a hlasem te nejjemnejsi myslenky zaseptaji napad schopny pohnout svetem. Kdybychom jen nebyli hrrr, hned sebou necukali a nechali je domluvit... Nadsene prevadime sen upredeny z vanku do te nejjemnejsi reality a obcas koutkem oka zahledneme ten spokojeny usmev. Je tamzahreje nas u srdce. Rikate mu andel, nekdy pridavate prizviska jako strazny ci ochranitelale pokud ho prilis nezranime, mame kazdy sveho. Nekdy neni vubec nematerialni a podobny vanku. Bere na sebe sterou podobu a potkame jej vzdy, kdyz je jej potreba. V nejvetsi tizi ci radosti, ve snu i v napeti. Seskoci ze stromu, vyleze zpozarohu, spadne do naruci, vysouka se z kanalu, ci jen tak nahodou jde kolem. Nesnazi se vetsinou hrat prekvapeni a prejde rovnou k veci. Vi, ze mame otazky. A ma samozrejme nase odpovedi. Ale daleko vetsi radost ma Kdyz se muze ptat dal a dal A vyhutnat si nasi radost. V nasich vlastnich odpovedi. Ale uvazovali jste nekdy o tom, jak andele ziji? Co vsechno delaji, ceho se boji, co maji radi, co vam nikdy nereknou a jak to delaji, ze se objevi vzdycky tam, kde je potreba? Neprecenujme je. Vzdycky nevi, ze mame problemy. Ale obcas nas zkontroluji. Kdyz jsou potreba, odlozi praci na pristi tyden, zbali si spacak, par ohranejch kazet Nirvany, fotak, nekolik map a talisman prostesti, nakrmi domaci zvirectvo, pusti zaznamnik, rozlouci se s pritelkyni, k veceru sednou na kolo a bez mrknuti oka k vam jedou osmdesat kilometru kopcovitou krajinou. Cestou se bodre zdravi s cyklisty, obcas poridi snimek a nevadi jim, ze je obcas malem zajizdi auta. Jsou to preci andele? Vecer prijedou, neusklibnou se nad vasi nic moc stravou, nechaji se servat vasimi rodici, manzely ci mazelkami, obetave se s vami prochazeji po nocnim meste (obcas mate pocit, ze jdete sami a nad vami bdi bar zadumanych oci), poslouchaji vase problemy celou noc, obcas prikyvnou, obcas polozi otazku, ktera meni vse, na co jste se predtim ptali, a trpelive se uci brnkat na kytaru svoji oblibenou pisnicku. Nepotrebuji spat, ji i pijou malo, neni jim nikdy zima ani vedro, nevadi jim spina vaseho bytu, ani pach vaseho zachoda. S andelsky klidnou tvari o vas hovori s divkou, kvuli ktere nemuzete spat cele mesice a malem jste vstoupili do klastera. Zatimco s ni nesmele hovorite vy, bavi se s vasim dementnim kamaradem o politice a vysvetluji mu principy volebnich systemu. Nevadi jim, kdyz na ne v noci lijete multivitaminove napoje, hazite kameny na okenni rimsy za zraku mestske policie, prchate pred rozlobenym svetem, chcete je zabit, tahnete je vasim kopcovitym domovem, letite na horaku na msi za divkou, kvuli ktere nemuzete spat cele mesice (a malem jste kvuli ni vstoupili do klastera), az vam od zadniho kola odletuji kameny do jejich obliceju. A kdyz po hodine usilovne jizdy zjistite, ze zadna mse neni, a ze divka je neznamo kde, jen zarvou k obloze sve decentni Ty kretenskej zkurvysynu zasranej! Nechaji vase rodice osnovat sezrani jejich domaciho zvirectva, nevadi jim, ze jim vase sestra pousti odporny popik a mate pokoj vytapetovany Gilem a bozskym Danielem. Poslouchaji se zaujetim vase nabozenske teorie a nechaji kecat i vaseho pritele farare v ustrizenejch dzinach. Nevadi jim, ze deti, ktere mate na starost, cvakaji s jejich fotoaparaty. Pomahaji vam resit krizove situace a kdyz je pozadate, aby se vzdalili, odejdou a objevi se az v okamzik, kdy si prejete, aby vas nikdo nevidel a presto byl nekdo s vami. Nenasere je, kdyz jim porad nabizite jablka, prestoze na ne jsou alergicti. Kdykoliv vas v noci vzbudi zly sen, jsou vzhuru, aby si jej vyslechli. Kdykoliv se citite mizerne, jsou v pohode, aby vas uklidnili. Kdykoliv mate chut povidat, ukazuji v naproste tme na sve usi a kladou sve otazky. A tesne predtim, nez JI poprve chytnete za ruku (to to jeste nevite, ale oni se uz spokojene usmivaji), vstanou ze sveho tvrdeho luzka na zemi, zabali si svych par svestek a v pul ctvrte rano se potichoucku vytrati. Nezarazi je, ze je zastavi vas alarm a musi cekat na ranni dovoz mleka. Ze je vyprovazite az za mesto a roztrhne se vam pritom retez u kola. Maji u sebe samozrejme to spravne naradi. Nevyvede je z miry, ze je pri louceni mlatite klackem a dokopecka se jim vesite za kosik u kola. Jen se ironicky pousmejou, kdyz uz se s nimi uz fakticky naposled loucite a prejete jim brzkou smrt a oznamujete, ze se s nimi par let neuvidite. Sjizdeji pak z kopecka za vasim mesteckem, klickuji prostredkem silnice, mavaji rukama, jo by to byla kridla, zastavuji se a smeji se na psy, kocky a kone, cvakaji fotoaparatem a maji desnou radost, ze jsou konecne svobodni. Verili byste tomu? Chcete je vyhnat ze svoji hlavy, ale oni tam porad jsou. Nakonec najdete sebe sama a konecne natahujete ruku k tak dlouho zavrenym dverim do vaseho sveta. Sterbinou uz poprve zahlidnete krajinu, kterou jste na tak dlouho zabalili do vanocniho baliciho pairu, porve se necitite sami a poprve drzite, ano, drzite a zaroven *drzite* tu malou teplou ruku. A co na to oni? Poslouchaji Nirvanu, zvedaji prostredniky k nebesum a doufaji, ze nikdy nepotkaji toho sveho andela. |