Untitled

Tak jako mnoho studentů v době Pražského jara jsem žila v euforii, že se vše bude měnit, a to k lepšímu. Můj tehdejší přítel Alfons byl jeden z redaktorů studenských novin v Plzni na medicíně. V létě jsme oba byli na studentské výměně - já v Lotyšsku a Alfons v Dánsku. Pokud se dobře pamatuji, museli jsme jet nejdříve do východních zemí na výměnu a pak jsme po pátém ročníku mohli jet na Západ. Když jsme se vraceli z Rigy, pamatuji si, že tam stála na hranici spousta tanků - ale my jsme všichni chtěli věřit, že jsou to manévry a ne Rusové připravení k okupaci později v srpnu.

Noc okupace nikdy nezapomenu. Byla jsem doma jen s matkou a celou noc jsme nemohly spát, protože na ulici hrčely tanky. Nakonec jsme obě brzy vstaly a máma zapnula rádio. Tam hráli Smetanovu Vltavu. Máma zbledla a řekla: „Tohle hrávali za okupace, když se čekalo na nálety…“ A za pár minut hlásili, že jsme byli okupováni… Zbytek je historie. Pamatuji si, že maminka řekla: “Měla bys asi odejít, tato země nemá žádnou šanci. Ty jsi jediná, která nemá malé děti”.

Začátkem prosince 1968 jsem vycestovala do Západního Německa, navštívit tetu v Bavorsku. Až dnes, když mám sama dvaadvacetiletou dceru - stejně starou jako já v té době -, dovedu ocenit sílu lásky mámy. O Kanadě věděla máma jen to, že je tam zima. Koupila mi beraní kožich až na paty a jela mě doprovodit až do Chebu. Tam vystoupila, předstírajíc, že jedu na týden dovolené, se se mnou rychle rozloučila, a zamávala netušíc, kolik let mě pak neuvidí.

Alfons mi stále domlouval, že bych mohla mít problémy s tím, že byl aktivní ve studentských novinách. Ja jsem tomu ani tak moc nevěřila, proto mi trvalo dlouho se rozhodnout. Nakonec mi ale pomohlo k rozhodnutí to, že v té době byl můj otec vězněn, pro nějaké banální nařčení, že zpronevěřil peníze v zavodní jídelně, kde v té době pracoval. Myslím, že nikdy nebyl žádný soud, otec byl propuštěn později, když už jsem byla v Kanadě, protože tam velice onemocněl a ztratil jednu ledvinu.

Alfonsovi rodiče nám s mámou dávali morální podporu jak v tátově situaci tak v mé nerozhodnosti vycestovat. I teta z Ottawy napsala, že můžeme oba na začátku u nich bydlet. Naproti tomu všechny moje kamarádky byly proti tomu, abych odešla. Moje nejlepší přítelkyně Jarka mi řekla, že jen zbabělci odcházejí a že když odejdu, tak se mnou nikdy nebude mluvit. A to do dneška dodržela!

Po šesti týdnech v Bavorsku jsem jela do Kanady. Na kanadské ambasádě mě přijali bez problémů a slíbili, že budu mít možnost dostudovat. Let do Kanady si pamatuji velice živě - dnes by se to asi nestalo, letadlo bylo skoro prázdné. V Montrealu čekala paní, která pomáhala českým uprchlíkům. Alfons a strýček na mě čekali v Ottawě. Hned druhý den jsme šli na “menpower”, kde mi přidělili anglický kurs. Doma a na medicíně jsem se učila německy, takže jsem začínala angličtinu od začátku.

V kursech bylo hodně Čechů, ale nikdo tak nespěchal jako já. Z dopisu od rodiny jsem věděla, že byl táta propuštěn z vězení a že je velice nemocný. Vyčítal mámě, že mě pustila. Nevěřil, že školu dodělám. Věděla jsem, jak důležité pro něj vzdělání bylo a že ho nemůžu zklamat, ať mě to stojí, co stojí.

Během anglického kursu jsem potkala jednu kanadskou rodinu, která je dodnes moje „adoptivní”. Doug byl doktor přírodních věd a Connie žena v domácnosti. Denně nás paní Connie v kruté ottawské zimě čekala po kursech, vozila domů autem, kde nám pokaždé dávala teplé pečivo a čaj, a dodávala nám s Dougem odvahu a energii pokračovat. Paní Connie je stále velice čilá a minulý týden s námi všemi „českými dětmi” slavila své devadesátiny! Pomohla totiž nejen nám, ale dalším asi pěti dvojicím Čechů.

Po několika měsících učení angličtiny začaly další starosti, jak se dostat na universitu a jak studium zaplatit. Nakonec tetička řekla, že nejlepší bude, když se vezmeme a ona řekne všem, aby nam dali peníze a žádné jiné dary. Svatba byla v Ottawě a po dlouhém odmlčení jsme mluvili s rodiči. Ani na to dnes nechci myslet, jak jim asi bylo smutno.

V historii ottawské university do té doby nepřijali studenty do 2. ročníku. Museli jsme s Alfonsem absolvovat zkoušky z medicínských základních věd a pak jsme byli oba přijati do 2. ročníku (tady jsou 3 roky základních věd a pak 4 roky medicíny).

V létě 1969 jsem pracovala pro jednoho českého profesora na fyziologii a po večerech v ústavu pro staré lidi jako pomocnice zdravotní sestry. První měsíce zase zpátky na medicíně byly tvrdé. Je to jen zásluhou hodných kolegů, že jsme oba velice dobře absolvovali zkoušky, a tak umožnili dalšímu emigrantovi z Rumunska přijetí na medicínu za stejných podmínek.

Doma jsem měla čtyři roky skončené. Tady jsem dělala dva roky medicíny, po graduaci rok stáží v nemocnici. Jedinou cestou jak dokončit studia pro nás byla žádost o stipendium od kanadské vlády, které nás zavazovalo pracovat v oblastech, kam lékaři nechtěli. Za každý rok stipendia jsme tam museli pracovat rok. My jsme to podepsali na dva roky.

Byli jsme v malém městečku Eganville, které nemělo lékaře (vlastně jeden tam byl, ale už toho moc nedělal). Přišel tam s námi zároveň nový zubař (který měl Češku za ženu), postavili nám tam nové malé středisko. Tato malebná oblast se jmenuje Ottawa Valley a my tam dodnes máme “farmu”, kam jezdíme na víkendy.

Bohužel, náš začátek tam byl velice traumatický. Po třech měsících praxe, při jízdě do nemocnice na mrznoucím dešti, jsme měli velikou havárii. Dodnes nevím, zda do nás narazil autobus, fakt je, že jsme spadli ze silnice a se skály, rozbiti tak, že nás vezla armádní helikoptéra do Ottawy, kde jsme strávili asi dva měsíce v nemocnici, s mnoha zlomeninami a vnitřními zraněními.

Pro mladé lékaře to byla konfrontace s vlastní smrtelností. Naši rodiče se o tom ale dozvěděli až po našem propuštění z nemocnice. Nechápu, jak to vše snášeli.

4. Jak složitá byla cesta z venkovského městečka do pozice věhlasné autorky dvou bestsellerů věnovaných humanistické medicíně?

Na malém městě se člověk v medicíne nejvíc naučí. Nikdo jiný tam není, aby Ti „vedl ruku”, jak sešívat složitou ránu nebo jak uprostřed noci resuscitovat pacienta po infarktu. Naučíš se spolehát se na sebe a poslouchat lidi, aby Ti neušlo nic, co je k diagnóze důležité. Lékař se v této situaci stará o vše, včetně prevence nemocí.

Chudoba je jedno z nejhorších zdravotních rizik: když lidé nemají peníze, špatně se stravují, nestarají se o své zdraví. V této oblasti, kde jsem začínala, bylo dost obézních dětí a matek. Napadlo mě, že bych mohla využít místních kasáren, kde byl jediný velký bazén, a ukázat dětem s matkami, že cvičením a správným jídlem rychleji zhubnou a budou se lépe cítit. Zdálo se mi to logičtější než předepisovat v ordinaci dietu. Program se stal velice populární. Já, maminky i děti jsme si to užívali a děti i matky hubly. Po dvou letech jsem založila podobný program na univerzitě Carleton v Ottawě. V roce 1974 tady v Kanadě nikdo necvičil, což je dnes těžko k uvěření.

Moje první instruktorka, která cvičila s účastníky kursů, byla Peggy Edwardsová, se kterou dnes píšeme knihy. Původně jsme začaly program se ženami, později jsme přidaly muže a děti. Program na Carletonské univerzitě dodnes běží. Publikovaly jsme spolu s Peggy v různých lékařských časopisech články, jak léčit obezitu, a Peggy tak začala kariéru “health writer and consultant”.

Před 18 lety jsem se přestěhovala do Toronta. Po pár letech adaptace jsem založila s kolegyní psycholožkou Judy Turnerovou Menopauzální kliniku, specializovanou na prevenci nemocí. Věřily jsme, že medicinsky informované ženy budou dělat lepší rozhodnutí ve své vlastní zdravotní péči o sebe. Po čase nás ženy požádaly, abychom tam zahrnuly i muže. A tak se narodila naše nynější klinika: Toronto Midlife Health Institute a s ní i publikace knih.

Když mě napadlo na popud žen v naší klinice psát první knihu, volala jsem Peggy, zda by nám pomohla, protože jsme vždy dobře spolupracovaly a vzájemně se doplňovaly.

5. Odpustím Ti veskrze privátní zápletku rozvodu a druhého manželství a poprosím Tě o odpověď na otázku, zda se kanadská medicína osvědčila jako skutečně lidská i poté, co jsi byla nucena čelit hned dvěma těžkým chorobám najednou.

Je přece jen trochu jiné být pacientem a lékařem najednou, v dobrém i špatném slova smyslu. Ve špatném bylo to, že jsem se dozvěděla diagnózu melanomu po telefonu, což by jistě moje kolegyně neudělala jinému pacientovi. Netušila v ten okamžik, že mi nedělá žádný dobrý skutek tím, že mi chce ušetřit čas návštěvy. Myslím, že musíme léčit kolegy stejně jako jiné pacienty.

Většina kolegů se zachovala velice dobře, od upřímné empatie až po vysvětlení všeho. Plastický chirurg mě ochotně vzal v době, kdy měl už být z ordinace pryč, chápal, že chci mít co nejdřív nádor odstraněn. Měla jsem vždy dobrý pocit, že na mě nespěchají, že mám čas se zeptat i ty nejbanálnější otázky.

Dr. Froomová, kanadská expertka na melanomy, byla velice uklidňující. Připomněla mi, že musím vzpomínat nejen na ty pacienty s melanomem, které jsem viděla a umřeli, ale i na ty, kteří stále a velice dobře prosperují. To myslím, že mi hodně pomohlo.

6. Tvé - na české poměry nevídaně otevřené - doznání lékařky v roli pacienta, které začalo v podobě soukromé korespondence se mnou a pak i s mou ženou psycholožkou, jsme nakonec po dohodě s Tebou začali v Čechách zveřejňovat. Ukazuje se, že naši lidé jsou na Tvé zkušenosti a názory velmi zvědaví, dokonce už se ozvali i první lékaři. Jak si představuješ cestu svého humanistického pojetí medicíny do Čech?

Kdybych mohla změnit jen jednu věc, tak bych si přála, aby lékaři začali říkat lidem pravdu. Umění lékaře spočívá v tom, že řekne pravdu, ale vždy dá pocit naděje, protože tu všichni potřebujeme, i když je to jen na pár dní, týdnů...

Jak může někdo za někoho rozhodnout, co má a co nemá vědět? Je to každého člověka jeho individuální život. Každý chce vědět, co ho ještě čeká. Pokud má jen jeden rok, pak je to nutné vědět. Každý chce mít nějakou kontrolu nad tím, jak se svým časem naložit. Jak by mohl svému tělu a duši pacient pomoci, když by ani nevěděl, s čím bojuje a co a jak ho čeká!

Jako druhou věc bych ráda změnila, aby lékaři brali pacienta jako partnera v léčbě. Mluvit s ním a dělat spolu rozhodnutí. Dny, kdy Hippokrates říkal lékařům, aby nediskutovali nemoci a jejich průběh s pacienty, už jsou dávno pryč. Pacienti jsou nyní daleko víc vzdělaní, mají přístup k mnoha zdrojům informací, ale často si to neumějí probrat.

Dobrý lékař by měl umět poslouchat, projevit empatii a hlavně být výborný komunikátor. Tohle může nastat jen tak, že budeme novou generaci lékařů vybírat na medicínu ne jen podle jedniček ve škole ale taky podle humánních schopností a talentu. Někdy si myslím, že by se na medicínu měly dělat „talentové“ zkoušky - jakou má uchazeč schopnost lidi slyšet, jak je schopný projevit empatii a jaký má komunikační talent!