Rytmus blues je nezlomitelna sila

na festivalek Nymbursky Jazzyk prisli hlavne mladi lide

kangaroo
Netusil jsem, ze hudba, co neni improvizace muze bejt takhle skvela.
A pak mi tu iluzi vzali. Na Nymburskym Jazzyku si ke me prisedl spoluzak Lukas, co hraje na saxik v jazzovych (a podobnych) kapelach a vysvetloval mi, jak se to dela. Dany mas tema, ktery sam rozvijis, obcas se utrhnes a vyseknes solo, muzes improvizovat. Ale i tomu se pry musi naucit.
Totalne me dostal PKP Jazz Band, meli taky dva saxiky, jeden vyssi, druhej nizsi, buhvi jak se jim rika, hraly do sebe a vytvarelo to takovou uzasnou rezonanci, jako kdyz rezonujou dva lidi stejnou myslenkou, nebo pocitem, proste extaze. Ta holka od nich (vypadala hodne mlade), co to skladala, hrala se zavazanym krkem a rudym nastydlym oblicejem, ale proste hrala.
Blues Band CPT. Pickarda me naklonil zpevakem, kapitanem Pickardem, ktery neustale krepcil a pitvoril se, takova spis zarostla koule, mumlavej hlas, takze mu ani nebylo rozumet, ale silene odvazanej a na konci vysekli uzasnyho Luise Armstronga, ten chraplavej hlas byl skoro podobnej skutecnymu Armstrongovi. Asi jsem moc povrchni, ale nicemu jinymu na tom nerozumim.
Nejvetsi peckou pro me ale byl na konci Blues Band Lubose Andrsta.
Zpivala neprehlednutelna figurka Ramblin Rexe, obtloustleho Americana s kloboukem, kterej se pitvoril jeste vic a delal xichty hodne spis komixovych figurek. Ale zdalo se mi, ze je to spis nejaky hlubsi vnitrni postoj, nez nervozni pitvoreni se nekterych predchozich ucinkujicich. Nejak propojoval vsechny ty muzikanty z kapely, hluboce pohrouzene do svych vnitrnich svetu a soucasne s tim jeste zvladal hrat na kytaru a na foukaci harmoniku. Teprve kdyz mi Lukas vysvetlil, jak to funguje, uchvatila me bajecna kytara Lubose Andrsta. Kdyz improvizujes, rikal mezitim Lukas, netusis, co zahrajes v nasledujici sekunde. V jednom miste Andrst sklouznul do nejakyhho tranzu, kterej zahral jako neco na zpusob Indie, ale neznelo to jako klasicky indicky klise, ale zase nejak zevnitr. Proste uchvatnost. Basak je mensi vyzably muzicek, sedive vlasy na jezka a strniste na tvarich, rudy triko a dziny, taky ponorenej dovnitr, sakra byli to vsichni kouzelnici.
Rytmus me unasel dal naprosto nezlomitelnou silou a debilne jsem se rozchechtal (jako dlouho ne), kdyz jsem si vzpomnel na slova nasi cestinarky nad basni Jamese Langstona Hughese, ze rytmus blues, tim svym neustalym opakovanim je ubijejici. Ted premejslim, nemam duvod se debilne smat, ale stejne bych nerekl, ze je. Co vy?
V baru potom session pokracovala mixem vsemoznych lidi v jedny kapele, bozi, ktery jsme videli predtim na podiu vytvaret svet, byli na dosah ruky, normalni lidi, ale stejne jsme se cejtili strasne maly na to, abychom je oslovili.
Abych nezapomnel, koncert otevrela Jazz Orchestra zaku ZUS z Lyse nad Labem a zahral si samozrejme taky domaci Andrstground.
(Nymbursky Jazzyk, Kulturni dum Nymburk, 15. dubna 2000)

James Langston Hughes: Unavene blues
Cernoch si broukal k vlacnym synkopam,
dopredu i zpet rytmem rozhoupan,

kdyz na piano hral.
Vcera vecer kdesi na Lennox Avenue
pod plynovou lampou, zmahajici tmu,

se line kolebal ...

k unavene melodii blues.
Rukou ebenovou prejel slonovinu,
rozkvilel melodii klapky na pianu.

O blues!
Sem tam houpal se s zidli rozviklanou,
blahovy muzikant hral pisen drnou i mdlou.

Sladke blues!
Z duse cernych vyrustas.

O blues!

Hlasem hlubokym, zadumcivou toninou
cerny muz zpival si, kvilelo piano:

Na svete nemam ja nikoho

nikoho nemam a jsem sam.

Sve chmury se starostmi

na policku naskladam.
Dup, dup, dup, chodidlem tepal zem.
Par akordu hral, zacal s napevem:

Mam unavene blues,

ale to mi nestaci.

Unavene blues,

to mi nestaci -

ja bych umrel nejradsi.
A tam do daleka zni broukanim.
Uz mesic vstal a hvezdy jdou s nim.
Prestava hrat zpevak, usina uz,
hlavou dozniva unavene blues.
Jako kamen spi, jako mrtvy muz.
Prelozil Jiri Valja

Jsi 21. ctenar tohoto clanku. | Pripravit pro tisk | poslat mailem