 bezpecnostni slozky neoficialne potvrdily, ze kangaroo je blazen kangaroo Klepu se jeste ted. Chtel jsem vlastne utyct nervozite, prudeni ve skole, paranoie ze vseho co udelam, co nekdo otoci proti me, touhu po svobode premeni v jeste vetsi nesvobodu. Bezel jsem silnici mezi panelakama, vzduch byl chladnej, jak jsem cekal, rychlost, rychlost, aspon rychlost. Obehl jsem plynarnu ci co, kostku v sidlisti, za plynarnou, misto, na kterym jsem v zivote nestal, vune sena, tady na sidlisti divny, vune sena. Chut vylyzt nahoru, skocim na hromosvod, slo by to, ale ted nechci, seskakuju zas dolu. Slysim radostny lidsky hlasy, jdu za nima. Skoda, ze tu nejsou zadny stromy. Hlasy vychazeji z osviceneho okna panelaku. Otocim se. Vedle plynarny stoji ohromnej strom, silueta velkyho stromu, jak jsem ho mohl prehlidnout. Vypada stare. Muze tady bejt uz z doby pred sidlistem? Asi to tady vsechno zplanyrovali. PResadili takhle velkej strom? Z auta na parkovisti sramot. Nikde nic. Mozna nejaka soulozici dvojice. Jdu pryc. Ohlidnu se a pak vidim v jednom dve hlavy na prednim sedadle s pootevrenym okynkem a malou svetlou vec, snad knizku. Dojem, ze jednu znam. Proc nekdo cte v temnym aute na parkovisti uprostred noci? Jdu ke dvoupatrovym garazim, uz dlouho mam v sobe touhu vylyzt na jejich strechu a jogovat. Paranoia. Zase. Ohlydnu se. Daleko za mnou vidim postavu rozkrocenou a s rukama v bok. Mel jsem dojem, ze je to nekdo, koho znam. Potom porad paranoia. Jakoby nekdo sel za mnou. Vejdu do prvniho patra garazi, temny koridor mezi samejma vratama, doufam ze jso vsechny zavreny, cejtim stale tu paranoiu ... vyskocim pres plot zadnim vchodem. Pak sedim dole na trave, prijemne to picha, aspon po dlouhy dobe cejtim neco. Neco. Cekam, kdy se objevi Stin a pujde me nacapat na strechu. Budu se na nej koukat z dalky a bezpeci legalniho a verejneho mista. Jsem si jisty, ze pujde a rozum mi rika, ze jsem posetily, ale chci rozum vyhnat. Takhle si prijdu vic jako ja. Konecne slysim nejaky zvuky z garazi. Pak je z toho ale klapnuti dveri u auta a rozsviti se tam svetla auta, ktera osvetluji pole za mestem silene daleko. Za chvili zase zhasnou. Pak sedim na hrade pro deti a premyslim, vonim ke drevu, ze kteryho je postavenej a premyslim o pratelich a o mejlech a o sobe a o prazdninach a o vsech vecech, na ktery jsem dlouho nemyslel. Na zbytku zapadu slunce jsou cerny prouzky mraku, cela obloha je rozsekana malymi pasky mraku - kdyz jsem to videl poprvy, doslo mi konecne, co znamenalo skolni memorovane a bloudila blankytnymi pasky - ty pasy jdou pres celou oblohu, jsou i nade mnou, velky, nacechrany, cerny proti nocni modri. Najednou zjistim - neni to halucinace? - ze se pomalu pohybujou, jakoby nademnou, dovnitr. Slejzam z hradu a jdu psat domu. Hle, policejni auto prijizdi mimo sve obvykle nocni pomale cesty, neschopne podle svetaznalych pratel nic odhalit, aspon bude neco zajimaveho k videni. Auto rychle prejede obrubnik, vjede na travnik, a pribiha ke me silnejsi policajt. Vasi obcanku! Jo, obcanku mam. Proc? docela se klepu. Rutinni kontrola, lze. Podivam se do auta, spolujezdkyne policajtka, docela hezka. Aha. Nebo ne? Policajt si sviti na moji obcanku. Co tady delate? Prochazim se Prochazite se! vyjede. Otoci plastovou kartu a hleda moje bydliste, jiste Praha-Karlin, nebo Karvina a podobne. Ne, bydlim v tyhle ulici. Vy se tady prochazite a lezete po strechach, jo?! Muzu bejt uprimnej? ptam se a vysvetlim mu, ze mam dost pocitace a potrebuju pohyb. Jde do auta a otcovsky (nebo spis klasickou policejni variaci otcovskeho zpusobu) me poucuje, abych to uz nedelal. A potom nam tady lidi volaj z oken, (zase lze, nebo lhal udavac) ze lezete po strese vymeniku. Rozhodne si dal praci a sledoval me az sem, kde jsem si myslel, ze jsem uplne sam a premyslel si v klidu. To ve me zase zadelava na dalsi paranoiu, myslel jsem si, ze jsem tomu vsemu utekl. Neustale nekdo za zady a tak. Do vysilacky hlasi lustraci osoby a kdyz se mu snazim jeste neco vysvetlit, prerusi me otravene, ze kdyz je nekdo zavola, musej prijet. Jsem cistej (policejne), rika vysilacka. Klepu se, ale vlastne mam trochu dobrej pocit, ze me paranoia nezklamala. Takze pane Sipek... zmeni na ton, jakym mluvi lekar s pacientem, kdyz predstira, ze ho chape, ale ve skutecnosti vi, ze je blazen, nekam se uklidte, trosicku stranou, at nam lidi nevolaj! Jsi 84. ctenar tohoto clanku. | Pripravit pro tisk | poslat mailem  |