Upozorňuji, že následující odstavce mohou někomu připadat nechutné. Vyberte si sami.

O průplaších střev, žaludku a podobně, které prý provádějí jogíni, vím už docela dlouho. Nejvíc předsudků mám z nějakého týví dokumentu, kde do sebe vousatý Ind před kamerou cpal nějaký odvaz, pomalu ho polykal a když z něj koukal jenom konec, zase ho vytáhl, aby si očistil vnitřnosti. Taky si nosními dírkami protáhl nějakou hadičku a masíroval si s ní sliznici. Asi před rokem a půl jsme byli na vandru s bratrancem (postavička okoušející od každé víry něco, získávající tak nadhled, který má řadový křesťan nebo muslim jen stěží) a jeho kamarádkou. Byli na zabijačce a potom si - možná z hnusu - proplachovali žaludek. Prý je to jednoduché. Vypiješ hodně slaný vody a zvracíš. Ale stejně to pro mě představovalo něco, co je nechutný, nepodstatný, neúčinný.

Před nedávnem jsem četl takovou knihu o výživě. Bylo mi docela divně z toho, co tam psali o trávení. Při trávení vysoce bílkovinné stravy se v tlustém střevě množí hnilobné bakterie, které časem převládnou nad přirozenou střevní mikroflórou (E. coli) apod. Narůstá převaha hnilobných procesů v tlustém střevě. Stolice silně a odporně páchne, do krve se dostávají jedovaté a rakovinotvorné zplodiny metabolismu hnilobných bakterií. [1] Několik týdnů jsem se děsil, co se uvnitř mě asi děje.

Jednoho dne jsem měl neuvěřitelnou zácpu, plyny napínaly moje střeva, lil jsem do sebe čaje, mátu a bylinky, ale moc lepší to nebylo. Půjčil jsem si náhodou knížku o józe. [2] Hned první kapitola je o Šankhaprakšálaně neboli Várisaře -- o průplachu střev.

Teď jsem ji hltal ve vlaku slovo za slovem a těšil se, až to doma vyzkouším.

Postup je jednoduchý. Vypijete sklenici osolené vody, během jedné minuty provedete čtyři předepsané cviky, které otevřou žaludek, pustí vodu do střev, proženou ji střevy až ke konečníku, vypijete další sklenici.... to šestkrát, pak jdete na záchod. Vyjde z vás první... ehm... stolice, tuhá, jako normálně. Zas vypijete vodu, zase cvičíte a jdete na záchod. To, co z vás vystupuje, je stále řidčí, přestanete, až z vás teče čistá voda. Odstranit byste tak měli veškeré usazeniny, ze kterých vám jedovaté látky vstupují do krevního oběhu.

To je teorie.

Slaná voda je hnusná. Odporná, chce se mi z ní zvracet. Neodměřil jsem si ji do sklenic, piju ji z velké misky, takže ,,sklenice`` pro mě znamená asi čtyři loky. Cvičení (v knize je na fotografiích taková paní v trikotu a s trvalou ze sedmdesátých let na hlavě) je pro moje netrénované tělo namáhavé, skoro se mi zdá, že se z něj sesypu, zatmívá se mi před očima. Sedím na záchodě, louskám knížku o reklamě, moc se na ní nesoustředím. Nic ze mě neleze. Další sklenice. Nic.

Jdu spát. Nejlepší je to prý na lačný žaludek.

Ráno jsem vypil skoro LITR té odpornosti (a zvykl si na ni a naučil se, jak ji požívat - čím větší loky, tím menší odpornost). Najednou chápu cvičení, cejtim, že se mi uvnitř břicha něco hejbe, cejtim, že uvnitř vůbec něco je. A konečně se mi chce na záchod.

První bobky, úspěch! Cvičím a piju dál, slanou chuť na jazyku ředím zeleným čajem Sencha, už ani hlt tý slaný vody do sebe nedostanu, fuj, odpornost.... Tak aspoň cvičím.

Teče to ze mě, stříká, filosoficky hledím do mísy a sleduju, co to je. Dojde mi, že by to pro mě normálně bylo nechutný. Teď ne. Jsme strašně odtržení od svých vnitřností, všechno, co se v nás děje, je nám ,,fuj``. Pak je nám blbě od žaludku, roztahují se nám střeva a my nevíme proč a nadáváme. Jako by to bylo něco cizího. Mám z toho radost jak malý dítě (druhé stádium vývoje sexuality podle Freuda), ale nedotknul bych se toho, to ne. Furt si meju ruce, vyplachuju si pusu dobroučkou Senchou. Konečně ze mě teče skoro čistá voda. Ale mám dost, k skutečnému jogínovi (průzračná voda) to asi nedotáhnu. Toxické usazeniny za asi 19 let mý existence jsou pryč. Ještě zkouším Vamanadhautí, neboli jogínské zvracení, ale v kterém žaludku nic není, ani Vamanadhautí nebere. Další slanou vodu? -- NÉ!

Meju se a voda je něco šíleně příjemnýho. Dokonce na sebe dokážu pustit ledovku a nevadí mi, i když se normálně meju jenom horkou.

Jíst můžu nejdřív za půl hodiny, nejpozděj za hodinu, střeva nesmí zůstat tak dlouho prázdná. Den starý těstoviny s kečupem chutnají úplně královsky. Strouhaná mrkev je ta nejvybranější pochoutka. Sencha nejbáječnější nápoj pod Sluncem.

Necejtim se jako znovuzrozenej. Problémy ve mě přetrvávají. Ale pohybuju se uvolněně, s radostí. Nechodím, vesele běhám a poskakuju, je ve mě nějaká zvláštní euforie a životní síla.

Nikoho nepřekvapí, že se stolice objeví až po 24 až 36 hodinách. První stolice bude zlatožlutá a bez zápachu jako u dítěte, píše kniha.

Vida, 36 hodin skoro přesně. Zlatožlutá barva, i z tý mám radost. Je opravdu žlutá až zlatá.

Měl bych chuť poradit něco takovýho každýmu, koho potkám. Ale stejně by mi to nikdo nevěřil. Třeba proto, že viděl v televizi vousatého Inda, který si každý ráno místo čištění zubů cpe do střev obvaz. Šankhaprakšálana je ale docela příjemná (až na tu slanou vodu) a stačí prý jednou za půl roku.

[1] Červený, Karel; Červená, Drahomíra: Vegetariánská kuchařka. Práca, Bratislava, 1991.

[2] Lysebeth, André Van: Cvičíme jógu. Olympia, Praha, 1988.

Klokánkova homepage | texty

---