Kangaroo's Homepage: Článečky: Dokument nonstop

„Obraz 2. Prší. Atrakce poblikávají, kníratí seladóni v kovbojských botách volají do mikrofónů, v pozadí vřískají Ivetka Bartošová s Péťou Sepéšim, tlustá paní namotává na špejli růžovou cukrovou vatu, u boxovacího automatu se baví albánská mládež. Rambo v pruhovaném saku a bílých lakovkách útočí pěstmi na kožený pytel. Ten se zasouvá a pod ním se objevuje výsledek: 600 z devítiset bodů. Rambo nespokojeně ohrne svůj plný ret a vhazuje do automatu další desetikorunu. Před další ranou se sebevědomě rozhlíží kolem, zda má dost obecenstva. (…) Že je pouť pro dementy? Pche! Jáchym Topol vypadal na labutích celkem spokojeně...“ (mekbilova.bloguje.cz)

Poslední rubrikou z Nového prostoru, která se donedávna ještě dala číst, je pravidelný sloupek Jana Jiráka. Píše o tom, co se mu stalo v tramvaji, které nové slovo studenti používají, za co mu žena vynadala. Zalovíme-li však v českých blozích, najdeme Jirákových konkurentů bezpočet.

V neuvěřitelné žánrové pestrosti, od drobných osobních glos psaných literárně fejetonisticky (začal s tím před deseti lety Ondřej Neff, kterého stále baví dennodenně psát o venčení svého viditelného psa), přes recenzní, odborné profesní blogy až politické komentáře () či cestopisy. Libovolný tuzemský časopis by z kvalitních příspěvků bez problémů týden co týden sestavil přílohu, ba možná dokonce list celý.

„Dlouho jsem přemýšlel, jak se vlastně blogosféra stratifikuje,“ zamýšlí se dlouholetý blogger Blueskin. „Zatím jsem na to nepřišel.“ Blueskin (blueskin.bloguje.cz) sám byl však členem jakéhosi tvrdého jádra bloggerů, elity, která se sama za elitu považuje, mezi lidmi, jejichž blogy jsou navzájem propojeny odkazy, kteří se navzájem čtou, přidávají komentáře (s odkazem zpátky na svůj web), setkávají se. „Vím jenom o tomhle našem jádře. Myslím, že musí exisovat i jiné skupinky, ale znám pořádně jenom tu naši.“ Překvapením je, že většina z jejích členů pracuje v médiích. Píší recenze, pracují v redakcích seriózních deníků i bulváru. To je možná i příčina jejich úspěchu. Pracují s textem, vědí, jak zaujmout, jak pointovat.

Nacházíme se v rovině literárnosti, v blízkosti klasických médií s jejich klasickými žánry. Člověk přemýšlí nad tím, jak píše, pečlivě volí obraty. Debatuje s ostatními o svých názorech, reaguje na články napsané jinde, asi jak to vidíme v polemikách na stránkách deníků, vede malé mediální kampaně i války. Existují i autority, skutečné celebrity, přední komentátoři. Jenže od klasických médií se tento způsob blogování něčím liší. Nejen že je možné prakticky kdykoliv vstupovat s autorem do okamžitého rozhovoru skrze ICQ. Ke každému „postu“, jak se příspěvky nazývají, jde přidat komentář a ten se stává nejen prostředkem zpětné vazby, ale i přidávání podobných zkušeností či vyvracení omylů. Když Ondřej Neff ve svém článku o venčení psa psal, že mu zateklo do pracovny střešními okny Velux a že střešní okna Velux v rozporu s reklamou protékají, přibylo okamžitě mnoho reakcí čtenářů, kteří upozorňovali na špatnou instalaci a zahrnuli autora mnoha příklady (nebylo-li to PR oddělení zmíněné firmy - a i ta používajý deníčky jako formu své propagace). Uživatelské komentáře jsou mocným nástrojem. Například na stránkách Česko-slovenské filmové databáze (či na její celosvětové obdobě IMDb.org) tvoří komentáře diváků k filmům důležitou část, která po odstranění balastu může podat překvapivě hodnotné informace. Festivalový list Letní filmové školy například tyto minirecenze přetiskuje společně s programem.

Z textu se stávají hypertextové odkazy, za každým věnec dalšího textu a odkazů, třeba klikat na odkazy a propadnout se do nekonečného cyklení. Symptomatický je humor: na jednom z blogů narazíte na odkaz na „báječný vtip o blondýnách“. Ten vede na jiný blog, kde se v příspěvku píše, že si autor stěží může nechat pro sebe vtip o blondýnách. Následuje odkaz. Ten vede na jiný blog, s dalším odkazem jinam. Odkazy vedou dál a dál, všude ověnčeny trsem komentářů, pobavených, podezíravých, analyzujících. Samotný vtip nikde nevidět a v tom je ten vtip.

Blogy – web logy – byly původně spíš osobními deníky. I mezi nimi nalezneme široké žánrové spektrum. Od vlastního života pojímaného jako literatura (www.blog.zbroj.info), přes blogy básničkové či povídkové (www.barborka.bloguje.cz), přes cestovní deníčky nahrazující dopisy domů (www.estefunny.bloguje.cz), až po osobní komentáře, které nahrazují korespondenci jako takovou a dávají okruhu přátel odpověď na otázku, „jak se mám a co dělám“ (www.tracystiger.blogspot.com), blogy mateřské až po dokumentární imprese poskládané víceméně ze záznamu dění na ulici (www.mekbilova.bloguje.cz). Ve virtuálním světě se ventilují emoce, které by člověk neřekl ani svým nejbližším, traumata, radosti a údivy. Blogger na výletě spontánně vykřikne: „Tohle je výborný, tohle musím postnout!“ Digitální foťák je rukojetí zprostředkování zážitku, publikum vděčné a nekritické. Zajímavé ponory do prostředí. www.kyklop.bloguje.cz je pravděpodobně lékařem v psychiatrické léčebně. Píše zábavně, všímavě, trochu sarkasticky. Neuvádí žádné identifikace, může si psát co chce. A my číst, co se odehrává mezi ploty.

A samozřejmě blogy nadmíru osobní až intimní. Jenomže jak psát osobně, dovolit si sdílet intimitu, když v Googlu je zaneseno každé slovo a partner („Chjo, to je peklo, že mi mladej sjíždí blog...“), rodiče, spolupracovníci, učitelé či potenciální zaměstnavatelé se mohou jednoduchým dotazem dozvědět všechno? „Já třeba mám lidi, kterým bych adresu svého blogu nedala, a asi by mě štvalo/mrzelo, kdyby se ji dozvěděli.“ Někteří své blogy skryli do zaheslovaných oblastí, jiní skrývají svou pravou totožnost a jména těch, o nichž píší, důsledně nahrazují smyšlenými přezdívkami (Láf, Zina, Ufounek) spolu s upozorněním pro návštěvníky webu, že prozradit jejich identitu je minimálně neetické. „Příspěvky odhalující identitu mých přátel mažu. Kdyby jich bylo hodně, zruším komentáře úplně.“ (www.hledamdivkuzautobusudobrna.com)

Asi nejvíc fascinujícím dokumentem, sociologickým i osobním, je projít si na blozích různé příspěvky, týkající se jednoho jediného dne. Řez realitou v jeden jediný okamžik, viděno tolika očima. Publicisticky ironickýma, odbornýma i ze zoufalství upřímnýma. Zkusil jsem to se Štědrým večerem 2005, vznikl z toho pořad pro internetové Radio Akropolis. Ke stažení je na adrese www.eldar.cz/jitro/blogy